* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Dějství 2: Lidské kouzlo

20. července 2016 v 22:23 | Linda
Člověk. Jediné slovo, co mi teď vrtalo hlavou.

"A co teď s ním budeme dělat?" vzdorovitě protestoval Rubi. Ale to proti všem lidem.

"To bys radši, abychom ho tam nechali?"

"Je to lepší, než se potýkat s dalším břemenem! Uvědomujete si, co je tohle za místo?!"

"Akademie nadpřirozených bytostí."



"Nadpřirozených! Co Vám je na tom nejasného?" Těžce jsem si povzdechla. Hádat ses ním byla ztráta času. V oné rakvi jsem našla lidského chlapce. Úplně toho stejného jako ve snu. Nevím, čím to bylo, ale jediným pohledem si mě získal. Prostě jsem dostala pocit, že opustit ho..by znamenalo krutost. Uložila jsem ho do pokoje pro hosty a přemýšlela kdo je.

"Vypadá to, že mu je sotva 14," ozval se znenadání Silas. Upír, kterého zachránil člověk.

"Rubi, Silas chce říct, že je to dítě. Nemohlii jsme ho tam nechat."

"A to se o něj chcete starat? Co když Vám bodne kudlu do zad?! Toho budete taky omlouvat?"

"Pokud ano,, tak to zarazím dřív, než to udělá." Teď už jsem doslova supěla. Já vidím budoucnost a já jsem tady ředitelka.

"Ničemu nerozumíte."

"Rozumím tomu velmi dobře. Jen ty, Rubi, proti tomu něco máš."

"Tak jsem to-" Zmlkl. V jeo tváři jsem záhledla ublížený pohled. Černé havraní vlasy vypadaly tmavší a jeho karmínově rudé oči se zdály zakalenější. Lišil se od nás tím, že osoba, které nejvíc věřil, byl člověk. A ten ho zradil. Narozdíl od lidí...si nadpřirozené bytosti pamatují vše. Rubi se přes to ještě nepřenesl.

"Mohla bych tě o něco požádat?"

"Ano?"

"Vím, že to máš těžké a že ti to nezazlívám, ale.."

"Ale?"

"Mohl bys ho chránit?" Podívala jsem se mu do očí, abych se ujistila, že rozumí.

"Prosím?"

"Jak jsi už řekl. Je to člověk a já bych nerada, aby se mu něco stalo. Samozřejmě bys ho nehlídal sám. Silas by tě vystřídal. Jestli ti to nevadí." Stříbrnovlasý upír se jen zaculil a dodal:

"Rozkaz."

"Děkuju. Co myslíš, Rubi?" Můj přítel chvíli přemýšlel. V krátkém okamžiku se v jeho tváři vystřídalo zaváhání a zamračení.

"Tak dobrá."

"Výborně."

"Mám ještě podmínku."

"S chutí do toho."

"Jestli toho kluka budu vidět jako nebezpečí, zabiju ho."

"To se dalo čekat. V tom nevidím problém. Avšak do té doby o budeš chránit. A jestli se mu něco stane, neodpustím ti." Mezi námi vznikla dohoda a Silas vše viděl jako svědek. Očekávala jsem, že přijdou další námitky, ale naše pozornost se otočila k pokoji pro hosty. Chlapec se probouzel.


****

Neslyšně jsem se všichni tři zvedli. Rubi šel jako první. V obličeji chladný a neústupný. Já ho následovala. Dosaovala jsem svou výškou sotva po ramena. A Silas kráčel jako poslední. Cítila jsem z něj nadšení. Podle toho, co mi vyprávěl,, čekal už 100 let na reinkarnaci jeo přítele. Stále bez úsěcu. Boužel. Když jsme otevřeli dveře, bála jsem se, co tam uvidím. K mému překvapení nic nezvykléo. Postava seděla na posteli a rozhlížela se kolem. Už zdálky jsem viděla barvu očí a vlasů. Vlasy černé jako úhel. Zato oči modré. Azurově modré.

"Kde to jsem?" promluvil neznámý. las ještě nezmužněl. Kdybyste nevěděli, že je kluk, určitě byste tápali ohledně pohlaví. Od pohledu jsem odadovla, že mezi tak 155 - 160 centimetry , v obličeji hezký, dětský výraz, na zápěstích měl skoro sotva viditelné jizvy (možná po okovech) a postava drobná, bez známek časté fyzické námahy.

"Tohle je akademie Celestia," odpověděla jsem a postavila se naproti němu.

"A vy jste kdo, prosím?"

"Mé jméno je Isami a jsem ředitelka zdejší akademie."

"Ředitelkou! Ale jste tak mladá."

"Náš věk se s lidským životem nemůže měřit." Zakryla jsem si pusu. Co to plácám.

"Chápu. A můžu se zeptat, co tu dělám já?"

"To je dobrá otázka. Také bych se ráda na něco zeptala."

"Jistě." Pozoroval mě stejně jako já jeho.

"Kdo jsi?"

"Já..nevím, " zdráhal se lidský chlapec.

"Nevíš?"

"Upřímně si nepamatuju, kdo jsem."

"Co rodina?"

"Nejsem si jistý."

"Vypadá to na problém. Našli jsme tě v rakvi a a ni ve snu by mě nenapadlo, že trpíš amnézii."

"Co se mnou odláte dělat?"

"Jen to, že nastoupíš na akademii."

"Ale to můžu?"

"Můžeš, ale jelikož vím, že to tu ještě neznáš, dám ti npomoc Rubio a Silase."

"Tyle dva?"

"Jsou dobří. Jedni z nejlepších."

"Nejlepších..."
"Ničeo se neobávej." Jeho oči se setkaly s mými. Vše, co řekl, byla pravda. Poznala jsem zmatk a zaváhání.

"Proč mi chcete pomoct?"
"No," ledala jsem v hlavě nějaké správné slovo "jsme rodina", dodala jsem nakonec.

"Rodina?"
L"Jelikož nikdo z nás tu nemá příbuzné."

"Aha." Jak jsem si ho prohlížela, neviděla jsem nic než nevinnost samu. n neudělala nic zlého, tak proč byl zapečetěný? A kdo ho zapečetil? Přílišv mnoho otázek vyvolává migrény nebo jak tomu lidé říkají.

"Asi by ti někdo měl ukázat tohle místo. Tohle bude tvůj pokoj. Je trocu malý, ale snad postačí."

"Děkuji. Jsem Vám vděčný, slečno Isami, " ozvalo se z jeho úst upřímně. Jaká nostalgie. Mít tady bezbranné stvoření.

"Silasi, prokážeš mi laskavost?" Upírovy oči zazářily a až moc nadliskou rychlostí přistál na posteli neznámého.

"S radostí, ale.."

"Co?"

"Neměla byste ho pojmenovat? Nerad bych mu říkal "vráno" nebo "havrane", že?"

"To jsi na to káp. Jenže, jak?" Potřebovalo to něco dobře zapamatovatelného, ale nápady nepřícházely. Můj zrak padl na Rubiho a na jeho oči. Podívala jsem se na něj blíž.

"Co?"

"Rubi, ty máš jméno po tvé barvě očí?"

"Nejspíš ano."

"Tak co kdyby..Mám to." Ukázala jsem prstem na našeho hosta a zvolala: "Ao!"

"Není to až moc typické?"

"No, hodí se to k němu." Silas pkýval hlavou a otočil se na něj.

"Líbí se ti to?"

"Ano" Děkuju!" odvětil a usmál se.

"Tak, když už máme vyřešeno, běž se umýt..prostě se hodit do parády!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama