* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

2. Letní vzpomínka

23. října 2015 v 21:32 | Linda
Už je to víc, jak 6 let, kdy se to stalo. Poprvé jsem ho potkala v jeho sedmi letech. Nikdy jsem si nemyslela, že mi někdo tak moc přiroste k srdci. Zezačátku působil jako namyšlený fracek. Většinu času stál u okna. Zlatě medové vlasy se leskly díky slunečnímu světlu, jeho oči, připomínaly nebe a na sobě - červená košile s krátkými rukávy, vestou a kalhoty.
"Kdo jsi?" oslovil mě zčistajasna.
"Já..."
"Proč mě neustále sleduješ?" Vypadala jsem ve tmě jako stín.
"Lišíš se od ostatních."
"Vážně?"
"Ano." Jeho hlas zněl klidně a četl jakousi knihu. Měl sílu přitahovat a odrazovat zároveň. S takovou osobou jsem se setkala poprvé.
"Proč se s nimi nespřátelíš?"
"Měl bych?"
"Nebojíš se samoty?" Chvíli váhal.
"Mám něco, co jiní nemají."
"Co tím myslíš?"
"Přijď večer k mému pokoji. Pak pochopíš, co tím myslím." Duchové se v noci skrývají ve stínu. Nebyl žádný problém se dostat do pokoje.
"Hej, jsi tam?"
"Pojď dovnitř." Když jsem vešla, upřely se na mě jeho modré oči.
"Tsukuyo, ty..." Zářily. Uprostřed černé noci na mě svítil pár očí jasně a nepřetržitě.
"Už chápeš?"
"Jo. Proč to tak je?"
"Nevím. Projevilo se to před pár lety. Nijak mi to neublíží, ale nedokážu je přinutit, aby nesvítily."
"Jak jsem si myslela."
"Co?"
"Nejsi obyčejný člověk." Té noci jsem se toho dozvěděla víc, než jsem čekala. Stále jsem však nevěděla vše. To, že mu svítily oči, že dobře viděl a co ví...dokázal léčit. Tuto teorii jsem si ověřila, když se dotkl zraněného zvířete a vyléčil ho. V teb moment nepůsobil tak odtažitě, ale mírumilovně.
"Shano!"
"No?"
"Co tam tak stojíš?" Krčila jsem se za kmenem stromu. Spíše schovávalo. Záleželo na tom?
"Už jdu." Netušila jsem, že brzy přijde to, co jsem nečekala.


Liják. Bouře. Stromy se ve velkém větru ohýbaly. Tak moc, že je to málem vytrhlo i s kořeny. Chystala jsem se znovu navštívit Tsukuya. Avšak k mému překvapení jsme ho potakala na chodbě. Mluvil s nějakou ženou. Vypadala hrozně mladě. Kaštanové vlasy, zelené oči, plné rty a na sobě žluté kimono poseté ktkami. Rozhodně se mi nelíbila. Začala se ve mně probouzet prudká nevraživost.
"Dnes nevycházej v noci ven. Rozumíš, Tsukuyo?"
"Nemusíte se bát, paní Yuro." Dívala se na něj, jakoby pro ni znamenal celý svět. Jenže s takovými lidmi jsem měla dost zkušeností. Tváří se mile, ale nikdy nevíte, co si myslí. Jakmile ta ženská odešla, jeho pozornost se přestěhovala na mě.
"Co?"
"To jsi ty, Shano."
"Kdo byla ta ženská?!" Na moment si mě prohlížel, než odpověděl.
"Paní Yura. Haruou Yura. Pracuje tady a její otec je velmi vlivný člověk."
"Kolik jí je let?"
"Kolem 30."
"Tolk?"
"Jo."
"Jak dlouho se znáte?"
"Nejsem si jistý. Pár let."
"Takže má přede mnou náskok."
"V čem?"
"Nic." Dále jsem už nic neřekla. Tsukuyo mi vyprávěl o tom, co je nového. Poslouchala jsem ho jenjedním uchem. Říkala jsem si: Proč taky nejsem lidská bytost?
"Shano?"
"No."
"Jaktože jsi se rozhodla se mnou promluvit," To mi byla zajímavá otázka. Svráštěla jsem nad ní čelo, ale rozumný důvod mě nenapadal.
"Jen tak." Tsukuyo se nejspíš s mou odpovědí nesmířil, ale nespokojenost na sobě nedal znát.


O pár hodin později vnku vládlo krupobití. Nikdo nehodlal v tomhle nečase vyjít ven. Seděla jsem v rohu chodby na olorozpadlé lavičce. Po mé levici stál odpadkový koš a po pravici okno. V mých očích se odrážel obraz v oknu a hruď se mi svírala. Tsukuyo stál opodál. A stejně jako já, nespouštěl oči z okna. Rázem se spustil ruch.
"Kde je?"
"Neviděli jste ho?" Zaměstnaneci běhali po sirotčinci a mně nebylo jasné o co jde. Avšak Tsukuyo se zarazil a vyběhl otřevřenými dveřmi ven. Vypadalo to na problémy.


"Mikaeli! Mikaeli!" volal Tsukuyo neúnavně.
"Tsukuyo!"
"Shano?"
"Koho to hledáš?"
"Jenoho kluka o ork mladšího."
"Ale proč ho hledáš venku?"
"Má zvyk, že kdž se něco stane, tak věbhne ven." Sledovala jsem jeho stín. Proč by se někdo jako on, snažil pomoct někomu jinému. Hloubaly ve mně pochybnosti. Z jakého důvodu mu chtěl pomoct?


Nepříjemné počasí nechtělo ustát. Věc v okolí se klátily na všechny strany, půda pod nohama se měnila v bažinu a nad hlavou hřměly blesky. Tsukuyo běhal sem a tam, jak pominutý. Jeho oblečení začalo prosákat a jeho nohy bořit do bláta.
"Vraťme se."
"Neodejdu, odkud ho nenajdu."
"Proč jsi tak tvrdohlavý?" Zastavil se a očoil se. Teprve pak odpvoěděl:
"Má totiž slabé srdce."
"Cože?!"
"Potkal jsem ho před pár měsíci."



Před pár měsíci...

Naše setkání vypadalo dost obyčejně. Jako vždy jsem si četl knížku a nezaujatě pozoroval okolí. O ár minut později si pod mýma nohama objevila knížka. Na jejím obale se leskl název: "ZLATÁ OBLOHA." Levou rukou jsme jí zvedl a pořádně si jí prohlédl. Lesklá knížka vázaná v kůži. Tlusá okolo 200 stránek. Obsah jsem nevěděl.
"Čí to je?" Uslyšel jsem něčí kroky. Pomalu jsem očima uhnul doprava.
"To je..moje."



Přede mnou stál neznámý kluk. Avšak něco mi říkalo, že umí něco, co jiní ne. Pozorně jsem si ho prolédl. Ježaté vlasy barvy jarního listí, oči barvy šeříku, postava o něco silnější než má a o hlavu vyšší. Na sobě černé kalhoty a tričko s dlouhým rukávem.
"Tady," řekl jsem a zastavil se od něj 1 metr.
"Dík."
"Tak zatím." Chystal jsem se odejít, ale zrazil mě.
"Počkej."
"Hm?"
"To se jen tak nesluší odejít."
"Ty mi nemáš, co poroučet." Zasmál se a dodal:
"Já jsem Mikaela. A ty?" Neodbytný a lehkovážný. Ne, že bychom se nějak přátelili, ale vždy se schovával někde pobléž.
"Hej."
"Co,"
"Co jsi to měl za knížku?"
"Tu vázanou?"
"Jakou asi.."
"To je památka."
"Památka..?"
"Když jsem se objevil tady v sirotčinci, měl jsem tuhle knížku." Odmlčel jsem se.
"Promiň."
"To nic."
"A kolik ti je?"
"6?" Je mladší, než já? A vypadá na 10? Realita je krutá. "Tsukuyo."
"No?"
"Pokud se mi něco stane, půjdeš mě hledat?"
"Takové nesmysly neříkej!"
"Máš pravdu," odposuhlasil sklesle. Tehdy jsem ještě netušil, že se to stane.



Zpátky v realitě:

"To je vše?"
"Cos čekala?"
"Nějaké vyvrcholení. Běhání po lese mě nějak neláká!"
"No jo."
"Ale řekl jsi, že má slabé srdce."
"Hned krátce potom se dostal do bitky s několika kluky. Nejspíš mě pomlouvali, ale spíše Mikaelovi vzali jeho knížku."
"Porazil je,"
"Ano. Vmžiku, ale řadění mu způsobilo těžké oddychování a poté kolaps."
"Tak náhle?"
"Prcovnicev srotčinci říkaly, že pokud se bude neustále rvát, jeho srdcce to nevydrží."
"Lidé jsou vážně slabí." Čověk, kterého znáte pár měsíců a už pro něj zahazujete svůj život.
"A proto ho musím najít."
"Chceš, ne?"
"Možná." Povzdechla jsem si.
"Copak se neřátelíte?"
"Nejsem si jstý." Beznadějný případ. Vzápětí jsem to uviděla. Světlo. Znamenalo to že naše hledání je u konce.
"Tsukuyo."
"No?"
"Není to támhle?" Ukaovala jem svým prstem a čekala na jeho reakci.
"Nejsíš." Oba dva jsme se dali do běhu.




Jakmile jsme dorazili na místo, naše oči spatřily to, co nečekaly. Uprostřed lesa stál obrovský strom a kolem něj se točily černočerné stíny. Zelenovlasý chlapec v bezvědomí visel na stromě a nehodlal se probudit.
"Našli jsme ho."
"Taková temná energie..."
"Přesně.." Nepřekvailo mě, že to cítí. I mě to odrazovalo.
"Co se stane, když ho odtamtud nedostaneme?"
"Zemře." Pozorovala jsem okolí. To ticho mě zneklidňovalo. Zanedlouho jsme uslyšela skřehotavý smích.
"Koho to tady máme?"



"Kdo jsi? Ukaž se!" Les pomalu zčernal a stíny nás obklopily.
"Mé jméno je Declares a jsem pánem stínů."
"Co tu pohledáváš?"
"Stíny čerpají sílu z živých stvoření, mrtvá slečno." Začal mě štvát. Jeho švitořivé řeči mě absolutně nezajímaly. Chtěla jsem mu natlouct, aby zmlkl.
" Vrať toho kluka."
"Copak jsi neslyšela?"
"Je tvrdohlavější, než jsem si myslela," řekla jsem si v duchu. Koukla jsem na Tsukuya. Tváři se normálně, ale netrpělivě.
"Vezmu si ho. Tehle kluk nebude moct žít."
"To ty neurčuješ."
"Lidé se slabým srdcem nepřežijí."
"Cože?"
ůHledal něco, co mu bylo drahé, ale kvůli jeho slabosti podlehl mé síle."
"Neříkej mi, že jsi ho sem nalákal."
"Nemusel jsem. Přál si nezemřít. To jsem mu splnil." Zasmál se.
"Půjdu ho zachránit." Tsukuyův hlas mě probral.
"Co?"
"Jdu za ním. Shano, proůjč mi svou sílu. Prosím. Nenechám toho blbce, aby si dělal, co chtěl." Ušklíbla jsem se. To přesně na něj sedělo.
"Jasná páka. Do toho!" Souboj s časem začal!









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama