* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

7.Skleněné porozumění

29. ledna 2016 v 22:03 | Linda
Já a Gou jsme běželi hustým lesem a nezpomalovali jsme.
"Je tu cítit zlo na míle daleko," řekla jsem.
"Tsukuyo..je blízko."
"Jak moc blízko?"
"Nekolik dnů cesty."
"Dnů..Bože." Nepřála jsem si pomyslet na to, co by se mu mohlo stát.
"Kdo vlastně byla ta čarodějnice?"
ůUrčitě pracovlala pro něj."
"Stihneme to?"
"Musíme."
"V otmhle lesee je hrozěn moc nbezečí." Skákala jsem z větve na větev. Ignorovala vítr, co mě mlátil do tváře. Měla jsem Mikhaelu zabít, když jsem mohla. Jenže tehdy jsem neměla tolik síly, co teď. Netrvalo dlouho a pocítila jsem to. Něco se k nám blížilo. Nic říjemného. Jediný poryv větruvšechno prozradil. Vůně čerstvého zla kráčela naším směrem.
"Sovo, cítíš to,"
ůNelze to přehlédnout."
"Dokážeš určitě podtstau našeho nepřítele?"
"S mou zapečetěnou mocí..roho moc neodhadnu." Jak jsem si myslela. Poslední z rodu lesa se stával čím dál míň a míň užitečnější. Vážne nechápu, jak jsme my mohli skončt spolu. Gou se k mému překvapení rozmluvil: "Ale...něco přece vím."
"No?"
"Ten nepřítel..není nc jako my."
"Cože?" Znamená to, že všechny které jsem dosud potkala...nejsou ve srovnání s naším nepřítelem absolutně nic. Jaká pohádková bytost se z roho vyklube? Zanedlouho se před námi objevil obrovský stín. Donutil nás zastavit a rozmýšlet se na dalším krokem.
"Co je to?" podotkl Gou. Poznala jsem o koho se jedná. Obrovský kyklop s zjevil. Jeho jediné ok nás pozorovalo. Sám o sobě vypadal dost neohrabaně. Jeho kroky ničily stromy. Nakonec zazněl i jeho hlas. Hřmějící a nahánějící strach.
"Á! Vy jste ti dva, co neposlouchají mého páa?"
"Toho zmetka,"
"Jak se opovažuješ?"
"Neposlouchám nikoho! A jeho určitě ne!" I když jsem pobývala v těle veverky, vyskočila jsem do vzduchu a přiblížila se k jeho obličeji a nakopla ho. Zapotácel se dozadu.
"Ty.."
"Pokud si myslíš, že nás odstrašíš, tak jsi na omylu. My odsud neodejdeme!"
"Já jsem nepřišel sám," dodal a poté zapískal. Za stromy se rozeznělo šustění a vyrýsovaly se další hlavy. Byli v přesile. Nepřítel vždy hraje nefér.
"Enjune."
"Co?"
"Dokážeš ve své podobě mlátit a kopat?"
"Nevím. Možná."
"Cílem je dosta se skrz ně. Všechny je dostaneme."
"Rozumím."
"Hlavně, nezpomaluj,"varovala jsem ho naposledy, než jsme se do nich poustili. Tsukuyo na nás čekal.

************************

Uběhlo už pět dní od té doby, co mě tu zavřeli. Ponižování, krmením hnusu...nic se nezměnilo. Avšak to kouzlo prozkoumání duše nechodil Mikhaela provádět každý den. Nevím, co se mu stalo. Nepotřeboval jsem to vědt. Dělal jsem si starosti o Shanu a Goua. Pokud sem míří, zvládnou to? Přijdou zranění? V hlavě mi kolovalo tolik věcí, na které jsem se chtěl zeptat. Lecty, nyní už klidná, mě zavedla do nějaké místnosti.
"Tohle je koupelna," vysvětlovala. "Umyj se tu, zahoď to staré oblečení a vem si nové."
"Dobře."
ůPočkám venku. Moc se neloudej." S těmihle slovy za sebou zabouchla dveře a nechala mě stát samotného. Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem, co zratit. Sprcha mi nemohla uškodit. Hledal jsem spínač, abych si posvítil. Když jsem ho našel, moje oči se porozhlédly na jednoduše zařízené místnosti. Světlo zářilo celkem slabě a na žárovku se lepily vrstvy prachu. Nikoho nebavilo uklízet. To se dalo předpokládat. Bílé kachličky studily moje bosá chodidla. Stěny nabývaly smrkově zelené barvy, ale nepříjemně bily do očí. Omítka z nich už snad před několika lety opadala. Podle nepořádku na zemi. Žádné okno sem nedali. Místo vany tu stál zastaralý sprchovýkout. Upřímně...vypadal na rozpadnutí. Nikdo ho nejspíš nečistil a já jsem nečekal na nic jiného. Všiml jsem s kývající se židle v rohu. Prstem jem jí přejel a zkoumal, jestli na ní nezbyl rach. Nakonec jsem přehodi lsvé oblečení přs židli a vešel do sprchy.


*****************


Mikhaela neklidně přešlapoval sem a tam. Poslední dobou měl podrážděnou náladu. Váhal nad tím, co podniknout dál. S Tsukuyem měl svoje vlstní plány. Zlomit jeho vůli, sebrat mu pocity, vzpomínky a nechat ho prázdného. Tak zněl jeho účel. Jenomže, co znamenal ten neklidný pocit v jeho hrudi? Bál se snad sebe samotného?
"Nemožné,"řekl si a ztracen v myšlenkách, nslyšel ani zaťukání. Teprve, až se rozezněly zvonkohry na těžkých dveřích, zpozorněl."Kdo je?"
"My, můj pane."
ůDvojčata Azraelové. Co potřebujete?"
"Vykonali jsme to, c jsme uznali za vhodné."
"Takže se roho jídla ani nedotkl. Doufám, že jste ho moc nezmrzačili," podotkl. Dvojčata v temných hábitech nehnula ani brvou. Pociťovali kapku nejistoty. O zajatce se moc nezajímali, ale také s ním nezacházeli v rukavičkách. Pan Mikhaela sice tvrdil, že je něčím výjimečný, ale z jejích pohledu se nelišil od obyčejnýh lidí.
"Jistěže ne."
"Kdy má dojít k rituálu?"
"O úplňku."
"A ten bude?"
"Za 10 dní."
"Výborně. Není třeba spěchat. Avšak budu muset ještě několikrát navštívit našeho hosta." V hlavě si říkal, že ještě chvíli a získá sílu, o které se mu ani nesnilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 30. ledna 2016 v 23:41 | Reagovat

Super napsané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama