* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

6. Boží odpuštění

16. ledna 2016 v 20:29 | Linda
Zase to zatracené ráno.Kéž by se nikdy neukzalo. Sluneční paprsky svítily nepříjemně jako vždy. Zanedlouho jsem uslyšel zarachocení dveří a kroky. Došlo mi, že se nejdná o Mikhaela. Zvědavě jsem pohlédl. Moje tvář se ocitla ve tváři mladé ženy. Měřila sotva 150 centimetrů a svými boty na odpatku to nezlepšovala.
"Vy jste.."
"Lecty. Od dnešního dne ti budu nost snídaně. Oběd a večeři ti bude nosit někdo jiný."
"Poslal Vás Mikhael?"
"Ne, ale lidé potřebují jíst. Je to tak, ne?"
"Ano." Díval jsem se, co chystala. Mávla rukou a vytvořila stůl se židlemi. Poté se zeptala:
"Co bys rád?" Na moment jsem zauvažoval a odvětil:
"Palačinky."
"Něco tak jednoduchého?" Pokýval jsem rameny. Lecty si oddychla a opět mávla rukou. Na stole se objevilo jídlo. Celý talíř palačinek. Nechyběl ani džem, cukr a kakao. Nakonec mávla rukou do třetice a já poítil, že pouta povolila na horních i na dolních končetinách.
"Co to?"
"Je neslušn jíst a nesedět u stolu." Nemohl jsem jí na to nic říct a dobelhal se ke stolu. Odsunul jsem židli a posadil se. Zakručel mi žaludek.
"Děkuju."
"Jez." S chutí jsem se do toho pustil. Snažil jsem se používat příbor, ale kvůli zraněným zápěstím (spíše namoženým) jsem toho moc nenakrájel. Lecty se nechtělo čekat. Sebrala mi příbor z rukou a pomohla mi s tím.
"Je to dobré."
"Fajn." Její oči se potom zadívaly ven. Za oknem se rýsovala nejspíš neznámá krajina, kterou jsem v životě neviděl. Co asi dělal Gou se Shanou? Proč jsem si na ně vzpomněl? Uspořádal jsem si myšlenky a soustředil se na osobu přede mnou. Kvůli hábitu, který schovával vše, jsem ji viděl akorát do tváře. Nedalo by se říct, že zářila nadpozemskou krásou či šeredností. Takový neutrál. Oči mrkaly a z oxidově černé barvy se měnily na jantarovou.
"Nádhera."
"Co?"
"Vaše oči.."
"Všiml sis?"
"Nedalo se to přehlédnout." Nesnyžil jsem se to popírat. Vychutnával jsem si jídlo.
"Abys pomalu dojedl..musím odejít."
"Chtěl bych něco vědět."
"Co?"
"Proč jste mě unesli? Odkud znám Mikhaelu? Co pro vás znamenám?" Věděl jsem, že mě využijí, ale ne na co.
"Do toho ti nic není."
"Proč mi to nechete říct? Co do háje skrýváte?!!" Už tak jsem měl špatnou náladu. Dokonce jsem zatínal i pěsti.
"Buď sakra zticha. Myslíš si, že kdokoliv ti odpoví na tvou otázku?"
Po těch slovech se mě zmocnila svým pohledem. Nedokázala mě odradit.
"Chci znát pravdu!"
"Sklapni."
"Mluv, babizno ohyzdná!L Ajééé. Zakryl jsem si ruku pusou.
"J-Jak jsi mi to řekl?"
"Nějak.." Snažil jsem se z toho vykroutit, ale cítil jsem problémy na sto honů.
"Za to zaplatíš, skrčku! Její výraz se změnil. Hábit ji začal vlát na všechny strany a jantarové oči zaostřily. Zvedla pravou ruku a začala po mě střílet ohnivé koule.
"Jéžišmarjá!" Nehodalal přestat. Běhal jsem jako blázen a zároveň sledoval, co se bude dít dál. Po hodině utíkání jsem se dost zpotil, ale mohl jsem lépe hýbat nohama a rukama. Bohužel Lecty zlost nepřešla a nakonec mě kouzlem násilně připoutala.
"A teď už tady zůstaneš. Nevíš, jak mít úctu ke starším lidem."
"Promiň, babi," podotkl jsem tiše. Neměl jsem ponětí, jestli to slyšela, ale na tom nezáleželo. Zabouchla za sebou dveře, až sem ístnost otřásla.

Když jsem se znovu probudil, venku pršelo. Malé kapičky vody pomalu stékaly po skle a zanechávaly po sobě stopu. Hlavou mi kolovala myšlenka, jestli nebe láče z radosti nebo z neštěstí. Všechno, co jsem si přál slyšet...Za pár minut se dveře pohnuly. Všiml jsem si, že dvě osoby nesly talíř se lžící. Vůně mi nepřišla moc lákavá.
"Co je zas?"
"Oběd."
"Cože?" Než jsem se nadál, přiletěla mi jedna lžíce toho hnusu. Pohlédl jsem do temné tváře těch dvou. Nedokázal jsem z nich vyčíct žádnou emoci. Stejně jako Lecty se producírovaly v hábitu. Aˇjsem se n ně díval, jak chtěl, nedokázal jsem z nich vycítit energii života.
"Sněz to."
"Chcete, abych snědl tento odporný hnus?"
"Rozkaz pana Mikhaela."
"Ani mě nehne." Sice jsem v žvotě už něco podobného jedl, ale nemám chuť si to připomínat. Avšak ty dv postavy se na sebe podívaly - a k mému překvapení mě jedna z nich odtrhla od kříže. Chytila mě za krk a začala mě škrtit.
"Tak poslouchej..našim úkolem je splnit rozkazy. A je to jedno, jak to uděláme."
"A co?"
"To znamená ,že to do tebe nacpeme silou. Hlavně, že to sníš." Škrcení kolem mého krku nepovolovalo. Neměl jsem sílu vymant se, ale nechtěl jsem přestat vzdorovat.
"Nic do mě nenacpete."
"To se uvidí." Stačil jediný pohled, abych pochopil, o co jim jde. Druhá osoba vzala lžíci toho hnusu, vzlétla a zastrčila mi to do pusy. Už jem to skoro vyplivnul, ale rázem se se mnou zatočil svět a já...skončil ve zdi.
"Uch.."
"Bolí?" Nepotřebovyl jsem zvedat hlavu, abych poznal šklebek na jejích tvářích. Nemínil jsem se vzdát. Bolest se ozvala v mém rameni. Snažil jsem se zvednout. Kolem mě se nacházely zbytky sutě a omítky.
"Ani ne."
"Pořád drzý.." Znovu mě zvedli do výšky, rozmáchli se a letěl jsem znovu do zdi. Další omítka spadla a tentokrát se mi zlomila kost v noze. Křupnutí znělo tak hlasitě, že nešlo přehlédnout. Přejel jsem je pohledem.
"Takže mi budete lámat kosti, až se nebudu mcot hýbat?ů
"Ten tvj phled...se mi nelíbí."
"Mikhaela je ubohý."
"Cože?"
"Nechat dva poskoky tady šaškovat."
"Dělá se mi zle." Už se mě nejspíš snažili hodit potřetí, ale druhá osoba řekla něco, co jsem nečekal. Nakonec mi na hlavu spadl celý obsah toho proklatýho hnusu. Děsný zážitek. Až teď...mě vzali do vzduchu a hodili. Nepřistál jsem ve zdi, ale na zemi a rázem jsem si pošramotil trochu žebra. "Chudáku." Po tomhle odešli a nechali mě ležet na zemi. Bolest naprosto ochromla moje tělo. Začínal jsem ztrácet vědomí. Než se to stalo, stačil jsem ještě zašeptat:
"Gou.."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama