* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Divka bez usmevu: 9.serie

24. Sbohem, Kyoko

31. prosince 2012 v 19:14 | Linda
Andělský posel vtrhl dovnitř.
"Královno."
"Kisuke, co se děje?"
"Špatné zprávy."
"Jaké?"
"Salamandr zaútočil."
"Salamandr?"
"Ano. Nyní bojuje proti Kairimu a Kujouvi."
"Rozumím. Kaho?" Dívka odvětila:
"Půjdu s tebou." Společně se rychle vydali do andělského světa. Nepřítel útočil a náramně se bavil.
"Tak copak? Už nemůžete?"
"Ještě jsme neskončili." zakašlal nesmrtelný anděl. Ikuto využil chvíli nepozornosti a zaútočil. Přitom zvolal:
"Ultra kop!" Svým kopem způsobil zemětřesení. Salamandr se usmál.
"Takže je vás víc? Aspoň bude legrace." Netrvalo dlouho a objevili se další. Kyohei. You. Zen. Ren. "Panečku, to mě budete bavit? Jak chcete." Naše hrdinka se nemohla zbavit toho nepříjemného pocitu.
"Kisuke!"
"Ano?"
"Co se chystá Zephel podniknout?"
"Má v plánu vyčerpat nepřítele."
"Vyčerpat?"
"Ano."
"Tak tím si nejsem jistá."
"Jak to myslíš?" Padlá vše vysvětlila:
"On vyčerpat nejde."
"Cože?"
"Musí se na něj útočit a trefit ho, jinak má takovou moc, že levou zadní klidně čtyři osoby."
"To nemůže být pravda."
"Bohužel. Zastavíme ho, i když nevím jak." Zen s Renem se na Salamandra dívali znechuceně.
"Salamandře."
"Zdravím, Rene."
"Dovolil sis ukázat se?"
"Schovávání je nuda a mám s tebou nevyřízené účty."
"Mlč. Světelné koule!" Renův útok se ho ani nedotkl. Všechny svoje protivníky Salamandr srazil k zemi. Zdálo se až k neuvěření, kolik v sobě má síly. Později se objevili padlí a dokonce král Zephel.
"Konečně mám to potěšení setkat se s králem."
"Za všechny své skutky budeš pykat."
"To se uvidí."
"Na něj!" Boj se znovu rozpumpoval a těžko se dal zastavit. Salamandr si vytvořil i společníky, kteří by ho bránili. Všechno tak pokračovalo. Kairi byl rozzuřený, že se objevil a použil svůj ohnivý útok. Jenomže naši andělé neměli šanci vyhrát, dokud se na scéně neobjevila dívka.
"Čekal jsem na tebe, Kyoko."
"Ano." Královna kráčela rázným krokem.
"Už jsem si říkal, kdy se konečně ukážeš."
"Nedovolím ti, abys ubližoval mým přátelům."
"Už se stalo."
"Nečekaně."
"Souboj mezi mnou a tebou. Dobrá." Luskl prsty a ohraničila je černá stěna. "Dejme se do toho." V jejich rukou se objevily meče a oba vyrazili kupředu. Naše hrdinka po dlouhé době použila sílu hvězdy, která se jí objevila na čele. Kyoko a Salamandr na sebe útočili jako blázni.
"Tu máš! Požírající temnota!"
"Kouzlo vize budoucnosti!" Po půl hodině měl nepřítel navrh a sílil. Dívka už ztěžka oddechovala. Ať se vyhýbala, útočila a bránila, nic z toho nepomáhalo. Zanedlouho ležela na zemi.
"Copak? Už končíš?" Vzal ji za krk a zvedl do výšky. "Nemůžu uvěřit, že někdo jako ty má v sobě takovou sílu." Legendární anděl musel něco udělat. Neměl skoro už žádnou sílu, ale vzpomněl si na slova Kaho.
"Ty to zvládneš. Jsi silnější, než si myslíš."
"Ano." Nepřítel se zatím smál.
"Neprohraješ. Nikdy."
"Správně." Tentokrát se nepřítel už zaposlouchal.
"Říkala jsi něco?"
"Že neprohraju." Odhodila ho svou aurou a donutila ho jí pustit.
"Co to?" Už stála pevně na obou nohou.
"Nemůžu prohrát."
"Cože?"
"Zaplatíš za to, co jsi provedl Hiyoko a především Raimei."
"Ten svět se stejně už rozpadal."
"Je načase, abych ukázala svou pravou sílu." Vzala do ruky dva stříbrné prstýnky a nasadila si je na prsty. Soustředila se a zašeptala:
"Dejte mi sílu." Vítr se zvedl a začala jí obklopovat síla.
"Co je to za pocit?" vyřkl Kairi daleko od nich. Naše hrdinka se brzy rozzářila zlatou energií. Vypadala jako by byla vytvořena ze zlata. Stejně tak její meč v ruce. S odhodláním zaútočila a nepřítel se bránil. Rány a kopy létaly sem a tam. Nakonec Kyoko zvolala:
"Meč osudu!" A svého nepřítele probodla. Vytáhla z něj svůj meč a uslyšela jeho výkřik. Zeptal se ještě:
"Co to máš za sílu?"
"Zlatý Legendární anděl. Moje konečná forma."
"Konečná.." Bylo po všem. Vrátila se do svého původního stavu a učinila své konečné rozhodnutí. Následující den řekla:
"Odstupuji a vzdávám se své pozice královny."
"Proč, Kyoko?"
"Vím, do jakého nebezpečí jsem vás tolikrát dostala a už nechci riskovat. Chci znovu okusit normální život."
"Rozumím."
"A vzdávám se své moci." V její ruce se objevila malá zlatá koule, kterou předala Fuuyumi. Král už nic nenamítal. Kujou už znal její odpověď. Vzala za ruku Kairiho s Hakuorem a společně opustili andělský svět.
"Už je neuvidíme, že?" podotkl Hakuoro.
"Ne. Od té chvíle je ze mě zase obyčejný člověk." usmála se Kyoko.
"Nebude ti to chybět?"
"Už jsem si nebezpečí užila až až." Kairi se přidal:
"Takže to spolu budeme žít pouze my tři?"
"Vypadá to tak."
"Kyoko, já.."
"Vím, Kairi. Cítím to stejně."
"Takže se nezlobíš?"
"Vím všechno. Od této chvíle už naše štěstí nic neohrozí." Jakmile to dořekla a podívala se na noční oblohu, uviděla nebe plné zářivých hvězd.

KONEC PŘÍBĚHU

23. Salamandr útočí

31. prosince 2012 v 17:22 | Linda
Skřípavý a pronikavý smích nechtěl přestat.
"Kdo tam je?" promluvil Kairi.
"Dlouho jsme se neviděli."
"Salamandr."
"Stále si pamatuješ moje jméno?"
"Proč jsi sem přišel?"
"To je jasné. Pomstít se."
"Kruci. Kujou, podáš mi pomocnou ruku?" obrátil se na svého přítele, který přikývl.
"Tak vy se mnou budete bojovat?"
"Nenecháme tě projít."
"Tak pojďte." Boj začal. Ikuto nařídil Iriemu, aby šel podat zprávu. On musel zůstat a pomoct těm dvoum. I když Irie šel zbytečně. Jelikož naši přátelé už vycítili cizí přítomnost. Nivia se zeptal:
"Veličenstvo, co máme dělat?"
"Musíme se připravit na bitvu."
"A co Kyoko?"
"Pošleme Kisukeho."
"Ale teleportací by to šlo rychleji."
"On jde po ní. Musíme ho, co nejdřív vyčerpat."
"Jak si přejete." Mezitím v lidském světě dívky přemýšlely nad strategií, jak Salamandra porazit.
"Jak ho tentokrát porazíme?"
"Je určitě silnější."
"Spojením se zlem mu dalo čím dál větší moc."
"Kdysi jsme ho proměnili v mloka."
"To nám asi už neprojde."
"Nechat ho zmizet z povrchu zemského."
"Kyoko, jak je možné, že ty vždycky porazíš nepřítele?"
"Nevím. Ochránit mé přátelé je moje povinnost."
"Závidím ti."
"Proč?"
"Stojíš si na svém názoru a máš nás všechny ráda. Vidíš světlou stránku temnoty."
"A to je chyba."
"Cože?"
"Je to slabina."
"Asi by se to tak dalo říct."
"Kaho?"
"Co?"
"Měla bych zůstat královnou?"
"Proč se na to ptáš?"
"Na to, aby andělský svět prospěroval, mě nepotřebuje."
"O čem to mluvíš?"
"Mohla bych znovu žít normální život?"
"To si opravdu přeješ?"
"Nevím. Jen jsem unavená." Rázem dovnitř vtrhl Kisuke. Jak moc špatná je situace?

PŘÍŠTĚ: Sbohem, Kyoko

22. City vyplouvají na povrch

29. prosince 2012 v 21:44 | Linda
Kujou a Kairi se na sebe nepříjemně dívali. Boj se měl odehrávat. Ikuto s Iriem očekávali, co se bude dít.
"Nemusíme bojovat."
"Bez boje to jinak nepůjde." Nesmrtelného anděla obklopila modrá aura. Kairi už neměl k dispozici Zephelův prsten, ale dokázal svou sílu už ovládnout. Zaujali bojové pozice a vystartovali. Mezitím v nedaleké místnosti se odehrával rozhovor mezi Youem a Kyoheiem.
"Ten trénink mě jednou zabije."
"You, zase si stěžuješ?"
"Nemůžu si pomoct. Je mi zatím jenom 14."
"Nedokážu si představit, jak to Meroko s tebou může vydržet."
"Ona je moje spřízněná duše."
"Chodíte spolu už rok, že?"
"Přesně tak."
"Ach jo."
"Najdi si také holku."
"To je těžký. Vždyť jsou tu skoro samí kluci."
"To je fakt."
"A kdybych hledal holku, tak bych tady neseděl."
"No jo."
"Ale zajímalo by mě, jestli Kyoko zůstane královnou."
"O čem to mluvíš? Jasně, že zůstane."
"Jsi si tím jistý?"
"Jsem."
"Jako královna má hodně povinností a vždycky bojuje sama. Nemyslíš, že je to vůči ní nefér?"
"Asi není štastná, že?"
"Podle mého názoru by bylo lepší, kdyby žila normální život. S Kairim a Hakuorem."
"Možná máš pravdu." Kujou s Kairim proti sobě bojovali a posílali na sebe nejrůznější formy útoků. Blesky, ohnivé koule, větrná tornáda a ani jeden z nich to nemínil vzdát. Nesmrtelný anděl svého protivníka kopl do nohy a archanděl mu vrazil ránu do obličeje. Pohybovali se rychle a vyměňovali si rány. Padali k zemi plní šrámů a ran. Ikuto nedikázal určit, co udělají a zatajil dech. Irie čím dál víc dumal, jestli bylo správné je nechat bojovat. Z jeho dumání je vyrušil skřípavý smích. Komu patřil?

PŘÍŠTĚ: Salamandr útočí

21. Kujou proti Kairimu

28. prosince 2012 v 13:19 | Linda
Kairi a Kujou spolu nemluvili od té doby, co se pohádali. Irie z toho začínal být na větvi a mluvil k Ikutovi.
"Jak dlouho to takhle ještě bude pokračovat? Nemluví spolu už tři dny."
"Já se nedivím." odsekl Ikuto.
"Jak nedivíš?"
"Jsou sice trochu jiní, ale mají jednu společnou věc."
"Kairi je bratranec Kyoko, ne? A má taky schopnosti archanděla."
"Pleteš se."
"Jakto?"
"Kairi není její bratranec, ale jenom její přítel z dětství."
"Jenom přítel z dětství? A kdo je tedy její bratranec?"
"Hakuoro."
"Hakuoro? Vždyť si vůbec nejsou podobní."
"Taky si to myslíš?"
"Ale jak to vůbec víš?"
"Od Youa. Řekl mi to."
"A jak se to od dozvěděl?"
"Hakuoro mu to řekl."
"Cože?"
"Jako malí se Kairi s Hakuorem prohodili."
"Proč by to dělali?"
"Protože Kairi Kyoko miluje."
"Miluje ji?"
"Copak tobě to nedocvaklo? Jde to poznat podle toho, jak se k ní chová." Irie si vzpomněl, že strávil s Kyoko taky nějáký čas a že na něj nemůže zapomenout.
"Ale nechováme se k ní úplně všichni stejně?"
"Dá se to tak říct, ale necítíme k ní úplně všechno stejně."
"Stejně.."
"Já například miluju Isamu a Koyko je pro mě kamarádka. Tobě se líbí Chiriko, že?"
"Jo."
"Takže se o ní taky přemýšlíš jako o kamarádce."
"Asi to tak bude. Takže dívej Tacuki má Fuuyumi, Rayne Kaho a co ještě ta holka Miyu. A to jsem ještě nezmínil další."
"Aha."
"Kujou je nesmrtelný anděl, takže žije už mnoho let. Sám a Kyoko se pro něj stala někým s kým by mohl strávit zbytek života."
"To chápu, ale nemyslím, že Kyoko k němu něco cítí."
"To máš pravdu. Ona je taková, že to nedává znát. Je přece královna a musí vládnout."
"A co v tom případě Zephel?"
"Taky k ní něco cítí, ale nemůže jí to říct."
"Důvod?"
"On je zase král. Teď tu pobíhá zlo a on si nemůže dovolit ji rozrušit."
"Chová se tedy dobře."
"To jo, ale za chvíli se odehraje bitva a my se staneme jedinými svědky."
"Jaká bitva?"
"Támhle." Ikuto ukázal prstem na zem, kde stáli proti sobě Kujou s Kairim.
"Tak co jsi chtěl, Kujou?" zeptal se otráveně Kairi.
"Teď to tedy rozhodneme."
"Co rozhodneme?"
"Zabojujeme si."
"Proč teď?"
"Když to uděláme, jeden z nás pochopí, kdo je z nás pro ni lepší."
"Rozhodne? Není to trochu dětinské?"
"Buď zticha. Já ji aspoň řekl, že ji miluju. Narozdíl od tebe."
"Možná. Avšak já ji zůstal nablízku celou dobu."
"Tak jsi jí to měl říct."
"Co bych tím získal."
"Já tím získal hodně."
"Proto ti ji nikdy nevydám."
"Jak nevydáš? Není to majetek."
"Vyhraju a zůstane se mnou."
"Jak chceš." Napětí mezi chlapci stoupá a oba jsou ochotní udělat pro získání její lásky všechno, Kdo z nich se stane vítězem?

PŘÍŠTĚ: City vyplouvají na povrch

20. Památka na Raimei

27. prosince 2012 v 21:54 | Linda
Kyoko si prohlížela dva stříbrné prstýnky.
"Takže tenhle patřil mojí mámě."
"A tenhle té čarodějce Raimei?"
"Určitě."
"Ale kolik jí je let?"
"Tehdy naznačovala, že víc, než si myslíme."
"Není přece nesmrtelná."
"Tp určitě ne."
"A co s tím budeme dělat?"
"Vezmeme to do andělského světa."
"Proč tam?"
"Moje máma se v něm narodila."
"To je taky pravda." Jejich konverzaci přerušil Rayne, který se tam zčistajasně objevil.
"Kaho!"
"Rayne!"
"Tomu nebudeš věřit."
"Čemu?ů
"Salamandr zničil Hiyoko."
"Hiyoko?"
"Jo. Poslalali jsme tam pár lidí a oni nám přinesli zprávu."
"A co ty Raimei?"
"Po té ani vidu, ani slechu."
"To přece.."
"Ještě stále to prošetřujeme, ale.."
"Hm."
"Předpokládá se, že je mrtvá."
"Cože?" Legendární anděl vyskočil. Obličej se svíral ve starostech. Pohled padl na prstýnek v ruce. Mezitím na jiném místě se muž smál a mluvil sám se sebou.
"Konečně úspěch."
"Jaký?"
"Hiyoko je pryč."
"Co je na tom úspěšného? Stejně se už rozpadal."
"To vím."
2Kdyby se ti třeba podařilo dobýt Bewani."
"Klid. Všechno má svůj čas."
"Jenom, aby to nebyla prázdná slova."
"Neboj se. Mám plán."
"Jaký?"
"Zničím třetí svět."
"Dál?"
"Pak lidský."
"Nakonec andělský, že?"
"Přesně tak."
"Ještě něco?"
2Zabiju nejslbší anděle."
"Vezmeš si jejich sílu?"
"Možná."
"Tvůj cíl je spíš něco jiného."
"Pomstím se Renovi a Kairimu."
A co Zenovi?"
"Tomu uštědřím lekci."
"A Kyoko?"
"Od ní si vezmu její moc."
"Hodně štestí."
"Díky."

PŘÍŠTĚ: Kujou proti Kairimu

19.Poslední dědictví

26. prosince 2012 v 13:00 | Linda
Naše hrdinka stále prohlédaval najrůznější kouty všech místností a hledala něco, co by připomínalo něco, co jí její máma zanechala. Nic nenašla. Stejně jako Kaho.
"Kaho, chceš v tom ještě pokračovat?"
"Určitě."
"Ty to nevzdáš, že?"
"Ne."
"Jak chceš." Otvíraly dveře, utíraly prach a nakonec vyšly i na půdu.
"Půda je vždy to místo, kde se všechno najde."
"Je to tak i ve fimech, že?"
"Přesně tak."
"Doufám, že to, co najdeme nebude kniha."
"Taky doufám." Na půdě panovala tma a dovnitř pronikal pouze jeden sluneční paprsek. Všechny věci zakrývaly prostěradla či ubrusy. Dřevěná podlaha neskutečně vrzala.
"Kyoko, proč ta podlaha, tak vrže? Rve mi to uši."
"Na půdu už nikdo dlouho nevkročil."
"Toho jsem si všimla, ale že to tady vypadá tak ušmudlaně, to jsem nečekala."
"Od té doby, co zemřela máma, sem nikdo nechodil."
"Promiň."
"Za co?"
"Že jsem se o ní zmínila?"
"Moje máma..moje naděje.."
"Naděje.."
"Dejme se do toho. Ať odsud můžeme, co nejdřív odejít."
"Dobře." Opět se pustily do hledání. Jenže stále nemohly vůbec nic objevit. Doufat v zázrak jim připadalo nemožné. Každopádně ke konci něco našly.
"Co je to?"
"Myslím, že šperkovnice." Před nimi stála zabalená krabička připomínající šperkovnici. Zmizely z půdy a sešly rychle dolů. Rozbalily jí a viděly, že nese bílou barvu se žlutými pruhy a topazem uprostřed. Pomalovaná kytičkami.
"Tohle je šparkovnice tvojí mámy?"
"Zřejmě ano."
"Otevři ji."
"Já vím." Jakmile to udělala, našla uvnitř šátek. Červený s vyšitým písmenem K. Kolem dokola vyšité malé hvězdičky tvořící korunu.
"Šátek? Ten je taky pro tebe?"
"Nevím."
"Co je tam?" Rozbalila ho a vevnitř našla přeložený kus papírů a dva stříbrné prstýnky. Jeden s písmenem M a druhý s písmenem R. Rozevřela dopis a začala číst:

"Milá R, máš se dobře? Už je to dlouho, co jsme se spolu naposled viděli, že? Stále mi nemůžeš odpustit, že jsem ti nevysvětlila důvod, proč se vzdávám své síly, že? Zamilovala jsem se do člověka a anděl přece nemůže člověka milovat, proto jsem se rozhodla, že strávím života s ním. Brzy se mi narodí i holčička. Přemýšlím, jaké ji dám jméno. Tak moc bych chtěla, abys ji mohla vidět. Doktoři říkají, že je krásná a že se budu radovat, až ji uvidím. Stále chci, abys ten svět opustila a začala žít v přítomnosti. Tohle je tedy sbohem. Tvá přítelkyně Miaka."

Kyoko dočetla a řekla:
"Takže ty prstýnky patřily mé mámě a její přítelkyni."
"Ale proč ji oslovuje R? Kdo může poznat, co je to za osobu."
"R. Mohla by to být.."
"Kdo?" Legendární anděl už jistě věděl, kdo to je. Musel rychle zpět do andělského světa. Zatím v Hiyoko Raimei těžce oddechovala.
"Co jsi to za monstrum, Salamandře?"
"Ptám se tě naposledy. Předej mi svou sílu."
"Žádná tady není."
"Pak zemři s tímhel světem." Nepřítel vyvolal obrovskou sílu a pomocí ní zničil Hiyoko. Voda se vypařovala, stromy kácely a zvířata umírala. Vše mizelo. Salamandr odcházel a nechal za sebou všechno tak. Dokonce i čarodějka. Rána v jejím těle čím dál víc krvácela a Raimei naposledy vydechla. Zemřela.

PŘÍŠTĚ: Památka na Raimei

18. Zničení Hiyoko

26. prosince 2012 v 12:19 | Linda
Raimei stála proti Salamandrovi.
"Proč mi nevydáš tu sílu a já místo toho ušetřím Hiyoko?"
"Ani náhodou."
"Hodláš mi stále odporovat?"
"Žádná taková síla tady už dávno není."
"Takže nebude vadit, když ho zničím. Tenhle svět se stejně už rozpadá."
"Zkus se ho ještě jednou dotknout a nepřežiješ."
"Už se bojím."
"Jak chceš. Tanec hvězd!" Vytvořila hvězdičky, které našeho nepřítele obklopily a vybuchly. Na jiném místě Kyoko seděla s Kaho a Miyu.
"Kde jsi byla?"
"Už jsme říkala, že u svého kamaráda."
"A cos tam s ním dělala?"
"Probírali jsme důlěžité věci. Potkala jsem tam i své přátelé z bývalé školy."
"Takže třídní setkání? To jsi mi mohla říct."
"Promiň, Miyu. Zapomněla jsem."
"Málem bych také zapomněla. Tady je ještě cukroví." Vytáhla malou krabičku, kam daly zbývající cukroví.
"Vypadá to dobře, ale nemusely jste mi ho schovávat."
"Co bychom to byly za kamarádky."
"No jo."
"Tak já pomalu půjdu domů."
"Domů?"
"Můj táta volal, že mu musím s něčím pomoct a že pak datum svatby probere s Kairim osobně."
"Vážně?"
"Takže doprovodíte mě?" Kaho s Koyko se zasmály a odsouhlasily. Brzy už viděly, jak nasedá do auta a odjíždí. Nakone se posadily a pořádně si oddechly.
"Už je konečně pryč."
"Jak konečně, Kaho? Ty jsi nebyla ráda, že je tady?"
"To ne, ale pořád poslouchat, jak vypráví všechno možné a básní o Kairim, tak je trochu nepříjemné."
"Ona je už taková. Vždycky, když se do někoho zamilovala, mohla o něm básnit třeba měsíc."
"Tos mi mohla říct."
"Promiň."
"No nic. Jak se vám dařilo v Hiyoko?"
"Nic moc. Uprostřed tréninku nás Zephel zavolal zpátky."
"Kvůli čemu?"
"Nevím přesně. Prý kvůli jakýmsi škodám."
"Víte, kde je už Salamandr?"
"Prý v Bewani, ale mám z toho dost špatný pocit."
"Jak špatný pocit?"
"Jakoby se mělo něco stát."
"Není to tak pořád?"
"Já nevím."
"Nevrátíme se tedy?"
"Ne. Počkám tady. Salamandr by se mohl objevit tady a já nemůžu odpustit, aby zase zpustošil andělský svět."
"Nechtěla jsi říct lidský?"
"To taky. Tyhle dva světy jsou v tak velkém ohrožení a já nemůžu dělat nic, než sedět."
"Co kdybychom porhledali tvůj dům."
"Proč?"
"Tvoje máma byla anděl, že? Co když tu po sobě něco zanechala?"
"To je možné."
"Tak se dáme do toho." Odběhly rychle do místnosti a šly hledat. V andělském světě šel Kisuke k Nejstaršímu místo k Zephelovi.
"Nejstarší.."
"Posle Kisuke, potřebuješ ode mně něco?"
"Přišel jsem podat zprávu."
"Neměl by to slyšet spíš Zephel?"
"Netuším, jak by král zareagoval."
"Tak povídej."
"Salamandr se v Bewani nenachází."
"Cože?"
"Zachytili jsme jeho přítomnost v Hiyoko."
"Hiyoko? Co tam pohledává?"
"Nevím přesně, ale přišel k nám muž jménem Choukysei a říká, že se chystá zničit Hiyoko."
"A co čarodějka Raimei, co to tam ochraňuje?"
"Bojuje s ním."
"A vyhrává?"
"Nejspíš ne, ale jedno je jisté. Hiyoko bude navždy zničeno." Co teď Nejstarší udělá?

PŘÍŠTĚ: Poslední dědictví

17. Napadení Salamandra

24. prosince 2012 v 14:02 | Linda
Miyu už přestalo bavit povídání.
"Kaho, zaveď mě za Kyoko."
"Ale.."
"Chci ji vidět. Jak dlouho bude ještě vyřizovat tu svoji věc?!"
"No.."
"Nezajímá mě, co si myslí, ale přišla jsem s ní trávit čas a ona prostě zmizí. Jako kdybych provedla něco špatného."
"Ty jsi nic neprovedla. Víš ty co, zavolám ji a zeptám se, jak dlouho ji to ještě potrvá."
"Dobře." Kaho vstala a šla si pro svůj mobil. Vyťukala její číslo a zavolala. Naše hrdinka ještě spala, ale jakmile uslyšela zvonění, zvedla ho.
"Halo?"
"Kyoko, kde trčíš?"
"Kaho? Proč mi voláš, tak brzy ráno?"
"Kde jsi? Miyu to tu už nemůže déle vydržet."
"Miyu?" Kyoko zděsila. Úplně na Miyu zapomněla.
"No?"
"Rozumím. Hned tam budu." Zavěsila. Padlá se vrátila k Miyu, která již trpělivě čekala na odpověď.
"Hned přijde."
"Konečně."
"Bože." Netrvalo dlouho a Legendrání anděl se ukázal u jejch dveří.
"Jsem zpátky!"
"Kyoko."
"Miyu."
"Jak jsi mohla jenom tak zmizet! To ti neodpustím." Přítelkyně z dětství se objaly. Neviděly se tedy dost dlouho. Nejméně pět dní. Za celou tu dobu ztratila pojem o čase. Co se dalo dělat. V tento moment nedokázala říct, jestli by měla Miyu prozradit pravdu, ale když o tom znovu zauvažovala,pochopila, že to nemůže udělat. Mezitím v Hiyoko se něco dělo. Raimei a Choukysei seděli na jednom místě a hráli karty. Ucítili neznámou osobu.
"Choukyseii, poslali jsme je všechny domů, že?"
"Ano."
"Tak čí je ta síla?"
"Nemám zdání."
"Podle toho tedy soudím, že je tu nepřítel." Jakmile to dořekla, objevil se před nimi neznámý muž. Obklopovala ho černá aura. "Vypadá to, že je tu."
"Zdravím." odvětil muž. Čarodějka vstala.
"Kdo jsi? A co tu pohledáváš?"
"Určitě jsi o měn slyšela. Mé jméno je Salamandr."
"Salamandr? Slyšela jsem o tobě."
"Jistě spoustu nesmyslů."
"Důvod tvého příchodu?"
"Chci získat sílu."
"Sílu? K čemu?"
"K dobývání."
"Dobývání? Ne k ochraně někoho nebo něčeho?"
"Ochraně? To nedělám."
"Chápu. V tom případě ti nemohu pomcot. Odejdi."
"Nikam nepůjdu. Vydej mi to obrovské množství síly, které se tady nachází."
"O čem to zase mluvíš?!"
"Nedělej ze mě hlupáka!" Ignorovala ho. Salamandr se naštval a zničil strom společně i s půdou pod ním. Na místě zůstala obrovské čára. "Tak co?"
"Dovolil sis poškodit tenhel svět?!" Raimei se zdála být naštvaná, ale ovládla se.
"Říkám ti, že tady nic takového. Odejsi, nebo tě donutím."
"To chci vidět." Promluvila k Choukyseii:
"Víš, co máš dělat."
"Rozumím."
"O mě se nestarej a zmiz odsud." Uposlechl, i když to pro něj nebylo snadné. Raimei se připravila. Musela ho zaměstnat a ochránit její svět. Ne. Musela uchránit všechno, co měla. V andělském světě spolu Kujou a Kairi nemluvili. Stále se cítili pod tlakem včerejší hádky. Zephel si povzdechl. Další problém během rozruchu. Chiriko s Tacukim si povídali.
"Kde je vlastně Kyoko?"
"Vrátila se domů."
"Jakto?"
"Měla návštěvu a nechala jí tam, takže se musela vrátit."
"Aha."
"Panuje tu, ale zvláštní atmosféra."
"To mi povídej. Ti dva spolu nemluví."
"Hakuoro je naopak zaměstnaný s Kisukem."
"Ostatné trénují."
"Anebo dělají něco jiného."
"Kdy ty boje konečně skončí?"
"Zanedlouho. Jenže skončí jeden a začne další."
"Ne, Kyoko tmu určitě udělá už přítrž."
"Jsi si tím jistá?"
"V Hiyoko přece zesílila a pamatuj, co námřekla."
"Co řekla?" Tacuki vzpomínal na její slova.
"Tento boj bude poslední. Vyhraji ať to stojí, co to stojí. Nedovolím, aby vás znovu zranili. Společně uděláme všechno, co bude potřeba. Vy všichni jste moje rodina. Jsem Legendrání anděl a je to moje povinnost." Chlapec se usmál.
"No, máš pravdu, Chiriko."
"Tacuki."
"Pojďme trénovat."
"To se ví." Společně odešli trénovat Závěrečná bitva se pomalu, ale jistě blíží. Opravdu Kyoko vyhraje?

PŘÍŠTĚ: Zničení Hiyoko

16. Zbytečné šarvátky

23. prosince 2012 v 13:00 | Linda
Zephel šel královnu přívítat.
"Vítej zpět."
"Děkuju ti."
"Tak, jak se ti trénovalo v Hiyoko?"
"Docela dobře, ale byla to pouze chvilka."
"Ani bych neřekl. Byli jste pryč tři dny."
"Tři dny?" Fuuyumi po jeho boku to vysvětlila:
"Čas v Hiyoko se od toho našeho poměrně liší. Tam čas strašně rychle letí."
"Ach tak."
"Mimochodem, Kyoko, proč jste sem tyk rychle chvátali?"
"Raimei nám řekla, že pro nás máte špatné zprávy a že bylo něco zničeno."
"Opravdu?" Naše hrdinka pocítila zmatení. Zen se přidal:
"Zephele, co to má tedy znamenat?"
"Já sám nevím. Nepamatuju si, že bych nahlásil nějaké škody." Obrátil se na Niviu, aby to prozkoumal a po chvíli odpověděl, že nic takového se nestalo. Ren zareptal:
"Takže nám lhali?"
"To není možné." odvětil Hakuoro. "A pokud jo, tak proto museli mít důvod."
"I když.." vzpomínal král.
"Co?"
"S těmi špatnými zprávámi jsou trochu blízko. Podařilo se nám zachytit Salamandra v Bewani."
"Bewani?" vyjekla Kyoko.
"Zcela netuším, co chystá, ale určitě tam je. Poslal jsem i Kisukeho, aby to prověřil a před chvíli se vrátil."
"Rozumím. A co máme tedy dělat?"
"Naší povinností je chránit tento svět. Kyoko, půjdeš se mnou. Stejně jako Nivia a Fuuyumi. Zen s Renem se přidají ke Kisukemu a ostatní též." Naši přátelé poslechli. Potom se král s královnou vydali za Nejstarším. Zephel poslal Niviu a Fuuyumi, aby šli do nahlížecí místnosti. Cestou spolu moc nemluvili. Přesto se neudrželi a prohodili spolu pár slov.
"Zephele.."
*Co?"
"Jsou tady všichni v pořádku?"
"Jistě. Nic jim není. Jen jsme všichni rozrušeni. Nepřátelé na nás stále útočí."
"Je to vlastně moje chyba."
"Tvoje? To přece nikdo neříká."
"Protože mě tu nikdo nechce ranit. Nemám pravdu?"
"Kyoko.."
"Jsem pouze přítěž."
"Co to povídáš?!" Odmlčela se. V hlavě si stále pokládala jednu otázku. Proč je Raimei vrátila zpět? Hrozilo jim nějaké nebezpečí? Zanedlouho dorazili k Nejstaršímu. Otevřel jim sám.
"Jestlipak to není náš král a naše mladá královna."
"Dědečku.."
"Pojďte dovnitř." Pozval je dál a zavřel dveře. "Tak, o čem jste se mnou chtěli mluvit?"
"Jde o Salamandra.."
"Zase tohle téma? Zephele, ty mě přivedeš do hrobu."
"Jsem král a musím něco dělat."
"Radši by ses měl uklidnit."
"Už jsem klidný."
"Nuže, dobrá. Teď chci, ale slyše něco od ní." Pohlédl na Legendráního anděla.
"Já nevím."
"Už jsi se s ním setkala, že?"
"Ano. Poprvé, když jsem potkala Zena s Renem a Kairiho."
"Jak jste ho porazili?"
"Proměnili ho v mloka."
"A ti, kdo za něj jsou zodpovědní, tak jsou Mira a Jett, že?"
"Ano, ale netrestejte je."
"Klid. To nemám v plánu. Teď se Salamandr spojil s temnotou a vrátil se."
"Přesně tak."
"Jaké komplikace. Teď tedy probereme všechno důležité kolem toho." Všichni tři se rozdpovídali a mluvili o různých střetnutí, bojích a o to jak ochránit lid. Napětí a rozrušení Šlo cítit na každém kroku. Když skončili, uslyšeli hádku.
"Je to tvoje vina!"
"Co je moje vina?" Kyoko poznala, že se jedná o Kujoua a Kairiho.
"Řekl jsi ji, že ji miluješ."
"Tak jsem byl upřímný."
"Zrovna v nejkritičnější moment. Je teď tvoje vina, že je zmatená a cítí se provinilá."
"Tak jí to řekni sám."
"Jsi úplně padlý na hlavu." křičel Kairi. Naše hrdinka ze sebe vydala:
"Co se tu děje?"
"Kyoko."
"Kairi, proč se tu hádáte?"
"To kvůli tomu, co ti řekl."
"Tamto?"
"Jo. Kvůli němu jsi poslední dobou skleslá a viníš se za to. On si toho nevšiml, ale já ano."
"Není přece důvod ho za to vinit," vložil se do toho Zephel. "A vy dva se nehádejte na chodbě. Když už se chcete hádat, tak běžte někam, kde vás nikdo neslyší."
"Rozumím."
"Každopádně je už dost pozdě. Běžte spát. Promluvíme si o tom ráno." Kujou i Kairi odpochodovali tiše a mračili se. Dívka nemohal říct nic, čím by pomohla a její obavy rostly čím dál víc a víc.

PŘÍŠTĚ: Napadení Salamandra

15. Nenadálý konec?

22. prosince 2012 v 21:02 | Linda
Raimei vyslovila zaklínadlo Pečeť se objevila opět nad její hlavou a povolala naše přátelé zpátky. Mlha pomalu ustupovala a naši přátelé měli chvíli problém poznat, kde se zase nachází. Jakmile znovu uviděli Raimei, tvářili se dost nezaujatě. Kairi v sobě zadržoval vztek.
"Tak jak se vám tam líbilo?" zeptala se čarodějka.
"Ušlo to." odvětil Zen.
"Jenom příště, aby ti nindžové byli trochu míň nároční." přidal se s úsměvem Ren. Čarodějka odvrátila svou pozornost na ostatní.
"To ty jsi nám odebrala naši sílu?"
"To jsem nebyla já, Kairi."
"Tak kdo?"
"Když jsem vás poslala skrz tu pečeť, dostali jste do nitra Hiyoko."
"Nitra?"
"Na chvíli. V tom případě jste se ocitli v situaci, kdy jste se stali obyčejnými lidmi."
"Víš, jak je to nebezpečné?"
"Vím."
"Určitě jsi na nás poslala i toho Choukyseie."
"Máš pravdu."
"COŽE???!!!"
"Choukysei vás měl prozkoušet a zjistit, jestli jste i bez síly vůbec užiteční."
"Spíš to vypadalo, že nás chce zabít."
"Na tom přece nesejde." Kairi se chystal znovu něco říct, ale Hakuoro ho uklidnil:
"Kairi, nech toho. To přece není zapotřebí." I naše hrdinku čarodějku chvíli pozorovala a stále měla spoustu otázek, na které se potřebovala zeptat.
"Raimei?"
"Kyoko."
"K čemu to všechno? Nezdálo se mi to jako trénink."
"Ono by se tomu ani trénink nemělo říkat. Lepší termín je rozcvička."
"Copak máme ještě něco přichystaného?"
"Ne. Musíte se vrátit do svého světa. Nechci, abyste dál pokračovali."
"Jaký to má smysl?"
"Král andělů Zephel před chvíli poslal zprávu, že chce vidět výsledky tréninku a ještě se může brzy objevit Salamandr. Hlásil, že nedaleko se našly nějaké škody."
"Chápu."
"A nevedli jste si špatně. Nikdo z vás. Jen mi občas připadá, že na něco čekáte. Sami jste pomalí a postrádáte jakoukoliv motivaci. Nemám právo vám to mít za zlé, ale pokud se nedáte do kupy a nebudete ty boje brát vážně, prohrajete. Znovu."
"My to bereme vážně."
"Ne. Kyoko, ty jsi nechala toho nepřítele uprchnout, i kdyžs ho měla zjistit. To, že se objevila Salamandr, je především tvoje chyba."
"No.." Bratranec Kyoko odsekl:
"Není to její vina."
"Její naivita a laskavá povaha jsou její slabina. Všichni jste se spokojili s tím, že jí budete chránit, ale ty, Kairi, máš myslet na sebe a zkoušet zdokonalovat své schopnosti. Hakuoro tu není od toho, aby tě neustále držel na nohou a podporoval. Zen a Ren pomáhají králi, ale připadá mi, že jsou jak nějací poskoci."
"Jsou to přátelé."
"A je to tu zas. Nikdy nic nechápete. Jsem na světě dýl, než vy, takže toho vím mnohem víc. Přátelé jsou sice ti, kteří vám podají pomocnou ruku, ale nesmíte zapomenout, že vás taky zradí, využijí a opustí vás. Vaší povinností je především spoléhat na sebe, než na ostatní. To si zapamatujte. Nejte jediní, kteří riskují svoje vlastní životy."
Kyoko opět položila další otázku:
"Raimei, ty jsi něco takového zažila?"
"Dalo by se to tak říct."
"Nepůjdeš s námi z toho místa?"
"Moje místo je tady. Jsi královna a přítelkyně. Tvým úkolem je ochránit lidi, co jsou ti nejdražší a stejně tak svou zemi."
"Já vím."
"Zeptám se tě. Co musí mít žena, aby se stala královnou?"
"Nic. Všechno musí obětovat pro ostatní."
"Přesně tak. Měla jsi matku s otcem a nejbližší přátelé. Přišla jsi o ně, ale nevzdala jsi se života a pokračovala dál. Našla jsi si nové přátelé a rodinu. Už se nemůžeš vrátit zpátky."
"Nemůžu se vrátit zpátky?"
"Ano. Všechny vás teď pošlu, abyste splnili to, co máte a přemýšlejte nad mými slovy."
"Dobrá. Děkujeme, Raimei." Čarodějka vyslovila další zaklínadlo a všechny je teleportovala. Jakmile zmizeli z dohledu, ozval se hlas Choukyseie.
"Byl dobrý nápad je nechat jít?"
"Ano. Udělala jsem jistá opatření."
"Myslíš to, že jsi je nenechala letět, ale poslala jsi je rovnou?"
"Už jsem říkala, že nepotřebuju, aby to tu ještě víc zdevastovali. Hiyoko si o nich udělala obrázek."
"A co nyní podnikneme?"
"Počkáme, co se stane a pak zakročíme. Nejsme od toho, abychom se řídili přihloupými rozkazy."
"Ty nesnášíš někoho poslouchat,že?"
"Přesně tak."
"Fajn. Dáme se do toho." Naši přátelé se brzy opět ocitli v andělském světě a čekala je řada objetí a milých přivítání.

PŘÍŠTĚ: Zbytečné šarvátky

14. Silnější, než kdy dřív

20. prosince 2012 v 18:34 | Linda
Raimei čekala pořád na stejném místě. Stálo pršelo jako z konve. Hiyoko se za tu dobu vůbec nezměnilo. Lidský svět. Andělský svět. Třetí svět a prastarý svět. To všechno se jí honilo hlavou. Brzy poznala, že se objevil Choukysei.
"Tak co?"
"Setkal jsem se s nimi."
"A co si o nich myslíš?"
"Jsou vskutku zajímaví."
"To jou."
"Proč jsem je měl vlastně testovat?"
"Přišli sem, aby zesíleli. Neodmítla jsem je. S pomocí pečetě jsem je přenesla do iluze."
"Máš na mysli nitro Hiyoko?"
"Přesně tak. Tohle kolem je jenom okolí. Zatímco oni jsou uvnitř."
"Odebrala jsi jim jejich síly?"
"To jsem nebyla já, ale Hiyoko."
"Vysvětlíš mi, proč jsem zrovna já musel hrát padoucha a vytvořit ty falešné ninjy?"
"Je to přece zkouška."
"Hm.."
"Člověk se rodí a rodí. Znovu a znovu. Neví vůbec, čeho je schopen. Neví, co ho čeká a nemine. Přesto v sobě má sílu. Z čeho je a odkud pochází. Takové otázky si často kladu." Choukysei si odkašlal:
"A co s tím?"
"Pokud se nenaučí bojovat i bez síly, tak jejich trénink nemá smysl."
"A ten Kluk Kairi se zdál jako tvrdý oříšek."
"S ním jsi bojoval?"
"Jo. Nechtěl se vzdát."
"A jak ten souboj dopadl?"
"Uvolnil ze sebe sílu."
"Tak se mu to podařilo."
"Bohužel mě neporazil."
"Dalo se to čekat."
"Jak čekat?"
"Musel vážně nutně chtít ochránit tu holku s jeho přáteli."
"Znamená to, že Hiyoko mu dovolila použít jeho sílu?"
"Nejsme si jistá, ale nemám zájem o to, aby Hiyoko ničili."
"Co tedy podnikneme?"
"Musím udělat jakási opatření."
"Hm."
"Brzy skončí jejich zkouška a já chci, abys na ně dohlédl, Choukyseii."
"Jak si přeješ."
"Můžu se spolehnout pouze na tebe." Co přesně Raimei zamýšlí?

PŘÍŠTĚ: Nenadálý konec?

13. Nová etapa prohry

19. prosince 2012 v 20:03 | Linda
Kairi stál proti nepříteli. Kyoko mu do ruky dala meč, aby se měl čím bránit a boj vypukl. Bratranec se proti němu rozběhl a máchl mečem. Choukysei s klidným býrazem pouze napřáhl ruku a zvolal:
"Temné koule." Ze země se vynořily malé černé koule, které po něm hodil. Náš hrdina se jim vyhnul, ale ne nadlouho. Praskaly mu před obličejem a on se mohl sotva pohnout.
"Co je to za útok?"
"Viděl jsi. Mé koule tě nikam nepustí."
"Ovládáš černou magii?"
"Přesně tak. Ještě je toho hodně, co jsi neviděl."
"Nemysli, že se vzdám." Vykročil levou nohou a znovu mečem mávl. A znovu. A znovu. Choukysei se vyhýval ladně a elegantně. Nemusel se vůbec namáhat. Věděl, že obyčejný mečho nezraní.
"Vždyť se na nic nezmůžeš."
"To se uvidí." Kyoko to sledovala a brzy po jejím boku stáli její přátelé. Ren s ní mluvil.
"Kyoko, nemyslím si, že to Kairi vydrží."
"Říkala jsem mu, ať to nedělá."
"On je prostě blázen."
"Myslí si, že ho dokáže porazit."
"Není to pouze odvedení pozornosti?"
"Já nevím."
"Bez schopností jsme bezmocní."
"Ale snažím se bojovat i bez nich, nebo ne?"
"Jo."
"Jen si nejsem jistá, jestli je to zkouška anebo sebevražda."
"Měl bych mu asi pomoct."
"Chvíli počkáme a uvidíme."
"Když myslíš." Počkali a dále sledovali. Choukyseiovi došla trpělivost a znovu zvolal:
"Temné plameny!" Kolem se probudily plameny. Normální oranžové barvy a vzápětí se změnily na černé. Pálily a dokázaly nahnat strach.
"Kruci."
"Tak co?" Plameny kolem Kairi udělaly kruh. Obklíčily jej.
"Nebojím se jich."
"Ale měl bys. Nemysli si, že jsou pouze na okrasu. Doopravdy pálí." Náš hrdina musel rychle něco vymyslet. Máchal mečem, uhýbal a útočil. Choukysei ho zranil, popálil a pomalu i porážel. Naši přátelé vše pouze sledovali a každý moment se chystali zasáhnout. Udělali by to, kdyby je včas nezarazil a nenaznačil jim, že vyhraje. Padl na koleno. Vyčerpaný a dost unavený.
"Ještě můžu."
"Jsi hlupák."
"Nenechám se od tebe porazit."
"Tak to dokončím!" Vytvořil si obří meč, kterým se Kairiho chystal probodnout. Při rozhodujícím momentě, kdy se jejich zbraně střetly, se objevil záblesk a Kairiho odhodil. Stejně jako Choukyseie. Bratranec Kyoko nedokázal vstát. Ani, když se u jeho brady leskl meč. Zavřel oči.
"Kairi."
"Kdo to je?"
"Kairi."
"Kdo to je?"
"Musíš se probudit."
"Nemám na to dost sil."
"Musíš."
"Chci spát."
"Nemůžeš spát. Jinak zemřeš."
"Zemřu?"
"Tvůj nepřítel nesmí vyhrát."
"Proč?"
"Chtěl jsi zesílit. Tak se snaž."
"Dobře." Choukysei zvedl meč vysoko do vzduchu a namířil na něj meč. Rychlostí se ho snažil probodnout.
"Kairi!!!!!" volali jeho přátelé. Včas čepel zachytil.
"Ty ještě dokážeš vstát?"
"Promiň, že jsem tě nechal čekat." Zasmál se.
"Cos to proboha dělal."
"Ten hlas měl pravdu."
"Hlas? O čem to mluvíš?"
"Nemůžu tě nechat vyhrát."
"Opravdu? Dodělám tě."
"Zvítězím."
"Cože?" Znovu se dali do boje a Kairimu se podařilo použít jeho sílu archanděla. Ohromnou září oslnil svého nepřítele a vytvořil obrovskou kouli.
"Tu máš!" vykřikl a hodil jí. Choukyseie zasáhla a odhodila pár metrů. Jenže stále se dokázal hýbat. Samozřejmě, že ten už se pomalu sesouval k zemi. Udělal to ještě jednou a zranil svého nepřítele.
"Dost dobré." Kairi se složil. Choukysei se, ale zvedl na nohy. To už naši přátelé neváhali a postavili se po boku jejich přítele. Kyoko natáhla i ruce jakože se to zakazuje a odhodlaně se dívala.
"Nech ho být. Vyhrál jsi, tak jdi pryč."
" Kairi Sanjou,..zajímavý soupeř."
"Jak můžeš znát jeho jméno?"
"Brzy se spolu zase utkáme. Teď se zatím mějte." Nepřítel odešel a naši přátelé osaměli. Hakuoro se ozval:
"Vyhráli jsme."
"Kairi to, ale schytal."
"Stane se. Brzy se zotaví."
"Spíše jsme tentokrát definitivně prohráli. Nepřítel nás porazil raz dva."
"Každopádně počkáme uvnitř v chatrči. Jsem unavený. Chci spát."
"To my všichni." Vzal iKairiho dovnitř, postarali se o něj a chystali se jít spát.

PŘÍŠTĚ: Silnější, než kdy dřív

12.Nespoléhej na svou sílu, spoléhej na svůj rozum

18. prosince 2012 v 21:27 | Linda
Naši přátelé seděli u ohniště a pili čaj. V noci se vkutku ochladilo a ledový vítr vzlétl k nebi. Před setměním objevili porozpadlou chatrč, ve které se rozhodli přečkat noc. Kyoko si dýchala na ruce a přemýšlela. V jejích očích se odrážela noc.
"Není ti zima?" zeptal se Hakuorův hlas.
"Zvládnu to."
"Vem si ještě trochu čaje."
"Ještě mám." Zen se přidal:
"Jak myslíte, že budeme pokračovat?"
"Napadli nás ninjové. Měli bychom zůstat ve střehu."
"Co ta Raimei chystá?"
"To nikdo neví." odvětil Hakuoro znovu. Kolem nich zašustil les. Vítr se začal poněkud zvedat, ale potom klesl. Ren už měl na jazyku poznámku. Jenže ji nevyřkl. Předběhl ho Kairi.
"Zajímá mě, jaký trénink podstupují ostatní."
"Určitě něco podobného."
"Možná, Rene." Vítr se začal znovu zvedat. Tentokrát už vycítili opravdové nebezpečí. Šli se schovat do chatrče. Noc potemněla ještě víc a měsíc vypadal, že se chystá schovat. Kyoko dodala:
"Zůstaňte tady. Půjdu se podívat, kdo to je." Nikdo ji nechtěl pustit, aby šla ven, a proto vyšel ven Kairi a naše hrdinka za ním v patách. Nikoho neviděli. Avšak za chvíli spatřili nedaleko postavu. Zahalenou, temnou jako samotná noc. Stejně tak zněl i jeho hlas.
"Hm."
"Kdo jsi?"
"Mé jméno Choukysei. Zabiju vás."
"Nevzdáme se bez boje."
"Vyzýváš mě? Přijímám."
"Jak chceš." Kairi zaujal bojový postoj, ale co mohl dělat. Neměla žádnou sílu a taky neměl žádnou šanci.
"Kairi, vždyť ho neporazíš."
"Nemůžu jenom sedět."
"Já vím, ale ani nevíme, co umí."
"Každopádně se musíme bránit."
"Je to nebezpečné."
"Ne nebezpečí jsem si už zvykl."
"Jak myslíš." Nyní se měl odehrát jejich souboj. Kdo vyhraje?

PŘÍŠTĚ: Nová etapa prohry

11. Nepředvídatelné kroky

17. prosince 2012 v 16:34 | Linda
Miyu se probudila.
"Kyoko?" vyklouzlo ji z pusy.
"Tak jsi se probudila." ozval se dívčí hlas. Miyu brzy poznala, že hlas patří Kaho.
"Kaho? Kde je Kyoko?"
"Pryč."
"Pryč? Kam šla?"
"Musela se o něco postarat. Brzy se vrátí."
"To vzala Kairiho s sebou?"
"Neměla na výběr."
"Jak neměla na výběr?"
"Jsou tu ještě nevyřené okolnosti." Podezíravost v dívčině tváři se výrazně ukazovala,že by chtěla znát důvod. Kaho se tvářila nejistě. Nepotřebovala, aby se teď Kyočina přítelkyně dozvěděla o andělech a temnotě.
"A co se mi vlastně stalo?"
"Omdlela jsi."
"Z čeho?"
"Z kouře."
"Z kouře?"
"Málem jste spálily cukroví."
"Aha." Padlá se ještě musela zeptat:
"Jak se cítíš?"
"Normálně."
"Nic tě nebolí?"
"Ne." Vzpomínala na slova svojí přítelkyně. Potřebovala znát, jestli Miyu opravdu v srdci nosí temnotu.
"Miyu?"
"Ano?"
"Co si myslíš o Kyoko?"
"Je to moje kamarádka."
"Nenávidíš ji?"
"Jak bych mohla."
"Miluješ Kairiho?"
"Ne, tak moc, jak bych si přála."
"Co je to za odpověď?"
"Mám ho ráda a chci, abychom se stali rodinou."
"Víš, proč tě to Kyoko nechce nechat udělat?"
"Říkala, že jsem mladá a že můžu počkat, až mi bude 18."
"Přesně tak."
"Nikdy jsem ji nenáviděla. Jen jsem ji občas záviděla. Jakou má volnost. Narozdíl ode mě."
"Chápu. Pověz mi víc o sobě." Obě se na sebe dívaly. Připadalo jim zvláštní, že spolu vůbec mluví. Miyu začala vyprávět o tom, jak žila, když byla menší.
"Narodila jsem se normálně v malém domku, kde žil můj táta a moje máma. Finančně jsme prosperovali a já mohla dostat cokoliv."
"Úplně cokoliv?"
"No, podařilo se mi k narozeninám obrovské dorty vysoké jako jeden pokoj a taky panenky či nové šaty."
"To já jsem dostávala pořád květiny a můj oblíbený karamelový dort."
"Jednou jsem málem i umřela."
"Jak?"
"Bruslila jsem na zamrzlém rybníku s kamarádkou a upadla jsem. Led pode mnou prasknul a už jsem byla ve vodě."
"Kdo tě zachránil?"
"Můj strýc, který jel naštěstí kolem."
"Díky bohu."
"Chodila jsem na skvělou základní školu, Dostala jsem na prestižní školu, našla jsem si kamarádky a i kluka, ale necítila jsem se obzvlášť štastná."
"Něco jsi postrádala?"
"Jistě. Hodně. Hrála jsem sice na klavír a housle, ale vůbec mi nešel tanec."
"Kyoko o tobě moc nevyprávěla."
"Jako malé jsme si hrály často, ale je to jenom pár měsíců. Nemůže znát každý detail mého života. Stejně neznám i ten její."
"Divila by ses, jak je bláznivý."
"Jak to myslíš?"
"Ne, nic. Pokračuj."
"Fajn." Povídaly si spolu a Kaho se dovídala každý bezvýznamný detail Miyina života. Jenže ji připadalo na tom něco divného. Říkala, že mohla mít všechno, co chtěla, ale neměla všechno. Našla si přátelé i kluka, ale přesto jí něco scházelo. Zdálo se jakoby ji někdo bral její štěstí. Čím blíž se k němu blížila, tím víc jej ztrácela. Mohl s tím mít něco Salamandr?

PŘÍŠTĚ: Nespoléhej na svou sílu, spoléhej na svůj rozum

10. Pečeť a zkouška

15. prosince 2012 v 11:21 | Linda
Zaklínadlo, které Raimei použila, přišlo Kyoko známé. Zeptala se Zena.
"Slyšel jsi to zaklínadlo?"
"Jo."
"Nepodobalo se to tomu našemu?"
"Myslíš kontrakt."
"To jsem taky něco takového říkala. Ve jménu Boha využívám tvo usílu. Na důkaz naší smlouvy jsem připravená obětovat svůj život."
"Vzpomínám si."
"Ještě ta pečeť. Neviděli jsme ji někde náhodou?"
"Kdoví." Hakuoro je vedl neznámým prostorem. Mlha jim všechno tížila. Sotva viděli na krok. Ren řekl:
"Zastavte se."
"Co se děje?" odvětil Kairi.
"Něco se blíží."
"Co přesně?"
"Nepřátelé. Je jich 5 nebo 10."
"Jakým směrem?"
"Zleva." Než si to stačili všechno říct, zaútočily na ně neznámé osoby v černém.
"Nindžové?"
"Co ti tady?" Nikdo nehodlal odpovědět. Čtvěřice chlapců nařídila Kyoko,aby se držela zpátky. Dívka chtěla bojovat, ale nevěděla jak, První se do akce pustil Ren.
"Světelná koule!" zvolal a snažil se jí vyvolat. Bez úspěchu. Vyhnul se útoku nindžy a srazil ho k zemi. Kairi si brzy uvědomil, že nemohou používat svojí sílu.
"Jsme bezmocní, Rene."
"To mi nemusíš říkat."
"Nějaký plán?"
"Stále přemýšlím. Dostal jsem se i do horší situace."
"Fakt? Kdy,"
"No, je to už dlouhá doba."
"Jak dlouhá?"
"Radši bojuj a nevyptávej se mě na hlouposti."
"No jo." Společně bojovali a vyhrávali, i když utržili několik zraněné. Jeden nindža se jim vyhnul a mířil si to k naší hrdince.
"Kyoko!" zvolali. Nindža se rychle blížil. Vytahoval dýku a shurikeny. Připravil se a hodi lprvní. Druhý. Třetí. A čtvrtý. Ani jeden ji netrefil, ale dýky ji zranila do ruky. Dýka se objevila nad jejím obličejem. Ani neucukla. Naneštěstí ji zachránil Hakuoro. Vyrval mu z ruky dýku a odkopl ho.
"Bože, taková práce."
"Hm."
"Kyoko, není ti nic?"
"Ne."
"Vážně. Takové podvádění nesnáším."
"Nejste zranění?"
"Jsou to jenom škrábance." Jaké nebezpečí na ně čekají?

PŘÍŠTĚ: Nepředvídatelné kroky

9. Cvičení v Hiyoko

14. prosince 2012 v 17:55 | Linda
Naši přátelé se museli převléknout. Do něčeho pohodlného. Raimei jim poskytla zvláštní oblečení. Vypadlo to jako unifroma,ale jednalo se o bojové oblečení. Něco jako kombineza. Neslo fialovou barvu. Táhlo se od kotníků po krk. Přes pás měli pásek. Na nohou se jim objevily vysoké boty, aby se jim dobře běhalo. Na kolenou, loktech měli chrániče a přes tělo vestu. Žádné vycpávky.
"V tomhle budeme cvičit?" zeptal se překvapeně Hakuoro.
"Vypadá to tak." odpověděl Kairi.
"Radši bych si chtěl ponechat normální oblečení."
"Slečna Raimei ví, že nám to prospěje."
"Hm." Zen s Renem se taky cítili nesví. Mít na sobě takovou podivnou kombinezu jim přišlo nepohodlné.
"Špatně se v tom dýchá."
"Nestěžuj si, Rene."
"Vážně. Jednou bychom mohli dostat něco, co nám lépe padne."
"Nemůžu uvěřit, že my dva jsme bratři."
"Jsme, i když nevlastní."
"Jistě, jistě. Kyoko, jsi připravená?" Anděl obrátil veškerou pozornost na naši hrdinku. Kyoko se tvářila poněkud zaraženě.
"Myslím, že ano."
"Co se děje?"
"Připadá mi to poprvé, kdy při cvičení se musíme takhle oblékat."
"Chápu. Dříve to tak nebylo, že?"
"Pamatuješ na to, jak jsme se setkali poprvé a udělali dohodu?"
"Pamatuju."
"Pak jsem se, ale stala královnou a kontrakt zrušila."
"Ale přesto ti chceme všichni sloužit."
"Někdy si říkám, jestli nebylo jiné cesty."
"O čem to mluvíš?"
"Kvůli mně zemřelo tolik lidí."
"Už zase sebe viníš za to, co se stalo?"
"A není to tak?"
"Nikdo tě z ničeho nic neobviňuje. Nikdo neříká, že je to tvoje chyba." Položil jí ruku na rameno. "Ber to z té světlé stránky. Setkali jsme se, spřátelili se a nyní spolu bojujeme. Já vím, že nic z toho, co se událo, není náhoda."
"Zene."
"Stále jsem tvůj dlužník a udělám všechno, abych zesílil a pomohl ti. Všichni trénují. Nejen my. Pokud chceš všechny ochránit, musíš zesílit."
"Rozumím." Z povídání je vyrušila Raimei.
"Skončili jste? Pokud ano, tak tedy začneme." Nezdálo se, že by někdo z nich volil cestu zpět. Očekávali, co se chystá přijít. "Nyní uvolním pečeť."
"Pečeť? Jakou pečeť?"
"Pečeť iluzí."
"Co je zač?"
"To poznáte brzy sami, Kyoko." Čarodějka mávla několikrát rukou a vyřkla pár slov. Kolem ní se rozprostily barevné pruhy a nad ní se objevila pečeť. Zářivá a mocná. "Ve jméně pěti živlů, uvolňuju pečeť. Na důkaz toho jsem ochotná obětovat svůj život."
"To zaříkavadlo.."
"Aktivovat!" Pečeť se uvolnila a silný bouřlivý vít naše přátelé zanesl do pečetě. Právě teď putovali neznámo kam a nemohli se vrátit, dokud nesplní úkol. Netrvalo dlouhou dobu, než se ocitli na místě.
"Halo, probuďte se." volala Kyoko.
"Kde to jsme?" ozval se její bratranec.
"Nejspíš v té pečeti."
"Ta Raimei, kam nás to zatáhla."
"No, znamená to tedy, že tady na nás čeká spoustu nebezpečí."
"Už to tak bude." Jak si naši přátelé povedou?

PŘÍŠTĚ: Pečet a zkouška

8. Raimei Eraklyon

13. prosince 2012 v 11:05 | Linda
Naši přátelé složili křídla a přistáli na jednom leknínů před neznámou osobou.
"Čekala jsem na vás." Kyoko se zeptala:
"Eh..ty jsi..?"
"Tohle místo není vhodné pro konverzaci. Následujte mě." Uposlechli. Naši přátelé si jí prohlíželi. Dlouhá kápě vypadala poněkud moc nově, než ošuměle. Její hlas se zdál příliš mladý, na to, aby patřil stařeně. Do tváře ji ani jeden z nich neviděl, ale podle jejích kroků se dalo uznat, že je zvyklá, tak chodit. Rozhlíželi se cestou kolem sebe. Pluli po leknínů a slyšeli zvuky kolem žijících zvířat. Kápě fialové barvy se zavlnila a odhalila dlouhý červený vlas. Brzy dorazili na dané místo. Stanuli před obrovským stromem. Neznámá vystoupila z leknínů a postavila se ke stromu čelem. Dotkla se jeho kmene a vyslovila:
"Otevři se." V kmeni se objevily dveře a otevřely. Pomalu vešla dovnitř a ostatní udělali totéž. Vystoupali po točivých a dlouhých schodech,než ucítili pevnou půdu pod jejich nohama.
"Sedněte si." Zen promluvil:
"Jsi Raimei Eraklyon?"
ƒ"Už dlouho, jsem tohle jméno neslyšela."
"Potřebovali bychom od tebe pomoct."
"Slyšela jsem. Chtěli byste zesílit."
"Ano."
"Víte, že touha k tomu nestačí."
"Toho jsme si vědomi." Raimei si sundala kápi a ukázala dlouhé svázané vlasy. Neměly červenou barvu ani fialovou či jinou barvu. Nesly purpurovou barvu. Stejně tak její oči zářící červenou rubínovou barvou. Přátelé na ní mohli oči nechat.
"Co na mě koukáte?" Ren odsekl:
"Myslel jsem, že budeš stařena."
"Nežiju tady, tak dlouho."
"Ale vždyť je ti pouhých 17."
"Právě, že vůbec."
"Jak tu v takovýmhle díře můžeš žít?"
"Normálně. Zařídila jsem si to tu." Hakuoro si odkašlal a radši se ujal slova. Vysvětlil Raimei, co se u nich děje a podal to tak stručně, že by to zezačátku nedávalo vůbec smysl.
"Takže máte nepřítele. Salamandra."
"Správně. Slyšela jsi o něm?"
"Možná, že tu žiju dlouho, ale vždycky něco zaslechnu. Vaše činy jsou neuvěřitelné. To musím uznat, ale všichni nepřátelé chtějí jednu osobu, že?"
"Ano."
"Předpokládám, že ji." Namířila svůj prst na Kyoko a zůstala na ní chvíli civět. Naše hrdinka měla na sobě dlouhé šaty černého nádechu a jasně třešnový kabát. Vysoké boty zařizovaly, aby necítila zimu. "Tolik nepřátel jsi zvládla porazit."
"Hm?"
"První z nich Salamandr, který ohrožoval Rena, Zena a Kairiho,že?"
"Ano."
"Pak Nezumiho, vraha tvé matky, ale otce Tacukiho a Chiriko. Následoval Zephel, temný anděl historie, který nyní vládne Andělskému světu a ty mu pomáháš."
"Ano."
"Potom Kuroki, neboli Věštec, bratr pohlcen zlem Shichira a Nory. Pak i svou starou přítelkyni Yui, přítele Kajiho či Junichiho. Nakonec zlovětsné zlo, které se ti bohužel nepodařilo zničit úplně."
"Nejspíše se spojilo se Salamandrem."
"Což je ted ten problém. Kairi, řekni mi, co si myslíš o Salamandrovi." Obrátila se k bratrancovi a upřela na něj svůj zrak. Nadechl se a začal:
"Salamandr se mě a Rena snažil dostat. Přinutil nás pro něho pracovat."
"A co jste dělali?"
"Snažili jsme se prostě chovat tak, jak od nás očekával, ale nedařilo se nám to. Pomáhali jsme Kyoko, což samozřejmě věděl."
"Tehdy jsi byl ještě kontraktor, že?"
"Ano." Raimei hltala každé slovo a vyvodila si z nich závěr. Chtěla, aby ji nechali čas na rozmyšlenou a obrátila se k nim zády. Uvařila vodu a připravila čaj. Zřejmě bylinkový. Podle toho, jak voněl. Zanedlouho jim vysvětlila, co by měli dělat, pokud chtějí zesílit. Věděla, že ji moc nedůvěřují, ale potřebovali se vrátit s pořízenou. Kyoko sledovala Raimei. Vypadala jako normální obyčejná dívka. Kdo by si myslel, že je čarodějka. Zjev může vždy klamat. Zbytek času věnovali tomu, že ji popisovali, co ovládají. Než se nadáli, setmělo se.

PŘÍŠTĚ: Cvičení v Hiyoko

7. Dlouhá cesta

12. prosince 2012 v 11:38 | Linda
Rozhodování netrvalo dlouho. Měla jít pětice nejbližších přátel. Kyoko, Kairi, Hakuoro, Zen a Ren. Sonata podala zeměpisné údaje o Hiyoko a vyrazili. Spíše letěli.
"Kolik je té Raimei vlastně let?" zajímal se Zen.
"Kdoví. Typl bych, že to bude stařena s plešatou hlavou." odsekl Ren.
"Tak stará být nemůže."
"Viděl jsi Nejstaršího?" Kairi se do toho vložil:
"Dávejte si pozor na jazyk! Tak neuctivě mluvit!"
"Oni nebudou poslouchat." zavolal Hakuoro. Naše hrdinka nic neříkala. Tiše uvažovala. Hlabou se jí stále honily úrovně jejich sil. Ona sama měla 4. úroveň. Mimo nezaslechla ani Kairiho hlas.
"Kyoko!"
"No?"
"Není ti nic?"
"Ne." Ona sama létala, ale Kairi létal s Renem a Hakuoro se Zenem. Cestou moc nemluvili, dokud se nedostali do Bewani a neobjevili ukrytý portál.
"Našli jsme ho celkem rychle."
"Jen se neraduj, Kairi."
"Sonata říkala, že do něj stačí skočit, že?"
"Vždyť ani nevíme, co je za tím."
"Asi přišel čas riskovat." dodal Hakuoro.
"To řekl, kdo?" Kyoko je oba napomenula:
"Tak společně." Vyrazila rychlostí vpřed rovnou do portálu. Na co čekali? Letěli přímo za ní. Portál vydával celou dobu nepříjemné zvuky, které se daly tak tak snést. Když si ho prohlíželi, uznali, že vypadá neobvykle od všech portálů, které viděli. Nesl jasně svítivou limetkově zelenou barvu a vevnitř se ještě objevovaly nádechy žluté s modrou dohromady. Vše se točilo do spirály a na konci na ně čekal východ. Ozářily je sluneční paprsky. Vyletěli vzhůru a překvapení v jejich tvářích neznalo rozmezí. Kyoko v životě neviděla nic tak neuvěřitelného. Dorazili do Hiyoko. Prastrarého světa, který pomalu, ale jistě umíral. Přesto krása tohoto světa vedla očividně k zamyšlení. Obloha se mohla chlubit svojí čistotou, místo mraků na obloze poletovaly ostrovy, stromy nabývaly gigantických rozměrů a rostly na nich neznámé plody ovoce. Zemi pokrývala jenom voda a na ni pluly lekníny s žábami, rybami a další živočichové. Květiny rostly ve vzduchu vzhůru nohama místo na zemi. Domy žádné a všude ohromný svěží vzdoušek a nesmírná síla.
"Takový zvláštní pocit."
"Jaká, Kyoko?"
"Copak to necítíte?"
"Nevíme, o čem mluvíš."
"Tenhle svět je naprosto kouzelný. I přesto, že tu nikdo nežije, panuje tu život. Všechno je tak jiné, než by si to člověk dokázal představit."
"A taky ta síla."
"Ano, Není divu, že po tomhle světě každý prahne. Ale i velká moc nese velkou zodpovědnost."
"To už tak je."
"I když si říkám, jestli Raimei není osamělá. Žít celou dobu tady. Nám to možná připadá jako chvíle, ale ona tu musí být už celou věčnost."
"Jenže mohla kdykoliv tenhle svět opustit, kdyby chtěla."
"I přesto.."
"Každopádně naším úkolem je ji najít." usmál se její bratranec. Přikývla. Vznášeli bůhví, jak dlouho, dokud neprozkoumali každý kout Hiyoko. Uslyšeli kroky. Pomalé a velice tiché. Neznámá osoba v kápi se zastavila.
"Vítejte, andělé. Čekala jsem na vás."

PŘÍŠTĚ: Raimei Eraklyon

6. Od začátku do konce

11. prosince 2012 v 14:35 | Linda
Kyoko nemohla jasně uvažovat. Miyu nabrala vědomí, ale nepamatovala si vůbec nic, co se stalo. Ještě, že tak. Naši přátelé si nedokázali představit, jaké by to mělo následky a co všechno by museli vysvětlovat. Ren s Kairim nepromluvili od té chvíle, kdy se dozvěděli o Salamandrovi.
"Kdo je Salamandr?" zeptal se Rayne.
"Nepřítel, se kterým jsme bojovali, když jsme se poprvé setkali s Kyoko. " odpověděl pohotově Zen.
"Neporazili jste ho?"
"Porazili. Proměnili jsme ho v mloka."
"V mloka?"
"Jo a zmizel se svými stoupenci. Ti se o něj měli postarat." Kairi ho napomenul:
"Není to přece jejich vina."
"Právě, že je." odbyl ho Ren. "Oni se o něj měli postarat."
"Je to moje vina!!!" vykřikla Kyoko. "Kdybych nebyla, tak lehkovážná, tak by.."
"Kyoko, no tak." uklidňovala ji Kaho.
*V posledním boji, kdy jsem s vymítačkami šla zachránit Dokuro, jsem uviděla zlo."
"Jakou mělo podobu?"
"Černého mraku. Usmívajícího a rozzuřeného. Vytvořil portál, který nás všechny měl uvrhnout v zapomnění."
"Ale ty jsi použila křídla znovuzrození, ne?"
"Bohužel jsem na to neměla dost síly. Nespíše, když utekl, tak se spojil se Salamandrem a společně vytvořili nového nepřítele."
"Chápu a právě teď nejsme dost silní, abychom se mu postavili."
"Přesně tak." Hakuoro se zamyslel a dostal nápad.
"Co kdybychom zkusili najít osobu, o které jsem se ještě nezmínil."
"O čem to mluvíš?"
"Myslím, že by vám to měla Sonata říct sama."
"Sonata?" Před zrakyvšech se odněkud vynořila malá víla. Plná energie a odhodlání.
"Zdravím vás."
"Co tě to napadlo?"
"Popořádě. Slyšela jsem každé slovo, které jste řekli a vypadá to, že ta dívka Miyu v sobě skrývá temnotu."
"Vždyť se vůbec nezdálo, že by v sobě držela něco takového."
"Zjev může klamat. Co ti Salamandr řekl?"
"Miyu mě nenávidí. Myslí si, že nechci, aby si vzala Kairiho a odešla s ním."
"Takové pocity máme občas i my andělé. Člověk nemůže mít všechno, co si zamane."
"Hm."
"Vidím, že všichni chcete nejspíš zesílit. Vysvětlím vám tedy jednotlivé úrovně vaší moci.

První jsou Zen a Ren. -Jejich útok: ohnivé koule = 1.úrovni, jejich spojený útok je 3. úroveň.
Druzí jsou Rayne a Kaho. Útok: Sjednocený úrok + super kop = 3. úrovni
Třetí Hakuoro a Kairi. - Útok: Ovládání stínu + schopnosti archanděla = 3.úrovni
Čtvrtí Nivia a Fuuyumi. - Útok: Vidění budoucnosti, otvírání portálu a pečetí = 4. úrovně
Pátí Amayaka a Isamu.- Útok: ovládají pocity, mají také paprky = 2. úroveň
Šestí Ikuto a Kyohei.- Útok: led, čtení myšlenek = 1. úroveň, ale řadí se většinou do druhé
Sedmí Irie a Kujou.- Útok: ovládání smyslů, zrcadlení a ještě nesmrtelnost = 4. úrovně
Osmí You s Meroko.-Útok: hypnoza, růžová mlha = 1.úrovni
Devátí Tacuki a Chiriko.- Útok: svázání, koule, léčení,= 1. úrovni, ale řadí se do druhé
Desátí Zephel a Ajuzawa.- Útok: koule, Zephelův prsten, sjednocený útok = 2.úrovni
Jedenáctí René a Tsuchioura.- Útok: Oko anděla, rostliny, hradby = 3.úrovni
A dvanáctá je Kyoko.- Útok: kouzlo nápravy, kouzlo vize budoucnosti, křídla znovuzrození, sjednocený útok,
křídla vzpomínek = 4.úrovni

Tak takhle bych shrnula vaši moc. Když opomenu ochránce jako Ahira, Kahina, Clay a spol. Na tomhle světě můžete ještě hodně zesílit, ale ne tak, abyste chtěli jenom moc a moc. Takové uvažování by vás zničilo. Stejně tak to je i se zlem. Zlo nabývá nejrůznější podoby a sílí každou chvilkou."
"A koho tedy chceš mluvit?"
"Pokud chcete zesílit a postavit se proti Salamandrovi, najděte Raimei Eraklyon."
"Raimei Eraklyon? Kdo je to?"
"Je to mocná čarodějka, o které se nemluvilo už celé dějiny. Dříve andělský svět parkrát navštívila, ale to bylo už dávno."
"A kde ji najdeme?"
"Už je to mnoho let, takže nikdo přesně neví, kde žije. Tedy kromě některých. Za pár let se mi podařilo najít,ale.."
"Ale.."
"Raimei nepříjíma jen tak někoho a je izolovaná od okolního světa. Žije ve čtvrtém světě, zvaném Hiyoko."
"Hiyoko? Není to prastarý svět?" ozval se nečekaně Ren.
"Dá se to tak říct. Hiyoko je svět, který se pomalu rozpadá. Nakonec bzy zmizí."
"Důvod?"
"V Hiyoko je ohromná síla a každý po ni prahne. Jediný, kdo ho ještě drží pohromadě, je Raimei. Teď by z něj zbyla pouhá hrstka popela."
"Jaktože jsme o něm nic doteď nevěděli."
"Nezjnámější jsou pouze lidský svět, andělský svět a Bewani. To jsou ty ze všech nejdůležitější a Hiyoko je pouze vedlejší. Kyoko, věř mi. Ve světě, kde žijeme, existuje spoustu dosud neobjevených tajemství. My umíráme a tajemstvích čím dál víc přibývá."
"Co když se nám ji nepodaří najít?"
"Tak se smiřte s tím, že Salamandra neporazíte."
"Jak se to mohlo stát."
"Kyoko, řekni mi, proč jsi se stala Legendárním andělem?"
"Abych pomáhala ostatním."
"Přesně tak a Legendární anděl se objevuje pouze jednou za spoustu let. Stejně tak lidé, kteří vlastní kouzelné schopnosti."
"Takže to je teď naším úkolem?"
"Správně. O miyu se postarám já a vy rozmýšlejte, kdo půjde. Náš nepřítel může být už o krok napřed." Zdá se, že naši přátelé nemají na výber. Jak se rozhodnou? Kde vlastně leží Hiyoko? Proč je tam ohromná energie? Jakou vlastní sílu Raimei Eraklyon?

PŘÍŠTĚ: Dlouhá cesta

5. Život anděla

10. prosince 2012 v 14:20 | Linda
Naše hrdinka si začínala myslet, že špatně slyšela.
"Můžeš to říct ještě jednou?"
"Neslyšela jsi mě?"
"No.."
"Řekla jsem, že až si Kairiho vezmu, tak půjdeš bydlet k nám."
"To je do tebe laskavé, ale to asi nepůjde."
"Jaktože ne?"
"Mám tu ještě spoustu nevyřízených věcí."
"Například?"
"Jsou tu lidé, kteří tu zůstali po mých zesnulžch přátelích a já musím být s nimi."
"To je jedna nevyřízená záležitost?"
"Ano."
"To můžeš dělat i tak." Legendárního anděla nenapadala žádná další výmluva. V hlavě se ji rázem objevil nápad. Vstala a došla k nejbližší skříní. Začala něco hledat. Obývací pokoj, ve kterém seděli vypadal normálně. Dvě bílá okna s bílým rámem, dřevěná skříň, pohodlné křeslo s gaučem v červené barvě, stůl s pruhovaným ubrusem, kožený koberec hnědá barvy, na zdech obrázky a rodinné fotografie a mnoho dalšího.
"Mám to."
"Co jsi vlastně hledala?"
"Fotoalbum."
"Fotoalbum?"
"Tvoje a moje."
"Naše?" Položila ho na stůl a rozevřela, aby obě mohly vidět, jak dříve vypadaly a co dělaly.
"Vidíš?"
"To jsme my."
"I po tolika letech přežily."
"Naše vzpomínky, přání.."
"Přesně tak." Zabraly se do toho, že málem zapomněly vyndat cukroví, které upekly.
"Voní to lákavě." řekla Kyoko.
"Ochutnáme?"
"Neměly bychom zavolat ostatní?"
"Ochutnáme a pak je zavoláme. Co kdyby to chutnalo odporně?"
"To je fakt." Každá z nich si vzala kousek a snědla ho. Cukroví se jim povedlo.
"Dobrota."
"Mňamka." Vzápětí se rázem pod nimi zem otřásla. Sotva se udržely na nohou.
"Co se to děje?" vyjekla Miyu.
"Doufám,že to není..." Větu nestačila dokončit. Pohltila je tma.
"Proč je tady taková tma."
"Miyu, drž se u mě."
"Ale.."
"Všechno ti potom vysvětlím." Tiše čekaly. Jejich dech. Jejich tlukot. Nic jiného neslyšely.
"Tak jsme se konečně potkaly." Bouřlivý hlas je trochu vyděsil.
"Kdo jsi a co po nás chceš?"
"Potkat tě na takovémhla místě."
"My se známe?"
"Ty mě neznáš, ale já tě znám celou věčnost."
"Jak to myslíš?"
"Ochráním tě." Nezpozorovala, že za jejími zády se objevily tamné šlahouny a chytily Miyu.
"Kyoko!"
"Miyu!"
"Zachraň mě!"
"Miyu! Počkej!" Miyin hlas ztichl, protože ji šlahouny začaly škrtit. Ztratila vědomí. "Co jsi to udělal?"
"Nikdo se mezi nás plést nebude."
"Nech ji napokoji. Ona s tím nemá nic společného."
"Právě naopak. Má toho s tebou hodně společného."
"Co?"
"Ona je tvoje přítelkyně a přesto obyčejný člověk, ale podezírá tě."
"Jak podezírá?"
"Neřekne to nahlas, ale hlas jejího srdce říká, že máš dát pryč ruce od Kairiho, jinak uvidíš."
"Nevěřím ti."
"Můžeš se jí zeptat sama. Já jsem pouze pozorovatel."
"Kdo tedy jsi a jak o mně víš?"
"Jsem starší, než ty a sledoval jsem tě už před tvým narozením."
"Před mým narozením? Snad nejsi.."
"Přesně tak. Myslela jsi, že jsi se mě nadobro zbavila, ale díky tvému neuspěchu v posledním souboji, jsem znovu ožil."
"Vždyť jsem tě porazila."
"Ne, úplně. A co kdybych teď zničil tu holku Miyu?" Vytřeštila oči. Vytvořila se obrovská koule temnoty, jež měla dívku pohltit.
"Přestaň!!!" Legendární anděl neměl sílu, aby nepřítele zastavil, ale síla zvenčí to dokázala. Temnota pomalu mizela a obě dvě byly zachráněny.
"Kyoko! Miyu! Jste v pohodě?" Hlas patřil Hakuorovi.
"Hakuoro."
"Neboj se. Už jste v bezpečí."
"Co Miyu?"
"Nic ji není."
"Díky bohu."
"Pěkně jste nás vyděsily."
"Vrátil se."
"Kdo?" Vyslovila jeho jméno a Ren s Kairim se zarazili. Nemohli tomu uvěřit. Salamandr se vrátil. Silnější, než kdy předtím. Jaké kroky učiní?

PŘÍŠTĚ: Od začátku ke konci

4. Nechtěné problémy

10. prosince 2012 v 13:27 | Linda
Ren neveděl,co dělat. Proto se chopil situace a vřele promluvil:
"Miyu, nechceš provést po domě?"
"Chci!"
"Fajn. Nejdříve si spolu, ale dáme čaj a pečivo."
"Pečivo? Upekli jste?"
"Ještě dříve, než jsi přišla." Kontraktor ho sledoval a Ren mrknul. Navzdory tomu všemu zmatku plánoval dopředu a měl v úmyslu Miyu zabavit, co na nejdelší dobu. Zen si vzal Kyoko stranou.
"Je opravdu bezpečné ji tady nechat?"
"Nevidím v tom problém."
"Ale vy tu přece už nežijete."
"Máš pravdu, ale stále to tu vlastníme. Není už nikdo, komu bychom ho mohli svěřit. A navíc.." Rozhlédla se po schodech, pokoji, místnostech, zdech a obrazech. ..." jsou tady všechny moje vzpomínky. Prodat tenhle dům je jako prodat část sebe."
"Kyoko."
"Brzy ji řeknu, kdo jsem."
"To myslíš vážně?"
"Přátelé mezi sebou nemají tajemství."
"Ale říct ji, že jsi no nenormální, je trochu.."
"Bláznivé. Já vím a taky těžké. Bohužel je to pouze jediná možnost." Uslyšela Raynovo volání a přispěchala k němu. Společně s Kaho jí vyprávěly, jak se s Miyu setkaly. Uvědomovala si, že by mohly brzy nastat problémy. Její zrak spočinul na všech jejích přátelích v místnosti. Zen, Kairi, Hakuoro, Kaho, Rayne a Ren. Ještě ke všemu měli dorazit Tacuki a Chiriko. Zanedlouho zvonivý hlas Miyu přivolal i ji.
"Kyoko!"
"Co se děje?"
"Podívej, co jsem upekla."
"Hm?" Přítelkyně ji ukázala vánoční stromeček.
"Pěkné."
"Nechceš se taky přidat?"
"Co?" Obrátila se k andělům a čekala námitky. Místo toho pronikavým hlasem Hakuoro zašeptal:
"Bež, nemůžeme tě mít pouze pro sebe." Kairi přikývl. Nechala se tedy táhnout do kuchyně, kde ji Ren podal zástěru. Podivně se na něj zachmuřila a on zamrkal. Nakonec uznala, že to zkusí. Nezměnila se. Miyu se narodila jako usměvavá a bezstarostná dívka se spoustou naděje a fantazie. Létala od trouby ke stolu a kontrolovala, jestli je vše v pořádku.
"Miyu?"
"Ano?"
"Ty si stále chceš vzít Kairiho?"
"Jistě."
"Nechceš počkat?"
"Ale proč?"
"Vždyť je ti teprve 17. Stejně jako jemu. Co třeba, až vám bude 18."
"Nezní to špatně. Můj táta chce, abych si ho vzala do konce roku."
"Zdá se mi, že spěchá."
"Taky mi to tak připadá."
"Chápu. Můžeš tenhle plech dát do trouby?"
"Jasně." Vzala si plech a strčila ho tam. Kyoko si sundala zástěru.
"Teď nastavíme teplotu a čas."
"Budeš stačit hodina a 300°C?"
"Určitě, i když si tím nejsem moc jistá."
"Tak přidáme."
"Půjdeme do obývacího pokoje?" Obě dvě se do toho pečení, tak ponořily, že si ani nevšimly, že Ren je už dávno pryč. Chtěl je nechat osamotě.
"Mimochodem, váš dům je něják prázdný."
"Tak nějak."
"Kde jsou tvoji rodiči?"
"Moji rodiči?"
"Vždyť musíš s někým žít."
"Oba dva jsou mrtví."
"Heh?" Překvapení v dívčiných očí se nedalo popsat. Ohromení, zaražení a smutek. To vše se z nich dalo, ale vyčíst. "Co se stalo."
"Nejdřív se posaďme."
"Fajn."
"Jakmile jsi se odstěhovala, tak dva měsíce po tom moje máma zemřela."
"Na nemoc?"
"Dá se to tak říct."
"Od té chvíle se skoro můj svět zhroutil. Narozdíl ode mě byl můj táta silný a oba jsme dokázali žít dál."
"A co se stalo jemu?"
"Zemřel před půl rokem. Zabili ho."
"Zabili?"
"Ano."
"Kdo? Zlodějové?"
"Nejspíš."
"Nejspíš? Vážně tomu nerozumím. Nemůžeš mi dát prostě stručnou odpověď?" Legendární anděl nepromluvil. Po jeho tvářích se kutálely slzy velké jako hrách. Koukal do prázdna a plakal. "Kyoko."
"Promiň."
"Za co se omlouváš?"
"Stále si na to nemůžu zvyknout. Kairimu zemřel otec na nemoc a je také sám."
"Vy jste oba teď sirotci?"
"Jak se to vidí,ale máme spoustu přátel, kteří žijí s námi a podporují nás."
"To je dobře, ale až si vezmu Kairiho, tak půjdete bydlet k nám."
"K vám?"
"Jsi přece Kairiho sestřenice, takže jsi součástí rodiny."
"Miyu."
"Souhlasíš?"
"No.."
"A ještě jedna věc."
"Jaká?"
"Až budete bydlet u nás, tak se už nebudeš muset stýkyt se svými přáteli." Co tím Miyu myslela?

PŘÍŠTĚ: Život anděla

3. Slib

8. prosince 2012 v 14:09 | Linda
Miyu pozvala následující den Kyoko k ní domů.
"Dobré ráno."
"Dobré ráno."
"Díky za pozvání."
"Za málo."
"Provedeš mě po domě?"
"Jasně. To se sluší a patří." Vystoupily po dlouhých točivých schodech vytvořené z kvalitního dřeva. Šlapaly po heboučkém fialovém koberci a prapodivnými vzory. Na stěnách, netřené žlutou barvou, visely portréty členů rodiny orámované obyčejnými rámy. Na parapetech stály ručně vyrobené vázy z keramiky a v nich se nacházely květiny.
"Je někdo s tebou,doma?"
"Ne,jsem doma sama. Táta musel něco vyřídit a máma je v práci."
"Chápu."
"Teď jsi tu ty."
"Kam to vlastně jdeme?"
"Do mého pokoje."
"Jsem zvědavá,jak vypadá."
"Bude se ti líbit."
"Vážně," Zanedlouho se ocitly na místě. Dveře se otevřely a Kyoko uviděla krásný pokoj. Kráčela po koženém koberci a Miyu vyprávěla,co kde má.
"Vpravo,jak vidíš,stojí skříň s mými oblíbenými knížkami."
"Co čteš za knížky?"
"Většinou detektivky."
"Jako Sherlocka Holmese?"
"To zase ne. Tam je stůl s mým novým počítačem od táty."
"To má každý z vaší rodiny vlastní počítač?"
"Má." Na zdi visela obrázky idola, na posteli seděla hromada plyšáků, plakáty polepené po židli a květináče na parapetech. Vše vypadalo obyčejně a uvolněně.
"Miyu?"
"Co?"
"Ty nemáš sourozence?"
"Ne. Jsem jedináček."
"Jako já?"
"Jenže mám spoustu přátel,takže mi to tak ani nepřipadá."
"Aha." Hrály spolu,než se setmělo a naše hrdinka musela jít domů. Jednou Miyu pozvala i Kairho a sdělila jim špatnou zprávu.
"Budu se stěhovat."
"Kam?"
"Asi do Ameriky."
"Ameriky? To je dost daleko."
"Já vím,ale musím tak kvůli tátově práci."
"Tak takhle."
"Ale nebojte se. Určitě se jednou sejdeme." Kairi odvětil:
"To se ví."
"Budeme čekat." přidala se Kyoko.
"A až se to stane,tak si tě Kairi vezmu a stane se z nás rodina." Oba přikývli a objali ji. Co dál?

PŘÍŠTĚ: Nechtěné problémy

2. Zvrat událostí jednou za druhou

8. prosince 2012 v 13:41 | Linda
Všichni se tvářili překvapeně. Nejvíc ze všeho asi Kairi, který se ozval:
"Snoubenka?"
"Ano."
"Nepamatuju si,že bych nějakou měl."
"Zapomněl jsi?"
"Na co?"
"Na událost před sedmi lety."
"Před 7 lety? Na jakou událost?"
"Asi na začátku prosince jsi k nám přišel i s Kyoko a my tři jsme si spolu hráli."
"Stále mi to nic neříká."
"Bože. Ty jsi tak natvrdlý." Miyu vyprávěla dál,ale Kairi si nemohl vzpomenout. Spíš nechtěl. Naše hrdinka je pozorovala a povídala si s Hakuorem.
"Něco mi to říká."
"Před 7 lety ti zemřela máma,ne?"
"Tak něják."
Já to nevím. Já tam nebyl."
"Kde vlastně Miyu bydlí?"
"To se jí musíš zeptat sama."
"Hm. Možná,že.." Kairi s Miyu na sebe pokřikovali,ale naštěstí je Hakuoro okřikl:
"Nechte toho,vy dva!" Mladá návštěvnice si zakryla uši,dokud Kyoko neotevřela pusu.
"Miyu?"
"Hm?"
"Mluvíš o našem prvním setkání?"
"Ty si ho pamatuješ?"
"Před 7 lety jsi k nám přišla." Vyprávěla a vzpomínala. Toho dne pršelo a padal sníh. Na ulicích panovala zácpa a v obchodě se to hemžilo davy lidí. Rodina s dívkou zaklepali na jejich dveře.
"Miyu,představ se." Před Lgendráním adndělem se objevila návštěvnice.
"Já jsem Kyoko. Jak se jmenuješ?"
"Miyu."
"Takže tě ráda poznávám,Miyu."
"Já tebe taky."
"Půjdeme si hrát?"
"Dobře." Chytly se za ruce a běžely. Dorazily do chodby,kde nesvítila světla.
"Bojíš se?"
"Ne."
"Tak fajn." Naše hrdinka pustila její ruku a rozběhla se napřed.
"Počkej!"
"Nepočkám." Miyu cestu zakopla a dala se do pláče,ale to už jí její kamarádka pomáhala vstát. Na jejich tváři se objevily úsměvy. Radostné a bezstarostné.

PŘÍŠTĚ: Slib

1. Miyu Koshiro

6. prosince 2012 v 17:15 | Linda
Padá sníh a blíží se nejkrásnější svátek v roce. Jsou to Vánoce. Všude kolem jde cítit vánoční atmosféra a náleda lidí je radostnější,než obvykle. Obchody již zaplnily hračky a stánky obklopila vůně cukroví. Kaho se zrovna procházela s Raynem a rozhlížela se.
"Líbí se ti tu něco?"
"To né. Jen se dívám."
"Hledáš něco?"
"Chci dát něco Kyoko a ostatním."
"Hm. Tak půjdeme spolu." Dvojice ochutnala cukroví, nakoukla do obchodů a smála se. Cestou narazili na neznámou dívku.
"Au,to bolí."
"Nemůžeš se dívat na cestu?" vyjekla neznámá.
"Omlouvám se." Kaho si všimla,jak dívka vypadá. Měla krátké růžové vlasy, lesklé modré oči a hnědou školní uniformu.
"Hm?" Pomohla neznámé vstát a Rayne promluvil:
"Kaho,půjdeme?"
"Kyoko na nás čeká." Chystali se odejít,ale neznámá je zastavila.
"Říkali jste Kyoko?"
"Jo."
"Myslíte Hiroko Kyoko?"
"Přesně tu." Modré oči se rozzářily.
"Zavedete mě k ní?"
"Proč?"
"Prosím. Znám se s ní a chtěla bych ji vidět." Dvojice nic nenamítala a radši poslala dopis do andělského světa. Přijmul jí Kisuke a podal jí naší hrdince. Kairi s Hakuorem stáli poblíž. I Chiriko s Tacukim. Otevřela zprávu a přečetla si jí. Na její tváři se objevila vráska.
"Co v něm stojí?"
"Přijede nám návštěva."
"Jaká?"
"Naše dávná přítelkyně,Kairi." Tacuki namítl:
"Ona má řpijet sem? To přece nejde."
"Ne. Bude nejlepší,když přijde do domu,kde jsem bydlela."
"Ale ten už nikdo neobývá."
"Sice ne,ale je načase se tam vrátit." Kairi požádal Zephela o vílu Sonatu. Souhlasil a odešel s archanděly na poradu s Nejstarším. Zen s Renem,jež všechno slyšeli, se k nim připojili. Portálem je Fuuyumi přenesla nadané místo,kde se dali do práce. Mezitím neznámá seděla v domě Kaho a pila jablečný džus.
"Mohla bys nám konečně říct,kdo jsi?"
"Mé jméno je Miyu Koshiro. Těší mě."
"A co máš společného s Kyoko?"
"Jsem její přítelkyně z dětství."
"Aha. A co tu pohledáváš?"
"Hledala jsem ji,abych si s ní mohla promluvit."
"Tak to abychom šli do jejich domu." Obě dívky se vydaly na cestu a dorazily do domu Kyočina otce. Padlá si nebyla jistá,jestli tohle nezpůsobí problémy,ale jakmile otevřely dveře a vešly dovnitř, všichni je už očekávali. Kairi s Hakuorem stáli hned vedle sebe a Hakuoro ji zdravil:
"Vítej,Miyu."
"Hakuoro."
"Máš se?"
"Jasně. A Kairi.." I on se přidal:
"Rád tě vidím."
"Je tu Kyoko?" Nemusela nic říkat. Poznala to,jakmile ji odvětil přívětivý hlas.
"Miyu?"
"Kyoko!" Neznámá se jí vrhla kolem krku a objala ji.
"No tak."
"Promiň. Tak moc jsem tě chtěla vidět."
"Můžu se zeptat,jak ses tu objevila?"
"Přijela jsem."
"Je to už dlouho?"
"Pár dní."
"Hledala jsi náš,že?"
"Neměla jsem vaše číslo a po sedmi letech jsem nemohla vědět,na jaké ulici je váš dům."
"Vypadá to,že tě dnes potkalo štěstí."
"To jo."
"Málem bych zapomněla. Musím tě všem představit." Zavolala na všechny své přátelé a představila je všechny od Rena až po Kaho. "Tohle je Miyu Koshiro. Moje kamarádka z dětství."
"Ještě je tu jeden důvod,proč jsem přišla."
"Jaký?"
"Kdy se koná svatba?"
"Čí?"
"Moje a Kairiho."
"Tvoje a Kairiho?"
"Snad jste nezapomněli. Já jsem přece Kairiho snoubenka a dnes přišel de,kdy se máme brát." Co na to naši hrdinové?

PŘÍŠTĚ: Zvrat údalostí jednou za druhou

Divka bez usmevu 9 obsah

18. července 2012 v 15:56 | Linda
Blíží se Vánoce. Nejkrásnějsi svátek v roce. Dávani dárku, zdobeni stromečku s pečeni cukrovi. V andělskem světě se to neměni,ale také se o Vanocich vyznavá láska. Dohromady se daji Irie s Chiriko. You s Meroko a Tacuki s Fuuyumi. Jenomže atmosféru musi někdo narusit. Tentokrát se bude jednat o Kauriho snoubenku Miyu Koshiro,se kterou se zasnoubil před 7 lety,ale zrejme na to zapomněl. Jak se později ukázalo,tak Miyu a Kyoko jsou dobré kamarádky. Bohužel ani temnota nepřichazi pozdě. Jak to dopadne?


Datum> 6.12.2012 az do 31.12.2012


Divka bez usměvu 7.serie..Davny slib
8.serie...Minulost kazdeho z nas
9.serie..Snoubenka


 
 

Reklama