* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Listopad 2012

18. Věštec se vrací

29. listopadu 2012 v 22:09 | Linda |  Divka bez usmevu:8.serie
Dívka vyvalila oči.
"Ty?"
"Dlouho jsme se neviděli."
"Co tu děláš?"
"Přišel jsem tě jenom pozdravit." Poprvé po dlouhé době se její oči setkaly s Věštcem. Když pomyslela na všechny strasti a trápení,kterým musela projít se svými přáteli, dost těžce se jí mluvilo. Ani trochu se nezměnil. Rysy v obličeji se prohloubily, fialové vlasy se zdelšily, jeho postava povyrostla a pohled v očí se změnil.
"Fuuyumi neříkej,že on.."
"Přesně tak. Věštec zesílil. Požádala jsem ho,aby ti pomohl zesílit."
"To jsi pro mě udělala?"
"Ještě stále jsem ti dlužná." Věštec si odkašlal:
"Kyoko,zesílit můžeš jenom tréninkem. Ne,mluvením."
"No jo. Zatím páá!" Zephel pocítil úlevu,ale nahlas nic neřekl. Oba dva andělé vzlétli a vyrazili do dlouho nevstupujícího světa. Bewani. Známý jako třetí svět.
"Proč zrovna sem?"
"Zapomněla jsi,že tady žiju?"
"Ten sarkasmus sis mohl odpustit."
"Vrací to vzpomínky,ne?"
"Kouzlo oddělení,které na mě seslal tvůj bratr."
"Aby mě našel."
2Setkání s novými anděly a pohlcující temnota."
"To bych nejradši zavrhnul." Prohodili ještě několik nezbytných slov,dokud nepřistáli. Radostný dívčí hlas jí vyvedl z míry.
"Kyoko!"
"Noro."
"Nezměnila ses."
"Ty taky ne. No trochu,jsi vyrostla."
"Vidíš?" Naše hrdinka si jí prohlížela. Lépe zastřižené ozdobené mašlí, modré šaty s volánky a elegantní baleríny. Díky bohu,že ji už nezahaloval plášt. Nyní vypadala jako normální holka.
"A kde je tvůj další bratr?"
"Pryč se svou přítelkyni."
"On si nějákou našel?"
"To by ses divila."
"Propána."
"Pojď už dovnitř!" ozval se Věštec,který mezitím vešel do domu.
"Už jdeme,Kuroki!" odvětily zároveň jejich trénink začít.

PŘÍŠTĚ: Cíl: Zesílit!

17. Uzdravené oči

29. listopadu 2012 v 21:45 | Linda |  Divka bez usmevu:8.serie
Naše hrdinka byla ráda,ýe toho ví o své mámě něco víc,než před několika lety. Dokuřina mtaka jí vysvětlila,že Mawaruovy oči se uzdraví. Ikuto se přidal:
"Je možné,aby se slepý člověk uzdravil?"
"Je. Všechno záleží na síle anděla."
"Chápu."
"Jenže zlo má v sobě každý člověk a to jen tak nezmizí."Tak zazněla poslední slova Dokuřiny matky.Po téhle události opustili naši přátelé vymítačky.Kyoko se ještě naposledy rozloučila s Kokoro.
"Kokoro,radši půjdu."
"Nevím,jak ti poděkovat."
"Musím se ti omluvit za to,že jsem nic neřekla."
"To není tak podstatné.˜"
"Pokud budete bojovat proti zlu,dávejte na sebe pozor."
"Budeme."Legendární anděl odešel s ostatními.Museli nabrat síly.Od události uběhlo několik dnía stále se nic nedělo.Smrtí ubývalo,což znamenalo dobré zprávy.Nicméně Kyoko se na chvíli vrátila do paláce,kde na ni čekal král s archanděly.
"Vítej zpátky,Kyoko."
"Zephele."
"Slyšel jsem o tvé úspěšné práci.Zachránila jsi další život."
"Nesmíš opomenout ostatní."
"Já vím. Však taky ne. Dopřeju ti čas s archanděly." Nivia k ní přistoupil a promluvil:
"Poslední dobou nás zanedbáváš."
"Ihned to napravím."
"Předčítali jsme budoucnost,ve které stálo,že přijdeš na návštěvu."
"Opravdu?"
"Vykládání budoucnosti je naše specialita." přidala se zvonivě Fuuyumi. Vyrostla od té doby nejméně od 5 cm. Dokonce zkrásněla i v obličeji.
"Kde je Kairi s Hakuorem?"
"Poslali jsme je na malý průzkum s Kyoheiem, Meroko a Youem."
"Co šli zkoumat?"
"Zříceniny. Viděli jsme,že by se tam mohlo nacházet něco důležitého."
"Hm." Vyptávat se dál se zdálo zbytečné. Uslyšela své vlastní povzdechnutí.
"Chtěla bych zesílit."
"Proto jsi sem přišla?" dodala Fuuyumi.
"Tak trochu."
"Znám někoho,kdo by ti mohl pomoct. Přišel jsem teprve nedávno." Luskla prsty a po místnosti se rozezněly kroky.

PŘÍŠTĚ: Věštes přichází!




17. Dočasné příměří

27. listopadu 2012 v 22:01 | Linda |  Divka bez usmevu:8.serie
Mawaru se stále snažil dostat ze spárů. Jeho oči byly pořád černé,ale pařáty se už pomalu schovávaly. Když ho Kokoro uviděla,zhrozila se.
"To je můj bratr?"
"Bohužel. I zlo sídlilo v něm."
"Vždyť vypadal normálně."
"Vy lidé to nepoznáte,ale my andělé ano."
"A může se vrátit do svého původního stavu?"
"Jasně." odvětil Ahuzawa. Tsuchioura promluvil k trojici přátel.
"Vedli jste si dobře." Kaho s Isamu a Reném pouze odsouhlasili. Tamayo se též ujala slova.
"Ozel,kam šla Dokuro?"
"Za svou mámou."
"V tuhle chvíli?"
"No,co se dá dělat." Zen se obrátil k naší hrdince.
"Kyoko."
"Hm."
"Dokázala bys ho napravit?"
"Umí spravit prostředí,ale osvobodit člověka od temnoty?"
"Zkusila bys to?"
"Dobře." Sestra Mawarua ji sledovala bedlivě očima. Kyoko natáhla ruku k němu, dotkla se jeho čela a zalatavá síla začala proudit. Jeho oči se vrátily zpět do normálu, pařáty zmizely a vlasy dostaly normální bravu. Pouta,které ho svazovala, povolila.
"Bráško!" Dívka ho chytila s pomocí Kujoua a Rayna.
"A teď ještě těnhle zdevastovaný pokoj. Kouzlo nápravy!" Dokonce i poškozený strop, lustr a lůžka. Nikdo si nevšiml,že dovnitř vjela postarší žena na vozíčku.
"Já to věděla.!" zvolala.
"Cos věděla,mami?" Ostatní konečně viděli Dokuřinu matku.
"Kyoko je přece Legendární anděl." Ren dodal:
"Jak je možné,že o tom obyčejný člověk ví?" Dokuro mu to vysvětlila.
"Má matka vidí aury lidí. Ti mají modrou barvu,ale andělé mají všechny barvy duhy."
"Je to pravda?" Postarší žena přikývla a jela ke Kyoko. Vzala její ruku.
"Moje milá, máš nádhernou zlatou auru."
"Já?"
"Ano,když se podívám na tvé přátelé, tak nejvíc vyzařuješ." Zen s Renem měli bílou, Kujou s Iutem a Iriem tmavě modrou,Rayne s Reném a Tsuchiourou zelenou, Ajuzawa s Kaho a Isamu bledě červenou a vymítačky modrou.
"Vzpomínám si pouze na jednou osobu,která měla stejnou auru jako ty."
"Kdo?"
"Dívka jménem Miaka Hiroko."
"Moje máma?" Její dcera vyjekla:
"Mami,jaktože znáš její mámu?"
"Klid,Dokuro. Setkala jsem s ní přesně v téhle nemocnici."
"Kdy?"
"Před 10 lety na operaci."
"Tak dlouho?"
"Ona mi vyprávěla o své dceři. Jak se o každého stará a usmívá se." Poslouchali její vyprávění a nevěřili,kolik se toho od ní naučili. Co podniknou dále?

PŘÍŠTĚ: Uzdravené oči


Hyper Duo: 4. Hrůza ze tmy

27. listopadu 2012 v 21:41 | Linda |  Hyper Duo
...Od téhle chvíle se z nás stali sourozenci.Jenom dočasný.Sázka mezi námi měla rozhodnout o všem.Horší bylo,že událost ze včerejší noci nezmizela.Ještě někdo z těch chlapíků se nacházel mezi námi........
....Sakumo se tvářila vážně.Její pohled se mi nelíbil a chtěl sem vědět,co se děje.
"Sakumo?"
"Co chceš?"
"Nemusíš znít,tak nepříjemně!"
"Promiň. Jen jsem přemýšlela."
"Od rána jsi už nějaká divná. Co se děje?" Uslyšel jsem její povzdechnutí.
"Pamatuješ si na včerejší noc?"
"Jyk bych mohl zapomenout."
"Ti muži v černém říkali,že po nás chtějí výkupné."
"Neporazila jsi je náhodou všechny?"
"Ne!" Něco se určitě dozvěděla. Určitě to proběhlo v tu dobu,kdy jsem omdlel.
"Co se stalo?"
"Když ho četa odváděla, povídal něco o tom,že.." Zavzpomínala na rozhovor,který mi vyprávěla.
"On se přijde pomstít." řekl ten,který nám vyhrožoval.
"Kdo?" zeptala se Sakuna.
"Kaitou Amera." Ztuhl jsem. Myslel jsem,že jsem špatně slyšel.
"Kaitou Amera? Není to ten světoznámý zloděj?"
"Je. V překladu to znamená něco jako "zlodějské oko." Zajímalo by mě,co ti muži měli společného zrovna s ním. Amera se nezdál jako ledabylý zloděj. Bral si všechno,co chtěl. Říkalo se,že obírá bohaté a jejich bohatství rozdává chudým. Obličej má neustále zahalený maskou a je akční pouze v noci.
"A proč ti to dělá takové starosti?"
"Svatba našich rodičů bude opravdu honosná,a pokud se tam objeví,tak.."
"Já tě chápu."
"Nejsi náhodou proti jejich svatbě?"
"Jsem,ale nehodlám proti němu prohrát."
"Porot jsem se rozhodla. Půjdu hotel ještě prozkoumat."
"Tak já ti pomůžu." Oba dva jsme vyjeli do nejvyššího patra hotelu,jež se nachází pod střechou. Jakmile jsme vystoupili z výtahu,obklopila nás tma.
"Tezuko,co je to s tebou? Celý se třeseš."
"To nic." Tma mi vždycky naháněla hrůzu.
"Nechceš jít první? Uvidíš toho víc,než já."
"Ne,to je dobrý." Pokrčila rameny a vydala se napřed. Šel jsem za ní pomalu. Rázem jsem uslyšel prasknutí,leknul jsem se a vrazil do ní.
"Co to vyvádíš?!"
"Ně-něco jsem slyšel. Je to příšera."
"Prosím tě. Já jdu napřed a ty nech těch šaškáren."
"Ne,nechoď pryč!" Držel jsem se jí kolem pasu a ona se se mnou snažila chodit.
"Mohl bys mě pustit? Jsi těžký." Nemohl jsem se pustit. Brzy pochopila proč. "Ty se bojíš tmy,co? Nikam nepůjdu."
"Vážně?" Poslechl jsem jí.
"Takže strach nejen z pavouků,ale i ze tmy? Vzchop se,konečně!"
"Promiň."
"Drž se za mnou." Přikývl jsem. S překvapením jsem na ní hleděl,když ke mně natahovala svou ruku. Chytil jsem se jí a ucítil její teplo.


16. My,vy nebo oni? Kdo vyhraje?

26. listopadu 2012 v 21:10 | Linda |  Divka bez usmevu:8.serie
Kyoko běžela ze všech sil a brzy oba dorazili na bojiště. Vymítačky už bojovaly. Trvalo pouhou chvíli,než se objevili i ostatní. Ajuzawa, Kujou, Ren, Zen a Rayne, Tamayo hned křikla:
"Podívejte! Zrůdy přiletěly!"Dokuro nařídila udělat obrannou formulaci.
"Proč jste sem přišli?" ozvala se Kokoro.
"Pomoct vám." odvětil padlý.
"Nikdo se o vaši pomoc neprosil."
"To možná ne. ale my oba víme,že ji potřebujete."
"Myslíte,že vám můžeme věřit?"
"Nemusíte. Pouze spolupracujte."
"Nebudeme."
"Tak to udělejte kvůli ní." Ukázal prstem na Kyoko. Naše hrdinka pouze mrkla a ustaraně se na ně podívala.
"Ty jeden..."
"Kokoro,poslechni ho."
"Kyoko."
"Nemůžete samy vyhrát."
"Copak ses zbláznila? Můj bratr je kvůli nim slepý."
"Ne. To není pravda. Tvůj bratr si za to může sám."
"Cos to řekla?"
"Jestli mi nevěříš, zeptej se ho sama."
"Hm? Chceš snad říct,že toho víš víc,než já?"
"Prostě mi věř. V tuhle chvíli chci,abys mi důvěřovala. Neboj se. Jsem tvá přítelkyně a chci ti pomoct. Až to skončí,tak si tebou o tom promluvím." Vymítačka se na ni podívala upřímnýma očima a povzdechla si:
"Tak fajn,ale nečekej zázrak."
"Lepší,než nic."
"Je to už dlouho,co jsme bojovali,že?" řekl Zen a Ren přikývl.
"Přišel čas ukázat,co v nás je." přidal se Kujou. Rayne se jenom usmál. Společně s dívkami se dali do boje. Roztáhli svá bílá či černá křídla a vzlétli. Soustředili svou energii a útočili. Používali se dobře známé světelné koule. Ani Tsuchioura se nevzdával:
"Blesk!" Naše hrdinka také neměla,co ztratit a vyslovila:
"Kouzlo vize budoucnosti!" Okamžitý účinek se objevil. Spojením dou sil vznikla síla nová.
"Sjednocený útok!" vykřikli zároveň. Ostatní nemeškali a použili i své útoky. Bahnité příšery se začali podivně rozpouštět,měnit, tvarovat a mizet. Zanedlouho jejich boj skončil.
"Nevedli jste si špatně,zrůdy."
"Ani vy ne,vymítačky."
"To z nás,ale nedělá parťáky."
"Máme,ale společný cíl. Ničit zlo."
"Ještě bych před chvíli řekla,že patříte k nim."
"Jak se říká: NESUĎ KNIHU PODLE OBALU."
"Nevím,co máte s Koyko společného,ale služíte nám vysvětlení."
"A my vám ho s radostí dáme."
"Nejdřív se,ale postaráme o mého bratra."
"Souhlas." Všichni se vrátili zpět do nemocnice.

PŘÍŠTĚ: Dočasné příměří


Hyper Duo: 3. Nechtěný sňatek

26. listopadu 2012 v 21:03 | Linda |  Hyper Duo
...Čekali jsme. Hlas si odkašlal a otevřeně začal rozhovor.
"Dovolte,abych vás všechny přivítal. Jsem pořadatelem tohoto shledání. Mé jméno je Syusuke la Diaspro. Je mi potěšením představit mé cenné hosty." Jeho mluvení nevěstilo nic dobrého.
"Prvním z mých hostů je rodina Eiji. Vážená, bohatá a velice velkorysá." Moje matka se postavila vedle pořadatele a všem zamávala.
"Druhým je rodina Oishi. Silná, elegantní a velice známá." Po boku mé matky se postavil i otec Sakuno. Pořadatel vyjmenovával nejrůznější rodiny a vždy o ní zmínil pár hezkých slov.
"A nakonec oznámení. Zde už předávám slovo rodině Oishi." Její otec vzal mikrofon a hovořil:
"Jak už asi víte. Má rodina na tom není zrovna nejlépe,a proto jsem se rozhodl udělt jakási rozhodnutí. Nedělám to jenom z toho důvodu,ale také z toho,že jsem se zamiloval." Do koho proboha? Tahle otázka mě v duchu pronásledovala. "Do úžasné ženy. Krásné a laskavé. Stojí hned vedle mě a já chci,aby se stala mou manželkou." Moje máma se také ozvala:
"Já souhlasím. Chci po zbytek života strávit s tímhle mužem." Uslyšel jsem potlesk. Všechno to vyznělo jako žádost o ruku. Jak by tihle dva mohli být spolu? To by znamenalo,že Sakuno a já budeme NEVLASTNÍ SOUROZENCI?!!! To teda ne!...


….....Dívali jsme se na sebe. Jako vždy se tvářil dost omráčeně. Pohnuli jsem se ze stejného místa zároveň i ve stejnou chvíli. Jenže každý z nás se chystal udělat něco jiného,než se předpokládalo. Já jsem šla za nimi na podium.
"Kam jdeš,Sakuno?"
"Za nimi. Je slušné jim poblahopřát."
"Cože? Já chci od nich vysvětlení."
"Proč se jako berou?"
"Jo."
"Copak ti o tom tvoje máma nic neříkala."
"Co máš na mysli?"
"O tom,že se s mým tátou stýká?"
"Tys o tom věděla?"
"Jasně." Oba dva jsem vypadali asi divně. Jedna znuděná holka a jeden zoufalec. Museli jsme počkat na konec jednání. Nepotřebovali jsme vyvolat zbytečnou paniku a všechno zničit. Po jednání vše začalo nanovo. A on se ujal slova.

....Zloba. Zmatenost. Vyčítavost. To všechno jsem cítil,když jsem ve svém pokoji mluvil s matkou.
"Mami,proč jsi mi o tom neřekla?"
"Já ti o tom nic neřekla?"
"Vůbec."
"Tak promiň. Já asi vím. Vždycky jsi se zdál zaneprázdněný a nikdy se nenašel čas,abych si s tebou promluvila,ale musíš vědět jednu věc. Nechci tě už nechávat samotného."
"Mami."
"Musíš vědět,že jsem zamilovaná. A že pro tebe chci to nejlepší."
"Toho jsem si vědom,ale sňatek s jejím otcem."
"Máš asi na mysli Sakuno. Neboj se, za chvíli tu bude s jejím otcem."
"Ne!" Pozdě. Zaklepání na dveřích se rozeznělo.
"Dále." Dovnitř zase vešla ona její otec.
"Drahá."
"Takedo." Objali se. Podivnost. Sakuno se jevila klidná. Moje matka jí pozdravila:
"Dobrý večer, Sakuno."
"Dobrý večer, paní Eiji."
"Bude v pořádku,když mi začneš říkat matko."
"Ano,mami."
"Tak je to lepší. Co si myslíš o sňatku tvého otce se mnou?"
"Naprosto s tím souhlasím. Nemám námitky."
"Opravdu?" Neměl jsem chuť to poslouchat.
"Ano, budu ráda až budeme jedna velká rodina."
"Panečku." Teď objala i Sakuno. Vzal jsem si kabát a odešel. Proč jsem nechtěl,aby si ho vzala? To sám nevím. Nevím,jak dlouho jsem šel,ale zastavil jsem se u jednoho okna.
"Procházka udělá každému lépe."
"To vím i sám."
"Hm."
"Ty s tím souhlasíš?"
"Proč by mi to mělo vadit."
"No,copak necítíš smutek,když myslíš na matku?"
"Moje matka je už 10 let mrtvá. Myslíš si,že když budu proti jejich svatbě,tak něco změním?"
"Ne,ale já tvého otce prostě nemůžu přijmout."
"Tak to nedělej. Ale tímhle budeš svý mámě působit bolest."
"Kdo seš, že mě neustále poučuješ?"
"Tvoje budoucí mladší sestra,která vždy pravdu."
"S tím bych tak nesouhlasil."
"Říkej si,co chceš. Oni se vezmou. Budou štastní a tečka. Není,co řešit."
"Bereš to tedy na lehkou váhu."
"A co. Myslíš si,že nevím,že se bojíš pavouků?" Ztuhl jsem.
"Moje máma ti to řekla?"
"Ne,měla jsem takový pocit. " Přestali jsme mluvit. Než jsem něco dodal, chopila se slova:
"Co to zkusit."
"Co?"
"Od téhle chvíle se k sobě chovejme jako sourozenci. Když nám to nebude fungovat, pokusím se svatbu našich rodičů rozmluvit."
"A když nám to půjde?"
"Přijmeš mého otce jako svého. Platí?" Zbývalo mi pouze souhlasit.



Hyper Duo: 2. Protiklady se přitahují..

26. listopadu 2012 v 21:01 | Linda |  Hyper Duo
...Chytl jsem se za její ruku a vstal.Mluvila ke mně docela příjemným hlasem.
"Ještě jsem ti nepoděkoval."
"No,to můžeš později."
"Já jsem Tezuka."
"A já Sakuno. Měli bychom odtud rychle vypadnout." Ve stínu leželi ti chlapíci. Zcela omráčeně. Sakuno pustila pistoli.
"A co s nimi teď uděláme?"
"Nech je být. Zavolám úklidovou četu,která je odklidí."
"Cože?! Jsou to lidé." Neposlouchala mě. Už měla v ruce mobil a něco do něj říkala. Když skončila,dodala:
"Výtah je bezpečný. Můžeme ho použít." Nebyl jsem si jistý. Kráčel jsem hned za ní. Řekl jsem:
"Co kdybyc-" Zarazil jsem se. Přede mnou se objevila chlupatá věc s osmi nohama. Sakuno se zastavila,aby zjistila,co se děje,
"Tezuko?"
"Pa-pa-pavouk!!!!!!!!!!!!!!!!"
"Co?" Zamotala se mi hlava a já sebou plácl na zem.

…........Omdlel rovnou přede mnou.
"Hej! Teď není čas spát! Jestli kvůli tobě přijdu pozdě,tak uvidíš!" Nereagoval. Neztrácela jsem sebekontrolu,ale všechno se zdálo čím dál zamotanější.

.........Nabyl jsem vědomí. Světla mě nenechala spát. Cítil jsem,jak na mě někdo volal.
"Mladý pane?"
"Francisi." odvětil jsem pomalu.
"Cítíte se lépe?"
"Kde to jsme?"
"Ve vašem pokoji."
"Jak jsem sem dostal?" Vstal jsem. Stále mě bolela hlava a zvedal se mi žaludek.
"Přinesla vám sem dívka."
"Dívka?"
"Musím říct,že mě opravdu překvapila. Dotáhnout vás sem. To je panečku něco." Podíval jsem se na Francise. Hubený a vysoký stařík s bílými vlasy a zakrouceným knírem. Jako vždy oblečen do černé uniformy sluhy či komorníka a úsměvem na obličeji. Na rukou bílé rukavičky podávající šálek bylinkového čaje.
"Francisi a kde je teď?"
"Nevím,ale říkala,že má důležité jednání."
"Jednání?" Vzpomněl jsem si. "Proboha,kolik je hodin?!!!" Vylítl jsem z postele.
"Je 18 hodin. Ideální čas na večeři."
"Ale.."
"Byl jste omluven z důvodu nevolnosti."
"Nemůžu uvěřit,že jsem se vyděsil kvůli pavoukovi."
"Vaše zděšení má nějaký důvod. Nemyslíte?"
"Tak trochu." O téhle záležitosti jsem rád nemluvil. Po večeři jsem se zúčastnil dalšího jednání. Nechal jsem si stejné oblečení. Francis mě doprovodil. Kráčel jsem si to do sálu v západním křídle. Zajímalo mě,jestli se už někdo doslechl o té věci s muži v černém. Měl jsem pochybnosti,že ne. Jakmile jsem se objevil ve dveřích, už na mě čekala matka.
"Mami.."
"Tezuko."
"Vedl sis dobře. Jsem na tebe pyšná."
"Cože? O čem to mluvíš?"
"Postavil ses těm nebezpečným hochům."
"Eh,ne to já.."
"Nebuď skromný." Co jsem jí měl říct? Vzápětí jsem ji zpozoroval. Sakuno stála pár metrů ode mě s neznámým mužem. Nejspíše jejím otcem.
"Mami,kdo je ten muž?"
"To je hlava rodiny,pan Oishi Takeda."
"A ta dívka?"
"Sakuno Oishi. Jeho jediná a milovaná dcera." To jméno mi něco říkalo. Kde jsem to Oishi už slyšel? No jasně. Bohatá rodina,která zchudla. Ještě více mě překvapilo,že k nám Sakuno s jejím otcem kráčeli. Co teď?

…..Koukal se na mě a mého otce jako by spadl z jedle. No co. Nebylo divu. Zastavili jsem se a můj otec promluvil:
"Paní Eiji, velice rád vás poznávám."
"Potěšení je na mé straně." promluvila jeho matka.
"Jsem velmi rád,že jste přišla. Smím si s Vámi promluvit osamotě?"
"Jistěže. Tezuko,dělej tady Sakuno společnost. Musím něco důležitého zařídit." Zdálo se mi,že si asi myslí,že tu nejsem. Můj otec a jeho matka odešli. Začalo se to vyvíjet podivným směrem. Řekla jsem:
"Opět se s vámi ráda setkávám."
"Já také."
"Slyšela jsem,že vám bylo nevolno. Už se cítíte lépe?"
"Sakuno?"
"Ano?"
"Nemohli bychom spolu mluvit normálně?"
"Pokud si to přeješ." Jen blázen si tyká ve společnosti druhých lidí. Naštěstí nás nikdo nepozoroval,takže to bylo fajn.
"Díky za to,že jsi mi pomohla."
"Za málo,ale víš,jak jsi strašně těžký?!"
"Tos nemusela říkat nahlas. Jsem překvapenej,že mě vůbec unesla."
"Musela jsem tě sebou táhnout ze všech sil."
"Počkat! Táhnout?" Odmlčel se. Nejspíše si představoval,že jsem ho držela na nohy a vláčela za nohy. Bože,budižkničemu.
"Nepředstavuj si to,na co myslím."
"Chápu." Brzy se ozval něčí hlas.


15. díl přeložen

25. listopadu 2012 v 18:02 | Linda
Dne: 25.11.2012
Název: Legenda o super Momotarovi
Příště: mít víru a zvednutý ocas