* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

C : ŠŘ 2. část

24. srpna 2015 v 19:33 | Linda
Spal jsem ve stínu vysokého stromu. Žádný hluk ani zatracené slunko.
"Tady jsi... Co tu děláš, Hakuryu?"
"Jen jsem si říkal, kde truchlíš."
"Já netruchlím." usmál se. Vážně... Od té chvíle, kdy jsme se poznali, jsem začal přemýšlet, proč někdo jako on, se o mě stará. Sedl si a spolu jsme koukali na jeho rodné město. Hrad šel vidět i z dálky 3 km.
"Krása, že?"
"Myslíš to počasí?"
"To taky."
"Hm."
"Málem bych zapomněl. Tady." Podávál mi pytlík s něčím uvnitř.
"Co to je?"
"Dárek od Rotokiho."
"Sušenky?"
"Upekla je jeho žena. Jsou výborné."
"Proč by mi je dával?"
"No..." Vypadalo to, že vzpomíná. "Řekli tohle:"
"Pane Hakuryu, kdo byl ten mladý muž? Váš přítel?"
"No..."
"Pokud ho uvidíte, mohl byste mu dát tohle?"
"Co to je?"
"Malé poděkování za to, že nás zachránil." Poklesla mi brada. Lidé jsou někdy neuvěřitelní.
"Bože."
"Už o nás začínáš smýšlet jinak, než o potravě?" Pro změnu jsem se ušklebil.
"Ty mě čím dál tím víc udivuješ." Vzal jsem si a ochutnal Měly zvláštní chuť. Uvnitř jsem cítil nastrouhanou mrkev, povidla a sušený kokos.
"Tak co?"
"Nejsou špatné." Doufám, že mě z nich nebude bolet břicho. V zápětí jsme se oba zasmáli.



...

Jak čas plynul, začal jsem si všímat, že máme Hakuryu a já něco společného. Osamělost. Jsme oba jak ptáci v kleci. Jeho poutá omezený čas, zatímco mě poutá nesmrtelnost. Bohužel brzy vypukly mezi lidmi války. Samozřejmě boje o moc, území, bohatství a především slávu.
"Sho.."
"Co?"
"Není nutné tohle podstupovat?"
"Ano."
"Potřebujeme pomoc."
"Od koho?"
"Nadpřirozeno." Poslouchal jsem bratry, jak spolu hovoří. Nechápal jsem, čeho se snaží dosáhnout a především, co tím Hakuryu chce získat. Jednou si mě dokonce vzal stranou.
"Co potřebuješ?"
"Silasi, pomůžeš mi?"
"S čím?!"
"Získat si důvěru démonů."
"Cože?!!" On se snad úplně zbláznil. Vysvětlil se mu, že jim musí nějak vyhovět. Oni totiž nedělají nic zadarmo.
"Jsou stejní jako lidé, že?" Šlo poznat, že ta událost s mým zapojením, ho neustále trápila. Kupodivu tomu démonovi postavil hrob.
"Tos nemusel dělat."
"Cítil jsem vůči němu povinnost."
"Víš kolik takových je?!"
"I přesto."
"Já ti vážně nerozumím." Každý den jsme pomocí mého čichu hledali napřirozené bytosti, ale vrátili jsme vždy s prázdnou. Nakonec pátý den jsme narazili na to, co jsme chtěli. Avšak démon to nebyl. Byl to anděl.
"Ty jsi Hakuryu Canon?"
"Ano paní."
"Co ode mě žádáš?!"
"Potřeboval bych vaší pomoc."
"My, bytosti, neděláme zadarmo."
"Udělám cokoliv budete chtít."
"Cokoliv?" Jenom blázen by řekl něco takového.Nevíš, co si vyžádá. "Buď můj."
"Prosím?"
"Cokoliv, co ti nařídím, tak udělej." Žena, která patřila mezi anděly, sršela krásou. Její dlouhé jantarové vlasy se doplňovaly s jeho.
"Souhlasím."
Výborně. A co ty,upíre?"
"Nemám na vybranou. Nechte mě zůstat po jeho boku." Na tváři se jí mihl úsměv.
"Věrnost. Zajímavé."
"Ano."
"Hakuyru. Můj první příkaz. Nechej toho upíra, ať se z tehe napije." Zarazil jsem se.
"Rozumím," odvětil. Podíval jsem se na ty dva. Zadržel jsem ho.
"Hakuryu,víš,co to znamená?"
"Ne."
"Mohl bych tě zabít."
"Na tom nesejde."
"Cože?"
"Už jsem to říkal. Nezbývá mi moc času. Jestli zemřu teď nebo za pár dní." V jeho očích jsem poprvé zaznamenal smutek, ikdyž on se stále usmíval.
"Ale.."
"Silasi, já ti věřím. Jsi můj jediný a úplně první přítel." Podlehl jsem. Odhrnul s své vlasy a svými tesáky ho kousl. Zabořily se do něj a horká krev začala stékat po jeho krku. Rudá a nezvykle dobrá.
"Tohle je smlouva, že?" zeptal jsem se jí.
"Ano." Po minutě jsem přestal.
"Jaká smlouva?"
"Když se upír napije člověka a ten s tím souhlasí, vzniká mezi nimi kontrakt.Pokud s člověk napije upíří krve, jsou spolu spojeni poutem."
"Pouto je slabé slovo. Spíše řetězem," opravil mě anděl.
"Proč?"
"Takhle ho chráníš. Hakuryu, vezmeš si Silasovu kapku krve," Čekal jsem na jeho odpověď.
"Ano."
"Hakuryu."
"S tímhle nám pomůžete, že ano?"
"Samozřejmě. Slib je slib." Tihle..dva. Kousl jsm se do prstu a kapka krve na lidskou ruku. Hakuryu ji slízl a vytvořil se mezi námi kontrakt. Takový zvláštní pocit.
"Teď už máte to, co jste chtěla, dámo."
"Hm.." Výraz, který se jí objevil na tváři, připomínal soucit matky. Nechtěl jsem se od Hakurya hnout.
"Co?"
"Vážně jsi to udělal, mladý Hakuryu." Můj přítel dodal:
"Jistě..."
"Nezaváhal jsi. Jak velkou důvěru máš ve svého přítele?" Vstal a stoupl s i na místo, kde svítilo nejvíce slunce. Pak pověděl:
"Prostě jsem dostal takový pocit."
"Pocit?"
"Pokud jsme se měli setkat...nebo tomu druhému vstoupit do života...pak jsem ani na chvíli nepochyboval."
"Rozumím. Hakuryu, mé jméno je Sayo," podotkla. Poté pozvedla něco nečekaného. Dotkla se místa, kde zůstaly stopy po mých tesácích a neprosto jej změnila. Proměnila otisk v rudou růži. Znamení rudé růže.
"Co je to, Sayo?"
"Památka. Tohle znaménko zapečeťuje náš osud." Jakoby po kousanci nic nezbylo.
"Já, děkuju."
"Za málo Však ještě dojd na placení. Do té doby zůstaň naživu." Znělo to jako rozkaz.
"Ano." Vítr prosvištěl kolem a já znal odpověď. Chtěl jsem ho ochránit. Sayo toho o nás určitě věděla víc, než se zdálo. Jenže nemohl jsem se zeptat na něco víc. Bůhví, co by to ovlivnilo.



Dny ubíhaly a my tři trávili spolu skoro každou minutu. Nepřehlédl jsem, že se Sayo do něj zamilovala. No jo, vždyť na kulka se vyjadřoval moudře. Znal hodně věcí, soucítil ss každým živým tvorem a nedokázal nenávidět.
"Zítra je válka."
"Liší se něčím?"
"Prolije se možná více krve.."
"Hm.." Nevěděl to o sobě, ale přitahoval všechny kolem sebe. Sayo promluvila:
"Chtěla bych vám oběma někoho představit."
"Koho?" odsekl jsem.
"Svého manžela Ieyasa."
"Jste vdaná?"
"Ano, bohužel." S Hakuryuem to ani nehnulo. A když nastal večer, setkali jsme se s ním. Hnědovlasyý démon působil neuvěřitelně mohutně, svědomitě a královsky. Jeho těžká zbroj chrastila a hlas rozvonil:
"Vy jste ti dva kluci, o které se moje žena stará?"
"Zklamali jsm vás?"
"Vůbec ne. Je to jako mít dva syny."
"Aha." K sobě nás táhla tahle pitomá osamělost. Poměrně jsem se nudil, roto jsem vyzval Ieyasa na souboj. Naše tašení mečů a jejich křížení řinčelo. Ani jeden z nás to nehodlal vzdát. Hakuryu spolu se Sayo svičili lukostřelbu. Všichni jsme se nemohli dočkat zítřejší války.



Nastal den D. Shou a Masato nás postavili do prostřední lini. Ieyasu stál na přední linii. Ostatní pouze postávali okolo a snažili se nejspíš vypadat jako vojáci. Ozval se povel a vojska začala útočit. Tolik hluku jsem v životě neslyšel. Vypadalo to, že vyhráváme. Avšak v posledních chvílích Hakuryu udělal něco bláznivého. Snažil jsem se jednomu vojákovi zachránit život. A neřátel h zranili. Tím mě naštvali. Začal jsem je všechny likvidovat. Plný zloby jsem je zabíjel a i když jsem po dlouhých hodinách vyhráli, nebylo mi do smíchu.
"Hakuryu, neumírej!" volal Masato zničeně. Teď konečně působil jako starší bratr, který svému malému bráškovi věnoval poslední pohled. Ieyasu mi položil ruku na rameno, čímž mi naznačoval, že nás nechá osamotě. Můj přítel řekl:
"Silasi, vezmeš mě do lesa?"
"Jo" Vzal jsem ho pomalu do náruče a odnesl jej. Míjel jsem mrtvoly a nevnímal nic jiného. On se celou cestu usmíval.
"Takový klid."
"Kdo byl ten, koho jsi zachránil?"
"Nový přítel."
"To je všechno,"
"Stačí mi to."
"Mně ne! Copak jsi Sayo neslíbil, že zůstaneš naživu?"
"Jenom do téhle. Nejsem nikdo významný."
"To by ses divil." Jeho rána na břiše s zvatšovala a on dýchal pomaleji. Brzy jsem ho položil na jeden dlouhý kámen.
"Silasi...ty pláčeš?"
"Ne."
"Chápu. No jo, kdo by pro mě plakal." Slzy po tváři tekly pomalu, al nedokázaly mi ulevit.
"Pro mě jsi představoval světlo, co mě vyvedlo z temnoty. Rozumíš?"
"Fakt? To je zajímavé pžirovnání."
"Tak jak si dovoluješ umřít?"
Slib mi jednu věc."
"Jakou?"
"Že budeš žít pořádný život." Posbíral poslední zbytky sil a svou rukou se dotkl mojí.
"Dobře."
"Děkuju ti," zašeptal naposledy, než jeho úsměv povadl a jeho ruka neopadla. Pak už se doslova přestal hýbat.
"Hakuryu! Hakuryu!" volal jsem jako šílenec jméno svého lidského přítele. Nepomáhalo to. V tu chíli se objevila Sayo.
"Silasi.."
"Věděla jste, že se to stane a přesto jste nic neudělala?"
"Jakobych mohla."
"Proč?"
"Ale přece jsem něco vykouzlila na...jeho krku." Rychle jsem se podíval na rudou růži a moje naděje vzplanuly.
"Takže..."
"Je to znamení toho...že se reinkarnuje. A je tu ještě vaše pouto. To znamená, že ať bude vypadat jakkoliv, tak se znovu setkáte. J jedno za kolik let."
"Sayo."
"Ano?"
"Díky moc. Děkuju."
"Není za co."
"Určitě se znovu setkáme, Hakuryu. A tentokrát tě ochráním. Vím to," zašeptal jsem si pro sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama