* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Coexistence : Andělův démon

48. Pohřbívání pískem nepřítele a když se srdce všech lidí spojí, tak..

16. prosince 2013 v 17:38 | Linda
Chůze pouští nás vyčerpávala. Docházela nám voda. Upřímně. Ještě jsem v poušti nebyl. Dělal jsem si neustále starosti. Gou vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Kannei se tvářil bledě a o Ikaku ani nemluvím.
"Co to je?ů slyšel jsem z vlstních úst. Zastavili jsme se. Před mýma očima se z hromady písku stávalo něco monstrozního.
"Nestůj tam jen tak."
"Jo." Písek se sám od sebe pohyboval. Snažil se nás potopit. Stáčel se do jednoho místa. Gou použil křídla, aby se zachránil. Silně jsem však pochyboval, že se někomu podaří uniknout. Zavolal jsem.
"Kannei! Ikaku! Použijte svojí sílu!" Zachytil jsem nepatrně jejch pohledy. Zdálo se mi, že nerozumí. Po chvilce jsem uslyšel hlas jednoho z nich.
"Tsukuyo!"
"Co?"
"Chyť se mojí ruky." Zaomněl jsemse zmínit, že jsme se nepatrně rozdělili. Poslechl jsem. Bohužel k mojí smůle jsem se potápěl v písku čím dál víc. Gou mě překvapil.
"Vytáhnu tě§"
"To nemůžeš!"
"Cože?"
"Pokud to uděláš, potopíš se taky."
"Na tom nesejde."
"Dostaňte se všichni odsud." Můj křik k nim už nedolehl. Zasyal mě totiž písek a ztratil jsem vědomí.
"Dokázel jsem to!" rzeznělo se z Carterových úst. Žetězy při spadnutí cinkly o zem. Carter setřel krev ze zápěstí.
"Mohl bys mě taky osvobodit?"
"Už jdu.ů Nehledal pomocí očí, ale podle proudící síly. Jeho přítel Rikuo nebyl daleko. Carter ho dostal z pout, co nevidět.
"Děkuju."
"Za málo."
"Nechci ti kazit iluze, ale udělal jsi obrovskou chybu."
"Chybu?"
"Kvůli tomu, že jsi ze sebe vypustil tolik síly, jsme se rozradili natolik, že se odsud snad nedostanem."
"Klídek! Vše jde podle plánu."
"Plánu?"
"Pokud vzbudíme rozruch, někdo sem ůjde aby nás chytili."
"A co je na tom skvělého?"
"No, nebudem muset hledat cestu ven."
"Oni si našli nás. Máme společnost."


Bolela mě hlava. O něco jsem se praštil.
"Jsem ráda, že tohle nemusím snášet jako vy."
"Shano, spalas?"
"No jo. Cesta zimou či kotlem není nic pro mě." Usmál jsem se ro sebe kvůli její poznámce.
"A proč teď vylézáš?"
"Vypadá to tu zajímavěji."
"Vždyť jsem akorát spadl do ustiny. Písčité."
"Hm." Mé čoi se pomalu začaly rozsvicovat. Za pár minut zářily modrou barvou.
"Ani slovo."
"I když jsem těch tvých očích už slyšela, neustále mě fascinují."
"Čím rpsoím tě?
"No, v sirotčinci je kupa dětí, ale ty jsi jediný, do vládne těmito schopnostmi," ozývala se dál v mé hlavě.
"Probořil jsem se do ísku a ztratil ostatní."
"Nezbývá ti nic jiného, než pokračovat dál v téhle cestě."
"Ani nevím, kam vede. Nepotřebuju, aby mě rázem snědl obří pavouk nebo jiná odporná havěť."
"Nestěžuj si furt."
"Fajn." Taky jsem se necítil na hádky. Když tak příště. Shana ztichla a já se sustředil pouze na svoje nohy. Kolem nás se vpodstatě nic nenacházelo. Tma mě držela ve svých pařátech a mé oči naznačovaly, že jsou připravené kdykoliv pomoci. Šoural jsem nepříjemně nohama a všiml si, že zem je pokryta malými kamínky. Jakmile jsem došel dál, zpozoroval jsem další věci.
"Tsukuyo, tohle je.."
"Vyadá to, že j to ještě z dob Inků a Májů. Nejsem si jistý." Všude kolem mě ležely kamenné sloupy. Buď velku nebo roztříštěné na cimpr camr. "Pokud bych o tom uvažoval," říkal jsem si v duchu a zapojil mozek.
"O čme uvažuješ?"
"Posylš, je možné, aby tady někdo žil?"
"Nějak jo. Nevím, kam tím míříš, ale je to možné."
"Co kdybychom je šli najít?"
"Koho?"
"Ty, co to tu obývají."
"Nerada tě ruším. Avšak jak zvládneme tohle?"

47. Dostat se pryč, bojovat proti svojí vůli

13. prosince 2013 v 20:24 | Linda
Carter měl už celá zápěstí zakrvácená. Neustále tahal za řetězy, jež jej poutaly, ale nic s nimi nezmohl. Rikuo naštěstí nemohl vidět jeho zranění. Avšak slyšel cinkot, proto ho tedy napomenul.
"Přestaň!"
"Co máš kruci za problém?"
"Rva mi to uši, takže toho nech."
"Starej se o sebe. Nemíním tady tvrdnout."
"Víš přece, že ty řetězy ovlivňují naší sílu."
"Chceš říct démoní."
"Mám o tom určitou teorii."
"Jakou?"
"Kdybychom použili naší úplnou sílu, možná se nám podaří zničit řetězy."
"Tak, co tedy.."
"Nebuď ukvapený. Sice jsem to dělal milionkrát, ale nemám nejmenší zájem vyletět do povětři." Carter se zašklebil a potichu se zasmál.
"To jsem tak hrozný?"
"Jasně, že jo. Naposledy jsem skončil 50 kilometrů daleko."
"Tentokrát si dám bacha."
"Jak chceš." Démon se soustředil. Viděl, že se určitě zraní. No, možná si zlomí žebra a bůhví, co ještě. Za pokus to stojí. Rikuo mlčky nemluvil. Čekal a pomalu začal vše intenzivně cítit. Vzduch poněkud ztěžkl. Kolem Cartera se postupně objevovala červená záře. Obklopovala jej, měnila se a nakonec se uvolnila na všechny strany. Bum. Plác. Vžum. Nepříjemné zvuky pokračovaly.
"Neškvař mě!" křičel Rikuo doslova.
"Nemám chuť na grilovaného démona." I když seděli ve tmě připoutání rukama a nohama ke zdi, proudila v nch síla. Carter se snažit roztavit řetězy.
"Tak."
"Zatracená práce!"
"Nechcou povolit, co?"
"Bodejď ne a to tady kolem sebe vytvářím takovouhle show." Minuta. Pět. Deset. Čtyřicet. Po někonečně dlouchých devadesáti minutách uslyšeli oba cvaknutí.


Kulil jsem oči. Vše naznačovalo tomu, že jsem se zbláznil, nebo mám halucinace.
"Ikaku."
"No? Co?"
"Tohle není..nemůže být ostrov."
"Bohužel je." Zabručel jsem. Kaneni vedle mě dodal:
"Teď jsme prošli ledovou vichřicí a nyní máme kráčet..pouští?" Před nám ise zničehonic objevily obří hroudy ísku. Připomíná mi to pouště Saharu. Vyprahlou. Pískovou. Bez známky života. Gou máchal křídly a létal sem a tam, aby zjistil polohu. Houkl jsem na něj.
"Gou!"
"Už letím.ů Nastavil jsem ruku, kterou jsem si obvázal šálou. Můj soví přítel na ni přistál.
"Co jsi viděl?"
"Vpodstatě nic. Jsme tu jen my."
"Jak jinak." V duchu jsem zanadával. Ikaku se zatvářila úzkostlivě. Nevěděla jsem, co si počít. Necítil jsem naštvanost či něco jiného. Jenom podrážděnost.
"Půjdeme? Vypadá to, že jsem se zmýlila. Je to na delší cestu."
"Ikaku, proč je jdeme zachránit? Oni dva jsou nejsilnější lidé, které znám."
"Tsukuyo, tohel bych od tebe nečekala." Nepochopial to.
"Čekal jsem na vás 3 měsíce. Myslel jsem, že tu dobu jste trénovali a tak.."
"Chápu." V tenhlem oment jsem s ní mluvil otočenými zády. Spravil jsem si límec košile. Potil jsem se. Kannei mě chyt za rameno. Jak jsem ho sledoval očima, potil se stejně jako já.
"Měli bychom vyrazit. Nevíme, kdy se může setmět."
"Je ještě den."
"To jo, ale čím dřív odsud vypadnem, tím líp. Tahle poušť mi moc nesedí."
"Je nan í něco divného?"
"Nejspíš."
"Gou?"Mj přítel zdůraznil:
"Mám stejný názor. Každopádně tady mě z toho mrazí."
"Já nic nenamítám. Jen.." zadrhl jsem se uprostřed věty. V mých očích se poprvé objevily obavy. Sebral jsem se ze sirotčince a zmizel. Jestli zničí sirotčinec, skončím v kriminále. Možná hůř. Nad čím to přemýšlím?
"Tsukuyo?"
"Ano?"
"Neboj se. Ochráníme tě."
"Ikaku."
"Slíbila jsme ti to. Všichni jsme tví přátel. Na to nezapomínej." Vypadá to, že jedna věc, se od té doby nezměnila. Vždy mě dostanou slovem "ochráníme tě" a já alespoň na chvíli zapomenu na svůj strach.
"Hm. Tak tedy vyražme!" zvolám a oni přikývnou.

46. Pochybnosti, váhání a cesta

11. prosince 2013 v 19:56 | Linda
Mrzl jsem. Skončil isjem na kusu ledovci. Upřímně jsem neměl ponětí, o tom, jestli je tohle místo ohledně tepla či mrazu, ale ani ta šála mi nepomohla. Větší starost jsem si dělal o Goua.
"Gou?"
"Co je, Tsukuyo?"
"Není ti zima?"
"Nemusíš se o mě bát. Já něco vydržím."
"Hm." Gou zněl sice sebevědomě, ale já cítil, že se trochu třese. Vytáhl jsem z kapsy látkový kapesník a uvázal mu ho kolem krku.
"Díky." Lehce se zašklebím. Uslyším hlas Ikaku.
"Dávejte pozor!"
"Dobře." Ikaku mě drežla za pravou ruku a Kannei za levou. Trval jsem na tom, že půjdu jako poslední. Bohužel ti dva se chovali neústupně a tak to nakonec skončilo. Ledová bouře, jež nás obklopovala, nechtěla přestat. Nic jsem neviděl.
"Kaneni, nechceš si prohodit místa?"
"Proč?"
"Jen se mi zdá, že mrzneš."
"Já NEMŮŽU mrznout," zdůraznil jasně. Zapomněl jsem. Jelikož není normální člověk, jeho tělo se trochu liší. Než jsem se nadál, podklouzla mi noha a já upadl.


Paní ředitelka zamrkala. Jako první se podvíala na hodny. Ukazovaly přesně půl čtvrté. Ozval ose obrovské buch. Dveře se rozlétly. Ve dveřích stála paní Yura. Jjeí kimono vypadalo neupraveně, vlasy jí vlály ve vzduchu a mluvial udýchaně.
"Ředitelko."
"Stalo se něco?"
"Kde je Tsukuya?"
"Pan Namikawa?"
"Ano. Kam zmizel?"
"Eh? Dala jsem mu svolení jet na výlet."
"Svolení? A šel sám?"
"Ne. Vyzvedl si ho jeden můj známý."
"Co to vykládáte? To je porušení práv sirotčince. Žádné dítě nesmí odsud odejít."
"Uzavřela jsem ním podmínku, kterou jsem musela dodržet."
"Tak kam šel?"
"Bohužel to ani já nevím."
"Cože?"
"Paní Yuro, není čas, abyste odsud odešla. Pan Namikawa si brzy zvolí svojí cestu." Žena sebou trhne a bez dalšího slova uteče pryč. Zlost. Smutek. Váhán. Lítost. Osamělost. Slzy se jí hrnuly do očí. Srdce se jí svíralo. Nechtěla odejít. Rozhodně ne bez něj.


"Kannei!"
Tsukuyo, drž se!" Mrzla mi ústa. Pomal jsem dopadl do sněhu. Kannei mi pomohl vstát. Ikaku nás oba jistila.
Ještě kousek."
"Jak daleko?"
"Za touhle vánicí se měl nacházet daný ostrov."
"Vážně?"
"Na psí uši. Použiju teď trochu své síly." Carter ovládal myslím oheň a statistickou elektřinu. Rikuo levitaci a vodu. A Ikaku ..no asi..vítr. Moc jasně jsem si nevzpomínal. Avšak moje tělo říkalo něco jiného. Mrazilo mě i v kostech. Gou klidně mluvil.
"Nemůžeš tu mrznout."
"Gou.."
"Vím, že je to težký. Všichni ze sebe dávají to nejlepší."
"Hm."
"Teď poběžme." Přidali jsme do skoku. Šláp. Krok. Dup. Šláp. Krok. Dup. Zrychlovali jsme. Sníh několikrát změnil svůj směr. Tím mi vletěl do obličeje. Pspíchali jsme. Můj vnitřní hlas sám o sobě křičel. "Do toho! Makej!" Gou nás podporoval a netrvalo dlouho, než se Ikaku ozvala:
"Jsme tady!" Zvedla ruku a pomalu ovládla vítr. Samozřejmě to pro ni bylo těžké. Chránit nás a hrát si s počasím. Každopádně jsme to dokázali.

44. Čas vydat se na cestu, Cíl: ostrov Sakurako

30. listopadu 2013 v 18:08 | Linda
Tak dlouho jsem neslyšel jej hlas.
"Pomoz mi."
"Ikaku!" Zhroutila se na zem. Znovu jsem strnul. Její vlasy pocuchané. Uniforma špinavá a nikde jsem neviděl Rikua nebo Cartera.
"Tsukuyo, co je s ní?"
"Vyčerpanost. Nespavost. Potřebuje vyléčit a teplé místo, kde si odpočnout."
"Sirotčinec."
"Ale jak ji odnesu? No, pokusím se o to." Zkusil jsem ji vzít na záda a zatáhnout. Šlo to, ale kvůli mojí výšce, bych ji táhnul po zemi.
"Já to udělám."
"Ale.." Můj přítel se proměnil do lidské podoby a to mě ohromilo. Vzal do náruče Ikaku a promluvil:
"Pojďme."
"Jo." V sirotčinci jsem naštěstí nevzbudil žádný velký rozruch. Kannei mi pomohl Ikaku umýt a setřířt pot. Rozčesal jsem ji vlasy kartáčem a čekal, až otevře oči.
"Zaskočilo mě to," začal Kannei.
"Mě taky," přidal se Gou.
"Tak náhle se zjevila. Co se přihodilo?"
"Ty dva tady nevidím." Seděl jsem a tvářil se zamyšleně. Cítl jsem na sobě jejich pohledy a nesnyžil se na ně podívat. Pomalu jsem se zvedl.
"Tsukuyo."
"Jdu jenom na vzduch. Hned se vrátím." Optarně jsem přivřel dveře, abych jí neprobudil. Když jsem se dost vzdálil, opřel jsem se hlavou o sklo nejbližšího okna. "Je zpátky."
"Jsi rád, ne?"
"To jsi ty, Shano."
"No?"
"Je to to, o čem jsi mluvila?"
"Ano."
"Jak jsi to věděla?"
"Už jsem ti říkala, že jako Gouův nepřítel, toho vím hodně. Mám spoustu schopností.ů
"Kde je tedy Rikuo s Carterem?"
"Jsou uvězněni."
"Kým?"
"To nevím."
"Ikaku byla napokrai zhroucení. Nespala a taky toho moc nesnědla."
"Tak si zjisti, co se stalo."
"Už se probudí. Ale jedno můžu udělat už teď."
"A co?"
"Obnovit svojí podmínku."
"Podmínku?"
"Dokud na ní platí, že je to dovolené udělat."
"Jak to mám chápat?"
"Budeš muset pochopit zjistit, jestli se něco děje. Když tak mi nedovol, abych pochopil úplně něco jiného."
"Jak chceš."
"Co podnikneš?"
"Nejrůznější opatření."
"Měl by ses pomalu vrátit. Za chvíli tě začnou hledat."
"To mi nemusíš říkat dvakrát. Už jdu. Tak zatím."
"Zatím." Vrátil jsem se podle jejích instrukcí. Uslyšel jsem známý hlas.
"Tsukuyo." Zastavil jsem se ve dvěří.
"Ikaku." Její hlas mi tolik chyběl. U srdce jsem cítil podivný ocit. Hřejivý. Něco mi říkalo, že nic takového jsem ještě nezažil.
"Rádat ě znovu vidím."
"Já taky."
"Určiět jsi překvapený."
"Trochu." Bral jsem její přítomnost na vědomí. Stejně tak jají slzy. Stékaly jí po tváři, i když si toho nevšímala. Gou lehce ndhodil téma.
"Co tě sem přivádí?"
"Potřebuju pomoct."
"S čím?"
"Rikuo a Carter..oni.."
"Co je s nimi?"
"Jsou zajati." Zpozorněl jsem.
"Jak?"
"Stalo se to před několika dny. Objevili jsme truhlu. Malou a Crystal s Flame nám ji vzali. Nevím, jak to dokázali, ale když sme sledovali jejich stopy, stal se neco podivného. Jakási síla odnesla Cartera s Rikuem a oddělila nás od sebe."
"Teda."
"Naštěstí jsem se sem dostala ještě celá."
"A kde je drží?"
"Ostrov Sakurako."

43. Návrat Ikaku a stékající potůčky slz

26. listopadu 2013 v 20:40 | Linda
Nastalo nové ráno. Nevím proč, ale cítil jsem zvláštní pocit. Vyšel jsem ze svého pokoje a na cestě potkal Shanu.
"Co zase chystáš?" zeptal jsem se.
"Ještě nic."
"Minule to tak nevyadalo."
"Časy se mění. Což mi připomíná, že se vrací."
"Kdo?"
"Někdo, kdo tě zná." Zmizela. Vždycky řekne něco, co mě rozdetá. Ne, že by na tom záleželo. Uvžaoval jsem nad tím. Kannei mi vysvětlil, že jsme výjimečný. Já naopak, že jsem vadný. Už od děství žiju tady. Goua jsem otkal před 3 roky a paní Yuru před 4. Nevím přesně. Moje myšlenky mě neupozornily před nebezpečím a málem jsem někam vrazil.
"Namikawo Tsukuyo."
"Hm?" Za mnou stála nejmíň příjemná osoba. Ředitelka.
"Za mnou."
"Dobře." Procházeli sjem chodbou. Tou dřevěnou, na které nemám moc příjemné vzpomínky.
"Zlepšil jste se."
"V čem?"
"Ve svém chování. S paní Yurou vycházíte vlemi dobře. Možná je to díky té události."
"Jaké?"
"Paní Yura vás šla hledat do lesa a ztratila se v něm. Vy jste ji našel a přinesl sem."
"Tojsem udělal?"
"Když jste byl mladší." Povzdechl jsem. Na tu událost jsem nikdy nezapomněl. Jen jsem to předstíral. Paní ředitelka si naštěstí tu verzi pamatuje jinak.
"A co ode mě potřebujete?"
"Máte nějaké plány?"
"Ne."
"Výborně. Brzy nás čeká malá exkurze."
"Jaká malá exkurze?"
"Paní Yura slíbila všem dětelm v lese den aktivit. Cítila bych se potěšena, kdybyste se také zúčastnil,"řekla poněkud arogantně.
"Sporty mi nejdou."
"Máte tedy něco lepšího?"
"Ne. Zúčastním se."
"To ráda slyším."
"Ale chtěl bych něco na oplátku."
"A copak to je?" Požádal jsem ředitelku o jednu věc. Aby mi dovolila jet někdy kamkoliv, budu chtít. Nejdřív stála a dělala, že o tom uvažuje. Odsouhlasila to, ale nevrhla podmínku: musím jet s dospělým. Jak jinak. Poté jsem si s ní neměl už, co bych jí řekl. Rozešli jsme se. Rozhodl jsem se pro procházku. Do lesa. Gou tam na mě určitě čekal. Potácel jsem se křovím, stromy a mnoho dalšího.
"Gou!!"
"Tsukuyo, co tu děláš?"
"To je mi tedy uvítání." Můj přítel seděl na stromě ve své soví podobě.
"Jen jsem tě tu nečekal."
"Copak sis nedokázal domyslet, že se vytratím pokaždé, když budu mít šanci?"
"Ty se vytrácíš pořád."
"No jo."
"Co je to s tebou?"
"Před chvíli jsem ukončil divný rozhovor s ředitelkou.
"Co ti chtěla?"
"Hm ,abych se zúčastnil mal exkurze o lese."
"Co je na tom špatného?"
"Den aktivit."
"Už chápu."
"Ne, že by mi to nějak vadilo, ale není to odle mého gusta."
"Jistě. Jistě."
"Kéž byc zažil něco méně nudného."
"Jako?" Uslyšel jsem šum. Ozývalo se to nedaleko.
"Gou."
"To není vítr."
"Tak."
"Drž se u mě." Můj soví přítel usedl na mé rameno a bedlivě sledoval, co z keře vyleze. Já jsem měl oči na stopkách, ale to, co jsem uviděl, mě překvapilo.
"Gou.."
"To je.." Zarazil jsem se. Krásná vysoká postava vyšla ven. Dlouhé fialové vlasy. Uniforma.
"Ikaku.."
"Tsukuyo?" Moje přítelkyně stála přímo přede mnou.Jenže něco se změnilo. Po její tváři se kutálely slzy. "Pomoz mi."

42. Gouva podoba, slova a hrdost

24. listopadu 2013 v 15:03 | Linda
Pád z 15 metrů nepřežije nikdo. Já jsem měl takové štěstí, že jsem svůj pád zbrzdil lopatou. Rychle jsem se pohnul k paní Yuře. Jako první jsem vzal do ruky baterku a poté se k ní přiblížil. Zjišťoval jsem její tep. Žádný. To nevypadalo dobře. Nejevila žádné známky života. Kéž bych dokázal něco udělat. Co teď? Začal jsem ropadat panice. I když jsem se rozhlížel kolem, nikde nic. Kdybych zkusil nahoru vylézt, na 100% bych spadl. O pár minut jsem zachytil podivný hluk. Otočil jsem se a nikde nic.
"Cítím člověčinu."
"Někdo tu je."
"Sním všechny, kteří spadnou do téhlé jámy."
"Kde jsi? Ukaž se!" Země se otřásla a než jsem se nadál, přede mnou se objevila obrovská věc.
"Co to je?" Snažil jsem to zkoumat očima a dvítit baterkou. Než jsem si uvědomil, co to je, chytilo mě do svých pařátů.
"Cítím člověka," znovu promluvilo.
"Ty mluvíš?"
"Samozřejmě." Nyní jsem si konečně uvědomil, co vidím. Obrovského pavouka. Osm chlupatých nohou, velké tělo a pavouk s několika očima. Běhal mi z toho mráz po zádech.
"A co tedy potřebuješ?"
"Spadl jsi do téhle díry. Tady žiju já. A sním každýho, kdo se odváží sem vkročit."
"Nemůžeš to brát jako nehodu?"
"Ne. Mám hrozný hlad. Nejdřív sním tebe a pak jí." To mi vážně ještě scházelo. Nemám absolutní zájem udělat ze sebe svačinu.
"A to nás vážně musíš sníst?"
"Nedáváte mi na výběr."
"V tom případě.." nedořekl jsem větu aa zakousl se do nohy, kterou mě držel.
"To bolí." vykřikl a pustil mě. Naštěstí jsem doapdl oběma nohama pevně na zem. Přiběhl jsem k paní Yuře a odtáhl ji někam, aby jí ten pavouk nevyčenichal.
"Pojď sem! Já tě zabiju!" Odlákám jeho pozornost a přinutím jej změnit směr.
"No, tak mě náeduj."
"Až tě dostanu do svý pařátů, tak si mě neřej."
"No jo." Utekl jsem od něj a začala pořádná honička. Bohžel brzy jsem se dostal do úzkých a když už jsem neměl žádnou šanci na vítězství, stalo se něco neuvěřitelného. Něco, co mě zachránilo.
"Takže chceš říct, že tě zachránily tvoe oči, které se rozsvítily?" podtokl trochu nechápavě Kannei.
"Je to tak."
"A co se stalo sp aní Yurou?"
"Mé oči ji vyléčily. Nevím, jak se to tsalo, ale kdžy jsem se jí dotkl, její tep už zesílil a ona pravidelně dýchala. Hrozně se mi upřímně ulevilo."
"Zachránil jsem ji."
"Možná." Kannei už neřekl nic dalšího. Prošel kolem mě, opadl kliku a odešel. Jako by ho to udivovalo. Já s Gouem jsme zůstali konečně sami. Pohlédl jsem na něj.
"Tsukuyo.."
"Gou.."
"Ty mě nikdy nepřestaneš udivovat."
"Vážně?"
"Tvoje oči jsou dar."
"Co kyž o ně přijdu?"
"Nepřijdeš."
"Teď znáš o mně mnohem více."
"Tsukuyo, je tu jedna věc."
"Jaká?"
"Zavři na chvíli oči."
"Proč?"
"Udělej to."
Dobře." Necohotně jsme ho poslechl . Usylšel jsem Goua mávat křídly.
"Kdybych byl člověk," zetal se mě"jak bych vyadal?"
"Nevím," odpověděl jsem rozpačitě,"ale určtě jako princ nebo spíše křál. Kolik ti vlastně je?"
"20."
"Už?"
"Na věku přece nezáleží. Důležité je to, co má uvnitř každý člověk."
"No, když to říkáš." Něco se dotklo mého čela.
"Teď už můžeš otevřít oči."
"Eh?" Otevřel jsem je a zůstal ohromeně zírat. Spatřil jsem tvář okouzlujícího muže s dlouhými tyrkysovými kadeřemi, krásným úsměvem a sametovým hlasem. Kolem něj panovala silná aura.
"Tak?"
"Ty jsi Gou?"
"Překvapen?"
"Ale vždyť ty..já.."
"Je to jenom na chvíli. Chtěl jsem, abys mě viděl, než se znovu proměním v sovu."
"Doufám, že se brzy prolomí tvoje prokletí. Pak bys mohl jít, kam chceš a nestarat se o mě." Gou si mě přiteáhl blíž k sobě.
"To není pravda. Bez tebe by život nebyl zajímavý."
"Lháři," odsekl jsem a zvedl se.

41. Vůle někoho vést a vůle někoho milovat

24. listopadu 2013 v 14:19 | Linda
Ředitelka se odmlčela. Mně se mezitím v krku udělal knedlík.
"Můžete jít." Než jsem odešel, naposledy jsem se na ni podíval. "Rozmyslím si to." Zabouchl jsem za sebou dveře a odešel. Nebylo možné,aby mi to mohla dovolit. Taková žádost se nepřipouštěla. Zanedlouho jsem se opět toulal lesem a uviděl ležící papír. Onen papír, který jsem zahodil. Sebral jsem ho a rozmyslel si, že nakonec půjdu poklad hledat.


Crystal s Falme se smáli, jak nad nimi vyzráli.
"Ti nejspíš zuří. Už si představuju jejich výrazy."
"Já bych se radši bál."
"Proč jako?"
"Neříkali náhodou, že to nedokázali vůbec otevřít?"
"Říkali, ale nmusí to být pravda. Jen koukej."


Hodiny ubíhaly. Vzal jsem si do ruky lopatu a snažil se orientovat na mapě.


Mezitím paní Yura si hrála s dětmi. Bavilo jí to, ale myšlenka mi se nahcázela úplně na jiném místě.
"Paní Yuro!"
"Eh? Co?"
"Máme hledat. Půjdeme dovnitř."
"No, jstě." Jakmile je zavedla dovnitř, začala se rozhlížet kolem.
"Copak hledáte?" Náhlý hlas ji překvapil. Před ní stála stařenka s úplně bílými vlasy, brýlemi a v dlouhých černých šatech pro jeptišky.
"Paní ředitelko!"
"Ztratila ste něco?"
"Ne. Jen bych se chtěla zeptat, jestli jste neviděla Tsukuya Namikawu. Chtěla bych s ním mluvit."
"Zapomeňte na něj. Nechte toho chlapce napokoji."
"Ale.."
"Jakto můžete říct. Tsukuyo je také dítě, o které bych měla pečovat a starat se."
"No, když myslíte."
"Paní ředitelko!"
"Co ještě?"
"Vy víte, kam šel, že ano?"
"Tose tedy pletete. Pokduy není tady, tak někam odešel."
"Najdu ho."
"Brzy se setmí. To ho chcete hledat celou noc?"
"Vám je možná jedno, co se s ním stane, ale mně tedy ne. Nevrátím se do té doby, než ho najdu."
"Eh?"
"Zatím." aní Yura se rozběhla a ředitelka si pouze povzdechla.
"Ti mladí jsou úplně stejní."


Dostal jsem se k dost zajímavé jeskyni. Upřímně jsme ji tady ještě neviděl. Když jsem postupoval lesem, odbočil jsem z cesty a dostal se až sem.
"Tak a teď je to risk nebo zisk," dodal jsem kurážně. Naposledy jsem zkontroloval okolí kolem sebe a poté jsem vešel dovnitř.


Paní Yura zadýchaně volala:
"Tsukuyo§ Kdepak jsi?" řifala do kroku a znovu zavolala: "Slyšíš mě?" Celou dobu, co chlpace hledala, se potila a nevšimla si, že se ani nezastavila, aby se vydýchala. Začala pomalu pochybovat, že ho najde.


"Tma, jak v pytli,"zanadával jsem . Naštěstí mé oči si přivykly na tmu, ale přest jsem nečekaně klopýtl a tu se stalo fakt něco skvělého. Pár metrů od mě stála díra a já jsem do ní spadl.


Paní Yura později dorazila na místo jeskyně.
"Nemůžu uvěřit, že ho nedokážu najít." Založila ruce v bok a zvedla hlavu směrem k obloze. Její zrak spočinul na jeskyni. Dluho nad tím neuvěžovala a zmizela v ní.


"Jak se odsud jako dostanu? Proč jsem si nezval baterku?" Seděl jsem a snažil se vymyslet plán. Nic mě nenapadalo.Rázem jsem zeshora usylšel hlas.
"Tsukuyo?"
"Paní Yuro!"
"Jsi tam dole?"
"Co tu děláte?"
"Nevracel ses, tak jsem se rozhdolě tě jít hledat."
"To jste nemusela."
"Ne, je to moje povinnost. Už pro tebe jdu dolů." Bláznila? Vždyť s očima na tom byla mizerněji, než jí. Jestli se neco stane, nevím, co podniknu.
"Buďte opatrná. Jeden chybný krok a..."
"Neboj se. Mám s sebou baterku, takže vše jde jako po másle." Jeden, dva, tři. Jeden, dva, tři.Postuovala dobře. Bohužel zpoza jeskyně vyletěly netopýři, okamžitě jsem se zvedl a vzápětí se paní Yura nechtěně pustila. Nestačil jsem zareagovat a aní Yura se zřítila na zem. Byla mrtvá.

40.Yura, která přežila smrt a Tsukuyova síla

23. listopadu 2013 v 12:26 | Linda
Začal jsem pomalu vyprávět.
"Stalo se to před 4 roky. Bylo mi teprve 9 a ještě jsem netušil, jak mám své oči používat. Tehdy nesvítily každou noc jako teď." Vzpomínal jsem na ten den. V ten časjsem měl na sobě jiné oblečení. Obyčejnou světle zelenou košili a hnědé šortky. Miloval jsem lítání po lese.
"Je tu nuda, Kdybych tady našel třeba mapu za pokladem," vzdychyl jsem opřený o kmen jednoho stromu. Čerstvá trávapolitá rosou voněla na všechny strany a příjemný vítr mi vál do obličeje. Rázem mi na obličeji přistál kus papíru.
"Co to je?" Začal jsem číst a vzápětí vykulil oči. Nadskočil jsem plný radosti. "Tohle je...zlatý důl?" Na papíře stálo:
"Myslíte, že najdete poklad? Začněte kopat!!!" Najednou jsem se zarazil a porozlédl se kolemsebe. Všude kolem mě se nacházely stromy. "To se lehce řekne, ale podle toho kolik je tu těch stromů, bych mohl kopat celý týden." Nakonec jsem papír hodil do koše a vrátil se zpět do sirotčince.
"Tsukuyo?" ozval se hlas, když jsem si četl knihu Malý princ.
"Co jste zač?"
"Nejspíš si mě moc nepamatuješ. Nedivila bych se. Když jsem tě naposledy viděla, byl si ještě malý. Mé jméno je Haruo Yura. Ráda tě poznávám." Dobře jsem si ji prohlédl od hlavy až k patě. Z hlavy jí rostly dlouhé hnědé vlasy svázané do culíku. Na sobě tmavě fialové kimono poseté petuniemi růžové barvy, boty na podpatku a v ruce malou taštičku.
"Mě taky," dodal jsem. Dny plynuly rychle. Ostatní si jí oblíbily dost rychle. Jen já jsem tomu nevěnoval pozornost. Seděl jsem na stromě a pochrupoval. Slunce se houpalo vysoko na blankytně modré obloze, koruny tsromů šustily a slyšel jsem zvuk datla. Po trávě hopsaly králíci a dováděly veverky.
"Tsukuyo!"
"Ať je to, kdo chce, neruště můj spánek."
"Nemůžeš tam spát."
"To říká jako kdo?"
"Já."
"Nemám zájem. Na tomhle stromě odpočívám celé věky."
"Dobře, ale ať se ti nic nestane." Netrvalo dlouho a začal jsem si uvědomovat, co ostatní přitahuje k té ženě. Chovala se jako matk. Chovala se jako někdo, koho jste si přáli mít. To mě rozčilovalo. Ještě k tomu si mě zavolala ředitelka.
"Pane Namikawo."
"Ano?"
"Slyšela jsme stížnosti, že se neustále jenom válíte a poflakujete. Nejevíte zájem a jakoukoliv činnost. S paní Yurou mluvíte nevhodně a odmítáte veškerou účast aktivit."
"To je všechno?"
"A co s tím hodláte dělat?"
"Dobře víte, že jsem nespolečenský tvor a s tím nic nenadělám."
"Nemohl byste se aspoň trochu snažit?"
"Je to nutné?"
"Pane Namikawo. Jsme si jistá, že hloupý nejste."
"Ano."
"Snažte se sem trochu zapadnout. Pokud se vám něco nelíbí, řekněte to rovnou. Budu se nsažit vašim přáním vyhovět." Uvažoval jsem o tom a nechával ředitelku tápat.
"Já nemám žádný problém."
"Tak mi tedy vysvětlete z jakého důvodu se schováváte ve stínu a nemáte zájem se k ostatním připojit?"
"Nepochopila byste to."
"Nemluvíte se mnu."
"Tak tedy bych požadoval jen jednu věc."
"Jakou?"
"Jde o paní Yuru."
"No?" Ředitelka se na mě dívala.
"Zařiďte prosím, aby mě paní Yura nechala napokoji."

39. Uvěznění, Rikuovo tajemství a já

19. listopadu 2013 v 19:53 | Linda
"Je to tvoje vina," rozkřikla se na celé kolo Ikaku. Celé ráno dupala a vztekala se. Truhlička, kteoru měla u sebe, přes noc zmizela. Nerozumněla tomu.
"Uklidni se. Ječíš tu jako pavián," krotil jí Carter.
"Jak se mám jako uklidnit? Vždyť ani nevíme, co v níbylo."
"I když nám ji ukradli, stejně neví, jak ji otevřít."
"To je sice pravda, ale nevyprávěl jsi tady náhodou.."
"Nevybíjej si všechnu zlost na mě. Já za nic nemůžu. Stěžuj si někomu jinýmu." Ikaku sklopila hlavu. Věděla, že má pravdu. Rikuo vešel a přistoupil k nim.
"Už jste se přestali hádat?" zeptal se jich.
"Tak nějak. Co se stalo, Rkuo?"
"Možná vím, kdo nás okradl."
"Nemáš na mysli snad.."
"Jediný, kdomě napadl, je Crystal s Flame."
"Ti dva? Jak by se k nám dostali?"
"Šel jsem to prozkoumat a podle těch stop, které po sobě zanechali, lze určit, že nás okradli právě oni." Ikaku zaťala pěst a přísahala:
"Já je rozthnu!"
"Jenom nám asi nezbývá nic jiného, než ji jít najít."
"Je tu nějaká cesta, jak se k nim dostat?"
"Už na tom pracuju."


Vrátil jsem se a už na mě čekali Gou s Kanneiem. Jakmile jsem za sebou dveře, prohlížel jsem si je. V jejich obličejích jsem vyčetl problémy.
"Stalo se zase něco?" Gous Kanneiem si vyměnili pohledy a jeden z nich spustil.
"Není to problém."
"Další oslava?"
"Ne."
"Tak zkouška?"
"Netrefil ses."
"Přesto vím, že to má určitě spojstost se mnou."
"Nejsi daleko od pravdy."
"Tak to vyklop, Kannei." Chlapec si prohrábl tmavě hnědé vlasy a utřel si rukou pot z čela.
"Paní Yura má v úmyslu tě adoptovat."
"To je hloupost. Jasně mi řekla, že to nejsem já."
"Lhala by ti."
"Cože?"
"Jediný, koho miluje, jsi ty. Co podnikneš?"
"Nic. Odmítnu ji."
"Ale.." Gou se k nim řpidal:
"Uvědomuješ si, co to znamená?"
0äHm?"
"aní Yura brzy odejde."
"A co má jako být??" Štvali mě. Kolikrát jsem to měl opakovat? Čekal jsem na ně.
"Tsukuyo, odejsi ze sirotčince"
"Nikam nepůjdu."
"Netoužíš po normálním životě? Budeš mítrodiče a normální život."
"Takový, jaký si přeju?"
"Přesně tak." Zamýšlel jsem se nad jeho slovy. Pozoroval mě svýma očima a čekal, co mu na to odpovím.
"I kdybych odešel, nic by se nezměnilo."
"Ty víš, že čekám."
"Vždyť si tě pmocí své síly dokážou najít. Zamračil jsem se a uhnul svým pohledem do strany. Kannei nečekal a pomalými kroky ke mně zamířil. Zastavil se metr ode mě.
"Tsukuyo."
"Co zase?"
"Nemusíš spěchat. Slyšel jsem, že paní Yura tě adoptuje, až pocítíš, že jsi dostatečně připravený k odchodu."
"Jakto? Z jakého důvodu si myslí, že s ní půjdu?"
"Zná tě a věří, že potřebuješ někoho, kdo se o tebe postará."
"Je padlá na hlavu? Nic mi přece nedluží," vypustil jsem z úst. Neustále se to opakovalo.
"Dluh?"
"Paní Yura...ona už jednou zemřela."

38. Crystal, Flame a otevření truhle

15. listopadu 2013 v 17:52 | Linda
Crystal s Flame nesnášeli svou extra práci. Neustále jenom pracovali. Nic jiného nedělali.
"Tak rád bych se vypařil."
"Nemůžeme."
"Alespoň jednou, Flame."
"Vždyť jsi skoro nic neudělal."
"Hm. Že bych je šel špehovat?"
"Máš na mysli?" Oba dva se rozhodli znovu propátrat naše přátelé. Využili svých schopnostía nahlédli na místo, kde se ejich nepřátelé nacházeli. Ikaku chodial sem a tam. V ruce spolu s truhličkou.
"Sedni si."
"Nechci. Vymýšlím nápad, jak tu truchlu otevřít. Žádná síla, kterou jsme na ni použili, ji neotevřela."
"Co kdybychom zkusili jinou metodu?"
"Jinou metodu?"
"My tři sice jsme použili sílu každý zvlášť, ale dohromady jsme to ještě nezkusili."
"Nevím, jestli je to dobrý nápad. Tohle místo by nemělo skončit napadrť." Rikuo dobře věděl, kam tím míří.


Crystal s Falme přestali pozorovat. Flame se celá rozzářila.
"Musíme to získat."
"Tu truhličku?"
"Co jiného?"
"A jak to získáme? Nevšimla sis, že ani nevíme, kde jsou?"
"To ani nepotřebujeme."
"akto?"
"Až nastane noc, vyčenicháme je a vezmeme si tu truhličku."
"Co když nás chytnou?"
"Tak si vyboujeme cestu ven."
"A jak se tam jako dostaneme? Vždyť trčíme tady."
"Použijeme portály." Portály byly jakési průchody a mohli jste se k nm dostat pouze, když jste se nacházeli v jeskyni. Stejně jako Crystal a Flame. Avšak musíte vždy čekat na půlnoc.


Carter, Rikuo a Ikaku se chystali pomalu ke sánku. Anděl položil truhličku hned vedle sebe a než se nadál, usnul. Nastala půlnoc. Portálu se pomalu otevřely. Crystal s Flame stáli už připraveni.
"Tak jdeme?"
"Nechceš jít nakonec jenom ty?"
"Nebuď taková bábovka, Crystale. Ty si chtěl zmizet."
"Ale.." Nedořekl větu a oba je portál vtáhl dovnitř.


Kannei hledal Tsukuya,. Místo toho však našel Goua, jak sedí na parapetě.
"Gou.."
"Kannei.."
"Kde je Tsukuyo?"
"Právě odešel."
"Aha."
"Cos od něj potřeboval?"
"Ale nicdůležitého."
"Tak mi to řekni. Já mu to pak sdělím."
"Řeknu mu to sám. Nepotřebuju nic sdělovt."
"Jak myslíš."
"Gou!"
"Co zase?"
"Nezatáhl jsi Tsukuya opět do svých problémů, že ne?"
"Vypadám na to?"
"Na 100%."
"Ochráním ho."
"To říkáš pokadé. I když tu Carter, Rikuo a Ikaku nejsou, dále se tu objevují čím dál víc nebezpečí."
"Myslíš, že o tom nevím?"
"Z jakého ůdvodu ho opustili? Copak Tsukuya neměli rádi? Nechtěli zůstat o jeho boku?"
"Kdoví."
"I když nappsali ten dopis, jak dlouho ho ještě nechájí čekat? Ubělo víc, než 3 měsíce a oni se ještě neukázali."
"Však se brzy ukážou."
"To nemůžeš vědět."
"To nemůžeš vědět."
"I když ta osoba neví, jaká je pravděpovnost, že se spletu?"
"Malá."
"Ani náhodoou. Tsukuyo říká, že čeká. Ví, že jednou přijdou."
"Hm."
"To je taky důvod, proč nedokazala mluvit, ale vypadá to, že paní Yura ho chce adoptovat.

37. Otevření, zvrácení a nedostupnost

8. listopadu 2013 v 16:24 | Linda
Carter a Rikuo se nudili. Už celé dny nenašli nic užitečného. Jen přemýšleli, co se může skrývat v té truhličce, kteoru našla Ikaku.
"Rikuo, co myslíš, že je v té truhličce?"
"Nemám absolutně ponětí. Avšak podle toho, jak se to chová, tak něco vzácného."
"Už jsi na to použil svou moc?"
"Zkusil jsem to. Nic se nestalo. A co ty?"
"Já ještě ne. Neměl jsem na to náladu."
"Hm."
"Vůbec se mi nelíbí pomyšlení na to, že bych na to měl plýtvat energií." Rikuo věděl, že u něj je to zlozvyk, proto se jen usmál.


"Crystale! Kde kruci seš?" Flame se už několik hodin myrně snažila najít svého neochotného partnera. "Přijdem pozdě.ů d té doby, co naposledy zaútočili na naše hrdiny a neuspěli, dostávali extra práce, které museli lnit, i když nechtěli. Nakonec Crystala našla, jak si hezky pochrupává.
"Vstávej!!" vykřikla z plných plic.
"ÁÁÁ," vydal ze sebe Crystal, když spadl z místa, kde spal.
"No, sláva!"
"Flame? Co se děje? Proč mě budíš?"
"Zapomněl jsi, co je dneska za den?"
"No, je čtvrtek, ne? Úplně normální dn."
"Ty vážně chceš, abych ti jednu vrazila."
"Nechci."
"Tak se tady přestaň válet a jdeme."
"Kam pořád, tak spěcháš?!"
"Jdeme pozdě! Pan Tatsumi nás zase speskuje. Copak ti to nedochází?"
"A není to náhodou naše chyba?"
"To je vedlejší," zamračila se Flame akolem ní vzplály plameny tak, že Crystal už nic nenamítal. Jenom za ní šel jako poslušný pejsek. Právě teď se nacházeli v jeskyni, kde je opět čekala další úmorná práce.


Znovu. Usnul jsem jen nepatrně a noční můry mě hned začaly pronásledovat.
"Tsukuyo?"
"Kannei.."
"Dobrý?"
"Jo. Kannei chtěl-." Zarazil jsem se a řádně znovu na něj podíval.
"Co?"
"Nejsi náhodou vyšší?"
"Asi jo." Stoupl jsem si k němu a zjistil jsem, že je asi o 3 cm vyšší, než já. Nestačil jsem se divit, ale je jasné, že nemůže zůstat, tak jak je, navždy.
"Kolik je ti let, Kannei?"
"U mě je to trochu složitější, ale myslím, že mi je 15."
"15?"
"Asi."
"Na tom teď nesejde. Co jsem ještě chtěl říct?"
"Musíme zpět na oslavu." Málem jsem na to zapomněl.
"Pan Haruo už řijel?"
"Před chvílí."
"Ach jo."
"Nevzdychej hned. Máš pro něj dárek, že?"
"No, mám. Kapesní hodnky."
"Tak mu je přece dáš, ne?" Nechtěl jsem se s ním setkat. Naše minul setkání nedopadlo moc dobře.
"On mě nesnáší."
"Nebuď takový strašpytel," domlouval mi a než jsem se nadál, už mě za sebou táhl.


Oslava probíhala v plném prudu. Před sirotčincem paní Yura s ostatními nachystala už před dlouhou dobou bíl plastové stoly se židlemi. Na stole již stál velký třípatrový dort s čokoládovou náplní, oříšky, krémema na vrcholu šlehačka. Také čokoládovou polevou napsané jméno Haruo Kira. Bokem postavené lastové talíře, kelímky a příbor. Na stromech videly provazy s barevnými praporky a samotný pan Haruo seděl všem na očím. Opět měl na sobě černočerný oblek, ty hrozné sluneční brýle a působil jako vždy strašidelnou aurou.
"Všechno nejlepší, pane Haruo." Zvolaly všechny děti kolem mě.
"Děkuju vám všem, že jste připravili tuhle skvělou oslavu."
"Tak děti. Běžte panu Haruovi dát dárky, které jste připravili," vyzvala všechny paní Yura. Jistěže ji všichni poslechli a dali se do toho. Brzy jsem přestoupil před něj i já.
"Ty jsi.."
"Mé jméno je Tsukyuo Namikawa."
"Už vím.."
"Tohle je dárek pro vás."

36. Gou a Shana, odvěcí nepřátelé

8. listopadu 2013 v 15:51 | Linda
Gou se usmál. Pán lesa mu prozradil to, co mu nedošlo. Ještě ho varoval.
0äV sirotčinci je někdo s divnou aurou."
"O čem tto mluvíš?"
"Pozoroval jsem to místo, kde žijete. Právě teď cítím tvého přítele."
"Tsukuyo?"
"A taky jsem slyšel jméno Shana."
"Shana?"
"Slyšel jsi ho už?"
"Samozřejmě."
"Podle tvého výrazu soudím, že se jedná o nebezpečnou osobu. Měl by sis pospíšil. Vypadá to, že Tsukuyo je v nebezpečí."
"Stihnu ji zastavit."
"S tím ti pomůžu."


Shana chtěla zabít Goua. Proč? Vždyť nic špatného neudělal. Postavil jsem se už na nohy, ale trochu nejistě jsem se zeptal:
"Z jakého důvodu?"
"Je to prostě trn v oku. Zničím ho."
"To ti nedovolím."
"Opravdu? Jak mě zastavíš?"
"Uvidím."
"Hm." Dívka se na mě usmála a nečekaně se vyřítila na mě. Nestačil jsem ani zareagovat, ale rázem se přede mnou zjevila sova.
"Gou!"
"Ustup, Tsukuyo." Můj soví přítel se postavil přede mě a neznámým způsobem zastavil Shanin útok.
"Zase ty!"
"Shano."
"Tak ses přece ukázal."
2Na tsukuya nesáhneš."
"To si myslíš jenom ty." Měřili se pohledy a Gou se toho všiml.
"Ty ses napojila na jeho stín?"
"Přesně tak. Nemůžeš mě od něj oddělit."
"Kdy?"
"Už dlouho. Díky tobě."
"Mě? Cosi?"
"Neboj se. I když jsem napojená na jeho stín, nemůžu mu nic udělat.ů Nerozumněl jsem tomu. O čem to mluvili? Shana se nakonec rozloučila a zmizela. Osaměl jsem spolu s Gouem.
"Doufám, že ti nic neudělala, Tsukuyo."
"Co?"
"Jsi v pořádku?"
"Jo."
"To rád slyším."
"Co znamenalo, že je na mě napojená?"
"Vypadá to, že jsem tě zatáhl do potíží."
"Potíží?"
"A teď, když je tu ještě ona, tak je to ještě horší." Pozoroval jsem svého přítele. Gou mi jasně naznačil, že to, co mě čeká, je ještě horší, než jsem zažil.


"Mé pravé jméno je Enjun-Raguel jsem psoledním žijícím obyvatelem svého rodu," začal Gou vysvětlovat. "Shana...je ta, která mi zavraždila celou rodinu." Plácl jsem se do čela. Poprvé za 2 roky jsem se něc takového dozvěděl.
"Gou, ale jaktože je Shana tady?"
"Její pravé jméno je Aida."
"Ada?"
"Tohle není má skutečná podoba." Tušil jsem to. Všichni si to mysleli. Spíš mi to neustále připomínali.
"Já vím. Jenomže jsi řekl, že je na můj stín napojená."
"Napojit se na někoho je možné jenom, když je daná osoba v bezvědomí a když je stín ozářen slunečním světlem."
"Tím mi chceš říct, že.."
"..tehdy, když se tvého stínu zmocnila. Přesně když nás Meiji dovedla k pánu lesa a..."
"...já jsem omdlel. Vážně neskutečný," vzdychal jsem. Modlil jsem se za to, aby Shana nezabila ještě Goua před mýma očima.
"Tsukuyo.."
"Co?"
"Omlouvám se. Všechno je má chyba."
"Co to zase plácáš?! Za nic tě neviním. Najdem způsob, jak to vyřešit. Svět se hned nezbortí," odsekl jsem lehkomyslně a mávl nad tím rukou. Vpodstatě moje smrt by nikoho neranila. Nikoho nemám.Ani otce. Ani matku. By sourozence. Gou vyhrkl:
"Máš mě i ostatní."
"Cože?"
"Nejsi sám.."
"Nejsi náhodou.."
"Ne. Neumím číst myšlenky. Vše prozrazují tvé výrazy."
"Hloupost. Vždyť se tvářím pořád stejně."
"Ne. Sám si to neuvědomuješ, avšak já to vidím."
"Hm."
"Znám tě totiž lépe, než kdokoliv jiný, Jen já to můžu říct."
"Jen ty?"
"Po celou tu dobu.." Netypicky jsem se zašklebil. Znělo to jako dráze z nejrůznějších filmů a seriálů.
"Já jsem asi fakticky na palici."
"Proč to říkáš?"
"Vždyť jsi na mě všechno rázem vyklopil. Kdo jsi, odkud jsi, co se ti stalo.."
"Chtěl jsi to vědět."
"Přijde mi směšné, že kamkoliv vkročím, tam přinesu problémy a strhnu na sebe veškerou pozornost," dodal jsem chraplavě. Čeká mě toho ještě hodně. Už se na to těšm. A ještě ta osoba z mého snu. Cítím, že ji brzy potkám.

35. Oslava, nebezpečí a Shana

3. listopadu 2013 v 14:00 | Linda
Vážně nesnáším oslavy. Kolem mě se nacházely samé děti. Stále jsem nerozumněl tolika věcem. Například: Proč jsem se nemohl zabvit těch hodinek. Prý moje dědictví. Kvůli tomu jsem musel vymyslet jiný dárek. Vlastně skoro stejný. Také kapesní odiy, které jsem nedávnou koupil. Měly jinou barvu. Jediná věc, o kteoru se hezka starám. Otec paní Yury se ještě neobjevil, proto jsem se rozhodl jít na krátkou procházku. Že bych potkal Shanu?"
"Je to nuda."
"S tím absolutně souhlasím."
"Shano." Dívvčí hlas se ozýval odněkud z neznámá.
"řišel jsi."
"Jak je možné, že jsi vždy na správném méstě?"
"Ještě jsi na to nepřišel?"
"O čem to mluvíš?"
"Asui bych ti to měla konečně vysvětlit." Necháal jsem, co jsem opět nepostřehl. Dohodli jsme se, že se setkáme v lese Zanedlouho jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Nikde Sahnu neviděl.
"Jsi tady?"
"Kam jdeš ty, tam jdu i já."
"A kde jsi?"
"Tady." Ať jsem se rozhlížel, jak chtěl, nikoho jsme neviděl. Posléze jsem se ohlédal za sebe a leknutím vyskočil. Můj stín za mnou se pohnul.
"Co to.." Ze země se vpodstět odlepil a stoupl si nade mě. Zamrazilo mě, když se jeho ruka dotkla mého obličeje.
"Vyděila jsem tě?"
"Sahano?"
"Ano?" zetala se nevinně a stín se ode mě trochu vzdálil.
"Ty jsi můj stín?"
"Překvapený?"
"Ale vždyť jsi..
"..hoka, ale vpodstatě žiju jako tvůj stín."
"Od té doby, co se znáš s Gouem."
"Cože?" Zmlkl jsem. Jakoby mě praštla do obličeje. Setkání s Gouem. Shanino zjevení.Meiji a pán lesa. Samozřejmě ještě tenhle les. Všechno se na sebe jaksi napojovalo. "Co jsi vlastně zač?"
"Já?"
"No stále jsem všemu neporozumněl."
"Nech mě, abych ti položila jednu otázku."
"Jakou?"
"Víš přesně, co je Gou zač?"
"Je to můj soví přítel."
"Věděla jsem, že to řeknneš, ale myslím tohle. Kdo to byl, Co význmného uděllal? Jak se ve skutečnosti jmenoval,"
"Není to jenom jeho věc?"
"A co když kvůli tomu jsi v nebezpečí?"
"Všichni říkáte to stejné. Jakoby to všechno, co se stalo, zavinil on. Není to spravedliví."
"Tsukuyo.."
"Co?"
"Řekni mi, co si o něm skutečně myslíš. Čeho chceš přátelstvím s ním dosáhnout? On tě nedokáže ocránit ani nahradit rodinu, po které toužíš." Připadalo mi, že všechno mám napsané na čele. Viděla do mě, ale přesto to, co říkala, mě jaksi nepřekvapovalo.
"A?"
"Nesnažíš se vyvracet to, co jsi slyšel?"
"Měl bych?"
"Opravdu jsi zajímavý, lhostejný chlapeček. Chápu, proč se Meiji a Gou rozhodli oskytnout ti ochranu a nechali se tebou okouzlit."
"Jak okouzlit?"
"Jsi jediný svého druhu. Ukrýváš mnohem víc tajemství, než je vhodné. Ikaku, anděl-dívka, která tě opatruje jako tvoje starší sestra. Carter a Rikuo,démoni, jež jsou jako tvoji bratři. Kannei, uměla napodobenina chlapce tožící po tvé pozornsoti. Gou, soví-přítelíček, vždy po tvém boku. A nakonec paní Yura, lidská žena chovající beznadějnou mateřskou lásku."
"Kolik toho víš?"
"Já jsem tvůj stín a lehce se mě nezbavíš. Nedovolím, aby na tebe kdokoliv vztáhl ruku, ale přesto jsem tvůj největší nepřítel."
"Tohle je šílenost. Jako bych ti po tom všem věřil."
"Nemusíš mi věřit, ale jedno ti prozradím."
"Co to je?"
"Mám v myslu zabít tvého přítele Goua."

34. Truhlička, vrácena naděje a ukvapenost

2. listopadu 2013 v 13:12 | Linda
Ikaku se zvedla a dala se do hledání. O něco podivného zakopla. To věděla. Hledala očima a brzy spatřila to, co chtěla.
"Mám to." Z chumelce rákosí vymotala malou truhličku. Vypadala trochu zastarale. Měla hnědou barvu, rezavý povrch a malý zámek.
"Zvláštní." Zámek byl zamčený. Nevěděla, jak by jej dokázala otevřít. Přesto si truhličku schovala a snažila se zjistit, jestli Carter s Rikuem stále bojují. Vytáhla znova truhličku a rozhodla se jí otevřít pomocí magické síly. Jjeí síly však zámkem jenom pohnuly. Nic se nestalo. Zanedlouho uslyšela Cartův hlas.
"Zase utekli."
"Už mě to taky nebaví." podotkl Rikuo podrážděně.
"Už jste skončili?" zeptala se Iakku překvapeně.
"Víš, jak je těžký je udržet?"
"Později se musíme dát do pátrání, kdo za jejich činy stojí."
"Našlas něco?"
"Tuhle truhličku." Carter se zasmál.
"Fakt jsem netipoval, že něco najdeš."
"No dovol."
"Kouklas ses dovnitř?"
"Ne. Je zamčená. Zkoušela jsem ji otevřít pomocí své síly, ale jen jsem pohnula zámkem."
"Chápu."
"Zkusíš to ty?"
"Můžu."
"Dík."
"Ještě jsem se nezeptal. Ale, kdo ti vlastně poradil hledat takovým způsobem?" Dívce se po tváři rozlil úsměv.
"Nikdo jiný, než Tsukuyo.


Nechápu, jak mě něco takového mohlo napadnout. Dát otci paní Yury hodinky. Vlastnil jsem totiž kaesní hodinky. Stále fungovaly. Jen barva vyadala trochu zašle. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem tyhle hodinky měl rád. Uklidňovaly mě. Jen jsem vlastně netušil, odkud je mám. Dal je mi je Gou?
"Hezké hodinky."
"Díky," zarazil jsem se.
"Dneska neprší. Jaká škoda."
"Shano." Dívka se schovávala, takže jsem ani nezjistil, jak vypadá.
"Jdeš na oslavu?"
"Myslíš oslavu pana Harua?"
"Jo."
"Nevím."
"Na oslavách je nuda."
"Pokud přijdeš, zatancuju si s tebou."
"Dobrý vtip."
"Ale teď vážně."
"Počkej, chvilku. Jdi do mě zamilovaný?"
"Jen přes mou mrtvolu."
"Rychlá odpověď."
"Popřemýšlel jsem o tom."
"O čem?"
"Kolik tam bude lidí a tak.."
"Já nesnáším přeplněné místnosti."
"To já taky ne."
"Přijdu."
"Co?"
"Na tu oslavu."
"Aha."
"Ale jen pod jednou podmínkou."
"Jakou?"
"Půjdeme do lesa."
"Chceš říct, že se z oslavy vypaříme?" Zazubila se na mě. "No, já nejsem proti."
"To doufám." Uslyšel jsem, jak odběhla pryč. No, byla jediná, kdo se mnou občas hodil řeč. Ostatní ode mě utekli a to jsem neřek lani slovo.
"Zajímalo by mě, jestli jsem vážně nějaká zrůda?"
"Co to povídáš?!"
"Paní Yuro."
"Jak to o sobě můžeš říct?"
"Eh..."
"Ty hodinky.."
"Co je s nimi?"
"Nechystáš se je dát mému otci, že ne?"
"Měl jsem to v úmyslu."
"To v žádném případě nemůžeš udělat." Viděl jsem v jejích očích, že je smrtelně vážná. Jakoby tyhle hodinky byly něčím výjimečné.
"Ale.."
"Patří ti."
"Jak to myslíte?"
"Jsou to jediné dědictví, které máš. Nikomu je nedávej."
"Dědictví?" Co to zase znamenalo?

33. Sen mezi anděly a naše pouto

30. října 2013 v 11:40 | Linda
Ikaku s Rikuem a Carterem ostupovala přesně podle snu. Hledala něco nápadného. Její partner nerozumněl tomu, o co se snaží.
"Ikaku!"
"Co je?"
"Moc nechápu, co děláš."
"Dělám?"
"Obhlížíš tady každý pařez, rákos a bůhví, co ještě. Nevím, jestli je potřeba tohle dělat."
"Já ano."
"Na to jsi došla sama,"
"Ne, řekl mi to můj anděl strážný."
"Anděl strážný?"
"Jenom vtipkuju. Vlastně.." Její mluvení přerušil zvuk prasklé větvičky. Carter odsekl:
"Slyšeli jste to?"
"Zřetelně."
"Půjdu odteď první, tak se neuražte."
"Jasný." Carter je vedl. Oči měl stále na stopkách. Jen nepříjemný pocit, který cítil. Kupodivu se brzy vymotali z bažiny, ale čekalo na ně milé překvapení.
"Crystale! Flame!" Jejich nepřátelé už stáli připravení a ve svém živlu.
"Dlouho jsme se neviděli, že, Ikaku?"
"Vypadá to tak."
"A jak se daří tobě, Rikuo?" usmál se Crystal nespokojeně.
"Docela fajn."
"Už jsme tady docela dlouho. Tentokrát z toho nevyváznete." usmál ise nepřátelé a naši přátelé se po dlouhé době připravili na boj. Neměli čas, aby si s nim hráli. Hledali něco, co pomůže Shokatsuovi.
"Cartere Rikuo," podotkla Ikaku.
"Hm."
"Postarejte se o ně, prosím."
"Dobře, ale dlužíš nám to." Chlapci uvolnil idívce cestu, která se vyřítila vpřed a zmizela.
"Cože? Zase zmizí?" rozzlobila se Flame a rozhodla se jí pronásledovat. Cestu jí šak zatarasil Rikuo.
"Ne tak rychle."
"Zase ty?"
"ohužel."
"Říkala jsme ti, abys ses mi nepletl do cesty. Jinak za to zaplatíš."
"Zase ta stejná písnička."
"Snažíš se mě rozčílit? To ti neodporučuju."
"To jako vážně?"
"Vysmíváš se mi? Připrav se na smrt." Flame zaútočial na Rikua. Stejně tak Crystal měl nevyřízené účty s Carterem
"Dloho jsem se neviděli."
"S tím souhlasím."
"Změnil ses, Cartere?"
"Trochu jsem zhubl."
"Dobrý vtip."
"Nemůžeme ten náš spor odložit?"
"Bohužel ne."
"Takže ti budu muset znova natlouknout."
"Ledové krystaly!" Zatím, so se tam čtveřice hašteřila, hledala Ikaku dál potřebné věci. Rozhlížela se, ale upřímně stále nevěděla, co hledá. Vzpomínala na slova, která jí řekl Tsukuyo.
"Pochybuju, že najdete nějakou kytku."
"Z jakého důvodu?"
"Nacházíte se na místě, kde by se něco takového nacházet nemohlo."
"Tak, co podletebe máme hledat."
"Něbo neobvyklého."
"Berte to jako cestu za pokladem. Poklad je vždy zakopaný a blízko, takže to ani nepostřehnete."
"Tak já to zkusím."
"Hodně štěstí." Anděl si povzdechl. Kráčel močálem a než se nadál, o něco zakopl .O co se jedná?

32. Tsukuyo a Kannei, podstoupení zkoušky

30. října 2013 v 10:45 | Linda
Poslední dobou se mi dost špatně spalo. Nevím z jakého důvodu, ale každou noc je moje peřina odhrnutí a na nohou mám boty. Jsme zpocený a bolí mě hlava. Copak jsme náměsíčný? To asi ne. Spíš jsem dost unavený, tak asi proto.
"Tsukuyo?"
"Co?"
"Řekl jsi paní Yuře, že přijdeš na narozeniny jejího otce. Co přineseš jako dárek?"
"To vážně netuším."
"Vy dva se vlastně nemáte moc v lásce."
"To mi nemusíš připomínat. Nehledě na to, jak moc o tom řemýšlím, neustále mě to znepokojuje."
"Co řsně?"
"Ta oslava..jakoby.."
"Neříkej to, Tsukuyo. Přináší to neštěstí."
"To samé jsme slyšel od Goua. Kam vlastně šel?"
"Nevím."
"Každopádně. Příští týden musíme podstoupt ještě zkoušky."
"Jaké?"
"Zkoušku orientace v lese. Zaměstnance, naší učitelé atd. schovají v lese nejrůznější věci. Ten, kdo jich najde nejvíc, vyhrává."
"To vymyslel zase kdo?"
"Je to tradice. Zvykneš si na to, Kannei."
"Dobře." Snažil jsem se myslet pozitivně, ale nedokázal jsem to. Gou určitě otkal Meiji. Jen jsem to odhadoval. Nic jiného mě totiž nenapdalo. Moje myšlenky se začaly ubírat jiným směrem. Opět k těm třem. Ikaku.
"Tsukuyo, dávej na sebe pozor." řekla, ale co to znamenalo. Oni sami jistě cestují a mají spoustu problémů.


Gou spolu s Meiji mířili k pánu lesa.
"A jak je pánovi lesa?"
"Daří se mu."
"Vážně?"
"Nedělám si legraci. Od té doby o vás neustále mluví."
"Mluví?"
"Oblíbil si vás."
"Neměl jsem tedy Tsukuya radši vzít s sebou?"
"Ne. Nemyslím si, že to téma o čem se bueme bavit, bude chtít vědět."
"No jo." Sova si prohlížela okolí lesa. Opravdu se všechno měnilo, jak má být. Zanedlouho stanul před pánem lesa.
"Jsme zpátky."
"Dobrá práce, Meiji. Nech nás osamotě.ů
"Rozumím." Jakmile se vládkyně vzdálila, rozhovor začal.
"Už je to doba, Gou."
"Taky bych řekl."
"Nejspíš asi tušíš, o čem bych si s tebou rád promluvil."
"Ano."
"Jak je to ldouho, co vypadáš takhle?"
"Trest za mou sobeckost a namyšlenost."
0äCo se přesně stalo?"
"Ty víš, že jsem poslední, kdo zůstal z mého rodu. Snažím se porazit Aida."
0äAida? To jméno jsem už dlouh oneslyšel. A kde je te´d?"
"Nevím, ale schovává se. Dřív nebo později se ukáže, aby mě dorazil."
"Ví, že žiješ?"
"Tusší to, ale není všdvědoucí."
"Je tu způsob, jak zrušít to prokletí."
"Nejsem si jistý."
"Co máš v plánu?"
"Zkudist najít zrdoj jeho síly."
"Nevím, jestli je to dobrý nápad."
"Já vím."
"A co tvůj přítel. Opustíš ho?"
"Netuším. Jsme spolu už dva roky. On se o sebe dokáža poostarat sám. Jenže.."
"..stále je to dítě a tvou povinností je na něj dohlédnout."
"Tak nějak."
"A kdo tě vlastně zaklel?"
"Moje nevlastní matka. Zasloužil jsem si to, ale aspoň jsemdíky tomu unikl Aidovi."
"Řekla ti aspoň, jak zrušit zakletí."
"Jenom napůl."
"No?"
"Vím, že nejsi takový typ člověka, co si nechá poroučet a co se snadno nezmění. Přesto ti doporučuju jednu věc. Pokud se chceš zbavit toho zakletí, najdi to, coti je drahé."
"Drahé,"
"Stále jsem nezjistil smysl toho, o čem mluvila."
"Co třeba lásku?"
"Vypadám snad jako ten typ člověka, který by to už nezkoušel? Než mě zaklela, měl jsem nsoubenku, ale ani ta nedokázala zakletí zrušit."
"A co když nejde přsně o tohle?"
"Tak co tedy?"
"Láska není jen cit mezi mužem a ženou. Není to něco,co se vypěstuje hned."
"To znamená, že má i jinou podobu?"
"Jistě. A já myslím, že jsi to už vlastně našel."
"Našel?"
"Nic tě nenapdá? Já myslím, že je tu jen jedna osoba, kterou potřebuješ. Nemyslíš?

Shokatsu, vládce andělského a démonního světa, věk 18

28. října 2013 v 16:04 | animevice.com

31. Gou a Meiji, znovushledání nebo trable?

26. října 2013 v 14:20 | Linda
Gou dnes nebyl ve své kůži. Cítil jsem, jak neustále mával křídly.
"Gou! Nech toho!"
"Promiň, Tsukuyo."
"Co se děje?"
"Nic."
"Moc se to tak nejeví."
"Jenom..vzpomínáš na Meji?"
"Jak bych mohl zapomenout?"
"Cítím, že se s ní brzy setkáme."
"Mě z toho vynechej." Zážitek s Meiji se mi neustále cyrýval do paměti. Pomyšlení na to, že bych se s ní mohl znovu setkat, mě děsilo.
"Tsukuyo! Půjdeš?" zavolal na mě Kannei.
"Už jdu." Vážně jsem potřebval vypadnout a cestou jsem vzdychal.
"Co se zase stalo?"
"Vzpomínka, na kterou nerad vzpomínám."
"Gou.."
"..se s ní znovu setká," dodal jsem. Avšak Kannei nechápal, co tím myslím.

Dvě hodina vyučování utekly dost rychle. Nudil jsem se. Proto jsem se rozhodl vydat do lesa a zaposlouchat se do hudby.

"Už spí?"
"Nemůžu uvěřit, že jsi vážne přišla, Meiji."
"Už je to doba,Gou." Vládkyně lesa Meiji poctila Goua svoji nečekanou návštěvou přesně, jak předpokládal.
"Vážně jsem rád, že usnul."
"Tsukuyo, že? Moc se za ty 2 roky nezměnil."
"Co tu děláš?"
"Copak nemůžu poctit svoje přátelé návštěvou?"
"Máš něco v úmyslu."
"To jsi uhodl jak?"
"Normálně. Nikdy nepřijdeš bez důvodu."
"Mám na tebe prosbu."
"Já to tušil."
"Mohl by ses s ním setkat?"
"S pánem lesa?"
"Ano. Chce si promluvit o Enjunovi Raguelovi." Gou tohle jméno nesnášel. Znal Enjuna Raguela. Sobecká osoba.
"Ty víš, že.."
"..Jo, jo. Nejsi nadšenej, ale je to také pro dobro Tsukuya."
"Jak to myslíš?"
"Zapomněl jsi? Hen se mi chtěl omstít. To se jí nepodařilo. Já už jsem jaksi obnovila les. Sice ne celý, ale tak tři čtvrtiny celku. To světlo, které zahnalo tu Kuku pocházelo od něj. Nevím, jak ty dvě věci spolu souvisí, ale určitě mají něco společného."
"Vůbec se m to nezamlouvá. Tsukuyo má svá tajemství a je to jeh věc. Pokud je tu něco, co ho ohrožuje, ochráním jej."
"Tak půjdeš se mnou? Mluvit můžeme cestou. Pán lesa mě za 10 minut očekvává."
"Dobrá, tak jdeme." Jaká je pravda?"

30. Anděl, dva démoni a jejich cesta

25. října 2013 v 17:20 | Linda
Ikaku nesnášela trmácení se lesem. Mezi bažinami.
"Rikuo! Copak jsme nemohli jít po cestě?"
"Žádná tam nebyla!" odvětil jí její partner. Tsukuyovi přátelé Ikaku, Rikuo a Carter ho oustili před 3 měsíci. Uvěomidli si totiž, že bude lepší, když náš hrdina prožije svůj život normálně.
"Co vlastně hledáme?"
"No, něco co vypadá jako rostlina?" Carter, který je pozoroval, jenom kroutil hlavou. Jejich oblečení už umazalo bláto a špína.
"Tady to nenajdeme."
"Vždyť jsme ušli teprve kousek." Les, ve kterém se nacházeli, vypadal zpustošeně. Stromy pokácené, bažiny mechové barvy a skoro žádná zvěř. Netrvalo dlouho a rozpršelo se. Všichni tři se běželi schovat do jedné odlehlé jeskyně. Rozdělali oheň a usadili se.
"Pro dnešek toho nechme, " promluvil Carter s povzdechem.
"Máš pravdu. Bůhví, jak dlouho bude takhle pršet," přidal se Rikuo.
"Jak je to už dlouho , co jsme takhle na cestách?" zeptala se Ikaku.
"3 měsíce."
"Za tuu dobu jsme nic významného neudělali. Je se touláme."
"Všechen ten čas se přece snažíme pomoct Shokatsuovi."
"Našemu vládci?"
"Před naším odchodem se říkalo, že dýchá, ale že se zranění pomalu rozšiřuje."
"To je vážně na houby."
"Jestli brzy něco neobjevíme, tak určitě řeknou, že naše mise byla neuspěšná."
"Ti staří páprdové."
"Ikaku, takhle dívka nemluví."
"Dej mi pokoj, Rikuo." Carter znovu promluvil:
"Měli bychom se trochu prospat."
"To je fakt." Ještě pár minut mluvili a poté usnuli tvrdým spánkem.. Ikaku se ve snu setkala s osobou, kterou by na tomhle místě nejméně čekala.
"Kdo je to?" Uviděla chlapce. Blond vlasy. Modré oči.Červené triko s vestou. Na prstě stříbrný prsten.
"Ikaku?"
"Tsukuyo!"
"Dlouho jsme se nevděli."
"Co tu pohledáváš?"
"Nic. Teď spím jako ty."
"Chápu."
"Dostal jsem váš dopis."
"Zlobíš se na nás?"
"Samozřejmě, že ne. Co teď děláte?"
"Jsme v močálovém lese a hledáme něco, co by pomohlo Shokatsuovi."
"Stále je..."
"Bohužel."
"A našli jste něco?"
"Zatím ne."
"Už to jsou tři měsíce, že? Jednoho dne se znovu uvidíme."
"To ano."
"Řekla jsi, že jste v močálovém lese. Mohla bys mi ho nějak popsat?"
"Jasně." kaku mu řekla vše, co si pamatovala. Tsukuyo se zamyslel.
"Půjdete ještě něco zítra hledat?"
"Jo."

"Tak, co kdybys zkusila najít. Zbytek ji chlapec pošeptal do ucha a rozplynul se jí před očima. Sen skončil.

29. Noční můry přichází za soumraku

21. října 2013 v 12:35 | Linda
Po nemilé vzpomínce si mě paní Yura zavolala.
"Tsukuyo.."
"Co potřebujete?"
"Sirotčinec bude brzy pořádat slavnost. Zúčastníš se?"
"O jakou slavnost se přesně jedná?"
"Narozeniny mého otce." Zarazil jsem se. Otec paní Yury, pan Kira Haruo, ve mně vyvolával nepříjemný pocit.
"Váš otec mě nemá moc v lásce."
"Opravdu?"
"Přesto se zúčastním, " dodal jsem. Zkusil jsem překousnout svoji nejistotu a jeho nevraživost. Nemohl jsem za to, že mě lidé nesnáší.
"To ráda slyším." Posléze jsem odešel a moje myšlenky padly na moje přátelé. Cartera, Rikua a Ikaku. Co teď asi dělají? Uvidím je ještě někdy? Praštil jsem se do hlavy. Nad čím to vlastěn přemýšlím? Podíval jsem se oknem ven. Právě pršelo.
"Tsukuyo."
"Hm?"
"Déšť je krásný, že?" promluvil na mě hlas. Dívčí.
"Vážně?"
"Já ho mám ráda."
"Proč?"
"Dšť je něco, co všechno smývá a navrací do původního stavu."
"Hm."
"Pokud se mě budeš chtít na něco zeptat o dešti, ráda ti odpovím." Posléze dívka odešla. Byla také dítě ze sirotčince. Jmenovala se Shana a říkalo se, že jakoby tu ani nebyla, Ne že bych se zajímal. Mířil sem do svého pokoje. V něm jsem nalezl ztracený klid a rovnováhu svého života. Už jsem mluvil jako stařec. Vzal jsem do ruky knih a začal číst:
"Kdysi dávno v jedné zemi.." Přečetl jsm svě stránky a zapřemýšlel. Příbě povídal o princi jedné daleké země, co umřel a znovu ožil.
"Tsukuyo.."
"Gou.."
"Co čteš?"
"Jeden příběh,co je dost pohádkový."
"Co jsi tak znuděnej."
"Nevím. Nic se zatím neodehrálo."
"Nepřivolávej to."
"Proč ne?"
"Jakmiel se dostaneš do průšvihů, tak tě z něj tahám a vážně nejsem moc rád."
"Fajn. Nech mě spát."
"Nespi pořád."
"Nudím se." Usnul jsem dost rychle. Poprvé jsem viděl někoho známého. Fialovovladá dívka, co klečí na kolenou.
"Ikaku?"
"Tsukuyo?"
"Co tu děláš?"
"To bych se měla já ptát tebe."
"Stalo se něco?"
"Nebezpečí."
"Někdo vás ohrožuje?"
"No..nás ne."
"Tak koho?"
"Dávej na sebe pozor."
"Počkej, co tím.." Sen mě vykopl a Ikaku se mi před očima rozplynula.

27. Zablokovaná vzpomínka, střežení

17. října 2013 v 20:54 | Linda
Událost, která se s Meiji stala, byla pro mě mlhavá. Vrátil jsem se do reality a vyčerpaně padl na zem.
"Tsukuyo, není ti nic?"
"Jen je mi trochu nevolno."
"Z čeho?"
"Ta událost s Meiji..zapomněl jsem na ni, ale teď se vybavila."
"Není to nic příjemného. Tedy jsem tě nedokázal zachránit, tak jak bych si přál." Bez dalšího lsova jsem se vrátil do sirotčince. Na rahu dveří mě už očekával Kannei.
"Tsukuyo."
"Kannei..já.."
"Vypadáš bledě."
"To nic. Jen.." Nemohl jsem se mu podívat do očí. Čekal jsem, že se začne vyptávat. Avšak on se nezeptal a to jsme na něm obdivoval.
"Gou, že?"
"Tak trochu."
"Půjdeme?"
"Jasně." Šel jsem za ním.
"Tsukuyo?"
"No?"
"Půjdu už do svého pokoje."
"Dobře."
"A ještě něco."
"Co?"
"Dobrou noc."
"Tobě taky." A nakonec jsme se vydali do svých pokojů ulehnout.


Probudil jsem se dost brzy. Prohrábl jsem si rozcuchané blond vlasy a zvedl se líně z postele. Po ldouhém vyučování jsem potkal Kanneie.
"Dobré ráno."
"Dobré ráno, Tsukuyo."
"Mohl bych s tebou mluvit?"
"Jasně." Vzal jsem si ho stranou.
"Jsi naštvaný?"
"Ne."
"Tak jsem ti něco udělal?"
"Ne."
"Nevyhovuje ti Gou?"
"Ne."
"Tak co tedy?"
"Jde o princip."
"Princip?"
"Neustále svoje problémy řešíš jenom s Gouem. Ani jednikrát nejdeš za mnou, abych ti pomohl. Jenom k němu."
"To je důvod?"
"Co jinýho?"
"Kannei, máš na mě jenom dohlížet. Nemusíš se zbytečně namáhat a starat se o moje problémy. Carter tě přece jenom nechal, abys.."
"To není pravda!"
"Tak co? Já myslel..?"
"Pan Carter.."
"No?"
"..mě se jenom neposlal. Nemyslím si, že mám na tebe jenom dohlížet. Jsme přátelé."
"To jsme."
"Přátelé si přece důvěřují a říkají si, co je trápí!" Doslova mi vzal všechna slova z úst. Netušil jsem, že to cítí takhle. I když je pouhým Carterovým výtvorem, dokonale chápe význam řátel.
"Promiˇ. Netušil jsem, že to takhle cítíš."
"Tsukuyo."
"Co třeba, kdybys šel Goua navštívit se mnou?"
"Dobře?" řekl radostně.

26. Věřit, smát se a ptát se

15. října 2013 v 20:38 | Linda
Gou vzlétl. Rzomáchl se křídly a letěl ke Kuku. Ta si jej všimla.
"Chceš, aby tvá přítelkyně zemřela?"
"Nedovolím, abys ji zabila."
"Co mi může slabá sovička udělat?" smála se Kuku. Mně se to vůbec nelíbilo. Ležel jsem totiž na zemi a moje tělo se zatraceně nechtělo pohnout. I když jsem měl tu svou sílu, nic jsem nedokázal udělat. Kéž bych dokázal poslat svou sílu. Donutil jsem svou levou ruku, aby se natáhla k nejbližšímu kořenu stromu. Pán lesa si mě jistě všiml.
"Tsukuyo?"
"Prosím, pomozte mi zachránit Meiji," poslal myšlenku v duchu pánu lesa. Když už to vypadalo, že Meiji s Kuku budou nadále bojovat a nepřítelkyně málem Meiji zabila, objevi lse proud modrého světla, který Kuku zasáhl a donutil vládkyní lesa pustit.
"Co to je?"
"Jak se opovažuješ ničit tenhle les?" ozývalo se po celém lese.
"Ty.."
"Za to, že jsi se snažila ublížit tomu, co je moje, tě potrestám." Na Kuku se řítily kořeny stromů a lapily ji do svých spárů.
"Vy zatracené kytky.."
"Ještě ti to asi nestačilo, že?" Pán lesa cítil, že jestli okamžitě nezakročí a nezničí Kuku, celý les zmizí.
"Pusť mě, kruci!"
"Ani náhodou." Tsukuyo si nepřál, aby se stalo ještě něco. Záblesk modrého svtla znovu zasáhl. Kuku, jež tušila, že nebude mít šanci, co nejrychleji zmizela.
"Meiji!"
"Gou.."
"Dobrý?"
"Jo. Co to vlastně bylo?"
"Netuším."
"Ten hlas patřil pánu lesa, ale většinou ho slyší jenom někteří a to v případě, že se dotknou kmene."
"Hm." Pán lesa jim odvětil.
"Vše je díky tmu chlapci."
"Tsukuyovi?"
"Ano."
"To udělal on?"
"Pomohl mi uvolnit svou sílu a zastavil mě, když jsem byl rozhněvaný." Gou se rychle ujistil, jestli jsem v pořádku. Ležel jsem pořád na stejném místě, ale nejspíše jsem vypadal živější, protože Gou si oddechl.
"Nic mu není."
"Gou."
"Ano?"
"Odveď svého přítele domů."
"Rozumím."
"Les nikdy nezapomene to, co jste udělali."
"Avšak zlo se vrátí."
"Podáme si jej. Až přijde čas, určitě se znovu setkáme."
"Chápu."
"Meiji!" Vládkyně vstala, aby uposlechla rozkaz.
"Nemusíte mi to říkat." Naši přátelé tedy konečně opustili les.

Kannei ( Sasakibara Koichiro z Another) - použila jsem ho ve svém příběhu

15. října 2013 v 16:28 | myanimeshelf.com

Kannei

- Carterův výtvor a přítel Tsukuya

25. Zahalené myšlenky, roztžitost a strach

14. října 2013 v 13:48 | Linda
Meiji s pánem stromu cítili blížící se ohrožení. Zjevila se před nimi opět další dívka. Tentokrát to nebyla Hen.
"Dobrý večer, dámy a pánové," zvolala.
"Kdo jsi?" Dívka, jež její tělo tvořila ocesl s uhlím a že vypdala jako kombinéza. Její oči vypadaly jako dva malé otvůrky, ústa vydala podobně a na hlavě měla dva culíky.
"Mé jméno je Kuku."
"Je možné, že ty.."
"Kde je?"
"O čem mluvíš?"
"Zdroj tohoto lesa. Chci ho zničit." Meiji zaujala pozici, že zdroj ochrání.
"Jakobych ti to řekla."
"Takže tě nedonutím slovy. V tom případě..." Kuku aútočila. Obě dvě létaly vzduchem a vysílaly na sebe útoky.Gou na mě mezitím pokoušel dostat ven.

"Tsukuyo, vydrž." Neodpověděl sem. Byl jsem v bezvědomí. Avšak cítil jsem to sevření. Potřeboval jsem rychle něco udělat.

Pán lesa čekal a sledoval Goua.
"Ty jsi..?"
"Gou. Nemohl byste prosím pustit Tsukuya?"
"Tsukuya?" Toho chlapce?"
"Umře, pokud to neuděláte."
"Chápu, ale je to člověk."
"Na tom nesejde. Je to můj řítel."
"Říkal jsi, že se jmenuješ Gou, ale tvůj hlas mi připomíná.." Nikdo z nich už nepotřeboval promluvit. Oba pochopili. Pán lesa se chystal Tsukuya pustit, ale do cesty se připletla Meiji, kterou Kuku odhodila.
"Jsi slabá, vládkyně."
"Ještě není konec." Opět se postavila a dala se do boje.
"Už?"
"Tsukuyo je volný."
"Děkuju," odpověděl vděčně Gou. Avšak já jsem se nezmohl ani na slovo.
"Opusť tento les!" křišela Meiji hlasitě na Kuku. Nepřála si víc poničit les, než bylo třeba.
"Nikdy. Když tě nedorazila Hen, tak už dorazím já. Prostě jednoduché.ů
"Hen? Co s tím má společného?"
"Ty to nevíš?"
"Hm?"
"Tvá sestra je na straně temnoty. Udělá všechno, co chceme."
"Ona..není žádná loutka."
"Sama se rozhodla."
"Ticho! Pak tě porazím a poté si to s ní vyříkám."
"Viděla jsem vaše vztahy. Moc spolu nevycházíte. Pak si nejsem jistá, jestli ji dokážeš presvědčit, aby od nás odešla."
"Ať je to, jak chce, tak ona není jednou z vás. Vrátí se tam, kam patří. Sem do lesů."
"Houby. Když tě zabiju, tak žádné příště už nebude."
"Cože?" Nepřítelkyněse v okamžiku stala silnější a pomalu svou silou drtila Meiji. Držela ji za krk a snažila se jí zaškrtit.
"Co teď uděláš?"
"Ještě jsme neskončila."
"Podle mě ano, slaboško". Gou, který to viděl, se pokusil Kuku zastavit. Podaří se mu to?

24. Nevídaný konec pošetilosti, zkouška a pomoc

13. října 2013 v 15:39 | Linda
Natáhl jsem ruku. Nikdo mě za ní nechytil a já padal.
"Tsukuyo!" zavolal Gou mé jméno, ale jak se svět se mnou točil, věděl jsem, že i kdybych začal křičet, nikdo mě nezachrání. Kořen, na kteérm jsem stál, s pohnul.A já jsem sletěl.
"Dost, vy dvě hlupačky!" křičel Gou a vletěl mezi sestry.
"Gou, co si myslíš, že děláš?"
"Co to říkáš?!" Meiji se zatvářil zděšeně. To nevěstilo nic dobrého.
"Co se děje?"
"Pokud se strom pohnul, je možné, že ho někdo ovládá nebo je rozzuřený."
"On žije sám od sebe? Já myslel jenom, že je to jenom stojící strom."
"Každopádně musíme najít Tsukuya. Jeslti se mu něco stane, tak tě zabiju. Les z toho nevyvázne dobře.
"Co tím myslíš?"
"Hádej." Gou rázem pochopil. Meiji naznačila sestře, že souboj dokončí, až pak! A že pokud se pokusí cokoliv udělat, les se o ni postará sám. Tím, že ji zabije. Hen se ještě necítila ještě na umírání. To jsem pochopil i já. Proto se stáhla a zmizela.
"Kde je?"
"Gou, najdi ho!"
"Já se pokusím utišit les."
"Rozumím." Vládkyně lesa zamířila k hýbajícímu stromu a Gou k jeho kořenům. Já jsem ležel bezmocně na zemi a nedokázal se pohnout. Nevěděl jsem z jakého důvodu. Uslyšel jsem Gouův hlas.
"Tsukuyo, probuď se."
"Gou.." vypravil jsem ze sebe.
"Nehýbej se. Dostanu tě odsud." Můj přítel mi jasně naznačoval, že ležím nejspíše zavalen kořeny a že dostat mě odsud bude problém. Meiji mezitím mluvila ke stromu.
"Uklidni se, mocný páne lesa." Strom ji neposlouchal. Vznášela se a rukou se dotýkala jeho kmene. Přála si, aby slyšel její myšlenky a ona naopak jeho hlas.
"Neodpustitelné."
"Páne lesa, co máš na mysli?"
"Ti kruté lidé si dovolili sáhnout na tohle posvátné místo."
"Zaplatí za to."
"Zničením tohoto lesa, ničeho nedosáhneš. Postarám se o to sama."
"Ne. Ty máš za úkol chránti tohle místo a já naopak tenhle les."
"Víš, že není mým úkolem tě poslouchat. Uklidni se a propusť mého přítele. Neublíží nikomu z nás."
"Neříkej, že věříš člověku."
"Samozřejmě, že je drahý tvému příteli."
"Koho máš na mysli?"
"Enjuna Raguela." Strom přestal mluvit. Přemýšlel.
"On je mrtvý." dodal roztřeseným hlasem pán lesa.
"Byl zachráněn."
"Kým?"
"Tím člověkem, kterého držíš pod svými kořeny. Nevrátil se sice úplně, ale žije. Chtěl bys ho vidět, že? Já tomu rozumím."
"Kde je?"
"Přímo u tebe."
"Zavolej ho ke mně. Chci ho slyšet jeho hlas."
"Jistě." Když se to snažila udělat, uviděla něco, co jí zastavilo.

23. Ten, kdo les chrání a ten, kdo lesu vládne

6. října 2013 v 11:00 | Linda
Podíval jsme se na dýku. Nevypadala nebezpečně, ale nelíbilo se mi, že se tu rázem objevila. Někdo nás sledoval.To jsem věděl určitě.
"Meiji.." romluvil jsem, ale nezareagovala. Čekal jsem. Když se odpoveď neozvala, odvážil jsem se pohlédnout na Goua. "Gou."
"Tsukuyo.."
"Ta dýka.."
"Někdo tu je," pošeptal mi tiše. Přikývl jsem.
"Meiji nic neudělá?"
"Budeme ji bránit." Připravil jsem se. Jenže žádný útok nepřicházel. Očima jsem přelétával sem a tam. Vyčkával jsem. Nedával jsem však pozor a než jsem se nadál, mířila na mě další dýka. Tu odrazila Meiji, která se přede mnou rázem objevila.
"Vylez ven!" zvolala. Nejdřív se nic nedělé, avšak brzy se vařítila silueta další postavy.
"Dlouho jsme se neviděli, sestřičko." Dobře jsme si neznámou prohlédl. Dívka, jež se podobala Meiji, taky nechala, aby ji les vytvořil a daroval jí své síly. V jejích očích se zračila jakási hořkost a nenávist vůči její sestře. Tiše jsem poslouchal.
"Hen, okamžitě toho nech!"
"Ani náhodou."
"Copak nevíš, že lesu ubližuješ?"
"A čí je to asi chyba? Odejdi, sestro a přenech mi svou korunu. Sama dobře víš, že se na vládu nehodíš."
"Nedám ji někomu jako jsi ty. Sama se rozhodnu."
"Stále tsejně tvrdohlavá. To je jedno. Stejně tenhle les skončí v troskách. Strom, jež tu udržuje rovnováhu, nevydrží."
"To říkal kdo?"
"Varuju tě. Za posledních pár let jsem se vytrénovala dost na to, abych tě srazila k zemi." Setkání dvou sester přineslo ještě víc problémů, než užitku.
"Tsukuyo?"
"No?"
"Zůstaň tady."
"Rozumím."
"Já si to jdu vyříkat se svojí sestrou."
"Dobře." Meiji a Hen to myslely vážně. Já jsem stále uvažoval, jestli je dobrý nechat je, aby se pozabíjely. Strom, jež udržoval les, mi připadal, že se s ním něco děje.
"Gou?"
"Děje se něco?"
"Mám z toho špatný pocit."
"Z Meiji a Hen?"
*Ne. Tento strom."
"Jen si něco namlouváš. Les poslouchá Meiji. Sice teď ne tolik, jak by si přála, ale stále nad ním vede kontrolu.
"Já nevím." Nejistota v mém srdci jasně naznačovala, že nesouhlasím. Obával jsem se, že přijde něco, co tohle místo zničí. Hen s Meiji se mi proháněly nad hlavou,
"Sestro, předej mi korunu."
"Ty víš, že nemůžu. Ne, v tuhle dobu.Copak nechápeš, že je tenhle les v ohrožení? Musím ho zachránit."
"To přece zvládnu taky, lhářko!"
"Miluju tenhle les a nikomu nedovolím, aby se ho dotkl."
"Už se stalo."
"Proto všechny škody spravím nejrychleji, jak to půjde." I když jsem poslouchal jejich slova, nedocházelo mi přesně, co tím myslí. Teprve, když se za mými zády cosi pohnulo a já uklouzl.

22. Rozhodnout se, chopit se naděje a ronit slzy?

4. října 2013 v 16:46 | Linda
Necítil jsem se nesvůj, ale náhlý říchod Meiji mě překvapil. A taky mě zajímala ta věc s tou aurou.
"Gou?"
"Co?"
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jasně."
"Co myslela tou aurou?"
"Jak to říct. Každá člověk, démon či anděl má auru, která se vždy liší barvou a vyjadřuje vlastnost jeho majitele."
"I ty?"
"Jo. Meiji mi řekla, ýe mám tyrkysově modrou a že odpovídá mojí povaze. Jsem řpímý a nerad věci opakuju."
"Co říká moje aura?" Místo Goua mi odpověděla Meiji.
"Stejný, neuvěřitelný."
"Stejný?"
"Ať se stane cokoliv, prostě to přijmeš. Jakoby to byla normální věc, která se běžně děje."
"A neuvěřitelný?"
"Každý tvůj čin ostatní překvapuje, rotože nevyadáš jako ten typ, který by udělal všechno proto, aby upoutal pozornost."
"Chápu. A jakou auru máš ty, Meiji?" Tentokrát mi Gou odpověděl.
"U ní je to světle žlutá."
"Žlutá?" Ta barva mi k ní vážně neseděla.
"Chceš vědět, co znamená?"
"Hm?"
"Výbušnost a temperament."
"To je nesmysl. Vždyť Meiji je klidná a moc toho nenamluví."
"To jsi ještě neviděl, jak se rozčílila, když jsem zažertoval o tomhle lesu." Zakroutil jsem hlavou. Meiji, která ho slyšela, ho spražila pohledem, až mě zamrazilo.
"Meiji?"
"Ano, Tsukuyo?"
"Kde jsi Goua potkala?" Zachichotala se. "Co je?"
"Váže se k tomu docela vtipná historka."
"Jaká?"
"Než Gou od tebe dostal jméno, byl pro mě jenom ten soví neřád. V tom lese, kde ty a on, trávíte tolik společného času, se jednou dostal do pěkné šlamastyky."
"Jako, že ho někdo střelil?"
"To ne, ale nějací lidé se snažili chytit srnku či jelena do pastí, lae místo toho chytili sovu."
"Goua?"
"Překvapen, že? Musela jsem se smát. Že někdo jako on se může nechat chytit." Nyní jsem si všiml, že se Gou začervenal. Nejspíše rozpaky. Nedivil jsem se mu. Kráčeli jsme čím dál hlouběji do lesa, podle toho, jak Meiji znerovzněla, jsem poznal, že brzy dorazímr kr dzroji našeho problému.
"Jsme tu." Strnul jsem. Přede mnou v lese stál ten největši lesní strom, který jsi kdy viděl. Jeho obrovské kořeny se natahovaly, až k nám.
"To je ten strom, o kterém jsi nám vyprávěla."
"Jo. To díky němu je les udržován v rovnováze. Kdyby tady nebyl, nevím, co by se stalo."
"Půjdeme k němu?"
"Jistě. Následujte mě."
"Jistě." Meiji šla klidně a neustále sledovala strom. Nespouštěla z něho oči.
"Gou?"
"Vím. Není to tu dvakrát příjemné."
"Jaktože ten strom nikdo neochraňuje?"
"Je sice důležitý, lae Mieji ví, že se o sebe dokáže postarat sám."
"A neměl by tedy udělat něco s tím zlem, co se tady šíří?"
"To máš nejspíš pravdu, ale do té doby, nemůžeme nic dělat." Meiji stála u jednoho kořene tsromu, kterého se dotkla. Chtěl jsem se jí ještě na něco zeptat, ale tok mých myšlenek řerušila dýka, jež přistála u mé nohy.

21. Smutek, obavy a zkázy

4. října 2013 v 15:56 | Linda
Odešli jsme tiše a snažili se nevzbuzovat pozornost.
"Gou, mohl by ses přestat vrtět?" řekl jsem mu podrážděně.
"Já za to nemůžu. Musím být neustále ve střehu!"
"K tomu se snad nepotřebuješ vrtět."
"No jo." Zacházeli jsme čím dál hlouběji do lesa, ale nic divného jsme neviděli.Akorát mi připadalo, že se v něm čím dál vís ztrácím. Většina stromů byla nějakým způsobem poškozena, dokonce možná i vyrvána z kořenů.
"Nezdá se mi, že bychom tu mohli narazit na něco neobvyklého."
"Tsukuyo, dávej pozor."
"Na co?" Nedíval jsem na cestu a zakopl o pažez jednoho starého smrku. Pot jsem sletěl k zemi. Naštěstí jsem pád ubrzdil a odřel si pouze loket.
"Tsukuyo, nestalo se ti nic?"
"Ani ne."
"Podívej, co sis udělal."
"To se rychle zahojí. Je to jenom škrábanec." Utrhl jsem si kus látky své košila a loket si obvázal. Trochu nešikovně, ale co.
"Proto jsem ti říkal, abys dával pozor."
"Promiň." Rázem jsem zmkl. Gou taky. Před námi se totiž něco objevilo. Nejdřív to vypadalo jako zelená koulička, která se však začala pomalu měnit. Zvětšovat a jaksi tvarovat. Brala na sebe mech, jehličí, kameny a větvičky. Z mechu se vytvarovaly vlasy. Dlouhé, až na zem. Z kamenů oči a ústa. Z jehličí větviček se vytvarovala naopak oblečení.
"Gou, tohle je.."
"..zlo, které ničí les. Nečekal bych, že se to bude jevit takhle." Stvoření se pohnulo a zvedlo hlavu. Přede mnou stála podobizna holky, kterou tvořila jenom část lesa. Tvářila se dost nčeitelně, ale její hlas zněl skřípavě a dost nebezečně.
"Lidský kluk? Už je to dlouho, co jsem se naposledy probudila."
"Ty jsi.."
"Meiji. To je mé jméno."
"Co jsi zač?"
"Jsem vládkyně lesa a jak vidíš, tak nejsem moc spokojená s tím, jk to tu vypadá. Vy lidé jste tak nezodpovědní."
"Tohle nen ´í dílo člověka."
"Tak za to můžou démoni? Ti si nikdy nedají pokoj. Už jsem to asi stokrát opakovala, že kdo vstoupí do lesa a něco mu udělá, tak ho zaškrtím." Polkl jsem. Jelikož jsem nevěděl, jestli do toho počítá i mě. Gou mě však uklidnil.
"Dlouho jsme se neviděli, Meiji."
"Ty jsi ta..sova, že?"
"Můžeš mi říkat Gou."
"Tak se teď jmenuješ? To tě tak pojmenoval tenhle člověk?" Poukázala na mě prstem a vysmála se mi rovnou do obličeje.
"Meiji, pomůžeš nám?"
"Gou, víš vůbec proti čemu stojíš?"
"Proti zlu."
"Celému lesu. Les mě přestává poslouchat, takže nevím, jestli ti budu moct pomoct. Jinak bych tady přece nestála."
"To je fakt. Tsukuyo a j to hodláme porazit." Meiji na mě vrhla opět pohled si mě od hlavy až k patě.
"Vždyť je to obyčejný kluk," dodala nezaujatě.
"Jeho oči umí léčit."
"Léčit?"
"Copak to nevidíš?"
"Hm.." Meiji se ke mně naklonila a zkoumala mé oči, které nesly jasně azurově modrou barvu. Nevím, co v nich viděla, ale posléze odvětila: "Vidím v nich zlaté jiskřičky a kolem něj silnou auru. Zajímavé."
"Pomůžeš nám?"
"Zkusím vás zavést ke zdroji, ale nic neslibuju." Bez dalšího slova jsme ji následovali.

20. Vzpoura stromů, Gouova reakce a uchopení ruky

29. září 2013 v 16:16 | Linda
Následujícího rána jsem se začínal těšit. Gou na mě vždy čekal, aby si poslechl novinky, které jsem mu přišel sdělit. Od té chvíle jsem spolu strávili okamžiky. Nejvíc v noci, protože Gou musel ve dne spát a já to respektoval. Brzy jsem si uvědomil, jak jsem rád, že ho mám za svého přítele. Jednou se však stalo něco, co jsme nečekal.
"Co to je?!!" Celý les byl v nepořádku. Na kmenech stromu jsem spatřil dlouhé škrábance, vytrhané květiny a useknuté větve stromu."Gou!!" volal jsem jako šílený a rozběhl se. Bylo odpoledne jako každé jiné a tohle se dnes stalo. Gou se stále neozýval. Běžel jsem rychleji. Míjel ostatní stromy, hoby a zvířata. "Kde jsi??"
"Tsukuyo!"
"Gou! Jsi to ty?"
"Kdo jiný by to byl?" Známé mávání křídel mě trochu uklidnilo.
"Co se tu stalo?"
"Les se vzbouřil."
"Vzbouřil?"
"Tsukuyo, ještě jsem ti o tomhle lese nic neřekl, že?"
"Ne."
"Pamatuješ, jak jsi řekl, že jsi tu viděl siluetu s křídly?"
"o."
"Pravděpodobně šlo o anděla a démony. Takže.."
"Cceš říct, že tenhle les je.."
"Přesně tak. V tomhle lese se dějí neovyklé věci a pokud se tu objevují nadpřirozené bytosti, zanechávají za sebou zlo, které ničí les."
"Co se tedy teď děje?"
"V tomhle lese se objevilo zlo, které ničí vše, co mu je v cestě."
"Zlo?"
"Temnota, jež musí být poražena." Všechno se mi zdálo úplně domotané. V životě jsem nic takového nezažil a najednou se to všechno děje přímo před mýma očima. Povzdechl jsem si. Gou se zdál vyděšený. Nevěděl jsem, co mám přesně udělat. Zaťal jsem pěsti a zeptal se ho:
"Je tu nějaký způsob, jak to zlo zastavit?"
"Tsukuyo?"
"Jestli tu to zlo, tak jsme v nebezpečí. Nechci, aby se tu ostatním něco stalo, když s tím nemají nic společného. Já o tom všem vím, takže bych s tím něco měl udělat."
"Há Há, " zasmál se Gou nahlas.
"Proč se směješ?"
"Přišlo mi hrozně zvláštní, že by ses někdy staral o ostatní. Ten tvůj proslov.."
"No, ne, že bych se bál, že by zemřeli, ale prostě mám rád tenhle les a pokud bys přišel o domov a já ho stále měl, tak by to nebylo fér."
"Chápu." Gou mě pohladil křídlem po hlavě, když viděl, že mi na tváři vyskočil ruměnec.
"Díky, Tsukuyo."
"Hm."
"Jenomže k tomu, abychom to zlo vyhnali, potřebujeme velmi silné světlo."
"Světlo,"
"Ano."
"Stačí tedy moje oči?"
"Jenomže to asi nestačí. Kdybych tak oplýval magickou silou."
"Gou, ty jsi kouzelník?"
"No, tak trochu. Neumím moc kouzlit."
"Pomůže nám někdo z lesa?"
"To nevím."
"Je tu přece ještě někdo kromě nás, že?"
"Jestli myslíš zvířata, tak těm jsem řekl, ať se schovají a nevylézají. Boj tu bude tuhý."
"Tak tedy ho půjdeme zničit."
"Bez plánu,"
"Něco vymyslímecestou. Stejně nevíme proti komu vlastně bojujeme."
"To je fakt."
"Gou, když tak si mi sedni na rameno. Z něho budeš mít dobrý výhled a nic se ti nestane."
"Dobře." Můj malý soví přítel mě poslechl a já jsem řel, že to zvládneme a že samozřejmě vyhrajeme.
"Tak kudy?"
"Asi normálně po cestě."
"Doufejme, že nenarazíme na někoho nebezpečného." Posléze jsme vyrazili.

19. První setkání a dávné vzpomínky

27. září 2013 v 7:12 | Linda

Nezdál jsem se překvapený.
"Byla jsi zranění. Musel jsem tě ošetřit."
"Ty mi rozumíš?"
"Je na tom něco špatného?"
"Ne, ale je málo lidí, co rozumí zvířatům."
"Hm. Zajímavé."
"Jak se jmenuješ?"
"Namikawa Tsukuyo. A ty?"
"Já jsem.."
"Nemáš jméno?" Sova sklonila smutně hlavu. "Tak co, takhle Gou?"
"Gou,"
"Je to krátké a výstižné."
"Líbí se mi."
"Tak to je fajn. Už je to lepší s tou hlavou a křídlem?"
"Hlava mě ještě bolí a křídlo mám zlomené. Nebudu moc létat."
"Chtěla bys to křídlo zahojit hned?"
"Jak?"
"Znám jednu metodu, ale nejdřív mi slb, že o tom nikomu nepovíš."
"Dobře."
"Tak se dám do toho." Nadechl jsem se a podíval se na její křídlo. Použil jsem svou sílu a její křídlo vyléčil. Spíš jeho. Zjistil jsem, že je to kluk.
"Cos to udělal?"
"Vyléčil to. Moje oči mají sílu léčit zranění lidí a zvířat, ale hlavně démonů."
"Démonů? Ty věříš, že existují?" Gou mě tou otázkou nerozhodil.
"Viděl jsem je."
"Kdy?"
"Když jsem si jednou dával šlofíka, viděl jsem siluetu postavy a stín křídel."
"Cjápu."
"Vrátíš se tedy do lesa?"
"Určitě. Moje práce je v noci dohlížet."
"Měl bys ještě odpočívat." Nemohl jsem pochopit, proč jsem tak starostlivý. Můj nový přítel mi věnoval pohled.
"Ty jsi.."
"Co?"
"Nic."
"Doprovodím tě tedy do lesa, pokud chceš. Chtěl bych ti něco ukázat."
"Něco?"
"Hm." Oba dva jsme se vyplížili ven a kráčeli po kamenní cestičce.
"Tsukuyo, dávej pozor. Je tu dost velká tma, takže se snaž nezakopnout.
"Jsem ti vděčný za tvou radu." Než jsem se nadál, začaly se mé oči přizpůsobovat.
"Tsukuyo?"
"No?"
"Tvoje oči září!"
"Aha, tohle. Je to jedna z vlastností mých očí."
"Vlastnost,"
"Mé oči mají tři vlastnosti:
  • léčit
  • svítit
  • odhánět."
"Svítit? Jako baterky?"
"No, díky nim vidím dobře v noci."
"A co to odhánět."
"Všechny děti si ode drží odstup. Mluví se mnou jenom, když něco potřebují."
"Vážně?"
"Je to normální. Celý můj život. Jediného, koho neodrazuju, je paní Yura."
"Paní Yura?"
"Stará se o sirotčinec."
"Aha. Rád bych se ní zkusil seznámit."
"Radši před ní nemluv, aby se nevyděsila."
"Dobře." Oba jsem si povídali a přitom zapomněli, jak moc jsme se do lesa ponořili. Na cestu nám ani nesvítil měsíc."
"Téda, co teď?"
"Už jsme u toho stromu, kde hlídám v noci."
"Kde?"
"Támhle. Možná to moc jasně neuvidíš." Dával jsem pozor, abych na něco nešlápl. Nepotřeboval jsem dělat hluk. Gou mě vedl, takže jsem nikam nevrazl a neslětěl. Brzy jsem to uviděl. Velký strom, jež nešel přehlédnout. Žasl jsem. Ou k němu doletěl.
"Díky tobě jsme v pořádku."
"Gou."
"Vím, mám být opatrný. Neboj se. Už se mi nic zlého nestane."
"To doufám. Nehodlám tě tady najít mrtvého."
"Ty jsi tedy příjemný."
"Použil jsem kvůli tobě svoje oči."
"No jo." Stáli jsme tam a hádali se, dokud se pomalu nezačalo rozednívat a já věděl, že přišel čas, abych šel, jinak to hezky schytám.
"Tak já jdu."
"Už?"
"Já na rozdíl od tebe budu v průšvihu, když se nevrátím. Ty tu hezky seď pozoruj příchod nového dne."
"Snažíš se být vtipný?"

"Možná. Zatím!" usmál jsem se a odběhl.
 
 

Reklama