* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Coexistence: Andělův démon pokračování

97.- 98. Bratr s bratrem! Rozloučení, rodina a nová cesta!

31. srpna 2014 v 17:18 | Linda
Probral jsem se. Moje hlava třeštěla a já nedokázal jasně myslet. Nad mou hlavou se někdo skláněl.
"Kdo?"
"To jsem já, Tatsumi."
"Eh?"
"Byl to neuvěřtelný zásah, ale unáhledný."
"Kde to jsme?" Rozhlížel jsem se kolem. Avšak dané místo jsem nepoznával.
"Tohle je moje sídlo."
"Nejsme už v lidském světě, že?"
"Ano." Tatsumi vypadal najatě a nervozně.
"Jak dlouho jsem vůbec spal?"
"Asi týden."
"Tak dlouho. Co se stalo s ostatními?"
"Nevzpomínáš si?" Zavrtěl jsem hlvou. Usoudil jsem, že jseem musel provést něco strašného. Udělal jsem mu na posteli místo, aby si mohl sednout.
"Zemřeli?"
"Situace byla složitá. Poté, co jsi prohrál v lukostřelbě, jsi řekl, že se jdeš s ostatními rozloučit."
"A?"
"Gou letěl za tebou. Bál se, že by se ti něco stalo."
"To je pro něj typické."
"Viděl jsem, jak jsi míjel Cartera s Ikaku, kteří bojovali s Crystalem a Flame."
"Hm."
"Jenže pak jsi se dostal do domu tvých rodičů a ..."
"Co jsem viděl?"
"Tvůj otec držel v ruce zbraň, která střelila tvou matku. Paní Yura se snažila bránit Rikua, kterého už jedna kulka zasáhla do ramene."
"Proč by.."
"Tsukuyo, ty toho o něm moc nevíš, že?"
"Ne.."
"Tvůj otec je jedním z lovců nadpřirozených bytostí."
"Lovec? Něco takového existuje?"
"I my máme svého nepřítele. Jakmile jsi spatřil tuhle děsivou scénu, uvolnil jsi svou moc."
"O čem to.."
"Vím, co dokážeš. Dalo by se říct, že jsi zažil šok."
"A co potom?"
"Tvá síla..zlatá síla se rozprostřela po všem. Podařilo se ti paní Yuru zachránit a napravit všechny škody."
"Cháu. Budu s nimi moc ještě mluvit..asi ne, že?" Vzpomnl jsem si, že tehdy to bylo naposledy.
"Poté, co jsi vše napravil, jsi omdlel vyčerpáním a já tě přenesl sem."
"Aha."
"Je načase, aby jsi ho potkal."
"Koho?"
"Muže, kterým tě tímhle vším nechal projít."
"Budu se muset jinak obléct?" Všiml jsem si, že mám na sobě červené tričko a hnědé kraťase.
"Nemusíš. Za chvíli půjdeme." Tatsumi mi celou dobu, co jsme šli, neprozradil, kam jdeme. Poznal jsem to, ž jsme zastavili před daným místem.
"Tohle je.."
"Následuj mě.." Pamtuji si, když jsem se zde měl setkat se Shokatsuem. Zanedlouho jsme dorazili k obrovským dveřím hnědé barvy pozlacené zlatem. Rázem se otevřely. Zevnitř mě zdálky už přivítal hlas.
"Konečně! Je ti lépe?" Vřelý hlas patřil mé přítelkyni.
"Ikaku."
"Čeká na tebe." Stál jsem na červeném koberci. Na levé i pravé straně stáli démoni a byli tam i moji přátelé. Na konci červeného koberce jsem spatřil trůn, na kterém seděla osoba. Když jsem se zastavil těsně před trůnem, rozpoznal jsem tvář.
"Znovu se shledáváme."
"Shou...ty jsi.." Neměl jsem slov. Hnědovlasý kluk od fontány byl samotný vládce Shokatsu.
"Tsukuyo Namikawo, nečekal bych, že se znovu potkáme."
"Takévás optě rád vidím, Vaše Veličenstvo."
"Blahopřeju k probuzení tvé síly."
"Veličenstvo, to vy jste všechno naplánoval."
"Ano i ne. Potřeboval jsem vědět, čeho jsi schopen." Po téhle větě požádal všechny, aby se vzdálili. Kromě Rikua, Cartera a Ikaku. Tatsumi se se mnou rozloučil a zmizel. Zajímalo by mě, co má společného s vládcem.
"Proč jste mě zkoušel?"
"Tvoje síla je stejná jako mojí matky."
"Vaší matky?" Nerozumněl jsem tomu. Carter, Ikaku a Rikuo byli potichu. Na něco čekali. A pak mi to došlo. Ten muž v mém snu, který semi neustále zjevoval. Vypadal podobně jako Shoukatsu.
"Tsukuyo, ty jsi.."
"..poloviční anděl." Všechny jsem je překvapil.
"Nejen to. My dva jsme bratři." Teď jsem pro změnu byl překvapený á.
"Bratři?" Než jsem se nadál, vládce mě objal. Měl na sobě to stejné jako když jsme se potkali.
"Můj otec byl démon. Tvůj naopak člověk, ale naše matka byla anděl."
"Jmenovala se Sayo, že?"
"Jak to víš?"
"Měl jsem sen." Pověděl jsem mu, že jsem viděl naše rodiče, svůj minulý život a dokonce i jeho samotného.
"Teď, když víš, že máš bratra, zůstaneš tu se mnou? Nebo půjdeš domů?"
"Já.." Rikuo se do toho vložil.
"Měl byste mu dát čas."
"Asi ano." Podíval jsem se na něj a oslovil ho jménem."
"Rikuo."
"Udělej, jak uznáš za vhodné." Popravdě jsem nechtěl ani jedno. Nemohl jsem se už k paní Yuře vrátit. Teď, když věděli, kdo jsem. Zbývalo mi jenom jedno.
"Jestli to nevadí, rád bych.." Zauvažoval jsm jen na krátkou dobu. Nechtěl jsem to protahovat. Nebylo to nutné. Potom, co jsem vyslovil žádost, jsem byl přemístěn do lesa za Gouem.
"Opravdu to tak chceš? Opustit všechno, co máš?"
"Domů se vrátit nemůžu a svému bratrovi nechci dělat potíže."
"A co tedy budeš dělat?"
"Vydám se na cestu do jiných světů a zkusím toho o sobě víc zjistit. Půjdeš se mnou?"
"Samozřejmě, že půjdu."
"Já taky," přidal se další hlas, který patřil Shaně.
"Díky." Nezáleželo na tom, kde jsem, ale na tom, co mi budoucnost přinese.

96. Odchod a rozdělená srdce! Komu věřit a komu ne?

31. srpna 2014 v 16:35 | Linda
Tatsumi se na mě podíval.
"Já mám 11 z 12 a ty 10. Prohrál jsi."
"Teď s tebou musím odejít, že?"
"Tak zněla sázka."
"Než odejdeme, chci vědět jednu věc."
"Jakou?"
"Proč jsi sem přišel?"
"Potkat tě. Jelikož jsi dost zajímavý člověk." Musel jsem svou prohru.
"Smím se s ostatními rozloučit?"
"Ano, ale nesmíš s nimi mluvit."
"Rozumím." Položil jsem svůj luk a rozběhl se domů. Chtěl jsem je ještě naposledy vidět.
"Asi jsme ho tam neměl posílat," promluvil Tatsumi poté, co jsem zmizel z dohledu.
"Cože?" ozval se Gou.
"Zrovna v tuhle chvíli se dějí nekalé věci." Soví přítel okamžitě pochopil, co se děje.


"Paní Haruo.."volal zděšeným hlasem Rikuo. Shigeru svou ženu střelil do břicha. Těžce krvácela.
"Nic to není."
"Je to vážné!" Démon začínal být pomalu vytočený.
"Zabiju tě, démone!" promluvil znovu Tsukuyův otec.
"Proč? Co proti nám máte?"
"Vy zrůdy..jste sebrali životy tolika lidem a vzali mi nejlepšího přítele." Rikuo se chytl za rameno.
"Ve svět se dělíme na hodné a zlé, silné či slabé, ale musíme žít. Posléze se dal do protiútoku.


Moje nohy mě sice nesly, ale stále jsem nikoho neviděl. Brzy jsem usyšel volající hlas.
"Tsukuyo! Podívej se nahoru!" Udělal jsem to a zjistil, že nad mou hlavou poletuje Ikaku s Carterem čelící Crystalovi a Flame.
"Ledová sprcha!"
"Ohnivá smršť!"
"To jsi ty, Shano?"
"Jo."
"Jak ldouho tady jsou?"
"Myslím, že asi 30 minut."
"Jenom se zraňují."
"Bojují, aby si vyrovnali účty a obnovili svou hrdost."
"Chápu."
"Už jsi se rozloučil?"
"Ano. Nemám jim co říct."
"Pospěš si k domu."
"Stalo se tam něco?"
"Nejspíš. Už zdálky cítím pach krve." Na nic jsem nečekal a vyrazil ještě větší rychlostí. Modlil jsem se, aby jim nic nebylo.
"Tvoje psolední přání?"
"Nejdu si pro smrt."
"Dávej pozor nebo těněkdo řekvapí," usmál se Rikuo. Dorazil jsem na dané místo. To, co jsem viděl, mi zastavilo srdce.
"Co to.."
"Tsukuyo!! Nedívej se!" Můj dobrý přítel byl zraněný, moje nevlastní matka krvácela a můj nevlastní otec na ně mířil pistolí. Dobrý bože.
"Rikuo, přeji Ti poklidnou cestu na onen svět." Cystal se vystřelit.
"Dost už!" vykřikl jsem a postavil se před Rikua.
"Tsukuyo.."
"To stačí.."
"Zmiz..Dostanu ho."
"Proč? Neměl bys svou ženu odvést pryč?"
"Nechtěj mě rozesmát." Jakmile vystřelil, zasáhl mě z téhle drastické události šok. Přál jsem si nebojovat. Nepřál jsem s nikoho zabíjet, ať jsou kdokoliv.
"Jý už chci pryč!" řekl jsem a před nimi se moje moc ovládala. Spolu s ní jsem serozzářil a svět zasáhlo světlo.

94. - 95. Shigeru ví o nadpřirozených bytostí. Co má v plánu a koho zabije?

31. srpna 2014 v 16:14 | Linda
Ozval se výstřel. Shigeru stál proti Rikuovi s pistolí v ruce.
"Co to má znamenat?" křičela paní Yura.
"Yuro, odstup od něj!"
"Proč?ů
"Je to démon. Není to člověk." Rikuovi se elíbilo, kam konverzace míří.
"Přesto...proč na něj míříš?"
"Neměl bys tu být. Copak ti neřekl, že se chystá vzít ti Tsukuy: Je to tak, ne?"
"No.."
"Zabiju ho tady a teď."
"Vy musíte být Tsukuyův otec."
"A co s tím?"
Vypadá to, že o nás víte. Kdo jste?"
"Haruo Shigeru..Pracuju u policie.."
"Opravdu?"
"Nedovolím, abyste ho odvedli do vašeho světa. Tsukuyo je člověk."
"Nerozumím vám."
"Cože?"
"Myslíte si, že o tom rozhodujete vy? On se rozhoduje sám za sebe."
"To sice ano, ale když se vás zbavím, vše bude normální."
"Normální? Chcete, aby se z něj stala prázdná loutka?"
"Prázdná loutka?" Paní Yura si vzpomněla, na to co její syn řekl.
"Proč si nehraješ s ostatními?"
"Oni si se mnou nehrají. Bojí se mě."
"Nevadí mi, že jsem sám."
"Nejsem takový, jaký si myslíte."
"Jste v pořádku? Myslel jsem, že.."
"Paní Yuro!!"
"Proč já? Proč to není někdo jiný?"
"Já nic neudělal. Prostě jste přežila."
"Chcic s vámi jít."
"Být se mnou je nebezpečné." Pan Shigeru stále nepoustěl zbraň. Jen na Rkua koukal.
"Tsukuyo je můj přítel a já ho ochráním. Stejně jako vaší ženě a mně zachránil život."
"To udělal?"
"My všichni, co tu jsme..je vše jen kvůli němu."
"Co vy o něm víte?"
"Dost. Tváří se dospěle, chová se moc vyspěle, není nic, co by chtěl a stará se o ostatní než o svůj život." Rikuo se odmlčel, ale po chvíli pokračoval:
"Jená podle sebe, bere nás jako svou rodinu a je zranitelný. Tsukuyo určitě toužívidět svou vlastní rodinu."
"Kdyby to tak bylo, z jakého důvodu by nám to neřekl?"
"Není to jasné? Nechtěl vám přidělávat starosti." Paní Yura stojící opodál se přidala do rozhovoru.
"On..není šťastný?"
"Váží si všeho, co pro něj děláte, ale víte dobře, že nahradit rodiče mu nedokážete. Čím víc ho necháte samotného, už s nebudete moct vrátit." Tsukuyův otec měl těchto řečí už dost. Vystřelil a jedna kulka zasáhla Rikua do ramene.
"Zemři!" Bohužel druhá kulka zasáhla paní Yuru, která se na to už nemohla dívat.


Zatím na úplně jiném místě Ikaku s Carterem dělali průzkum jako vždy. Netrvalo dlouho a objevil se Crystal s Flame.
"Zase vy?" dodal Carter podrážděně.
"Přišli jsme vyrovnat účty."
"Tak do toho."

Nakonc když jsem vystřelil naposledy, šíp se zlomil a já prohrál.

93. Tatsumi je stejný. Prohrál jsem? Je čas odejít?

31. srpna 2014 v 15:40 | Linda
Tatsumi přišel včas. Trénoval jsem hodně dlouho, abych pochopil, že to nějak zvládnu.
"Dobré ráno, Tsukuyo."
"Tobě taky."
"Připrav se," řekl Tastumi poněkud sklesleji, než před chvílí. Otočil jsem se ke Gouovi a vzpomněl si n jeho slova.
"Gou, mohl bch se tě na něco zeptat?"
"Na co?ů
"Víš, co je Tatsumi zač."
"Dalo by se říct, že ano."
"Není člověk, že?"
"Ano." Tiše jsem si povzdechl. Myslel jsem, že si spolu budeme rozumět. Vrátil jsem se do současnosti.
"Kolik terčů potřebujeme trefit?"
"Tak moment." Tatsumi počítal. "Je tu 12 terčů, takže na každém máš 2 šance se trefit. Šípů máme neomezené množství."
"Fajn."
"Jdeme na to, ne? Ten tvůj soví přítel to může počítat."
"Dobře." Pevně jsem se soustředil a uchopil svůj luk. Teď nemůžu přemýšlet nad tím, co se stane, když vyhraju nebo prohraju. Rozhodně se musím snažit. Nachystal jsem šíp, napnul luk a vystřelil. Mou hlavou vířily nejrůznější myšlenky a já věděl, že nikdy nezmizí.
"Kdo jsi?"
"Jsem Namikawa Tsukuyo."
"Víš vůbec, co dokážeš?"
"Eh?"
"Jsem Ikaku. Ovládám vítr."
"Budeme tě chránit, protože jsme ti to slíbili a protože jsi náš přítel."
"Kvůli mně jevám neustále ubližováno."
"S tebou se nikdy nenudím, Tsukuyo." Gou nás sledoval a pokaždé hlásil, kdo vede, Tatsumi to bral vážně. Proč?
"Máš někoho, na kom ti záleží?" vypadlo mi nečekaně z pusy. Pohotově odpověděl:
"Mám."
"Takže bojuješ kvůli nim?"
"Ne. Oni boují kvůli mně, proto se musím snažit."
"Kvůli tobě.."
"Tsukuyo, máš přece taky někoho, kdo tě ochraňuje, že?"
"Asi jo."
"Pak ze sebe vydej to nejlepší."
"Pokusím se. Jenže někdy si říkám, že je něco špatně." Dál jsme už nemluvili. Do každého šípu dát úsilí a vystřelit.


Mezitím se Rikuo vydal za paní Yurou. Netrvalo dlouho a potkal ji.
"Paní Haruo."
"Ty jsi..Tsukuyův přítel, že?"
"Ano."
"Co tě sem přivádí?"
"Smím se vás na něco zeptat?"
"O co jde?"
"Proč jste Tsukuya adoptovala? Z lítosti? Z lásky?"
"Zachránil mi život."
"Chápu."
"A jak to říct...když jsem ho poprvé potkala, připadal mi hrozně osamělý..vzdálený, ale po nějaké obě jsem pochopila, že je snad anděl, který spadl z nebe."
"Jak to myslíte?"
"Cítila jsem, že je jiný než my všichni."
"Ano. Dokáže mnoho zázraků, když chce."
"Chcete mi ho vzít?"
"Víte,že jednoho dne odejde. Pokud tu zůstne, ebude šťastný."
"Jakto?"
"Má vlastní rodinu, která ho hledá a které ho chce p osvém boku."
"Kdo je to?ů Najednou se ozval hlas.
"Nikam nepůjde!" Komu patří?



92. O co ti jde? Sázka, výzva a tajemství?

31. srpna 2014 v 14:53 | Linda
Cvičil jsem už několik dní spolu s Tatsumim. Vždy se objevil jakoby z nebe spadl.
"Tsukuyo."
"Musíš to pořád dělat?!"
"A co?"
"Zjevovat se jako duch."
"Vždyť ses nikdy ani nelekl."
"Máš hlad?" Nemusel odpovídat, protože jeho žaludek se ozval sám. Usmál jsem se a rozbalil krabici, ve které se nacházely tvarohové a makové koláče.
"Mňam."
"Netvař se, jakobys byl v sedmém nebi." Už poněkolikáte vyjedl skoro všechno jídlo a nenechal ani drobeček.
"O čem se ti zdálo?"
"Cože?"
"Řekl jsi mi, že jsi měl sen."
"Aha, tohle. Potkal jsem ženu jménem Sayo s jejím mužem Ieyasem."
"Jak vypadala?"
"Jantarové vlasy, modré oči..působila dospěle." Tatsumi mě usilovně pozoroval a poslouchal.
"A ty jsi byl normální?"
"Spíše starší a říkalo se mi Hakuryu."
"Víš vůbec, kdo Sayo je?"
"Ne." Zamrazilo mě v zádech. Konverzace začala pomalu váznout.
"Co takhle si dát sázku?"
"Sázku?"
"Ty sis to ještě neuvědomil, ale znáš ji."
"Eh?"
"Ten, kdo se trefí do víc terčů, automaticky vyhrává. Když vyhraješ, prozradím ti nejrůznější tajemství, která tě jistě budu zajímat."
"A co když prohraju?"
"Pak odejdeš se mnou."
"Kam?"
"Do mého světa. Prostě opustíš své přátelé a rodinu. Budeš posléze žít se mnou."
"Goua si s sebou budu moct vzít?" Tatsumi mého sovího přítele pozoroval a řekl přesně to, co jsme čekal.
"Bohužel ne."
"Chápu."
"Není třeba smutnit. Potkáš nové přátelé a zvykneš si."
"Kdy se to bude konat?"
"Zítra."
"Dobře."
"Já se tedy půjdu připravovat a ty udělej totéž. Zatím, Tsukuyo."
"Jo." Když odešel, Gou slétl dolů z větve poté, co vyslechl náš rozhovor.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě.
"Nevím."
"Přistupuješ na jeho sázku?"
"Co mi asi tak zbývá?"
"Jsi odhodlaný odejít, když prohraješ?"
"Nejspíš..jen nevím, co bych měl říct, když prohraju."
"S tím ti asi neporadím. Musíš se rozhodnout sám."

91. Objetí, vysvětlenía vznášet se na nebi

31. srpna 2014 v 13:52 | Linda
Měl jsem sen. Nevím, kolik času už uplynulo od té doby, ale nyní jsem si vzpomněl, že je tu mnohem víc osob, které bych chtěl potkat.
"Hekuryu! Hakuryu!"
"Ano?" Nemohl jsem uvěřit, že jsem stále nosil oblečení vévody, vlasy svázané do ohonu a naušnici na levém uchu. Popošel jsem pár kroků a hledal zdroj daného hlasu.
"Tady jsem." Spatřil jsem mladou dívku.
"Kdo jste?"
"Velice mě těší. Mé jméno je Sayo."
"Sayo?" Tohle jeméno jsem v životě neslyšel, ale musel jsem uznat, že je krásná. Měla jantarové vlasy a průzračně modré oči. Na sobě dlouhé zelené šaty s rukávky.
"Jsem hraběnka. A vy?"
"Hakuryu Kanon."
"Ten mladý vévoda, že?"
"Ano. Ještě jsem vás tady neviděl."
"Bylo mi řečeno, že se mám s někým setkat."
"S kým?"
"Nejsem si jistá."
"Mám tedy počkat, než přijde?"
"Jestli vám to nevydí." Čas, který jsem se Sayo strávil, jsem zjišťoval, co ja za osobu a na koho čeká.
"Máte se vdávat?"
"Ano."
"Za koho?"
"Ten, koho si beru, přichází jen v noci." To, co říkala, znamenalo, že její budoucí manžel je démon.
"Jeho jméno?"
"Ieyasu."
"Mohl bych ho vidět?"
"Nechci, aby ses vyděsil." Den se chýlil ke konci velmi rychle. Vítr foukal mírně, slunce zapadalo, obloha ztemněla a já spolu se Sayo jsem čekal na jejího manžela. Netrvalo dlouho a ucítil jsem nadpřirozenou auru. Kroky jsem však neslyšel.
"Kde je?"
"Tady." Než jsem se stačil nadechnout, stál pár metrů ode mě neznámý muž. Viděl jsem hnědé vlasy, rudé oči, zbroj, lášť modré barvy a chladný pohled. Horší je, že měřil metr devadesát.
"Dlouho jsme se neviděli, Sayo."
"Ieysu..drahý.." Když jsem se na ně upřímně díval, připomínali mi párek novomanželů.
"A kdopak jsi ty?"
"Jsem jen doprovod slečny Sayo. Mé jméno je Hakuryu."
"Pěkné jméno. Já jsem Ieyasu."
"Velice rád jsem vás poznal. Nyní pokud mě omluvíte, vzdálím se. Slečno Sayo, nevolejte, až mě budete potřebovat." Nakonec jsem odešel, ale vidět je, ve mně vyvolávalo nostalgcký pocit.

90. Poloviční anděl! Kdo mi vysvětlí, proč tu jsem?

22. srpna 2014 v 17:23 | Linda
Tatsumi mi poradil docela dobře. Cítil jsem menší bolest v pravé ruce.
"Nejsi zdejší, že?"
"Ne."
"Kde žiješ?"
"Můj domov je od tvého velmi daleko."
"Vážně?"
"Nemusíš mi věřit." oznal bych, kdyby lhal.
"A jak ses objevil tady?"
"Chtěl jsem chvíli klidu, proto jsem si řekl, že tdy to bude ideální."
"Máš rodiče?"
"Bohužel ne." Stejný jako já. Zajímalo by mě, jestli mu to vadí.
"Umíš střílet?"
"Sem tam."
"Ukážeš mi to?"
"Když chceš." Vzal si z mých rukou luk se šípem a zaujal pozici. Napjatě jsem čekal, až vystřelí. Napnul luk a bum. Trefil se úplně přesně.
"Tý jo! Nevěděl jsem, že jsi tak dobrý."
"Ani ne. Měl jsem akorát štěstí."
"To jako vážně?"
"Ko. Pokud budeš trénovat, všechno zvládneš."
"Tím si nejsem tak jistý."
"Opravdu?" Myslel jsem, že mě snad provokuje. Tatsumi si akorát znovu sedl na pařez a podotkl. "Co kdyby jsi toho na chvíli nechal?"
"Tak jo."
"Pro lukostřelbu tak miluješ?"
"Můj nevlastní otec je v tom dobrý a já také chci vynikat." Znělo to z mých úst opravdu prapodivně.
"Jsi adoptovaný?" Přikývl jsem.
"Já se svými rodiči moc nemluvím."
"Nevíš o čem, že?"
"Dalo by se to tak říct." Poté jsem se ho neustále vyptával na to, co má rád, co ho zajímá a jaké jsou jeho názory. Odpovídal klidně a s rozmyslem. Brzy přišel čas oběda.
"Tady to tak voní."
"Tatsumi, nemáš hlad? Něco donesu."
"To nemusíš."
"Dobrý, dobrý.." Zvedl jsem se a vysvětlil, že za 10 minut se zase vrátím. Mezitím se můj nový známý seznámil s Gouem.
"Jaká hezká sovička."
"Chceš zemřít?"
"O čem to mluvíš, sovičko?"
"Vás poznám vždy. Jsi přece démon."
"Hm..tak nejsi úplně blbej. Nečekal jsem, že mě odhalíš."
"Drž se od Tsukuya dál."
"Nebo co? Já mu nepřišel ublížit."
"A tak kvůli čemu jsi sem přišel?"
"Zjistit, jaký je člověk a co umí."
"A co pak?"
"Poté se rozhodnu, jak s ním naložím."
"Jestli mu ublížíš, takj přijdeš o život.L
"Jediný, kdo mi ubližuje, jsi ty. Stejně tak Rikuo, Ikaku a Carter. Něco mu tajíte. Nemůžete být přáteli."

88. - 89. Tatsumi a Tsukuyo! Co má nepřítel v plánu?

19. srpna 2014 v 20:17 | Linda
Otevřel jsem jedno oko, ale nechtělo se mi moc vstávat. Slunce už janě svítilo a foukal příjemný vítr otevřeným oknem. Vykopl jsem se z postele, protože jsem si vzpomněl, že musím něco udělat. Nečekaně jsem uslyšel hlas.
"Tsukuyo!"
"Gou!"
"Už vstáváš?"
"Je tu ještě něco, co musím udělat."
"A co?"
"Procvičit si lukostřelbu."
"Zase?"
"Přes den to ovládat perfektně nebudu."
"Co je to s tebou, Tsukuyo?"
"Jak to myslíš?"
"Jsi nějaká jiný. Stalo se něco?"
"Ani ne." Nerozuměl jsem tomu, co říkal. Nevím proč, ale potřeboval jsem svičit. Svůj luk se šípy jsem nechal v jednom stromu. Měl obrovskou díru, která nešla přehlédnout.
"Já si zatím sednu na strom a ty střílej."
"Dobře." Nadechl jsem se a připravil. Dnes se mi zdál, že luk je o něco lehčí. Terče zůstaly na stejném místě. Zaujal jsem postoj, soustředil se a vystřelil. Netrefil jsem se přesně do středu. O pár milimetrů vedle.
"Téda!"
"Je to děsné, že?"
"Tsukuyo, vedeš si dobře. Nemůžu uvěřit, že střílíš teprve druhý den."
"Díky." V mém těle se začínal vyvíjet zvláštní pocit. Touha. Toužil jsem v tomhle oboru vynikat. Tak fajn. Tentokrát se trefím do středu s přesnotí. Natáhl jsem luk, vložil šíp a vystřelil. Bohužel šíp minul cíl a prosvištěl pryč.
"Jéje.."
"Tsukuyo, mám ti pro něj doletět?!"
"Nemusíš. Skočím si pro něj sám." Rozběhl jsem se a prodíral se křovinami. Doufal jsem, že ho najdu. Zanedlouho jsem spatřil něco třpytivého v nejbližším křoví. "Je to ono!" Svůj šíp jsem objevil, ale zároveň jsem si uvědomil, že nejsem sám.
"Kdo je tam?"
"Eh.."
"Nejsem nikdo cizí. Vylez ven!!"
"Dobře." Prošel jsem křovím a uviděl na pařezu sedět neznámou osobu. Černý hábit, kalhoty a tričko hnědé barvy.
"Zdravím.." Neviděl jsem do obličeje.
"Kdo jste?"
"Mé jméno je Tatsumi." Poznal jsem, že je to muž. Vstal a přistoupil ke mně. Byl jenom o něco vyšší než já.
"Těší mě. Já jsem Tsukuyo."
"Kolik ti je? Jsi tak maličký."
"13. Pane Tatsumi.." Nečekaně se zasmál.
"To vypadám tak staře?"
"Ne..jenže je normální vykat starším osobám."
"U mě to není třeba. Stačí mi tykání."
"Rozumím."
"Co to držíš?"
"Šíp."
"Umíš střílet?"
"Učím se."
"Jestli ti to nevadí, tak bych to rád viděl na vlastní oči."
"Samozřejmě." Tatsumi se mě ptal na nejrůznější věci. Ohledně toho, kde žiju, jestli mám sourozence a co rád dělám.
"Máš velmi zajímavé oči."
"Oči?"
"Mastně modré a poté se změní na azurové. Krása."
"Nechápu, co je na nich zajímavého."
"Vše."
"Nevadilo by ti, kdybys mi ukázal, jak vypadáš?"
"Když tak jindy."
"Jo." Zavedl jsem ho na místo, kde jsme cvičili. Posadil se na trávu a čekal, až vystřelím. Připravil jsem se a pal. Zase trochu mimo.
"Hodně ses toho šípu bál. Zkus mírnější pohyb."
"Eh?"
"Poslechni mě." Bohužel mé oči zahlédly něco známého. Někdo nás sledoval.

87. Hodina zaškolování! Jak si povedu při výcviku?

19. srpna 2014 v 19:47 | Linda
Nakonec jsem s jeho Veličenstvem nesetkal. Ukázalo se, že má ještě nějakou práci. Necítil jsem zklamání.
"Škoda. Myslela jsem, že pan Shokatsu udělal čas. Tak moc jsem se těšila, až se setkáte." Došlo mi, že ji naopak vadí, že setkání neproběhlo. V tuhle chvíi jsem potřeboval udělat něco, abych zesílil a trochu se procvičil. Přišel čas začít trénovat. Gou okamžtě poznal, na co mslím a posadil se na moje rameno.
"Tsukuyo, ještě jsem nenašel nikoho, kdo by tě trénoval."
"To není třeba."
"Jakto?"
"Myslím, že si se šípy poradím sám." Moji přátelé mi nechali cvíli být osamotě a já se ji rozhodl využít.
"Tak?"
"Gou, vyčaruješ mi luk, prosím?"
"Dobře." Na internetu jsem si přečetl, že potřebuju nůž a nějaké dřevo k výrobě šípů, al já chtěl opravdové a brzy se přede mnou také objevily.
"Kam budeš střílet?"
"Udělám si terče." Vzal jsem z pokoje barvy a štětce. Použil jsem červenou barvu a dovnitř bílou. Cíl jsem vyznačil žlutým putntíkem. Netrvalo dlouho a za mými zády se ozval hlas.
"Můžu ti pomoct?"
"Ano, ale.." Ten, kdo za mnou stál, mě mile překvapil. Koukal jsem na svého nevlastního otce.
"Děje se něco?"
"Otče. Neměl bys být v práci?"
"Musím si někdy dát volno a trávit čas se svými synem."
"Proč? Proč bys to pro mě dělal?"
"Ty mě opravdu nenávidíš, že?"
"Ne, to ne. Proč si to myslíš?"
"Kdykoliv ti chci něco říct, tak prostě utečeš."

"Ale vždyť jsi nevypadal.."
"Já vím, ale necháš mě, abych ti pomohl? Lukostřelbu docela ovládám."
"Vážně?"
"Než jsem s tím seknul." Můj nevylastní otec umí střílet. To se každý den nevidí. Nechal jsem ted, aby mi pomohl. Zanedlouho si všiml luku i šípu.
"Eh.."
"Tsukuyo, tohle je tvoje?"
"Ne, půjčil jsem si to."
"Aha."
"Proč se ptáš?"
"Je to pěkně udělané a mám pocit, že to vydrží."
"To je dobře, ne?"
"Dalo by se říct, ano i ne?"
"Půjdeme si je vyzkoušet?"
"Počkej, až terče zaschnou." Nečekaně jsem se se s mým otcem rozpovídal a když terče uschly, ukázal mi, jak na to. Zbytek dnes jsme už strávili pouze střílením.

86. Shokatsuovo tajemství? Co je to za pocit?

12. srpna 2014 v 20:56 | Linda
Stáli jsme před branou. Ikaku mi doporučila, abych zůstal v tom v čem jsem. Prý jsem na formálnost moc mladý. Super. Každý říká něco jinýho. Když o tom tak přemýšlím, cesta netrvala moc dlouho. Carter otevřel pouze 2 portály. Prvn vedl do lesa a druhý rovnou do paláce. Palác vypadal oravdu velkolepě. Měl obrovké mramorové sloupy, dlažděné podlahy, koberce, na střechách svíčky a dokonce kamenné sochy ve tvaru draka.
"To je neuvěřitelné," promluvil jsem.
"Líbí se ti tu?" podotkla Ikaku zvědavě.
"Jo, vypadá nádherně. Skvělá práce."
"Hm." Kráčeli jsme a já mohl na všem oči nechat. Nikdy jsem neviděl takový luxus a bohatství. Rikuo šel něco domluvitt a nařídil nám, abychom počkal. Když odešel, začal jsem se pěkně nudit. Nakonec mi Ikaku něco navrhla.
"Hele, Tsukuyo, nudíš se tady, že?"
"Trochu."
"Nechceš se tedy projít?"
"Kam?"
"Pár metrů za palácem je zahrada. Pěstuje se tam spoustu růží. Mrkni se tam."
"Kudy?"
"Rovně, doprava a doleva."
"Dobře." Musel jsem se trochu pousmát. V zahradě jsem nikdy moc času nestrávil. Avšak teď mi to přišel jako bezvadný náad. Šel jsem pomalu a po nkolika 50 krocích jsem došel na dané místo. Oslepující světlo mi přímo ukázalo cestu a já vykročil ven.
"Tohle je.." Jakmile jsem se v zahradě ocitl, musel jsem přiznat, že je plná různých druhů růží. Kamenné schody, květináče, fontána a dokonce i keře v geometrických tvarech. Sešel jsem dolů a spatřil to. Někdo seděl u fontány.
"Život je docela složitý," romluvil neznámý.
"Kdo je tam?"
"Každý den tolik práce a skoro žádný odpočinek."
"Vy jste..." Čekal jsem, až se za mnou otočí. oznal jsem, že je to muž stejně starý jako Carter. Hnědé krátké vlasy, fialová mikina, modré džíny a matně modré či.
"Tebe jsem tu ještě neviděl. Jsi tu nový?"
"Eh?" Ano. Mám se s někým setkat."
"Chápu. Tvé jméno?"
"Namikawa Tsukuyo, pane."
"Můžeš mi říkat Shou."
"Shou?" V hlavě mi bleskla jedna vzpomínka. V minulosti se tak jmenoval můj bratr. Jenže já zemřel a nechal ho sám.
"Proč se tváříš tak smutně?"
"Jen se mi něco vybavilo. Nedělejte si starosti." Cítil jsem na sobě jeho pohled.
"Proč tu jste?"
"Zahrada je poklidná a nikdy mě neomrzí pohled na tyhle růže." Přišlo mi zvláštní, že tenhle muž kolem sebe vyzařuje hodně zářivou přátelskou auru. Pak jsem si všiml. Přistoupil jsem k němu blíž.
"Máte.."
"Co?"
"...stejné oči. Modré, ve kterých člověk nevidí konec." V jeho očích jsem se sám viděl a měl pocit, že je dobře znám. Shou mlčel. Nemluvil a místo toho si ke mně kleknul. Ve chvíli, kdy jsem se dotkl jeho tváře, se usmál.
"Už ses přesvědčil."
"Omlouvám se."
"V pořádku. Jsi opravdu takový, jak tě popisovali."
"Cože?"
"Nic. Máš pravdu. Naše oči jsou stejné."
"Aha."
"Už budu muset jít." Zvedl se a odcházel. Nakonec ještě dodal: "Děkuju. Snad se ještě uvidíme."

85. Setkání s bratrem! Kolik je to už let?

11. srpna 2014 v 19:07 | Linda
Poslední sny jsem se tvářil podrážděnejší než obvykle. Po té zápletce s Kristy jsem pochopil, že někdo Caras poslal, aby si prověřil, jak silný jsem. Ale kdo to je? Co po mně chce? Vzpomněl jsem si na to, co řekl Gou. Ještě včera porazil Iris a netvářil se zrovna nadšeně.
"Kolik lidé ještě přijde, aby nás zabilo," Dokázal jsem si vše živě představit. Teď jsem potřeboval zjistit, jestli je to pravda. Že jsem napůl anděl. Carterovi, Ikaku ani Rikuovi jsem ještě nic neřekl. Čekám na psrávnou příležitost.
"Tsukuyo?" zeptal se mě někdo za mými zády.Polekaně jsem vyskočil.
"Kdo.."
"Přece já." Byl to Rikuo.
"Chtěl jsi něco?"
"Včera jsi vypadal unaveně. Jsi v pořádku?"
"Je mi už lépe."
"To rád slyším a je tu ještě drobná záležitost."
"Jaká?"
"Někdo by se s tebou chtěl setkat."
"Kdo?"
"Náš vládce Shohatsu."
"Z jakého důvodu?"
"Zachránil jsi mu život a on si přál ti osobně poděkovat."
"Aha." Neměl bych nad odpovědí uvažovat. Odpověděl jsem:
"Bylo to nezdvořilé, kdybych jeho Veičenstvo nenavštívil."
"Takže souhlasíš?"
"Ano."
"Výborně. Půjdeme zítra. Možná by sis na sebe měl vzít něco jiného."
"Dobře."
"Fajn."
"Brzy bude večeře. Zůstanete?"
"Určtě." Usmál se a zavřel za sebou dveř. Začal jsem chodit po pokoji a hledal šanci, jak si vše ověřit. Jenže pokud jdu zítra navštívit pana Shokatsua, mohl bych se ho zeptat, jestli by mi prokázal tuhle laskavost, ale...nelíbí se mi žádat někoho cizího.
"Co se ti honí hlavou?"
"Gou!!" Můj soví přítel si sedl na okenní parapet a nepříjemně mě pozoroval.
"Zase problémy?"
"Ne, to jen..ale nic." Necítil jsem se na to, abych tady vykládal o své osobě.
"Prý zítra jdeš za Shokatsuem."
"Jo."
"Máš oblek?"
"To jako vážně?"
"Potřebuješ vypadat formálně."
"To nesnáším."
"No tak." Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Nechtělo se mi žádat paní Yuru o nvé oblečení.
"Gou, umíš šermovat?"
"Moc ne."
"A znáš někoho, kdo to umí?"
"Možná, ale na co?"
"Chci se učit bojovat."
"To jsi vymyslel teď? Není lepší lukostřelba?"
"Myslíš?"
"Jelikož jsi malý, připadá mi leší boj zdálky."
"Budu o tom uvažovat."
"Nemusíš se bát. Ochráníme tě."
"Proč chráníte člověka jako jsem já? Vždyť se akorát zraňujete." Já jsem to pitomec. Mluvit o tomhle. Gou jako vždy jen nesouhlsně zavrtěl hlavou.
"Chráníme tě, protože chceme. Nic víc v tom není."
"Já vím," dodal jsem.

84. Jsem napůl anděl? Jak je to možné? Kdo jsou moji rodiči?

29. července 2014 v 21:38 | Linda
Otevřel jsem oči. Ležel jsem na zemi a poklidně dýchal. V hlavě se mi stále ozýval hlas.
"Jsi vzhůru?"
"Jsem. Co se stalo? Vyhrál jsem?"
"Samozřejmě" Sedl jsem si a rozhlédl se kolem. Kristy ležela hned opodál. Doufal jsem, že jsem ji nezabil.
"Kristy?"
"To jsi ty?"
"Neublížil jsem ti?"
"Jsi opravdu postiženě silný."
"Proč jsi mě nezabila?"
"Jako bych mohla.."
"Řekneš mi, co je tedy Caras?"
"Nic tak nebezpečného, jak si myslíš."
"Cože?!
"Víš vůbec, jak jsi mě dokázal porazit?"
"Nevím, ale asi.."
"..nejsi lověk. Ne, ledajaký."
"Jak to víš?"
"Osoba, která nás za tebou poslala, to prozradila."
"A co přesně?"
"Namikwa Tsukuyo je poloviční anděl."


Iris už dcházely síly. Bojovat s Gouem a zaměstnávat. Rikuo s Ikaku, není snadné. Snažila se, aby vyčerpání na ni nešlo vidět.
"Unavená?"
"Ani v nejmenším.."
"Už jsem řekl, Iris. Nesmíš se přemáhat."
"Pak to ukončíme."


Vše už pomalu dávalo smysl.
"Poloviční anděl?"
"Měl bys jít."
"Co?"
"Tví přátelé bojují a jistě už vyhráli."
"To ses dozvěděla jak?"
"Intuice."
"Bolí tě něco?" Shana ke mně promluvila:
"Tsukuyo.."
"No?"
"Půjdeme.."
"Ale.."
"Caras jsou pro teď mrtví."
"Mrtví?"
"Jistě."
"Jenže Kristy.."
"..nás zajala a my jsme ji porazili." Posmutněl jsem. Nepotřeboval jsem výhru.
"Asi jo."
"Jdeme." Kristy se mi už nepodívala do tváře. Ve chvíli, kdy jsme dorazili do lesa s Shanou, Gou se o vše už dávno postaral.

82. - 83. Co Caras chystají? Proč se to děje?

29. července 2014 v 21:23 | Linda
Kristy mě vítala jako spojence. Tomu jsem moc nerozumněl. Kvůli mojí síle. Zeptal jsem se:
"Co uděláte s mými přáteli?"
"Pokud budou poslouchat, smějí se k nám přidat, ale jinak nejsou moc cení."
"Chcete je zabít?"
"Časem, Namikawo Tsukuyo." Jaký mělo smysl se k nim přidat?
"Nevím o co vám jde, ale Caras by nemělo existovat."
"Chlapče, vůbec nevíš, o čem mluví." Věděl jsem, že jsem ji rozzuřil.


Gou se bránil. Jeho vlasy a oblečení vlálo.
"Zemři!ů křišela Iris. Vrásky na její tváři se zvýraznily, jak se rozčilovala. Svojí holí útočila a máchala sem a tam.
"Nemůžeš mě nechat napokoji?ů
"Nikdy!" Ozvala se znovu rána a pak buch.


Kristy na mě civěla nedůvěřivýma očima. Potřeboval jsem sebrat všechnu sílu.
"Ty..nejsi člověk."
"Cože?"
"Namikawo, jdeš cítit po přítomnosti někoho jiného." Že by Sana šla cítit?
"A co s tím?"
"Kdo jsi ve skutečnosti?" Zaváhal jsem. Věděl jsem, že jsem vadný, ale nikdy mě nenapadlo zkoumat, co jsem.
"Jsem člověk."
"Opravdu? Pak to tedy vyzkoušíme." Kristy na nic nečekala. Využila svojí síly a zaútočila na mě. Obří temně rudý paprsek mířil na můj obličej. Jak bych ho měl zastavit?
"Tsukuyo! Dej ruce před sebe!"
"Eh?"
"Poslechni mě." Udělal jsem to a ucítil, že moje oči zazářily. Jakmile se Kristina síla střetla s mýma rukama, ozvalo se buch. Moje oči se zavřely a dále jsem nic neviděl. Po několika minutách mě probral hlas.
"Prober se!"
"Shano?"
"Je ti dobře?"
"Vypadá to, že ano." Rychle jsem se podíval na svoje ruce. Žádné popáleniny.
"Odrazil jsi to."
"Jenže moej ruce..nic jim není."
"Samozřejmě. Bojovala jsem já, ne ty."
"Shano, co vlastně umíš?"
"Mnoho, ale nemíním to prozrazovat."
"Nemusíš..jenomže já neumím bojovat."
"Nebudeš. Nech to na m. Propůjč mi jen akorát tělo."
"Moje?"
"Kristy beze mě neporazíš." Pozoroval jsem před sebou dívku s rudými vlasy v mém věku. Na sobě šaty bez rukávu v modré barvě. Koukala na mě svýma malýma očima a čekala.
"A to ti musím půjčit tělo?"
"Bohužel." Moje nepřítelkyně se pomalu probouzela.
"Dobře."
"Neboj se, je to naposled." Domluvila já ji poslechl. Shana ovládla mé tělo, ale nedokázala ovládnoit mysl.
"To ttvé posednutí je pokaždé divné."
"Za to se omlouvám." Cítil jsem její sílu.
"Tsukuyo, ty nemůžeš být člověk. Tentokrát už opravdu přijdeš o život."
"Ještě nehodlám zemřít."
"To je mi líto."
"Tak tedy se dáme o boje!" Shana rozpohybovala moje tělo, abych prožil bojování a adrenalin. Pravou rukou jsem vytvořil zřivou rudou auru, která ji začala obklopovat. Kristy vykopla svou levou nohou, já se vyhnul a znovu se pokusil zaútočt. Chvíli jsme si potom vyměňovali rány, než jsme se zastavili. Dostal jsem pocit, že se ta chatrč, v které stojíme, rozpadne. Shana se rozhodla vystartovat po jejím krku.
"Co blázníš?"
"Chci ji přiravit o život."
"Neviděl jsem ještě smrt démona."
"Tak ji uvidíš."
"Rikuo nebude nadšenej."
"Nedozví se to." I když je Shana silná, nemyslím si, že dokázala zabíjet. Kristy se zasmála.
"Na mě ještě nemáte."
"Caras nelze odčinit to, co udělali. Jsou zlí a špatní. Gouovi jste ublížili už dost."
"To ještě neskončilo."
"Chci ochránit všechny, kteří jsou mi drazí." Když jsem zavřel oči, viděl jsem ty poklidné dny, kdy se nic nedělo.
"Proč bojuješ?" se mě vždy ptal hlas a já nedokázal najít správnou odpověď.
"Co člověk jako ty ví? Neztratil jsi nikoho drahého a nikdy ti nebylo ublíženo."
"To je možná pravda. Nenechal jsem si nikoho blízko sebe." Často jsem to neppotřeboval dělat, protože všichni cítili mou sílu a stranili se mi. Samota byla nejbližší mému srdci a já se jí držel." Jenže stačila k tomu, abych přežil? Naše pěsti se setkaly.....a o všem se rozhodlo.

81. Kristy se vrátil! Jak se s ní vypořádám?

7. července 2014 v 14:42 | Linda
Zatímco moji přátelé se zaměstnávali, já jsem měl jinou starost. Neznámý hlas mi začal našeptávat.
"Tsukuyo."
"Kdo kruci jsi?"
"Nepoznáváš mě? Jsem.." Ta osoba už nevyslovla své jméno. Já jsem její jméno uhádl.
"..Kristy."
"Vida,vida..stále si mě pamatuješ."
"Co ode mě chceš?"
"Přijď za mnou. Určitě máš něco, co mi chceš sdělit." Přemýšlel jsem. Kdybych se s ní setkal, co bych udělal jako první? Nakonec jsem tedy svolil.
"Fajn.Kde setedy setkáme?"
"V jedné chaloupce, která stojí uprostřed lesa."
"Dobře."
"To by neměl být problém." Hlas se vytratil a já rozvažoval, jak zmizet. Jenže došel jsem k závěru, že když osttaní nemají volné ruce, tak se do toho vydám já. Oni to zvládnou. Potichu jsemse vyplížil a pádil najít dané místo.
"Kde to jenom je?" Avšak hledání mi netrvalo moc dlouho. Uviděl jsem to hned. Malá chytka s rozbitými okny, dřevěnou stříškou a dveřmi.
"Tak do toho!" řekl jsem si pro sebe a vešel dovnitř. Znovu jsem spatřil tmu, ale tentokrát v ní zářilo fialové světlo.
"Vítej." Dveře se zabouchly. To se dalo očekávat. Minule se to také stalo. Aleto se mě snažila ze všech sil uškrtit.
"Kristy, ty jsi členkou Caras?"
"Překvapen?"
"Řekni mi..proč?"
"Jak ti došlo, tak nejsem člověk.Jenže síla Caras je vkutku ohromná."
"Vysvětli mi, jakému účelu slouží Caras? Možná, že jste mocní, ale kvůli čemu?"
"Historie je dlouhá. Kdysi existoval svět lidí a nadpřirozených bytostí dohromady. Jenže lidé nám záviděli naši moc a snažili se nás vyhubit."
"A Caras dlouží k zabíjení?"
"Nejdřív ano, ale poté se někteří rozhodli, že budou hledat i ty, kteří mají moc a lidmi pohrdají."
"To snad...Našli jste lidi, kteří disonují silou a jsou pohrdáni."
"Přesně tak. Díky nám se rozhodli, že budeou dělat vše, aby napomohli světu."
"Jaká zvrácenost. To je vám jedno, jestli umřou?"
"Jsou to jenom nástroj,e které využíváme."
"Jaktože je nutíte něco takového dělat?"
"Nenutíme je do ničeho§ Lidé jsou slabí a když jsou na dně, snaží se dělat vše proto, aby se cítili užteční. Není to tak?"
"Možná. Nezáleží však na tom, co se stalo. Všichni děláme chyby a potřebujeme se od nich poučit." Má pusa mluvila sama od sebe. Nedokázal jsem přijmout svět plný nenávisti, kde se zabíjíme a nenávidíme. Bohužel Caras se tohle snaží zničit."
"Avšak ty jsi jiný."
"Já?"
"Sledovala jsem tě dost dlouho a nikdo není takový jako ty."
"Co tím chceš říct?"
"Všechny jsi získal jen svo přítomností. I tvá síla je neomezená."
"Já nic neudělal."
"Pro tvůj rostoucí potenciál chceme vidět, jak daleko to dokážeš dotáhnout."
"Stále nerozumím tomu, co se snažíš říct."
"Přidej se k nám a my necháme tvé přátelé napokoji."

80. Iris vs Gou! Kdo vyhraje?

30. června 2014 v 18:44 | Linda
Seděl jsem a čekal. Mezitím na jiném místě se Niel setkal s Carterem.
"Kdo jsi, démone?"
"Carter je jméno mé."
"Já jsem Niel. Proč by někdo jako ty, byl ve světě lidí?"
"To není tvoje starost. Akorát jsem slyšel, že se objevili Caras. Potřebuji si vyřídit dluhy."
"My, Caras, nejsme slabí. Jsme silní mágové, kteří vládnou přírodními silami." Carter mlčel a šklebil se. Tohle slyšet nepotřeboval.
"Doufám, že odsud brazy zmizíte."
"Možná."
"Když už o tom mluvíme. Mohl bych vás všechny prohnat." Posléze zaútočit ohnivou koulí aNiel se rozhodl zapojit do hrátky.


Gou vypadal nevyrovnaně. Nevém proč, ale zdál se mi tak.
"Tsukuyo.."
"Co zase, Shano?"
"Proč tu neustále jsme?"
"Chci vidět jejich souboj."
"I když tě to může zabít?"
"Zatím se nic nestalo."
"V to doufej. Já tě nemůžu přinutit k odchodu."
"Díky."
"Za co mi děkuješ?"
"Že jsi nkdy nezabila Gouas."
"Goua, jo?"
"Jsem rád, že jsi nikdy neudělala nic, co by mu ublížilo."
"Nemáš zač. A nedělala jsem to pro tebe." Z nějakého důvodu jsem cítil, že Shana rudne. Proč asi? Boj začal! Gou si vykouzlil hůl ze dřeva, která vytvořila tvar kořene a ohraničovala skleněnou kouli. Naopak Iris si připravila hůl ze žěleza s bodáky. Oba dva se na sebe vrhli a začali se těmi holemi mlátit.
"Vzdej se, Enjune a já ušetřím tvůj život.L
"Nemám to v úmyslu."
"Tvoje rodina se mě chystala zabít. A já nehodlám odpustit nikomu, kdo mi ublížl."
"Já ti neublížil."
"Ale jsi součástí téhle rodiny."
"Bože. Já věděl, že to řekneš."
"Zemřeš mou rukou."
"To určitě." Gou použil svou sílu. "Paprsek!" Zelené světlo několikrát za sebou mířilo na nepřítele.
"Stínové koule!" Tentokrát se Iris chopila útoku. Bál jsem se, aby lesy a okolní domy nevylétly díky nim do povětří.
"Smršť!"
"Enjune, ty máš slabinu."
"Jakou?"
"Našla jsem ji náhodou, ale tvůj chlapec je slabina."
" O kom to mluvíš?"
"Jen se nedělej. Není jen tak obyčejný a já si ho ráa přivlastním." Iris vykouzlila tucet erných psů. Vrčeli a z huby jim tekly sliny.
"Nedám ti ho."
"Hm. Pejsánci, doneste mi toho človíčka."
"Stůjte!!" Už si pro mě šli. Shana se přiravoala a rozhodně by nedovolila, aby ji zabila zvěř.
"Jdeme na to?"
"To si piš." Avšak rázem se přede mnou objevily 2 stíny.
"Stihli jsme to,L řekl jeden hlas.
"A vůbec se nám nelíbí, že nás vítají psi," podtokl druhý.
"Rikuo! Ikaku!" zavolal jsem neslyšně.
"Kdo ksakru jste?" rozlobila se Iris.
"Mé jméno je Rikuo, levitační dénom a služebník Jeho Veličenstva Shokatsua." Můj přítel prohodil oranžovým vlasy a nasadil vážný výraz. Jeho partnerka prohodila bílým pláštěm a také se představila:
"Já jsem kaku, vzdušný anděl a také služebnice Jeho Veličenstva."
"Vy.."
"Žádné strachy, Gou. My se o tohle postaráme."
"Díky." Nyní jsem na jeho tváři zpozoroval úlevu, ale další boj začal nanovo.

79. Řetězec událostí se spouští!

30. června 2014 v 17:01 | Linda
Běžel jsem k místu, kde jsem slyšel křik. Gou letěl za mnou.
"Tsukuyo! Opovaž se do toho namočit!"
"Co když jsou to oni?"
"No, právě." Nebral jsem jeho slova na vědomí. Schoval jsem se za jeden stánek a snažil se najt to, co ostatní nevidí.
"Kde jsou?"
"Támhle." Před mýma očima se zjevila žena. Její vlasy vlály ve větru. Měly barvu rze a sahaly jí po ramena. Oči zářily tmavě fialovou a stála zahalená v plášti.
"To je Iris?"
"Bohužel." Všiml jsem si, že všichni lidé se smáli a bavili, jakoby se nic nedělo.
"Oni je nevidí?"
"Ne,. Caras se mohou zviditelňovat lidem, ale démoni, andělé či jiné nadpřirozené batosti.."
"..je bez problému vidí."
"Nevím přesně, co tu chce, ale potřebujeme odsud, co nejrychleji zmizet."
"Proč?"
"Mohla by na lidi zaútočit. To nemáme zapotřebí."
"Dobře."
"Pojď." Poslechl jsem svého přítele a snažil se zmizet z města.
"Slečno Iris," ozval se hlas za ženou.
"Co potřebuješ, Niele?" Niel patřil k neoddanějším služebníkům.
"Chtěl jsem se zeptat kvůli čemu jsme tady,"
"Kvůli Enjunovi Raguelovi. Je to poslední přeživní. Dostanu ho."
"Nemá náhodou zvířecí podobu?"
"Ano, ale hledám ještě někoho."
"Koho?"
"Malého chlapce, se kterým často pobývá."
"Chlapce..." Nielův pohled jsem na sebo zachytil. Doufal jsem, že mě přehlídl.
"Víš, o koho jde?"
"Možná ho vidím."
ůKde?ů
"Támhle běží." Niel ukázal prstem a Iris váhala. Nemohla přece chytnout nevinnou osobu.
"Nedělat unáhlené závěry."
"Jak myslíte. Zvládnete to sama?"
"Jistě. Za koho mě máš?" Niel pokrčil rymena a vypařil se.


Udýchaně jsem zastavil.
"Už jsme z dosahu?"
"Vypadá to tak."
"Díky bohu." Bohužel jsem to zakřikl. Za mnou se zkácel jeden strom. Bál jsem se dokonce i otočit. Iris stála a oslovila Goua jako prvního.
"Enjune - Ragueli, vzdej se hned na místě." Držel jsem v ruce knížku a nevěděl, co dělat. Gou mi dal znamení, ať dělám, že ji nevidím a jdu do lesa. Prý ji zdrží. Jakmile jsem se postavil na nohy a vydal se pry, můj přítel se dal do rozhovoru.
"Dlouho jsme se neviděli, Iris."
"Vidím, že ses nezměnila. Víš, jak dlouho jsem na tohle čekala?"
"Nevím. Bohužel mi kazíš dovolenou." Poslouchal jsem, co říkají a nelíbilo se mi to.
"Enjune, zemřeš mou tukou."
"Ještě nemám chuť umírat." Nepřítelkyně se rozčilovala. Chystala se zaútočit.
"Připrav se."
"Pokud se mnou chceš bojovat, tak se budu muset proměnit." Můj přítel nabral lidskou podobu. Ta jeho okouzlující stránka osobnosti mě vždy udivovala. Ta záře a bůhví, co ještě. Uvědomil jsem si, že jsem ještě jeho sílu neviděl.


"Tsukuyo!"
"Shano?"
"Radím ti, abys tady nezůstával."
"Co se mi stane?"
"Oba dva jsou silní."
"Otázkou spíš je, jestli tu o nich ještě něco zůstane."
"Přesně tak."

78. Cara útočí! Braňte se!

18. června 2014 v 15:45 | Linda
Pan Shigeru a paní Yura se tvářili úplně normálně, ale uvnitř určitě zmatenost.
"Rameno tě už nebolí?"
"Ne."
"To je dobře," usmála se moje máma. Otec se na mě přísně podíval. Nejspíše si myslí, že mám něco na srdci. Upil čaje a nic neřekl.
"Ma..mi.."
"Ano?"
"Je tu něco, na co bych se rád zeptal."
"O co jde?"
"Přál bych si vyjít do města."
"Proč?"
"Potřeboval bych sii něco koupit."
"A co to přesně je?L"
"Je to..kniha."
"Kniha?"
"Hledám nějaká starý kousek."
"Jak moc starý?"
"Něco o vyhynulých druzích zvířat. Také něco ohledně legend a tak." Paní Yura mě chvíli pozorovala a nakonec přikývla.
"Jsem ráda, že se vzděláváš."
"Děkuju. Mám ještě něco koupit?"
"Ani ne." Poté jsem se omluvil a zmizel do svého pokoje. Tam na mě už čeka Gou.
"Nemohl sis vymyslet něco lepšího."
ůA co jsem měl říct?"
"Třeba, že chceš oblečení."
"Anebo rovnou, že mám přátelé démony a že se mě chystá někdo zabít."
"Víš, co myslím.." Nebyl jsem naštvaný. Jen jsem potřeboval zjistit, co po mně Caras chce.
"Půjdeš se mnou?"
"Sám jít nemůžeš."
"My jdeme taky," ozvalo se za mými zády. Spatřil jsem Rikua.
"Rikuo, nemůžu.."
"Jsi náš přítel. Důležitý a my jsme ti slíbili ochranu."
"Dobře, ale potřebuju, abyste se drželi dál."
"Kdyby tu byl on, nepustil by tě nikam."
"On?"
"To si mluvím pro sebe." Pokrčil jsem rameny. Přišel čas se vydat do města.


Město působilo příjemnou atmosférou. Bílý kámen ozařoval sluneční paprsky, dřevěná okna rámovaná a leštěna ze dne na den. Květiny a stromy zalévány a opečovávány s nějvětší láskou.
"Gou, myslíš, že jsme se přestěhovali na správné místo?"
"Ne."
"Takže sirotčinec patřil mezi nejlepší místa?"
"I kdyby ses teď vrátil, nemyslím, že by tě ředitelka přijala zpět."
"Taky si myslím." Přemýšleol, jestli bych nemohl žít na vlastní pěst. Nechtěl jsem spoléhal pouze na ochotu lidí. Při tom uvažování mi zrak padl na jeden stánek. Samozřejmě se v něm prodávaly i knížky. Přistoupil jsem k němu.
"Prasteré legendy," přečetl jsem prbní titul.
"Něco tě zaujalo, mladíku?" zeptal se mě ženský hlas. Patřil postarší ženě. Ještě rozbalovalo zbylé zboží. Neviděl jsem jí do tváře, ale o to nešlo.
"Nemáte knihu ohledně nadpřirozených bytodtí?"
"Nadpřirozené bytosti?"
"Legendy, staré památky.."
"Nejsem si jistá. Starých knížek mám dost, ale možné ne takové, jaké hledáš."
"Jen se zkuste podívat."
"Dobrá." Čekal jsem a listoval každou knihou, kteoru mi podala. I Gou pomáhal.
"Stále tu něco.."
"To je vše, oc mám."
"Rozumím. Vezmu si tedy tuhle knížku." Zaplatil jsem a můj soví přítel se mě ptal:
"Proč jsi to udělala?"
"Nemůžu odejít jen tak. Pořeboval jsem jí zaplatit."
"Nemusel."
"Viděl jsi, jak na tom je?"
"Viděl."
"Tak vidíš."
"Přišlo mi to nevděčné."
"Tak co jako? Necháš, aby tě ožebračila."
"Jistěže ne, ale odejít s prázdnýma rukama také není nejlepší."
"Asi jo." V tu chvíli jsem uslyšel výkřik.

77. Tatsumiho přísaha, organizace Caras a neblahé tušení

13. června 2014 v 18:32 | Linda
Tatsumi se usmál.
"Tahle vzpomínky mi někdy připadá, že není ani skutečná."
"Ale stalo se to."
"Někdy bych si přál, aby tady nepanovalo žádné zlo."
"Jenomže svět není úžasný."
"Crystale, zabití tvého přítele počká, že?"
"Co máte v plánu?"
"Kdysi jsem složil přísahu, že udělám vše, aby nebezpečné zlo zmizelo."
"A to zlo.."
"Organizace Caras."
"Caras..Znáte ji?"
"Nekteří členové mi často zkazili všechny plány a ještě doteď přežívají."
"To se ví. Minule mě doslova rozzuřili."


Sedělj sem a snažil se předejít zbytečným problémům.. Obával jsem se, že jsme pod něčím dohledem. Kontaktoval jsem Ikaku s ostatními.
"Tsukuyo!" zavolala na mě Gou. "Jsou tady." Oknem dovnitř vlétl anděl a 2 démoni. Vypadali stejně jako vždy.
"Ikaku! Cartere! Rikuo!" zvolala jsem skoro nadšeně. Moje kamarádka se na mě hned obořila:
"Co sis udělal s ramenem?"
"Vykloubil."
"Jak se to stalo?"
"Upadl jsem."
"Žádné lži."
"Někdo se mě pokoušel zabít." Carter ironicky podotkl:
"Není se čemu divit."
"Díky.ů Nechal jsem Ikaku pokračovat.
"Kdo se o to pokoušel?"
"Caras."
"Cože?" Podle její reakce jsem poznal, že také ví, co jsou zač. Jen já jsem zůstal mimo. Rikuo mi věnoval jeden zamyšlený pohled.
"Jsou nebezpeční, že?"
"Smrtelně. Nelíbí se mi pomyšlení, že se ochomýtají zrovna kolem tebe."
"To není to správné slovo." Rikuo nečekaně romluvil:
"Jde o Goua, že,"
"Ano." Můj soví přítel sal. Cíti lse unavený. Nebo nechtěl slyšet, co o něm vykládají.
"Kdo on je?"
"Poslední ze svého rodu. Vlásdce své země. Služebník lesa."
"Enjun- Raguel."
"řesně."
"Jenže, proč po něm jdou?"
"Caras říkala, že si pro něco přišla a že neodejde, dokud to nedostane."
"Měli bychom u tebe zůstat a hlídat tě. Nepřeji si, aby se ti něco stalo."
"Děkuju. Ani nevíte, jak jsem sám vděčný. když vím, že jste po mém boku." Obdařili mě upřímným úsměvem.


Carter seděl opřený o okenní parapet. Pozoroval noční nebe poseté hvězdami a měsíc zakrývaly mraky. Hlídal Tsukuya a Goua. Po 2 hodinách se střídali.
"Cartere."
"Co chceš, Gou?"
"Musí tě štvát, že na nás musíš dohlížet."
"Mášrecht."
"Proč tedy..?"
"Co mi řekneš o Caras. Vím, že jsou zlí a mocní, ale nejsem všeználek."
"Vede ho žena. Její jméno je Iris."
"Iris?"
"Jsme nepřátelé. V minulosti jsme se hodně nepohodli, ale jednoho dne se jí někdo pokoušel zabít."
"Ten někdo byl.."
"..moje rodina."
"A kvůli tomu tě nenávidí."
"Nejsem jediný."
"Kdo ještě?"
"Iris ráda maří lány všem, kteří ji někdy ukřivdili."
"To jako vážně?"
"Bohžel."
"Ale proč si to Tsukuyovi neřekl?"
"Jen by si zase dělal starosti."
"A jak se zdá, tak je důležitý. Jak pro náš, tak pro našeho vládce Shokatsua."
"Shokatsua?"
"Dělám jistý průzkum a snažím se o něm zjistit, co nejvíc."
"A co jsi zjistil?"
"Shokatsu má mladšího bratra."

Tatsumi, Crystal, Flame...a jejich příběh

7. června 2014 v 12:17 | Linda
"Pane Tatsumi," promluvil Crystal a poklonil se svému pánovi.
"Co potřebuješ, Crystale? "
"Kdy pro vás budeme moct něco vykonat? " Jeho nadřízený se na něj nedůvěřivě podíval a hledal známky vedlejších umyslů. Když nic nenašel, odpověděl :
"Ještě je čas. "
"Ale co teda uděláme s Ikaku a ostatníma? "
"Určitě sis všiml, že se nacházejí v tomhle světě. "
"Ano. "
"Větší starost mi dělá Namikawa Tsukuyo. "
"Proč on? "
"Umí léčit. " Jeho schopnosti jsou mimořádné. Stejně tak povaha, aura a chování."
"Mimořádné.....říkáte. "
"Pokud si dobře vzpomínám, tak jediný člověk, který by měl nějakou moc, byl Hakuriyo Kanon. "
"O něm jsem nikdy neslyšel. "
"Není moc známý. " Zemřel, když mu bylo 15. Údajně měl staršího bratra a nejlepšího přítele, kteří se o něj starali. Ale vykonal toho dost. Potkal spoustu démonu, andělů a někdy s nimi uzavřel dohodu."
"Někdo ho zabil? "
"Ano. Nikdy se nezjistilo kdo to udělal. " Crystal chvíli váhal , jestli s emá ptát dál. Nakonec, ale změnil téma.
"Pamatujete si nato? "
"Na co narážíš? "
"Na den, kdy jsme se mi třisetkali. "
"To už je dlouhá doba. "
"Tehdy jsem netušil, jak mocný dokážete být. "Crystal byl Cartrův dobrý přítel. Jenže kvůli lásce je osud rozdělil. V ten kdy se setkal s panem Tatsumim, sněžilo. V lidském světě to všichni považovali za radostnou událost. Jenže pro něj pohroma. Setkal se s nespočet démonů, kteří ho smrtelně zranili. Nezbývalo mu teda moc života
"Jsi v pořádku? " Jeho oči spatřily muže v černém plášti.
"Kdo jste? "
"Tatsumi a můžu ti zachránit život. " Setkáni s těmi dvou zapříčinilo spoustu otázek. Crystala odvekl Tatsumi do opuštěného sídla, které už lidé neobývají. "
"Tady žijete? "
"Čas od času. "
"A jak mě chcete zachránit ? "
"Studuju démony a dokážu říct, že stačí pár hojivích kouzel a budeš oět fit. "
"Ovladáte magii? "
"Trochu jinou, než znáš. "
"Vážně? " Muž, aby dokázal pravdu svých slov, mách rukou a vytvořil obrovskou světelnou kouli, kterou potom hodil do Crystalova zranění. Chvíli se nic nedělo, ale poté se rána začala zacelovat.
"Šlo to rychleji, než jsem čekal. "
"Co jste přesně udělal? "
"Moje magie vrací věci do původního stavu. Jako rozbité věci, zranění a zříceniny. "
"To je úžasná moc! "
"Ani ne. Ovládám jen 1. stupeň. "
"První stupeň? "
"Mé magii se říka hojení. Dělí se do 3 skupin. 1.stupeň : Původ, druhý stupeň : náprava a 3.stupeň éther "
"A Éther je nejvyšší stupeň? "
"Samozřejmě. "
"A ovládáho někdo? "
"Určitě. Éther spočívá v oživení mrtvého, vidět někoho, kdo už nežije. "
"Pane Tatsumi. "
"Co? "
"Nechte mě pro vás pracovat. "
"Cože? "
"Zachránil jste mi život a to mě naprosto dostalo. "
"Ale přece mi....."
"Jste daleko silnější než já a Flame. "
"Kdo? "
"Moje partnerka. "
"Aha. "
"Souhlasíte? "
"Jenže..... "
"Uděláme cokoliv budete chtít. Jenom nás nechte, abychom pro vás pracovali. " Tatsumi, který cítil osamělý, nakonec souhlasil. Od té doby se stalo mnoho věcí, ale Crystal na tohle nikdy nezapomněl.






75. Nemocný Tsukuyo! Problémový Gou a nešťastný Shigeru!

7. června 2014 v 10:02 | Linda
Slyšel jsem hlasy.
"Jak mu je?"
"Jenom se praštil."
"Nikdy by měnenapdalo, že to Kristy udělá."
"Měl jsem ji vyhodit."
"Nemůžeš se za to obviňovat."
"Co teď?" Probudil jsem se a spatřil nade mnou paní Yuru a pana Shigarua.
"Tsukuyo!" zvolala má adoptivní matka.
"Ma..mi.."
"Není ti nic?"
"Co sestalo?"
"Nepamatuješ se? Kristy tě uhodila a utekla."
"Uhodila?"
"Zranila tě a vykloubila ti rameno."
"Rameno?" Snažil jsem se pohnout a zabolelo mě levé rameno. "Au."
"Byl tady i doktor."
"Aha." Věděl jsem, že se stalo něco úplně jiného. Shigeru mě sledoval a já jsem tedy řekl něco, co jsem měl.
"Promiňte, že jste se o mě báli." Rozhodli se mě poténechat osamotě. Po pár minutách ke mně konečně přiletěl Gou.
"Daří se ti?"
"Trochu."
"Vypadá to, že se nic vážného nestalo."
"Gou...co jsi jim řekl?" Nasadil jsem vážný ton, abych mu naznačl, že nevtipkuju.
"Nic vážného. Jen jsem je k tobě navedl. Zbytek si domyslelli."
"Jak věděli o Kristy?"
"Nechala po sobě zástěru."
"Prčo by to dělala? A Gou, kdo jsou Caras?" Můj přítel v sové podobě se zamračil. Nepřál si o tom mluvit. Jenže po 4 měsících klidu se začalo dít tohle. Ikaku pracovala na nejrůznějších chemických sloučeninách, aby dokázala zryclit nebo zpomalit růst. A Carter s Rikuem obskakovali jejich vládce.
"Caras jsou nebezeční."
"Jenže chtějí mě zabít, ne?" Každý se mě poslední dobou snaží odstranit. Ať jdu kamkoliv, nikdy nejsem v bezpečí.
"Tsukuyo."
"Co?"
"Měl bych tě opustit." Tahle slova celou situaci vystihovala víc než dost.
"Proč?"
"Caras jsou po mně. Ne, po tobě."
"Jak dlouho?"
"Celou věčnost."
"Proč jsi to neřekl?"
"Neměl jsem kdy. V soví podobě mě nenašli. Ale když jsem se roměnil do své lidské podoby, hned si mě všimli."
"A není na tom Shana odobně?" Rázem sdělila, že vše slyší.
"No, dovol. Neházej mě s nimi do stejného pytle."
"Dbře." Gou mi začal vše vysvětlovat.
"Ještě víš, že jsem poslední ze svého rodu."
"Ale mě nejde do hlavy, proč vás zabili."
"Uměli jsme komunikovt s lesy a naše tělo šlo lehce posednout."
"Shana tě chce zabít, aby mohla posednout tvé tělo?"
"Je to tak, ne?"
"A najednou jste chytráci," podotkla uraženě.
"Ví, že jsi tady?"
"Caras nejsou bohové."
"Jak nás našli?"
"Díky tvému ochomýtání kolem Tsukuya."
"Cože?" Shana podrobně vylíčila, co jsme dělali 4 dané měsíce. Paní Yura najala Kristy, aby mě učila. Já se však učil rychle a brzy mi Kristy dávala spoustu volného času volno. Gou mi pomáhal česat jablka, kreslit krajinu a spolu jsme dělali všechno. Jednou jsem dokonce spadl a pěkně si poranil ruku.
"Už je to jasné? Sice tě soví podoba chrání, ale přitahuje pozornost k Tsukuyovi."
"Jak?"
"On je člověk. Má zvláštní schopnosti a jeho aura září."
"Září?"
"Já to vidím jasněji. Zkusím ti to naznačit. Gou, jsi někdy zraněný?"
"Ne."
"Pak na nějakké kytce."
"Kytce, jo?"
"Tsukuyo, zkus znovu oživit kosatce, které tady pěstujete." Musel jsem vstát a jít k obrovskému květináči. Dotkl jsem se ho svou zdravou rukou a oslal do něj sílu. Když jsem přestal, Gou pochopil.
"Jeho.."
"Tak už chápeš? Jeho aura je zlatá s jemnými tony bílé. Čistčí nenajdete."
"To jako vážně?" zabručel jsem a vrátil se do postele.
"Caras jsou zlo, které otřebujeme vymýtit. Nlíbí se mi pomyšlení, že je budu mít neustále za zády. Jestli se mě snaží naštvat, nemají k tomu daleko."
"A co tady uděláme?"
"Povoláme naše spojence."

74. Nové prostředí, zkušenosti a nepřátelé

25. května 2014 v 13:24 | Linda
Od mého odchodu uplynuly 4 měsíce. Ještě jsem si nezvykl oslovovat paní Yuru matkou, ale naštěstí tu se mnou seděl můj věrný přítel Gou.
"Tsukuyo!"
"Ano?"
"Nezapomeň, že na tebe čeká snídaně."
"Já vím." Žil jsem ve velkém, bílém a rozlehlém domě. Měl 3 patra, na každém 4 okna se záclonami, spoustu květináčů s petúniemi a vyšívané koberce. Do domu vedly bílé dveře a pá schodů. Okolí tvořila tráva a stromy. A ze svého pokoje jsem měl výhled na město.
"Pospěš si." Můj pokoj se nacházel v neosvětlenější části domu. Sluneční paprsky mě probudily dřív než samotný budík. Postel s bíklou dekou , žlutým polštářem a plyšovým mdvěděm. V levém rohu stál stůl a o kus dál skříň. Víc věcí tam nebylo. Otevřel jsem dveře apomalu cházel dolů. V přízemí na mě čekala jídelna. Z ní se linula vůně jídla a heřmánkového čaje.
"Tsukuyo?"
"Dobré ráno, otče." Manžel paní Yury, který měl blond vlasy a modré oči, se jmenoval Shigeru Haruo. Byl jenom o něco staší, než ona, ale kupodivu jsem vůči němu necítil nevraživost.
"Nasnídej se."
"Ano." Přede mnou se nacházel talíř s cukrovím, jablko a šálek heřmánkového čaje. Usadil jsem se a pořál dobrou chuť. Když jsem dojedl, chystal jsem se odnést talíř. Pan Shigeru mě zastavil.
"Nech to."
"Ale."
"Může to potom odnést služebná." Chvíli jsem ho pozoroval. Seděl naprot mě v černých džínách, bílé košili a saku. Na jeho obličeji se rýsoval přísný výraz.
"Dobře." Odešel jsem a můj zrak se zaměřil na nedaleké měto.
"Na co myslíš?"
"Shano."
"Jsme tady už dlouho, ale nic se nezměnilo."
"Carter s Rikuem a Ikaku jsou zaneprázdnění."
"Mluvil jsi s nimi?"
"Občas se tu zastavili, prohodili spolu pár slov a oni odešli."
"Už jsi ho potkal?"
"Koho?"
"Shoukatsua."
"Ne."
"A stále vídáš toho muže?"
"Ano. Bohužel pořád nevím, kdo je."
"Projdeme se?"
"Jo."
"Necítíš se tady dobře?"
"Cítím se nesvůj pokaždé, když sem přijdu."
"Žádné nebezpečí tu není." Chtěl jsme cítit jistotu. Avšak něco mi říkalo ravý opak. Tenhle dům vypadal normálně, poklidně a rozlehle. Jenže ne vše se zdálo být dokonalé. Jak jsem dál pokračoval, dorazil jsem do jedné mísnosti.
"Eh"
"Co to je?"
"Vypadá to jako.."
"..knihovna." Vzal jsem těžkou kliku dveří a rozhodl se, že to ram prozkoumám. Uvnitř mě zaujalo spoustu polic s knihami, starožitný nábytek a piáno. Dotkl jsem se ho lehce prsty.
"Hraješ?"
"Trochu. Něco jsem ze sirotčince pochytil."
"Zkusíš to?"
"Nemám přece povolení."
"Nikdo tě neuslyší." Doufám, že mluví pravdu. Usedl jsem k němu, položil rsty na klávesy a začal. Melodii jsem hrál pomalu, ale jistě. Ani jsem si nevšiml, že někdo vkročil dovnitř.
"Krásná melodie, pane Tsukuyo."
"Kristy." Kristy pracovala jako služebná. Karamelové kudrny, zelené oči, pihy a obyčejné služebnické oblečení.
"Hrajete?"
"Trochu."
"Kdo vás to naučil?"
"To tě nemusí zajímat."
"Máte pravdu." Necháu, proč ji to najednou začalo zajímat. I když Kristy byla najatá, aby uklízela, osobní věci by ji neměly zajímat.
"Tsukuyo!"
"Co?"
"Zmiz odsud!"
"Cože?"
"Rychle!" Bohužel jsem nestačil utéct. Dveře se zavřela, místo ztemnělo a já se nemohl pohnout.
"Co se to děje?"
"Namikawo Tsukuyo." promluvila Kristy. Její hlas zněl jinak.
"Kdo jsi?"
"Jsem Caras."
"Eh?"
"A přišla jsem tě zabít," dořekla a máchla rukou. Nejspíše ovládala vítr, protože mě odhodila na klavír a začala mě škrtit.
"Co máš v plánu!" vyhrkl jsem skrz zaťaté zuby. Dál jsem se nedostal, protože jsem ztrácel vědomí. Na ženu byla pěkně silná. Najednou se však otevřely dveře a dovnitř někdo vběhl.
"Necháš ho?!" Kristy ode mě odtrhl a vzal mě do náruče.
"Zabiju ho."
"Proč jsi sem přišla?"
"Víš, co chci. A neodejdu, dokud to nedostanu, Enjune - Ragueli."

73. Půjdu s paní Yurou! Jenže půjdou oni se mnou?

25. května 2014 v 13:20 | Linda
Dva dny plynuly dost rychle. Moje myšlenkové pochody nepracovaly, tak jak by měla. Ani nevím, kdy mě přemohl spánek.
"Tsukuyo!"
"Hm?"
"Vzbuď se!"
"Jsi hlučná,, Shano."
"A čí je to vina?"
"Chci ještě spát. Neruš mě."
"Tohle je vážné!"
"Co se děje?"
"Nějaká děcka ubližují Gouovi." Vyskočil jsem ze židle a zanehal všeho.
"Kde?"
"V lese."
"Bože můj!" Okno jsem překočil a pelášil do lesa. Doufal jsem, žese tam dostanu dřív, než se něco stane.
"Nezakopni."
"Kdo mu ubližuje?"
"Nepamatuji se řesně jejich tváře." Brzy jsem dorazil a z plných lic jsem zavolal.
"Gou!" Klidná odpověď mě překvapila.
"Tsukuyo!" Můj soví přítel seděl v lidské podobě na jednom polorozadlém kmenu. Působil na mě stejně jako vždy. Okouzlující, mírumilovný a prostě někdo, kdo pochází ze vznešeného rodu.
"Jsi v pořádku?"
"Samozřejmě. Proč?"
"Nikdo ti neubližoval?"
"Ne." Padnul jsem na kolena. Po čele mi stékal pot a moje srdce divoce bušilo. Gou ke mně rychle přiběhl.
"Je ti něco?"
"Jen jsem pocítil úlevu."
"Kvůli čemu?" Ani jsem ze sebe nemohl vydat větu "Protože jsi v pořdku." Avšak můj pohled stačil, aby vše pochopil. Poté jsem se na Shanu obořil.
"Proč jsi mi lhala?"
"Jinak bys nešel."
"A na co mě tu chceš?"
"Odejdi odsud !" vykřikla.
"Já nemůžu odejít. Stále je tu spousta, co j nutno udělat. Crystal, Fly a ..." Gou mě znenadání vzal do náruče. "Eh?"
"Hezky si spolu popovídáme." Posadil mě na kmen a sám udělal to stejné.
"Ještě nechci odejít."
"Kvůli sirotčinci,ů
"Ne."
"Chci.."
"..aby s tebou šli ikuo, Caretr a Ikaku, že?"
"Asi jo." Přesně jsem nedokázal definovat svůj důvod, ale brzy jsem měl dát svojí odpověď.
"Oni přijdou."
"Možná, ale prozatím bych tě chtěl požádat, jestli půjdeš se mnou."
"Samozřejmě," usmál se a vrátil se do své soví podoby.
"Je načase, abych jim známil svou odpověď." Vydal jsem se..ne..doslova jsem běžel. Avšak jedna věc mi stále vrtala hlavou. Pak se Shany zeptám.
"Pane Namikawo!" zvolala ředitelka, když mě uviděla.
"Ano."
"Děje se něco?"
"Ne."
"Tak proč.."
"Jen jsem řišel oznámit svou odpověď." Ředitelka nejistě polkla.
"A?"
"Chci s paní Yurou odejít."
"Opravdu?"
"Přemýšlel jsem a dospěl konečně k závěru. Nemám co ztratit a když s ní půjdu, uvidím spoustu nových věcí, které jsem dosud nepoznal."
"Výborně. Okamžitě jí to oznámím." Nikdy jsem ředitelku neviděl tak rozradostněnou. Jak moc se mě snažila zbavit. Ach jo. Doufá, že toho nebudu litovat.


"Tsukuyo! Máš sbaleno?"
"Ano, paní Yuro."
"Neměl bys mi tak říkat."
"Proč?"
"Budeš můj syn, takže bych si přála, abys mě oslovoval mámo."
"Pokudím se."
"Fajn." tále jsem nemohl uvěřit tomu, že opouštím sirotčinec. Už na nás čekal kočár. Rázem jsem se ještě zeptal Shany:
"Shano?"
"Hm?"
"Ty jsi odsus chtěla pryč, co?"
"Kdoví." Já jsem to věděl určitě.

72. Poraď mi! Co mám dělat?

17. května 2014 v 13:04 | Linda
Otázka se do mého srdce trefila jako nůž. Nemohl jsem jenom tak mlčet. Mé oči se setkaly s ředitelčinýma a já jsem promluvil:
"Kdybych řekl ano, tak co by se stalo?"
"Takže byste odsud rád odešel?"
"Nejsem si jistý."
"Jak to myslíte?"
"Všechny vzpomínky jsou s tímhle místem spojeny."
"Je nezvyklé, že takhle uvažujete." Musel jsem se nad tím pousmát. Všiml jsem si toho, ale nechtěl si připustit, že jsem se změnil. Všechno se točilo o nich.
"Dejte mi 2 dny. Poté se rozhodnu."
"Vy víte, že paní Yura vás chce adoptovat, že?"
"Samozřejmě."
"Pane Namikawo."
"Žádám vás o to," dodal jsem a uklonil se. Poté mě ředitelka už nechala jít. Oddechl jsem si. Avšak na chodbě jsem ji potkal.
"Paní Yuro."
"Tsukuyo."
"Pokud se mnou chcete mluvit, tak pojďme někam jinam."
"Jistě." Spolu jsme kráčeli po chodbě. Ani jsme spolu nemluvili. Teprve, až jsme stáli před sirotčincem, mě oslovila. "Půjdu teď k věci."
"Proč já? Neustále opakujete, že jsem pro vás důležitý, ale co to pro vás znamená?"
"Hodně. Zachránil jsi mi přece život, ne?"
"Kdo vám to řekl?"
"Viděla jsem tě. Když jsem na chvíli otevřela oči, upíraly se na mě zářivé modré oči a za tebou se nacházela zlatá křídla."
"Křídla?"
"Vypadal jsi jako můj anděl strážný."
"Přeháníte."
"Ne. Vím, co jsem viděla."
"Nejsem žádný anděl."
"Máš něco, co obyčejný člověk nemá. Dar, který dokáže nemožné." Začínalo to být nebezpečné. Bůhví, kdo nás poslouchal. Potřeboval jsem zastavit konverzaci.
"To stačí."
"Chci se zeptat ještě jednou."
"Cože?"
"Půjdeš se mnou? Budeš mým synem? Přijmeš mou lásku?"
"Dejte mi 2 dny."
"2 dny?"
"Rozhodnu se, tak prosím..dejte mi čas." Paní Yura přikývla. Nechal jsem ji tam stát a mířil do svého pokoje. Cestou jsem míjel několik dětí. Neznal jsem jejich jména ani jejich osobnosti. Shana se ozvala:
"Tsukuyo."
"To jsi ty."
"Špatná nálada?"
"Tak nějak."
"Chceš povzbudit?
"Ani ne."
"Kam teď jdeš?"
"Do svého pokoje. Jsem unavený."
"To chápu."

69. - 70. Slzy bezmocnosti a zklamání! Paní Yura se chopila šance!

18. dubna 2014 v 15:12 | Linda
"Tsukuyo.." Zamrkal jsem, abych se ujistil, že se mi to nezdá.
"Gou.." Posadil jsem se a můj přítel přistál na mé peřině.
"Jak dlouho mi budeš přiděávat starosti?"
"Promiň."
"Spal jsi dost dlouhou dobu."
"Kolik dní?"
"4 dny."
"Snad jsem o omoc nepřišel."
"Právě naopak. Řešíme problém." Gou mi pověděl o bylině vyléčitelnosti a taky o ceně, jež je nutné splatit. Potřebovla jsem s nimi okamžitě mluvit. Hlavně s Carterem. Nedovolím mu, aby se pro toho Shoukatsua obětoval. Gou mě zavedl do jídelního sálu. Popadl jsem kliku a otevřel dveře.
"Cartere!" zvolal jsem.
"Tsukuyo!" odvětil hlas patřící Ikaku. Vstala a rozběhla se ke mně. Rikuo mi kývl na pozdrav, ale Cartera jsem neviděl.
"Kde je?"
"Nevíme."
"Co se stalo?"
"Dojedli jsme večeři a na chvíli jsme nedávali pozot. On nám utekl.
"A proč jste se za ním nevydali?"
"Nejspíše se vrátil do světa démonů, aby Shoukatsua uzdravil."
"Proč?"
"Neměli jsme na výběr."
"Mohli jsme použít mou sílu." Pohlédl jsem na Rikua. Mlčel. Opravdu by to udělal? Ne. Zbývalo jediné.
"Ta bylina vyléčitelnosti....bude fungovat?
"Eh,"
"Gou mi říkal, že vám ji dala samotná Omega, ale chce za to lidský život."
"To ano."
"Jenže vám neřekla, jestli funguje tak, jak má." Všiml jsem si, že mu pomalu začalo svítat. Kannei tu s námi nebyl, lae chtěl jsem se ujistit.
"Tsukuyo, co chceš dělat?"
"Zaveďte mě do té dimenze Omega."
"Cože?"
"Chci se s ní setkat." Ikaku mi položila ruku na rameno a Rikuo tedy psolechnul. Stoupl si vedle nás a společně jsme se tam přenesli. Moc na mě dojem neudělala. Čekalo na mě už i přivítání.
"Vy jste se vrátili?" Přede mnou se zjevila podivná ženská. Celá z ohně a očima si nás rohlížela.
"Ano. Vy musíte být Omega."
"Ty jsi člověk?"
"Ano. Chtěl jsem s Vámi mluvit o bylině vyléčitelnosti."
"Další už nemám."
"Opravdu má léčivé účinky?" Omega si dala načas, než odpověděla.
"Má."
"Tak to chci vidět."
"Jdi srzý. Nemusím ti nic dokazovat."
"V tom případě žádný lidský život nedostaneš."
"Jak se opovažuješ?" Zůstal jsem ledově klidný.
"Rikuo, přenes nás spolu s Omegou za Shoukatsuem."
"Teď?"
"Jestli s tím paní Omega souhlasí." Dívala se na mě, ale nakonec kývla. Zanedlouho už jsem se ocitl na zvlášním místě. Temném, do kterého svítil jediný parsek světla. Na osvětleném místě ležela skleněná rakev. ( V ní se někdo nacházel) a u ní stál Carter s bylinou v ruce. Čekal jsem. Démon udělal krok. Byl připravený. Na smrt. Pozvedl bylinu a položil ji na tělo. Uplynulo pár minut, ale nic se nestalo. Omega zašeptala:
"Jakto?"
"Nefunguje," řekl jsem si v hlavě. Carter zopakoval to stejné jako Omega. Na nic jsme nečekal a vykročil jsem.
"Tsukuyo," vyslovil mé jméno.
"Cartere."
"Jak jsi se sem.."
"Chceš zemřít?" V obličeji se mu zračila bolest, hádka s přítelem a těžk rozhodnutí oběti.
"Ne."
"Myslel jsem si to."
"Jak ho zachráním?" Shoukatsu je určitě důležitá osoba. A něco mě k němu táhne. Svět němůže existovat bez vládce.
"Použiju svou sílu."
"Vážně?"
"Zkusím to." Přistoupil jsem a nechal ruku spočinout na bylině. Vyslal jsem malé množství energie. oněvadž jsem si domyslel, že tahle situace jednou nastane. Nepatrně jsem však přicházel o véc léčivé síly, nž se zdálo. otil jsem se. Avšak práce přinesla ovoce. Ta osoba se uzdravovala. Jed mizel z těla. Netrvalo dlouho a skončil jsem. Omega nemohla uvěřit svým očím.
"Kdo jsi?"
"Jenom obyčejný kluk." Rikuo se začal ptát.
"Uzdravil se? Dýchá?" Ikaku plakala a děkovala mi. Carter si oddechl a věnoval mi jeden ze svých úsměvů. Jejich přehnané reakce mi připomněly poklidnou situaci. Doufal jsem, že zítřek bude lepší.

68. Já mám bratra? Kdo je to? A proč mě opustil?

18. dubna 2014 v 14:46 | Linda
"Cože?"
"To je, ale všechno, co mi řekl. Musíš se ho zeptat přímo."
"Dobře."
"Ale teď už pojďme." Dvojice dorazila právě včas a zastavila hádku.
"Co se tu děje?" vyhrkla Aura hlasitě. Msami vypadal vyčerpaně, Shou naštvaně a Toran pobaveně.
"Auro."
"Torane! O co se pokoušíš?"
"O nic. Jen se bavím."
"To vidím."
"Proč jsi přišla?"
"Hakuryu se už probral a právě jsem ho sem zavedla." Toranův úsměv se vytratil.
"Vážně?" Vystrčil jsem hlavu a ukázal se v plné kráse. Okem jsem pozoroval Shoua a Masamiho. Nehnuli ani brvou.
"Dobré ráno."
"Dobrý." Všichni si zřejmě připadali v trapné situaci a nehodlali to dát najevo. Slova se tedy ujal můj bratr.
"Hakuryu, řekni, že tu se mnou zůstaneš?"
"O čem to mluvíš?"
"Toran tě přece unesl. Nikam s ním už nepůjdeš."
"Dobře."
"Díky bohu. Ještě počkej. Toho chuligána odsud vykopnu." Masami se řidal:
"Nikdo se vykopávat nebude."
"Ale bude." Hlava se mi z toho točila, ale potřeboval jsem to osvětlit.
"Shou, řekni mi prosím, co se tady děje." O pár minut pzději jsem se dozvěděl vše, co jsem potřebovala. Prospal jsem ldouhou dobu. Shou se potýkal s jistými problémy a Masami mi podal podrobnosti. Toranova skupina si chtěla podmanit obyvatele naší země a vzít si zdejší poklady. A když jsem se zeptal, ohledně jeho minulosti se mnou, prozradil mi otráveně, že když se jednou pokoušel Shoua překvapit, zapletl se do keřů a já ho odtamtud vysvobodil Nyní jsem přišel s otázkami naopak já. "Víte, kdo ve skutečnosti jsem?"
"Hakuryu, ne?"
"Ne, jsem Namikawa Tsukuyo. Hakuryu Kanon je moej vedlejší jméno." Nevěřili mi ,ale co se dalo dělat.
"Pak tedy, my nejsme bratři?"
"Jsme. V téhle době."
"A tak ty se brzy vrátíš tam, odkud jsi přišel?"
"Ano."
"Tenhle svět je něco, na co nezapomenu. Doma na měčeká mnoho práce i lidí."
"Už se neuvidíme?"
"Ne."
"Chápu." Cítil jsem jeho zklamání. Masam ise tvářil úplně stejně. Zatímco Toran s Aurou neustále mlčeli. řál jsem si vyřešit situaci stejně jako Rikuo, ale nci mě nenapadalo.
"
Jemi to líto."
"Nemusí."
"Eh?"
"Hakuryu nebo Tsukuyo, oba dva jste stejní."
"Stejní?"
"Nezáleží, kolikrát tě potkám. Vždy vím, že tu budeš."
"Shou."
"I když jsi můj bratr jenom tady, tak jistě někde jinde na tebe čeká opravdový bratr."
"Opravdový?"
"Určitě v tom tvém světě na tebe čeká." Nevěřil jsem svým uším. Říkal to zrovna on.
"Snad.."
"Takže tohle je sbohem?"
"Ano." Nestačil jsem už nic jiného dodat, protože v tuhle chvíli jsem se probudil. A nade mnou stál Go.

66. - 67. Hakuryu alias Tsukuyo, potřeba se rozhodnout a zapomenout?

18. dubna 2014 v 14:29 | Linda
Nade mnou se někdo skláněl.
"Co to?"
"Hakuryu!"
"Auro?" Překvapeně mě objala. Co se roboha stalo?
"Jsi živý."
"Proč bych nebyl?"
"Víš, když tě sem dotáhl, vypadal jsi napokraji zkroucení."
"Aha. Mohla bys mě na chvíli pustit?"
"Jistě."
"A kde je Toran?"
"Něco teď řeší."
"Mohla bys mi zatím vše objasnit? Jak dlouho jsem sal?"
"3 dny, ale to není všechno."


Mezitím v jiné místnosti se hádaly dvě osoby.
"Proč jsi ho unesl?"
"Já ho neunesl. Přišel ke mně dobrovolně."
"NIkdy k nikomu nejde dobrovolně."
"Musíš ho víc hlídat."
"Co jsi to řekl?"
"A když dostal šanci k útěku, nevyužil ji."
"Asi těžko, když se dostal do rukou démonů. Co kdyby ho zabili?"
"To by neudělali?"
"Jakto?"
"Kvůli jeho schonosti. Obyčejný člověk to neumí."
"Ale na tom přece nesejde. Co kdyby teď byl mrtvý? No, jak bys mi to vysvětloval?"
"Nemusel bych ti nic vysvětlovat, Shou. On patří mně."
"Je to můj bratr."
"A moje kořist." Masami Torana se Shouem sledoval a nepřestával nad tím vším kroutit hlavou.
"Můžete toho laskavě nechat? Kde si myslíte, že jste? Na tržišti?"
"Masami, ty se do toho nepleť."
"Já nemám v úmyslu zmlknout, Shou."
"Laskavě mě poslechni." Toran se přidal:
"Má pravdu. Drž jazyk za zuby, mladíku."
"Žádná bitka nebude."
"To řekl kdo?"
"Já."
"Neposlouchám malé lidi."
"Já ti ukážu, kdo je tu malý."


Všechno se zdálo, tak neskutečné. Aura mi vysvětlila, že ti zabití démoni, byli hledaní a že Toran si vydělal slušnou částku. Ještě k tomu Shou s Masamim ho nelibě doprovázeli.
"A co je s nimi teď?"
"Jsou o několik pokojů dál."
"Takže my jsme.."
"Ve vašem sídle. Nebo hradu. Nevím, jak tomu říkáte."
"Chápu."
"Díky bohu že jsi spal. Ti tři se spolu neustále haštěří."
"Eh?"
"Pořád je to Hakuryu tam a Hakuryu sem. Copak se nedokážou bavit o něčem jiném?"
"O mně se baví?"
"Jo."
"A zavedeš mě k nim?"
"Teď?" Přikývl jsem hlavou.
"Prosím."
"No, nevidím v tom problém."
"Děkuju." Podala mi moje sako. Cítil jsem na sobě její pohled. Počkala a poté mě vedla. Za tu dobu, xo jsem tu nebyl,se tu zatím nic nezměnilo.
"Na tenhle přeych si nezvyknu."
"Auro?"
"Co?"
"Co hodláte s Toranem dělat, až odsud odejdete?"
"Vydáme se na západ."
"Za prací?"
"Možná hudby nebo divadlo?"
"Hm."
"A co ty?"
"Já?"
"Máš taky nějaký cíl, že?"
"Ani ne."
"Docela ti závidím."
"V čem?"
"Jsi oklopen lidmi, kteří tě milují. Taky bych to chtěla."
"Vždyť máš přátelé."
"Myslíš těch 20 poskoků?"
"Tak nějak."
"To nejsou přátelé. Nedokážou porozumět tomu, co cítíš. Nevidí, jaká jsem. Kdyby ses jich zepptal,tak ti ani neřeknou, jak se jmnuju celým jménem."
"A jak se jmenuješ?"
"Pravým jménem Aurelie Magdalena."
"Kdo ho vymyslel?"
"To nevím, ale nikdy se mi nelíbilo."
"Nemáš mi, co závidět."
"Jak to myslíš?"
"Vždycky jsem byl sám."
"Ale tvůj bratr je přece s tebou, ne?"
"Jneže jsou tu i časy, kdy se mnou být nemohl."
"Aha."
"Jak to říct. Někdy si přeješ, aby jsi vděla, proč žiješ. Pocházeljsem ze sirotčince. Nikdo se se mnou nepřátelil a já jsem od nikoho nic neočekával. Pak se objevila paní Yura a pak Gou. Nakonec Ikaku, Rikuo, Carter a Kannei. To oni mě vytáhli ze samoty.
"Hakuryu?"
"Promiň, zamyslel jsem se.ů
"To nic."
"A chtěl jsem se tě zeptat už dřív, ale nevěděl jsem, jestli bys mi na otázku dokázala odpovědět." Aura mě chvíli pozorovala a poté pobídla.
"No?"
"Odkud mě Toran zná?"
"Zná tě, protože jsi mu zachránil život."


65. Vzít si něčí život? Čí? Opravdu se Shoukatsu probudí?

18. dubna 2014 v 14:02 | Linda
Carter se rozmýšlel. Omega chce za svou bylinu vyléčitelnosti jeden lidký život. Jenže čí? Nemůže jen tak někoho obětovat. Z jeho přemýšlení ho vyrušil Rikuo.
"Cartere."
"Rikuo."
"O čem přemýšlíš?"
"O ničem."
"Půjdeme domů."
"No jo." Z Omegy se vrátili poněkud zkroušení.
"Vítejte zpět," přivítal je Kannei. Carterův výtvor vycítil, že v ovduší se nese podivná atmosféra. Radši se nezeptal, co se děje. Jen si povzdechl.
"Díky za uvítaní," odvětila Ikaku.
"Jak to šlo?"
"Máme tu bylinu."
"To je skvělé. Použijete ji,"
"Možná."
"Možná?"
"Za všechno se platí, víš?"
"Ano."
"A co Tsukuyo?"
"Ještě se neprobral."
"Aha."
"Co to bude stát?"
"Život."
"Hm. Máte hlad? Paní Yura nám udělala něco k snědku."
"To se hodí."
"Jdeme." Kaneni ji vedl do jídelného sálu. Na stole se nacházel hrnec kuřecí polévky a bochník chleba. Vedle toho ovocný koláč a teplý čaj.
"Zavolám ještě Rikua s Carterem."
"Já to udělám, Ikaku."
"Dobře." Kanneiovi se moc nelíbila představa, že ji tady nechá samotnou, ale msuel jít. Mezitím Carter s Rikuem seděli ve 2 křeslech a usilovně přemýšleli.
"Co podnikneš?"
"Omega chce něší život."
"A ty ji ho nabídneš?"
"Budu muset."
"A čí to bude život?"
"Nevím."
"Proč jsme s tím vůbec souhlasili? Shoukatsu je sice náš vládce, ale obětovat život někoho jiného, abychom ho zachránili, je sobecké."
"Jsme jenom věrní služebníci a bude nejlepší, když obětuju svůj život." Rikuo naštvaně vstal a zvýšeným hlasem odvětil:
"Ty si myslíš, že to dovolím?"
"Rikuo, to není o tobě. Rozhodnutí dělám já."
"To snad nemyslíš vážně. Pak tedy to budu já."
"Ani náhodou."
"Proč ne?"
"Tebe se to netýká."
"Co tím chceš říct?"
"Možná, že máem stejný úkol, ale nic víc to není."
"Cože?"
"Zabiju tě, když budu muset." Rikuo nedokázal uvěřit tomu, co Carter právě vyustil z úst. Jeho přítel a společník si stál pevně za svým a nehodlal ustoupit.
"To neuděláš."
"Chceš se vsadit?"
"Jistě."
"Ukážu ti, co ve mně je." Bohužel ani jeden z nich si nevšiml Kanneie, který vešel dovnitř. Tedy, než se ozval.
"Omlouvám se, že ruším, ale víte vůbec, kde jste?"
"Kannei!"
"Zdravím, pane Cartere."
"Co tu děláš?"
"Chci vám jenom říct, že je čas večeře."
"Tak brzy?"
"Spíš pozdě. Ikaku už na vás čeká a já nemíním ohlašovat důvod vaší nepřítomnosti."
"Hned tam budeme."
"Určitě?"
"Máš mé slovo."
"Tak tedy dobrá. K večeři je kuřecí polévka s chlebem a ovocný koláč.
"Děkuju za ohlášení. Můžeš jít." Jakmile to Kannei udělal, démon si povzdechl.
"Vypadá to, že nás souboj se odkládá."
"Co se dá dělat, Rkuo."
"Mám hlad. Pojďme jíst."

64. Shou a Masami! Vs Dain! A co Toran?

18. dubna 2014 v 13:37 | Linda
Doufal jsem, že si toho ten démon nevšimne. Moje noh i ruce připravovaly na každou chvíii úniku.
"Je tu klid, že ano?"
"Hm." Ozvalo se mávnutí křídel a vzápětí se z keřů vyřítila osoba s mečem, jež jednoho démona zabila.
"Co se to děje?" řekl Dain a já si konečně uvědomil, že na bojišti se zjevily další osoby a v rukou též svíraly zbraně.
"akuryu! Mizíme!" Než jsme se nadál, začal jsme utíkat pryč. Ta osoba, která bojovala ( a řed chvilkou zabila démona), stála pevně na nohou, ale dokáže je porazit? Určitě ne.
"Kdo jste?" vylétlo mi z pusy. Ty dvě osoby shodily kauce pláště a já zvolal: "Shou! Masami!"
"Bože! Ty jsi potížista."
"Masam, pak tamto je.."
"Toran," odpověděl můj přítel.
"Musíme mu pomoct."
"Nejdřív se, ale postaráme o sebe." Za mými zády se blížily 2 démoni a nevypadali moc nadšeně. Shou v ruce svíral dlouhou tyč s čepelí na konci a Masami meč.
"Co chcete.."
"Zabít je," podotkl Shou. Nedokázal jsem od nich odtrhnout oči. Všichni čtyři bojovali a ani jeden z nich se nesnažil skrýt žádnou dovednost. Svůj zrak jsem přesměřoval na Torana. Jeden proti třem. To se mi moc nelíbilo. Jenže pouze s malou dýkou jsem nemohl žádného démona porazit. Náhle jsem si všiml luku i šípu. Jediná možnost byla vystřelit. Rozběhl jsem se a skočil po tom. Když jsem ho měl v ruce, uvědomil jsem si, že jsem v životě nestřílel, ale potřeboval jsem vystřelit.
"Torane!"
"Hakuryu?"
"Sehni se!" Poslechnul a já vystřelil. Šíp jednoho démona zasáhl do nohy, ale nic pořádného to s ním neudělalalo. Promýšlel jsem další krok. Sáhl jsem po dýce u mého asu. Toran to všechno viděl. Jak se blížím a jak proti mě míří 2 démoni. Chtěl jsem je porazit.
"Moc si o sobě myslíš, princátko."
"Porazím tě."
"Moc si věříš." Prý jsem dobrý v jezdectví a lukostřelbě. A chtěl jsem to dokázat. V rozumné vzdálenosti jsem máchl dýkou. Bohužel démon se tomu útoku vyhnul.
"Mám tě."
"Kruci." Chňapl po mě svou rukou s drápy. Dýk mi vypadala z ruky. Dokonce i luk se šípem. Toran zakřičel z plných plic.
"Zabiju vás!" Svým obřím mečem rozsekal jednoho démona na kusy a spěchal ke mně. Nemohl jsem na něj všechno nechat. roto jsem se snažil vysmeknout. Vykopl jsem pravou nohou, jak nejvíce jsem mohl a pořádně ho zasáhl do obličeje. Démon mě koenčně pustil. Toran ho sekl a Shou s Masamim se také už hnali. Nakonec bylo už po všem a já se topil v krvi, která mě obklopovala.


63. Shou a Masami! Proti démonům!

17. dubna 2014 v 15:15 | Linda
Vypadali celkem civilizvaně. V tuhle chvíli jsem si vzpomněl, že tahle situace je podobná té, kdy jsem našel Rikua s Ikaku. Nyní se tu však nenacházeli dva démoni, ale pět. Jsem absolutně v nevýhodě, ale přišel jsem, abych je zastavil. Dotkl jsem se svojí dýky. Chystal jsem se je pouze napadnout. Žádný úmysl je zabít. Zaujat výhledem jsem si ani nevšiml, že za mnou někdo stojí. Teprve, když jsem ucítil u ucha hlad a u krku viděl dráy.
"Ani se nehni."
"Ty jsi.."
"Přepoítal jsem se. Jak je možné, že vždy udělám takovou chybu? Bohužel teď jsem šel čelit nebezpečí.
"Ale, Daine, koho to sem vedeš?" promluvil démon přede mnou. Pozorně jem si je prohlédl. Všichni vypadali téměř stejně. Hlava jako obrovská koule, na rukou a nohou drápy, o zem mlátili silným ocasem a jejich tělo neslo červenou šupinatou srst. Naskakovala mi z nich husí kůže.
"Tenhle nás špehoval."
"Vážně? Vypadá jako princátko." Jiný h okřikl:
"Vždyť je to vévoda. Koukejte na jeho oblečení." Jejich konverzace se mi moc nezamlouvala. Zkusil jsem se zeptat:
"Co tu děláte?" Všechny páry očí se na mě upřely:
"Co je ti do toho?"
"Slyšel jsem, že jste významné nadpřirozené bytosti." Pečlivě jsem volil slova a snažil se vypadat užasle.
"Chceš říct, že nás vidíš poprvé?"
"Ano." Čekal jsem na jejich reakci. Chvíli se dohadovali, ale to, co říkali potom, se mi ani trochu nelíbilo.
"roč ho prostě nezabijeme?"
"A co když je to někdo známý?"
"Nemůžeme ho nechat jít, když nás viděl."
"Co si ho ponechat jako zajatce?"
"A chtít výkupné? Co dělat s penězmi?"
"Jenže on není obyčejný," promluvil ten, který mě měl ve své moci.
"Co tím chceš říct?" Dain se přesvědčil, že mu všichni věnují pozornost a pokračoval:
"Umí léčit. Vracel věci do původního stavu."
"Můžeš to nějak dokázat?" Na sucho jsem polkl. Pocítil jsem pevnější sevření. Nemyslela jsem, že mě někdo kromě Fly s Casiimem, viděl. Začínal jsem pociťoval jisté obavy.
"Ukaž jim, co umíš."
"Eh?"
"Jestli nechceš, abych ti rozmačkal ruku."
"To bys neudělala." Povzdechl jsem si a ohnul se k jedné květině. Mé oči sice nezářily, ale věděl jsem, že to dokážu. Poslal jsem do ní energii a vedle ní okolí rozkvetlo. Démonům se nebezpečně zalesklo v očích.
"Tak jsi nelhal, Daine."
"Jistěže ne."
"To, ale mění situaci."
"Takže tenhle kluk spadá pod mojí pravomoc."
"Dobře si ho hlídej, nebo ti vrazí kudlu do zas."
"Jasně. Jasně." Co to s nimi bylo? Vypadají jako necivilizování. A ono je to takhle. Já jsem jejich slíbený pytel zlata? Ta myšlenka se mi nelbila čím dál víc.
"Pane Daine?"
"Hm?"
"Mohl byste mi prosím přestat držet pod krkem své drápy?"
"No jo."
"Děkuju." Copak jsem blázen? Každý normální člověk by utíkal, co mu nohy stačily. Já jsem tady seděl a nespouštěl z nich oči. Kdybych je tady nechal, určitě by šli po lidech. Z dumání mě vytrhl hlas.
"Nejsi náhodou anděl?"
"Anděl?"
"Na obyčejného člověka...vypadáš moc vznešeně."
"To má být poklona?"
"Možná."
"Co se mnou máš v plánu?"
"Chci peníze a jídlo." Neubránil jsem se úsměvu. Ten mě však přešel, když jsem očkem postřehl pohyb.

62. Bylina vyléčitelnosti? Ano, nebo ne?

17. dubna 2014 v 14:23 | Linda
Rikuo dával pozor, aby nešlápl na něco podezřelého. Ikaku na něj zavolala:
"Počkej!"
"Co se děje?"
"Tím, že budeš pospíchat..nic nenajdeš."
"Já vím."
"Tak zpomal." Anděl se nadechl a porozhlédl se kolem. Všude samá pustost. Žádné rostliny. Žádné kameny ši živočichové. Carter dodal:
"Cítíte to taky?"
"Co máš na mysli?"
"Něco tu je mnohem jiné, než obvykle."
"Hm."
"Doufejme, že tu kytku najdeme, co nejdřív." Rikuo hledal očima. Květ se sedmi okvětními lístky. Za pár minut si všiml malého pahorku. Vypadal obyčejně, ale něco ho k tomu táhlo.
"Támhle, Ikaku, Cartere."
"Co?"
"Zkusme se podívat tam."
"Proč?"
"Možná to najdeme." Torjice podnikla cestu. Ani jeden z nich si nevšiml, že jsou sledováni.


Pahorek se nacházel mohem dál, než se zrpvu zdálo.
"Už jsme skoro tam." Optimismus u trojice narůstal. Rikuo se objevil jako první. Carter s Ikaku lezali za ním.
"Už ji vidíš?"
"Počkej."
"No?" Démon popošel pár kroků a zmlkl.
"Támhle." Květina či bylina vypadala přesně obrázku. Stačilo se k ní akorát dostat. Rikuo nechtěl plýtvat svými schopnostmi. Proto lezl, co nejrychleji. Caretr dodal:
"To se snažíš na nás spadnout?"
"No jasn." Pahorek vedl strmě.
"No?"
"Už ji skoro mám." Dotkl se jí a rázem se otřásla zem. Ikaku zavolala:
"Co se děje?"
"Nevím." Omea se začala měnit. Obloha vybledla a jiné věci ztemněly.
"Kdo se snaží narušovat můj domov?"
"Čí je to hlas?"
"Vy démoni nikdy nevíte nic, co byste měli."
"Cože?" Trojice skonšila umlčením. Před jejich zraky se začala vynořovat postava ženy. Její oči zářily ostře žlutou barvou. Místo vlasů měla hromadu řas, její kůže nesla šedou barvu a neusmívalala se.
"Já jsem Omega a vy jste vstoupili na moej území."
"Omega?"
"Ano. A podle toho, jak mluvíte, tak jste sem řšli něco hledat." Carter se chopil slova.
"Slyšeli jsme o bylině vyléčitelnosti. Náš přítel ji potřebuje."
"Hm. Jmenuje se Shoukatsu, že?"
"Ano. Je naším vládcem a bez něj by náš svět neexistoval."
"A z jakého důvodu bych vám měla vyhovět?"
"Řekni si cenu."
"Takže zavřeme obchod."
"Co žádáš za tu bylinu?"
"Nech mě řemýšlet." Cater přemýšlel o ceně, kterou bude muset zalatit.
"No?"
"Už vím."
"Tak..
"Smrt jednoho z tvých přátel."
"Cože?"
"Slyšel jsi mě. Chceš jednoho zachránit, jak jeden musí obětovat svůj život."
"To.."
"Tu bylinu ti dám a až se vrátíš domů, tak si vybereš jednu osobu a pošleš ji sem. Nezapomeň. Já všechno sleduju. Pokud se mě pokusíš oklamat. Vezmu si tvůj život."
"Rozumím." Omega zmizela a Carter obdržel danou věc. Riku se zeptal:
"Co uděláš?"
"Budu muset pslechnout."
"Obětuješ jednoho z nás?"
"To netuším."

 
 

Reklama