* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Červen 2011

Zpět v Konoze a příběh odvážného hrdiny!14.kapitola

9. června 2011 v 20:02 | Linda |  Naruto povídky
Sayeko a ostatní se vrátili zpět do Konohy. Byli velice rádi,že splnili svou misi.Paní Hokage byla také š´tastná,ale ne kvůli misi,ale kvůli jejich návratu. Sayeko a Naruto se procházeli po vesnici. V tu chvíli se Sayeko zeptala:
"Naruto,znal jsi mistra Jiraiyu?" Naruta toto téma zaskočilo,ale nakonec odpověděl:
"Znal jsem ho velice dobře. To on mě naučil Rasengan a vkládal do mě velké naděje."
"To mu věřím,protože ty,Naruto,jsi opravdu úžasný ninja."
"Myslíš to vážně?"
"Samozřejmě,už od mala jsem o tobě,hodně slyšela. Vesničané často říkali"Naruto,ten liščí kluk porazil Zabuzu.porazil Nejiho Hyuugu,probojoval se do Chuuninské zkoužky,bojoval s Orochimarem, přivedl Pátého Hokage,trénoval s Jiraiyou,zachránil Kazekageho a zachránil Listovou. Naruto,měl bys být na sebe hrdý."
"Možná,ale spíš jsem hrdý na tohle."řekl Naruto.
"Na,co jsi hrdý?"zeptala se Sayeko a pak viděla knihu v Narutově ruce. Bylo na ní napsáno..
"Příběh odvážného ninji?"
"Tohle je úplně první kniha,kterou napsal mistr Jiraiya. Velice mi pomohla,když jsem bojoval s Peinem."
"Opravdu? O čem je?"
"Je o jednom ninjovi,který se nevzdává. Jmenuje se.."
"Jmenuje se..?"nedořekla svou větu Sayeko a pozorovala Naruta,jak otočil stránku,kde bylo napsáno jméno hrdiny. A jméno toho hrdiny znělo Naruto.
"Ten ninja se jmenoval Naruto?"
"Jo. Mistra Jiraiyu tohle jméno napadlo,když jedl Rámen. Tuhle knížku dal přečíst svému žákovi,který je v téhle vesnici považován jako hrdina." Pak se Naruto uculil.
"Neříkej,že myslíš.."
"Ano,myslím Čtvrtého Hokage. Mého otce,který se obětoval pro vesnici."
"Co na ní řekl?"
"Řekl,že ten příběh je úžasný a že svému synovi dá jméno Naruto."
"Tak to je skvělé."
"Ale nejen to. Teprve jsem před pár dny zjistil,že Čtvrtý byl můj otec. Bylo to právě v tu dobu,kdy mi narostl osmý ocas a on mě zastavil před strhnutím pečetě. Setkání s ním bylo neuvěřitelné."
"Ty jsi se setkal se svým otcem?"
"Ano,ale netrvalo to moc dlouho. Byl bych rád,kdyby tu byl se mnou a my bychom si mohli vynahradit všechen ten čas." Sayeko věděla,že by Yondaimeho mohla oživit,ale věděla,že by to nebylo správné,proto dodala:
"Čtvrtý Hokage nelitoval svého odchodu a měl bys vědět,že tě vždycky miloval. Každý na tomhle světě jednou zemře. Ať je to zítra nebo za sto let. Nezapomeň,že on do tebe vkládal naděje,stejně jako mistr Jiraiya,jako mistr Kakashi a jako všichni ostatní. Nezapomeň,že ta jsi Uzumaki Naruto,budoucí šestý Hokage Konohy." Naruto se usmál a odvětil:
"Máš pravdu. Něco s tím hrdinou mám společného a to je nikdy se nevzdat. Já věřím,že mistr Jiraiya,je tu se mnou." Naši přátelé se zasmáli a za chvíli uslyšeli hlas svých přátel.
"Hééj!!! Naruto! Sayeko! Pojďte,jdeme na barbecue."volal Rock Lee.
"Naruto,jdeme! Kdo bude poslední,je shnilé vejce.ůzasmála se Sayeko a skočila dolů z rozhledny.
"Počkej! Já tam budu první!"
"Tak za sto let!" Naruto ji pronásledoval a brzy ji dohnal.
"Mistře Jiraiyo,ten kluk je vám opravdu podobný. On se určitě stane Hokagem." V tu chvíli ucítila lehký větřík. Poznala,že to musí být Jiraiya a šťastně šla vstříc společným zítřkům.
Konec 14.kapitoly

Můj táta-fejeton

8. června 2011 v 15:00 | Linda
Můj táta je velmi hodný a shovívavý. Vždycky ho potěší,když dostanu pěknou známku. Mám ho velice ráda,ale někdy ho nedokážu vystát. Protože na mě vždycky všechno svádí. Před pár dny jsem mu říkala,aby mi zaplatil oběd,protože už tam nemám peníze. Bylo to v úterý. Přesněji minulý týden. Když jsem se ho v pátek zeptala,jestli to už udělal,řekl mi,že na to zapomněl a že si to mám hlídat sama. Já mu dám,připomínala,že si to mám hlídat sama,já přece za to nemůžu. Nejsem tu od toho,abych mu jednu věc 24 hodin denně. On si snad myslí,že bude pískat a já budu skákat,jak pejsek,který si s páničkem hraje na aport. Kvůli němu,nemám tento týden oběd. Máma mě odpoledne přistihla,jak si beru suchý rohlík a já ji musela vysvětlovat,že nemám oběd. Když to uslyšel táta,svedl na mě,že jsem mu o zaplacení oběda měla říct,když jsem tam měla sto korun. Já mu to říkala,když jsem ještě na kontě měla 140 Kč. Jenomže mě to nevadí,ale vadí mi,že neumí přiznat svou chybu. Každý člověk občas zapomene,ale když bych nebyla naštvaná,nemyslela bych si o něm,že má sklérozu?ale to se,tak občas říká. A víte,co můj táta často říká?"Já jsem to ještě neudělal? Tak to promiň,ale to víš,už jsem starý." Ach jo.

Legenda o princezně Seijitsu-téma týdne

5. června 2011 v 9:31 | Linda
Princezna vždy snila o svém princi na vysněném koni a doufala,že se jí ten sen splní. Měla milující rodinu a nejlepšího přítele Senriho. Společně dělali jejich oblíbené věci,ale Seijitsu ho vždy považovala za svého nejlepšího přítele. Jednou se opět začalo válčit a Senri musel jet s králem čelit nepřátelům,ale slíbil princezně,že až se vrátí,něco důležitého jí poví. Princezna na Senriho čekala dlouhých šest měsiců a Senri se s otcem stále nevracel. Když se její otec nakonec vrátil,dozvěděla se Seijitsu zdrcující zprávu,její přítel Senri zemřel na bitevním poli. Od té doby na něj stále myslí a pláče.
Jednou v noci,kdy padala hvězda,spatřila princezna Senriho,který jí lákal na terasu. Přišel jí navštívit jeho duch,který se jí omlouval a řekl jí to,co nestihl vyslovit a to,že jí miloval a stále jí miluje. Věděl to už od prvního setkání,ale nikdy nenašel dost odvahy,aby jí to řekl. Čekal až oba dospějí,vezmou se a založí rodinu. Nikdy nepomyslel na to,co se stane,když by zemřel,proto princeznu žádal,aby žila svůj život dál a čekala na jeho reinkarnaci. Po těchto slovech zmizel a Seijitsu chtěla udělat to,co slíbila. A po dvou letech,kdy dosáhla osmnácti let,setkala se Senrim,do kterého se zamilovala,usadila se a stala se královnou. Díky jejich přátelství a lásce se spolu opět setkali a splnili si svůj sen.
Konec

Moje pocity souzní s oblohou

4. června 2011 v 19:50 | Linda
Obloha se usmívá,
když dobrou náladu má,
ale dnes obloha pláče,
když se strhnou deště.
Deště strhnou stromy,
hory,školy a domy.
Vytvoří se potopa,
která jednou,
zničí vše,
na co přijde,
ale dokud nevybledne.
Obloha stále čeká,
na své přátelé,
kdy se už se konečně dočká,
své naděje.
Naděje v srdci mizí,
toho,kdo ji v srdci nosí,
ale obloha má nemá srdce,
které bije prudce,
má pouze pocity.
Souzní se mnou
nebo já s ní?
Sama nevím,
ale je mi ji,
velice líto,
vypadá jako uschlé žito.
Stále přemýšlím,
proč tak pláče,
když nemá nad čím,
ještě to nevím,
ale snad se to už brzy dozvím.

Přepadnutí ze zálohy! Zloději! Ajéje!!!! 13.kapitola

3. června 2011 v 15:12 | Linda |  Naruto povídky
Sayko a naši hrdinové byli až k smrti utahaní a nevěděli,kde dnes přenocují. Naštěstí pan Jirocho jim nabídl nocleh a,že zítra můžou vyrazit zpět do vesnice. Dívky a chlapci měli zvlášť oddělené pokoje. Hned první noc slyšela Sayeko podivné zvuky,které se jí nezdály.
"Slečno Sakuro,slyšela jste to?"zeptala se.
"Co bych měla slyšet? Nic jsem neslyšela. To se ti jen zdálo."řekla Sakura a rozespale zívla.
"Asi máte pravdu."řekla Sayeko a šla si znovu lehnout. Jenomže zvuky se stále ozývaly a nechtěly přestat. To Sayeko už nevydržela a šla se podívat odkud ty zvuky jdou. Ať si prohlížela dům jakkoliv,vůbec nic nenašla,ale když se vracela do pokoje,uslyšela něčí hlasy. Vycházely z vedlejšího pokoje. Potichu pootevřela dveře a spatřila dva podivně vypadající muže. Jeden byl hubeňour a druhý byl tlouštík.
"Takže plížení se povedlo úspěšně."řekl ten hubeňour.
"Já mám,ale hlad."řekl naopak tlouštík
"Neboj se,za chvíli dostaneš,to co chceš."
"Cože to dostane?"zeptala se Sayeko.
"To je jasné. Kupu jídla a peněz. Ehm. Áááá! Jak se ses sem dostala?"vyděsil se ten hubeňour.
"Asi dveřmi,ale víc mě trápí,kdo jste vy dva."
"Já jsem Ginza,ten hubený."
"A já zase Donza,ten tlustý."
"Dohromady tvoříme Dongi! Musela jsi o nás slyšet."řekli ti dva společně. Jenomže Sayeko upřímně řekla.
"Bohužel,nikdy jsem o vás neslyšela." Ti dva spadli ponížením.
"Za to budeš pykat!"křičeli,ale Sayeko použila pečetě rukou a řekla "Technika iluze" Místnost začal zaplňovat kouř a pak se z něho vyřítil kanec,který začal ty dva zloděje honit. Chudáci museli zmizet otevřeným oknem,jinak by s nimi to prase zatočilo. Sayeko se za nimi dívala a řekla:
"Tak to by bylo,ale pro případ tu pro ně nachystám malé pasti." Jak řekla,tak udělala. Zloději stále běželi maraton,ale nakonec se jim podařilo to prase setřást.
"To byl ten nejstrasnější zážitek všech dob."stěžoval si hubeňour.
"Bráško,já mám hlad."
"To já taky,tak si pořád neztěžuj. Dostaneme se tam neboj se." Jenomže jakmile se tam dostali,tak je to opět vyhodilo ven. Buď byli vyhození ven,nebo spadli do nějáké pasti s jídlem a nebo se na ně vyřítilo nějáké zvíře. Sayeko je pozorovala a musela se smát. Další den ráno se pan Jirocho dozvěděl,že do jeho domu vnikli zloději.
"Cože? Do mého domu vnikli zloději?"
ů"Ano,pane. Bohužel nevíme,kde jsou."
"To je zvláštní,my jsme nic neslyšeli." řekl Idate.
"Ani my ne."dodala Sakura.
"Vy jste nic neslyšeli a to jste ninjové,"vysmál se jim Naruto.
"Ty máš,co mluvit. Vždyť jsi celou dobu spal." nadávala Sakura.
"Nebylo by lepší je chytit?"zeptal se Rock Lee.
"Jenže,já nevím,kde jsou." bědoval Jirocho.
"Alé já vím,kde jsou."řekla Sayeko.
"Opravdu?"
"Sayeko,víš to jistě?"zeptal se Idate.
"Ano,vím.Sakuro,víš,jak jsem ti řekla,že slyším ty podivné zvuky? Tak to byli oni." Pak je zavedla do zahrady,kde ti dva leželi pod oknem a byli celí pomláceni. Oba dva slíbíli,že to už nikdy neudělají,a tak odešli s trestem,že spraví poničenou zahradu a naši hrdinové mohli jít zpět do své vesnice.
Konec 13.kapitoly

Mise splněna! Idate a Jiroco v Čajové zemi,ale je opravdu konec nebezpečí? 12.kapitola

2. června 2011 v 14:31 | Linda |  Naruto povídky
Naši přátelé bezpečně doprovodili Idateho a Jirocha do Čajové zeesnice.mě.
"Tak naše mise byla splněna. Je čas jít domů."řekla Sakura.
"No,když je ta vaše mise už u konce,nechcete zůstat na oslavu?"zeptal se pan Jirocho.
"Na jakou oslavu?"
"Každý rok se v tento den koná festival,kde lidé soutěží o nejlépe upečenou dobrotu."
"To takový svátek existuje?"
"Existuje,ale slaví ho pouze naše vesnice."
"Tak dobře zůstaneme." Pak se Rock Lee zeptal:
"Nebude vám vadit,když se trochu porozhlédneme.Jééé! Bojové umění. Musím tam. Omluvte mě."Za chvíli jste mohli vidět Rock Leeho,jak zápasí.
"Naruto,nedáme si závod?"zeptal se Idate.
"Jasně,Idate. Ukážu ti,jak moc jsem se zlapšil."
"Moc si nefandi. Já vyhraju!"
"Ne já vyhraju!" Za chvíli ti dva běželi o sto šest.
"Ach bože. Ti dva se chovají jako malí."stěžovala si Sakura.
"No,dlouho se neviděli,proto takhle řádí."
"Pane Jirocho,nevíte,kde je nějáký stánek s bylinkami?"
"No,jeden je támhle,ale proč chceš kupovat bylinky?ů
"Potřebujeme bylinky na cestu. Nebude vám vadit,když je zajdu koupit?"
"Samozřejmě,že ne. Jen běž."
"Děkuji vám." řekla Sakura a běžela,co nejrychleji k stánku. Jeediný,kdo s panem Jirochem zůstal je Sayeko.
"A co vy slečno. Vás tu nic neláká?"
"Já se radši pouze dívám."řekla Sayeko.
"Nechcete se tedy podívat na zdejší památky?"
"Ano,velice ráda." Pak se Sayeko s panem Jirochim vydala na průzkum památek. Hned při ní první zastávky stanuli před krásným domem.
"Co je tohle za památku," zeptala se Sayeko.
"Tohle je dům,který nechala vyrobit nejstarší panív tomhle městě." Ale,i když byla prohlídka zajímavá,Sayeko měla stále pocit,že nejsou v bezpečí. Stane se něco zlého?
Konec 12.kapitoly

Noví přátelé,které jsem ráda poznala 11.kapitola

1. června 2011 v 16:29 | Linda |  Naruto povídky
Sayeko probudily sluneční paprsky,které ozařovaly její obličej.
"Kde to jsem?" pomyslela si a pak si vzpomněla na to,jak omdlela.
"Včera jsem omdlela. Moc by mě zajímalo,kdo mě to sem odnesl. Měla bych už vstát. Není zdvořilé vyspávat v cizí posteli."
Sayeko šla dolů po schodech a uviděla všechny své společníky,kteří seděli u stolu a snídali.
"Dobré ráno!"pozdravila je.
"Dobré ráno."pozdravila jí Sakura
"Je ti už líp?"zeptal se Naruto a Sayeko přikývla. "To je dobře. Pak tedy můžeme vyrazit!" Sayeko se posadila,aby se nasnídala,ale uslyšela hrozný zvuk,který výcházel zrovna z kuchyně.
"Bože,co to bylo za zvuk?" nadával Karashi a šel se podívat do kuchyně a Sayeko ho následovala. V kuchyni našla Ranmarua.
ůRanmaru,co to vyvádíš?"zeptal se Karashi.
"Snažil jsem se odnést hrnec s kari. Povedlo se mi to,ale omylem jsme rozbil talíř."
"Ještě,že se ti nic nestalo.Tak se běž nasnídat a já to zatím uklidím."
"Dobře." usmál se Ranmaru,ale v tu chvíli spatřil Sayeko.
"Slečno Sayeko,vy jste tu také?"
"Ano,slyšela jsem hluk,tak jsem se šla podívat. Jsi v pořádku?" Ranmaru přikývl a chtěl s ní jít ke stolu,ale najednou slyšeli Karashiho jek,který vydal,když se pořezal:
"Au,sakra. Řízl jsem se." Sayeko k němu přistoupila a vzala jeho ruku.
"Neboj se,za chvíli budeš v pořádku." Pak jeho ránu vyléčila a sesbírala střepy,které vyhodila do koše.
"Teď by to už mělo být v pořádku."
"Děkuji."odvětil vděčně Karashi. Všichni tři se vrátili zpět ke stolu. Jedli a smáli se. Sayeko nakonec pomohla Karashiho babičce umýt nádobí.
"Slečno,nemusíte umývat nádobí." řekla babička.
"Ne,musím to udělat. Pohostila jste mě snídaní,tak se vám musím odvděčit."
"Jste hodná. Jde vidět,že jste hodná a velkorysá osoba."
"To neříkejte."
"Ale ne,opravdu jste taková."
"Děkuji mnohokrát."
"Bylo by skvělé,mít takovou pomocnici." řekla nakonec Karashoho babička a usmála se naši hrdinku. Pak pomohla Karashimu a Ranmarovi s karim.
"Ranmaru,musíš tam přidat trochu soli a pepře." nařídil Karashi.
"Dobře."odvětil Ranmaru. Pak Karashi ochutnal kari a nebylo to špatné,ale něco tomu chybělo.
"Něco tomu chybí,ale co?"
"Nechybí tomu trocha koření?"zeptala se Sayeko.
"Koření?"
"Samozřejmě,říká se,že koření tomu dodá nejlepší chuť,kterou může člověk snést. Můžu to vyzkoušet?"
"Můžeš,ale bude to chutnat dobře?"
"Zkusím to a když se to nepovede,uvařím celé kari znova." Potom tam naše hrdinka přidala spoustu množství ingrediencí a nakonec ho dala Karashimu a Ranmarovi ochutnat.
"Tak co na to říkáte?"
"Je to výborné,Sayeko!"radoval se Karashi.
"Musím souhlasit." křičel Ranmaru. Nakonec šla za Sakurou,Rock Leem a Narutem,kteří tam trénovali. Sakura sbírala léčivé bylinky.
"Slečno Sakuro,mohla bych vám pomoci?"
"Děkuji,mohla bys najít tuhla rostlinu?" zeptala se Sakura a ukázala jí roslinu na obrázku. Sayeko ji brzy našla a pak pouze sledovala Narutův trénink s Rock Leem. Po pár minutách šla trénovat techniku házení kunaiú. Technika byla působivá,ale přišel čas se rozloučit. Sayeko byla ráda,že našla nové přátelé,proto jim před odchodem řekla:
"Jednou se znovu setkáme!"
Konec 11.kapitoly