* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Grevil

Dějství 12: Otec a syn

29. října 2012 v 22:14 | Linda
Zombie se hrnuly. Vstávaly ze záhrobí. Útočily na Ravena a Alfonse. Ti dva naopak používali své kosy,aby zombie skolily na zem. Jejich oči nebezpečně zářily. Sledoval jsem vše se zaujetím. Brzy na to se ozval hlas. Temný a hrubý.
"Vítám tě. Děkuji ti,že jsi přišel."
"Kdo jsi?" uslyšel jsem svůj vlastní hlas. Neznámý,ale nemluvil ke mně.
"Ravene,jsi připravený na odvetu?" Konečně jsem viděl,odkud ten hlas přichází. Přímo ze samotného Alfonse. Jeho vražedný výraz se vrátil. Teď už to byl opravdu nepřítel ovládán zlem. Můj přítel odvětil:
"Přišel čas,aby ses ukázal."
"Hm? Takže jsi to předvídal? Vskutku úchvatné."
"Radši bychom se měli dát do toho." Bez jediného dalšího slova začali bojovat. Jako tehdy se ozval zvuk kovu. Každý úder,každý krok jsem zachytil svýma očima. Než jsem stačil cokoliv říct, spatřil jsem Ravenovo probodnutí. Vykřikl jsem:
"Ravene!" Běžel jsem rychle k němu. Podíval jsem se na něj. "Není ti nic?"
"Zakuro." Nesmírně krvácel a ztratil vědomí.
"Jaktože ho ta kosa zranila?" Alfons se nad jeho otázkou pousmál.
"Nezáleží na tom,jestli jsi zombie nebo lovec zombie. Jsi zranitelný. A nyní z něj určitě vyprchává život."
"On nemůže zemřít."
"Možná ne,ale co kdybych ho ještě jednou zranil touhle kosou a ušetřím ho od bolesti?" Nic jsem už neřekl. Jen jsem upřel zrak. Alfons nakonec na mě a Ravena poslal nespočet zombie,ale nás oddělali. Mlátili do nás,škrábali a snažili se nás uškrtit. Neměl jsem žádnou sílu se ubránit,ale ve chvíli,kdy jsem to už nevydržel, jsem vykřikl:
"PŘESTAŇTE!!!" Nečekaně se lapis lazuli rozzářil neuvěřitelným světlem a zabalil nás do světla. A já po chvíli uslyšel Ravenův hlas:
"Zakuro.."
"Ravene,je ti dobře?"
"Jsem v pořádku díky tobě."
"Jenže,proč se vznášíš?"
"Musím odejít."
"Kam?"
"Na vzdálené místo." Ravenův hlas se změnil. Zněl nyní důvěryhodně a laskavě.
"Tati?" Po jeho tváři se rozlil úsměv.
"Ano,jsem to já." Chtěl jsem mu toho tolik říct. Bohužel jsem nenašel ta správná slova. Naopak jsem poslouchal.
"Je čas jít."
"Počkej,tati!" Než jsem se nadál,zmizel. Nejen on,ale iRaven a já se po dlouhé době probudil. Sluneční paprsky přinesly nový den. Od této události uběhl přesně měsíc. Opět jsem chodil normálně do školy a na Ravena si nikdo nepamatoval. Kromě mě. Stejně tak Alfons,který zmizel. Právě jsem šel cestou kolem pole,kde jsem se s ním setkal poprvé.
"On se už nevrátí." řekl jsem si pro sebe a vzápětí jsem ucítil vítr nesoucí se přes okolní krajinu. A nejen to. Znovu jsem z pole zaslechl dobře známou větu:
"Nastal čas."


Konec příběhu

Dějství 11: Moc lapisu

28. října 2012 v 16:56 | Linda
Čekal jsem,až Raven vstane z postele. Všechna krev a všechny zranění,která měl, se zahojila za celou tu dobu,co jsem spal. Zajímalo by mě,kolik uběhlo za tu dobu času. Hledal jsem na stěně hodiny. Kupodivu jsem je nenašel. Jistě. Máma je sundala,aby vyměnila baterii.
"Zakuro?"
"Hm?"
"Jak dlouho jsem spal?"
"Sám to nevím." Brzy se ozval hlas mojí mámy,kteří říkal:
"Zakuro, pojď na snídani."
"Už jdu!" odvětil jsem jí. Raven se usmál.
"Vypadá to,že je nový den."
"Jaktože včerejší noc,tak rychle skončila?"
"Nevím. Poslední,co si pamatuju,bylo to,že jsi na mě mluvil."
"Omdlel jsi v koupelně. Ještěže jsem tam přišel já a ne moje máma. Omdlela by hrůzou."
"To jsem vypadal,tak strašně?"
"Na těle jsi měl zranění a z úst ti tekla krev. Mám něco dodat?"
"Ne. Ty jsi tu zůstal u mě celou dobu?"
"Jo." Nemohl jsem říct,že jsem usnul. Znělo by to divně a on by se mi zase smál. Podíval se na mě. Jistě pochopil moje vedlejší myšlenky.
"Nebudu se tě na nic ptát."
"Proč?"
"Počkám,až to řekneš sám. Ale teď bych vážně něco zakousl."
"Nejdřív si,ale musíme vyčistit zuby."
"No jo. Rozumím." Oba jsme otevřeli dveře a vyšli z pokoje rovnou do koupelny. Prohlížel jsem se v zrcadle. Modré vlasy a žluté oči. Připomnělo mi to sen,který jsem měl. Bylo by možné,abych byl s Ravenem příbuzný? Možná ano. Možná ne. Uvažoval jsem,jestli bych se neměl zeptat mámy. Raději ne. Nechtěl jsem ji rozrušovat. Zeptal jsem se:
"Co se stalo mezi tebou a Alfonsem?"
"Byli jsme přátelé. On od pána podsvětí dostal lapis lazuli a pořád se s ním všude vychvaloval. Z legrace jsem ho vyzval na souboj a vyhrál ten lapis. Nechtěl jsem mu ho vzít celý a chtěl ho rozříznout,ale zombie se přihnala a lapis rozpůlila na polovinu."
"Neudělal to Alfons náhodou?"
"Tak trochu. Ale ten lapis mi zachránil život."
"Co když tě nezachránil lapis,ale pán podsvětí|?"
"Je to možné,ale já ho našel."
"Chápu." Rázem Raven ucítil zombie. Odhadl jsem to podle toho,jak se tvářil. Seběhli jsme rychle schody a vymluvili se na to,že si jdeme zaběhat. Jak se dalo čekat,tak uběhlo 72 hodin. Zombie na hřbitově se opět probouzely k životu. Jediné,co jsem nečekal, se zdála být Alfonsova přítomnost.
"Alfonsi!"
"Zdravím!"
"Hlavně neříkej,že chceš teď odvetu."
"Právě naopak. Přišel jsem pomoct." Oba po sobě hodili matoucí výraz,aby vyzráli nad tím druhým ,ale zřejmě se jim moc nevedlo. Připravili se na tuhý boj. Co teď?

Dějství 10: Ravenova minulost

28. října 2012 v 16:54 | Linda
Raven se neprobouzel. Začínal jsem se bát. V ruce jsem svíral lapis a modlil se. Opravdu jsem se modlil. A nepřestal. I když jsem viděl,že vyzařuje jakousi aurou.
"Zakuro."
"Hm?"
"Otevři oči." Neznámý hlas mě donutil otevřít oči. Necítil jsem se být vzhůru. Právě naopak. Stále jsem spal. Jen jsem se dostal na jiné místo.
"Ééé!!!Ééé!!" ozývalo se odněkud. Že by se jednalo o dětský pláč. Nedaleko jsem si všiml zamilovaného páru s malým dítětem v ruce. Ženě spadaly do obličeje dlouhé modré vlasy,její tělo zdobily růžové šaty,usmívala se svými plnými rudými rty,její hnědé oči se třpytily štěstím. Naopak muž měl hnědé kudrnaté vlasy,zlatavé oči, kožené kalhoty s košilí a boty. Dětátko se usmívalo.
"Adriane,drahý. Podívej se na našeho synáčka."
"Jaký kouzelný chlapec. Darovala jsi mu život,moje milovaná Miriano."
"Vlásky má po mně a oči po tobě."
"Jaké mu dáme jméno?"
"Jeho jméno musí znamenat něco výjimečného."
"Co třeba Oscar?"
"Tak se jmenuje jeho dědeček."
"A co Luwa?"
"Tak se jmenuje moje matka."
"Tak co Raven?"
"Jak jsi na takové jméno přišel?"
"Napadlo mě to. Raven patřil mezi moje oblíbené hrdiny z knížek."
"Maličký,líbí se ti jméno?" zeptala se žena a dítě se uculilo. "Líbí se mu."
"To je dobře." Pochopil jsem,že to dítě je Raven. Můj přítel. Což mi připomnělo jednu věc. Moje vlastní dětství. Nevzpomínal jsem si na to,jak mi moji rodiči vybírali jméno. Rozhodl jsem se ze zvědavosti dívat dál.
"Ravene,ty jsi tak talentovaný." promlouval otec nyní už ke čtyřletému chlapci.
"Myslíš,tati?"
"Jistě. Tvoje hra na klavír je úžasná. To,jak sleduješ noty,jak hraješ,je nepopsatelné,ale nejsem dobrý jako ty,tati."
"Jednou mě jistě překonáš." Viděl jsem,jak se Raven zlepšuje ve hře na klavír. Dokonce chodil na hodiny společenského tance. Ve škole měl skvělé známky,vynikal v plavání a rád četl detektivky. Vyhrál spoustu medailí a vymyslel vlastní skladbu. Jenže přesně v osudový den auto s ním a jeho rodiči havarovalo. Zemřel,ale podařilo se mu vrátit jako zombie zpět. Díky moci kouzelného lapisu. V tu chvíli můj sen skončil a já nabral vědomí doopravdy. Lapis ještě jemně zářil,ale už pohasínal. Zatímco Raven stále spal.
"Ravene,jsi vzhůru?" zeptal jsem se bez rozmyšlení. Nejdřív se neozývala žádná odpověď,ale pak jsem uslyšel jeho hlas.
"Jsi hlučný."
"Díky bohu. Je ti lépe?"
"Je. O trochu."
"Myslel jsem,že se už neprobereš."
"Prosím,nedělej rychlé závěry." zasmál se a pohladil mě rukou po hlavě.

Dějství 9: Hlas zraněného

26. října 2012 v 10:46 | Linda
Podíval jsem se pozorna na lpis lazuli. Modrý šperk v mé ruce zářil. Připomínal mi to nejčistší moře na světě,které jsem si dokázal představit. Málem bych zapomněl na Ravena a Alfonse,kteří ještě stála bojovali prot zombiím. Pokusil jsem se vstát,ale rázem jsem uslyšel hlas.
"Drž se od zombie dál."
"Kdo jsi?"
"Ochraň lapis. Nesmíš ho dát do ruky Alfonse la Morte."
"Proč?"
"Musíš si jej nechat. Nyní je v rukou člověka. Díky tomu bude sílit a až se najde druhá polovina, budou zombie poraženi."
"Opravdu?"
"Věř mi." Znělo to divně. Vypadalo to,jako bych si povídal s lapisem. Otočil jsem se k těm dvoum. Postavil jsem se. A vykřikl:
"Držte se od nich dál!" Ukázal jse lapis a z něj vyzařovala síla,která zombie zažehnala. Když zmizely,přistoupil jsem k Ravenovi.
"Jsi celej?"
"Jasně."
"Získal jsme tvůj lapis."
"Nech si ho u sebe."
"Co? Výdyť je pro tebe ta nejdražší věc." Slyšel jsem,jak se zasmál.
"To není."
"Tak.."
"Proč? Zombie mi ho vzala. Tím jsem dokázal,že u mě není v bezpečí. Je to lepší,když ho má u sebe někdo jako ty."
"Myslíš to upřímně?"
"Co s tím?"
"Není to jenom kvůli tomu,že jsem člověk a že jeho síla vzroste?"
"Kdo ti řekl takovou hloupost?"
"Nikdo." Raven sklouzl očima po Alfonsovi.
"Alfonsi,dáme si odvetu příště."
"Jsem pro."
"Moje rány se zas musí zacelit. Jiank se nepohnu."
"Jsi přece zombie. Můžeš se dát do kupy."
"To je jasný,ale jeho máma si bude dělat starosti,kde zase vězí." Chtěl jsem ho opravit,ale příkře se na mě podíval. Tím mě umlčel. Alfons la Morte zmizel rychle. My dva jsme se vypravili na cestu domů. Cestou jsme neprohodili ani půl slova. Doma mě máma objala a plakal. Bála se o mě Uklidňoval jsem jí,že se nemusí bát. Že se vždycky vrátím. Raven zamířil do koupelny a já do svého pokoje. Dělal jsem si starosti.
"Bože. Jemu to v koupelně trvá. Radši se půjdu podívat." Seběhl jsem p oschodech a zaklepal na dveře koupelny.
"Ravene,můžu dál?" Nic. "Hej,slyšíš mě?" Klepal jsem dál a nakonec jsem popadl kliku. Nechal si otevřeno. Když jsem vešel,uviděl jsem ho. Ležel schoulený u umyvadla a z úst mu tekla krev.
"RAVENE!!" Přispěchal jsemk němu.
"Zakuro,.."
"Nemluv. Co se to s tebou děje?"
"Nevím." Přehodil jsem jeho ruku přes své rameno a rychle jsem s ním mířil do pokoje. Vláčet ho s sebou se zdálo těžší,než to vypadalo.
"Nejdřív ti zombie a teď zkolabuješ v koupelně."
"Ti zombie.."
"Jsou pryč."
"Ne,vrací se." Ted mi to došlo. I když Raven nebyl člověk, cítil se vytížený z těch soubojů. Nyní si musel odpočnout a já popřemýšlet o tom,co dál.


Dějství 8: Zombie zlodějka

25. října 2012 v 23:12 | Linda
Ravenovi zasvítily oči ještě víc. Tasil svou kosu. Nelíbilo se mi to. Podíval jsem se na druhého muže. Alfons la Morte se jevil jako nebezpečný. Nyní stáli proti sobě.
"Zakuro,drž se zpátky."
"Zvaž to ještě jednou."
"Nech to na mě."
"Co?"
"Žádný strachy. Nezabiju ho." Toho jsem se bál. Nebral jsem v potah jeho slova. Neměl jsem,co dočinění s normálními lidmi,ale se zombie. Za chvíli jakoby moje existence zmizela a pouze ti dva ovládli jeviště.
"Připrav se."
"Ty mě nikdy neporazíš,Ravene."
"To se uvidí." Jejich kosy sebou máchaly sem a tam. Ostří se od sebe odráželo a vydávalo řinčivé zvuky.
"Vydej mi lapis lazuli."
"Nikdy."
Zapomněls na to,kdo ho dostal."
"Možná,že ti vládce podsvětí svěřil lapis,ale v boji o něj jsem vyhrál já."
"Když tě nyní porazím,tak ho získám zpět."
"O tom pochybuju." Sledoval jsem je a nemohl jsem od nich odtrhnout oči. Rýzem ze země se vynořila ruka ,která mě chytla za nohu a začala stahovat.
"Bože!!!" vyhrkl jsem ze sebe a máchal kolem sebe končetinami,abych se z toho vyvlékl. Podařilo se mi to,ale objrvily se další zombie pžímo u Ravena a Alfonse.
"Hej,vy dva! Bacha!"
"Neotravujte!" vykřikl Raven a ohnal se svou kosou. Přepůlil tři zombie naráz.
"Kazíte nám souboj!" přidal se la Morte a dozčtvrtil nepřátelé. Shodli se na stejné věci? Neubývalo jich. Kdybych byl holky, nejspíš bych pištěl a vřískal,ale nyní jsem rozmýšlel,co dál. Nečekaně jeden zombie hmátl Ravenovi pod plášt a zmocnil se lapise.
"Vrať to,mrtvolo!" zavřískal Raven. Musel jsem mu pomoct.
"Naval to!" znovu odsouhlasil Alfons.
"Chceš ho nečestně čmajznout?"
"Čmajznout? Já bojuju čestně." Nezdálo se obvyklé,aby Raven použil slovo čmajznout místo slovo ukrást. Rozhlédl jsem se kolem. Země měla rázem plno otvorů,zombie se hrnuly ze všech stran, mrtvě zíraly a ze starých pařezů se staly třísky. Poblíž sebe jsem naše dlouhou větev. Ihned jsem dostal nápad. Zombie zlodějka osaměla. Popadl jsem větev, pomalu se k ní přiblížil a vyskočil na ní. Potom jsem jí začal mlátit. Snažila se mě setřást.
"Zemři!" Bouchl jsem jí jednou. Bouchl jsem jí podruhé.
"Chceš zemřít,prcku?" promluvila po těch dvou ranách. Strašně jsem se lekl a zavrávoral. Shodial mě pohotově na zem.
"Teď jsem s mlácením na řadě já." Tentokrát mě zkusila mlátit ona,ale její rány nebyly účinné. Využil jsem situace a větví jsem jí urazil hlavu. Ve chvíli jsme ji sebral lapis a nepustil ho. Oddechl jsem si,ale jak si vedou ti dva?


Dějství 7: Alfons la Morte

24. října 2012 v 23:01 | Linda
Raven zdůraznil,že jde trénovat. Zajímalo by mě na jaké místo. Vyběhl jsem ze svého pokoje rovnou za ním. Stále čekal. Pokývnutím hlavy mi dal znamení,abych jej následoval. Dal jsem se do toho. Tentokrát jsme nanešětstí nešli na hřbitov,ale do lesa. Les vypadal normálně. Po obou stranách cesty,po které jsme šli, se ještě zelenaly stromy. Jehličí popadané na zemi nás dorpovázelo, u pařezů jsem si všiml zralých hub a ve větru se naposledy ozvýal ptačí zpěv.
"Na jakém místě budeš trénovat?"
"Ještě kousek." Brzy jsem se zastavili.
"Tady?"
"Přesně tak."
"Nebude to vadit?"
"Ne,tohle místo už je zničené." Měl pravdu. Místo,na kterém se nacházeli, nevypadal jako less. Stromy už se skácely dávno na zem,tráva nasákla hnědou barvou a ani mravenci se nehodlali k místu přiblížit.
"Tohle místo je mrtvé. Prostě morte." Morte znamenala smrt v italštině. Raven zareagoval poněkud podrážděně.
"Co jsi to řekl?"
"Smrt."
"Odkud jsi to slyšel?" A je to tu. Chtěl jsem si dát bacha na pusu,ale zvědavost mi nedala spát.
"Kdo ti dal ten lapis?"
"Najednou tě to zajímá?" Neodvětil jsem. "Je to jinak. Řekl jsem,že jsem ho dostal,ale popravdě jsem ho vyhrál."
"V loterii?"
"Ale houby. V boji."
"Proti komu?"Než jsem stačil zareagovat, uviděl jsem,že na mě něco letělo a dopadlo pár metrů ode mě. Zahalil mě obláček kouře,což mi způsobilo pomalé reakce. Zář neznámého předmětu se mi mihla před obličejem,ale nemohla mě oslepit. Kouř zmizel a přede mnou se objevil Raven se svojí kosou.
"Vylez,Alfonsi!" vyšlo z jeho úst. Na stromě již přistál stín muže,jehož tvář jsem nepoznával. Spatřil jsem dlouhé vlající zelené vlasy v barvě lesa,vražedný výraz a na sobě černý hábit. V ruce svíral kosu. Větší,než Ravenovu.
"Tak jsi vycítil,že jsem tady."
"Jaký je důvod tvého příchodu?"
"Odpověd znáš."
"Přišel jsi se pomstít. Nemám pravdu?"
"Jak jinak." Neznámý seskočil lehce ze stromu. Zeptal jsem se Ravena.
"Ty s ním chceš zápasit?"
"Nedává mi na výběr."
"Co když sem někdo přijde?"
"Tak ho zdržíš."
"Proč se ti chce pomstít?"
"Neřeš to."
"Kdo to je?"
"Alfons la Morte. Můj nepřítel." Žádné další slovo nepotřebovalo zaznít. Konečně jsem věděl, o koho jde. Jenže porazí ho Raven?

Dějství 6: Vzpomínka lapisu

24. října 2012 v 22:29 | Linda
Probudil jsem se. Po včerejším zážitku mi připadalo, že to všechno byl pouhý sen. Nikdy se to nestalo a nikomu z nás nehrozilo nebezpečí. Chtěl jsem si to myslet,ale do mého pokoje vstoupil on.
"Ravene."
"Zdravím,Zakuro."
"Je ti už lépe?"
"Naprosto. Nemusíš se ničeho bát."
"Rozumím. Co teď budeš dělat?"
"To,co obvykle,než se ukážou."
"Ty je vždy vycítíš,že?"
"Dalo by se to tak říct."
"Jsme tady,ale v bezpečí?"
"Zatím." Mlčel jsem. Jeho slova zněla věrohodně. Dost věcí jsem o něm nevěděl. Jako proč lovil zombie. Proč se to všechno dělo zrovna tady.
"Má to všechno společné s tou historkou,kterou jsi mi vyprávěl?"
"No,obyvatelé zemřeli na epidemii. Připadá mi to jako pomsta."
"Zajímalo by mě,kdo tu epidemii vyvolal. A co je ten lapis lazuli?" Slyšel jsem jeho povzdechnutí.
"Jak asi víš,tak je to modrý kámen vyzařující sílu z vašeho světa."
"To jako lidského?"
"Správně. Jelikož jsem služebníkem pekel, dostal jsem pouze polovinu."
"Chceš říct,že bez té druhé půlky se na nic nezmůžeš?" Přikývl. "Mohl bych ho vidět?" Zahmatal pod plášť a vytáhl malý váček hnědé barvy. Z něj vylovil zářivý modrý kámen.
"Lapis lazuli."
"Krásný,že?"
"A kde se nachází ta druhá polovina?"
"Tu právě musíme najít." Pozoroval jsem kámen. Jemně jsem se ho dotkl. V tu ránu mi v hlavě probleskla myšlenka.
"Tvým úkolem bude jít do světa živých."
"Důvod,pane?"
"Mrtví vylézají z hrobů."
"Grevil."
"Myslí ti to rychle."
"Vaše přání je mi rozkazem,vládče podsvětí."
"Běž,služebníku. Ne,Alfonsi la Morte." Uslyšel jsem Ravenův hlas.
"Zakuro! Hej,Zakuro."
"Co?"
"Posloucháš mě?"
"Jasně. Ravene,řekl jsi,že neznáš své jméno."
"To jsem řekl."
"Jenom by mě zajímalo.." Zamyslel jsem se,jestli o tom mám něco zmínit. No,jinak jsem položil svou otázku.
"..Jak se jmenoval tvůj otec?"
"Adrian."
"A tvá matka?"
"Miriana."
"Fajn." Uklidil si lapis do pláště.
"Půjdu trénovat. Počkám dole."
"Hm." Odešel a a zavřel za sebou dveře. Uvažoval jsem nad tím,proč jsem se ho nezeptal přímo. Kdo je Alfons la Morte? Jak je s ním lapis spojený?

Dějství 5: Zombie ze záhrobí

22. října 2012 v 21:53 | Linda
Něco mě chytilo za nohu. Ztuhl jsem. Raven vypadal o něco klidnější,než já,ale vmžiku vykřikl:
"Zakuro,nesmí tě to chytit!"
"Cože?!" Snažil jsem se z toho vymontovat. Raven mi naštěstí pomohl. Skočil a srazil mě k zemi. Ruka se pustila mé nohy.
"Díky."
"Za málo." Rázem se vynořili mrtví lidé ze země. Prostě zesnulí obyvatelé.
"Co to je? Zombie?"
"Tak něják."
"Tohle jsi myslel tím prokletím?" Chvíli jsme sledovali situaci. Nakonec jsem slyšel Ravena,jak říká:
"Nemám na výběr." Viděl jsem,jak zůstává stát na místě a šeptá slova:
"Volám tě,vládče podsvětí." Kolem něj začala země praskat. Vítr se zvedl a jáj sem ucítil nezvyklou sílu.
"Já jako tvůj služebník jsem připraven využít svou sílu." Jeho oči se rozzářily žlutou barvou a v jeho ruce spočinula černá kosa s ostnatým koncem.
"Co to proboha držíš?!!"
"To je kosa podsvětí. Můžou ji používat jedině ti,kterří byli vzkříšeni k životu."
"Chceš říct,že ty...?"
"Přesně tak. Byl jsem vybrán,abych bojobsl s prokletím tohoto města."
"Proč jsi nic neřekl,"
"Neptal ses."
"Jak?"
"Teď se drž zpátky. Ukážu ti,čeho jsem schopný." Zaujal bojovaou pozici a nutil mě,abych se díval. Vyřítil se plnou parou vpřed. Svou kosou ničil všechny zombie a posílal je zpět do hrobu.
"Vraťte se zpět tam,kam patříte." Potom mu zhasly oči a kosa zmizela. V mém obličeji se zračil údiv.
"Ravene."
"To koukáš,co?"
"Nezměnil se ti charakter?"
"Po bojování to tak bývá.."
"Cos s nimi udělal?"
"Poslal jsem je zptáky. Prozatím nevylezou."
"Na jak dlouho?"
"Na 72 hodin."
"Na tak málo?"
"Co si myslíš? Nedokážu je zahnat. K tomu bys potřeboval LAPIS LAZULI."
"Lapis lazuli?"
"Zapomeň na to." Něco skrýval.
2Co jsi dělal tehdy na tom poli?"
"Hledal a přemýšlel."
"Nad čím?"
2Nad svým jménem. Kdo jsem a proč existuju."
"Uprostřed noci? To jsi musel houby vidět."
"Nejsem jako ty. Já jsem mrtvej."
"Zombie."
"Nejsem jako oni. Mám city a emoce. Oni necítí bolest. Nic."
"Radši se vraťme." Souhlasil. Už nechtěl střetnout zombie.

Dějství 4: Prokletí města

20. října 2012 v 22:28 | Linda
Odtrhl jsem se od fotek a vyšel Ravenovi vstříct. Popadl jsem ho za ruku a mizel,jak nejrychleji to šlo. Potom jsem ho pustil.
"Proč brečíš?!" Rukávem si setřel slzy.
"Protože jste smutní."
"To přece není tvoje chyba."
"Ale!"
"Poslyš! Řeknu ti jednu věc. Je mi jedno,proč nejdeš domů a nadále tu zůstáváě´š,ale radím ti,aby ses před mou mámou moc neukazoval." Chtěl určitě slyšet můj důvod. Nadále jsem lčel a čekal,jak zareaguje.
"Pitomec."
"Co?" Zopakoval to znovu.
"Jsi PITOMEC!" Trochu jsem se lekl,ale zatvářil jsem se rozpačitě.
"To je všechno na co se zmůžeš?"
"No.."
"Viděl jsi,na co jsme se dívali?"
"Na fotky."
"Správně. Jak vidíš,tak nemám tátu. Zemřel,když mi bylo osm."
"Proto jste se přestěhovali?"
"Ne. To kvůli mámině práci. I když mi je 14,musím ji chodit pomáhat."
"Co dělá?"
"Prodává ovoce a zeleninu."
"V jaké dny?"
"Od pondělka do pátku."
"Ale já ji ještě neviděl pracovat."
"Protože pracuje od 10 hodin do 18 hodin. Většinou,když nepracuje,tak se dívá na fotografie."
"Proto jsi řekl,že to bude mít vliv na její zdraví?"
"Tys mě slyšel?"
"Tak trochu."
"Od té doby,co tátta zemřel, se snaží dělat všechno na 100 %,abych se měl,co nejlíp."
"Jde vidět,že máš starostlivou maminku."
"To ano,ale nemůžu to říct sám o sobě.. Já pro ni nemůžu nic udělat."
"Chceš říct,že má zlomené srdce?"
"Samozřejmě. Kdo by neměl." Přestal jsem se opírat o zeď a šel se oblíct. Vzal jsem si kabát, obul si boty a dal si do kapsy klíče s peněženkou.
"Kam chceš jít?"
"Projít se. Chceš jít taky?" Přikývl celkem rychle a bez rozmýšlení. Zabouchli jsme dveře a vyrazili. Vzali jsme to mojí oblíbenou zkratkou přes hřbitov. Vedle něj stála ponurá lavička. Za ní trávník a nedaleko automat s pitím. Hodil jsem do něj pár drobných a dostali limču. Odvětil jsem:
"Máš žízeň?"
"Trochu." Koupil jsem mu to stejné. Ochutnal a přišlo mu to dobré. Po chvíli jsme si dali procházku po hřbitově.
"Tady jsou všichni zesnulí."
"Zakuro,podívej. Jsou tu i cizinci."
"Někteří jsou Američané. Jiní Němci a Farncouzové."
"Vůbec se mi to tady nelíbí."
"Mně taky ne. Vzpomínám jsi,že jsi mluvil o prokletí. Co jsi měl na mysli?"
"To,že už budeme muset brzy bojovat."
"Brzy?" Uslyšel jsem opodál zvonit zvony. Bylo poledne. Přesně 12 hodin. Než jsem se nadál,něco se začalo dít. Ucítil jsem,jakoby se pode mnou něco pohnulo. Neměl jsem chuť to zjišťovat,ale nakonec jsem se podíval na zem. Ze země začala vylézat ruka. Raven a já jsme se připravili. Dostal jsem strach. Co budu dělat?

Dějství 3: Láskyplná slza

19. října 2012 v 16:27 | Linda
Uběhlo spoustu dnů a on u nás stále pobýval. Začínal jsem si dělat starosti. Hlavou se mi stále honily otázky. Co tam dělal upstřed noci? Co znamená nadešel čas? Co má společného s těmi bláboly kolem? Pozoroval jsem ho. Četl si nějákou knihu. Lekl jsem se,když promluvil:
"Zakuro?"
"Hm? Co?"
"Nechtěl by ses mě na něco zeptat?" Měl jsem pocit,že mi dokonce četl myšlenky. Ten nápad jsem,ale rychle zavrhl.
"Proč tu stále jsi?"
"Mám tu úkol."
"Jaký,"
"Dohlížet na město."
"Proč? Není snad v pořádku?"
"Vždy,když nadejde čas setmění,objeví se prokletí tohoto města." Nedošlo mi,co má na mysli. Sotva jsem se přistěhoval,a tak mi Raven povyprávěl historii města. Před několika lety někdo založil Grevil. Cizinec,který do města přišel,podlehl neznámé nákaze. Epidemii,která se šířila rychlostí světla. Brzy jí chytili ostatní obyvatelé a zemřeli stejně jako on. Než se objevil mladý muž s protilékem a celé město nezachránil. Myslel jsem si.že je to skvělý nápad. Po tomhle jsem se šel podívat za mámou. Seděla jako obvykle u stolu a prohlížela si fotografie.
"Vzpomínáš na tátu?"
"Zakuro."
"Neměly bys to dělat. Bude to mít vliv na tvoje zdraví." Moje máma plakal. Nevím,jestli smutkem nebo radostí. Každopádně jsem se na to nemohl dívat,a tak jsem se k ní otočil zády.
"Mami,neplač. Táta je tady s námi."
"Vážně jsi po něm,Zakuro."
"Už zase?"
"Nejenom vzhledově,ale i v chování. Podívej se na tuhle fotku,kde jsi s ním." Poslechl jsem a postavil se vedel ní,abych viděl na fotku. Byl jsem na ní,když mi byly čtyři s tátou. Jako bych mu z oka vypadl.
"Taky jsem jel poprvé na kole."
"Spadl jsi hned po tom,co jsi na něj naskočil."
"Taky jsem se setkal se sousedovým psem Akamarem."
"Kvůli jeho štěkání jsi byl vyděšený."
"Mami!" Začal jsem vzpomínat jako máma. Vyprávěli jsme si všechny legrační příhody. Nevšiml jsem si ani Ravena,který sestoupil po schodech a pozoroval mě svýma žlutýma očima. Něco se s ním dělo. Zeptal se:
"Trpíte?"
"Ravene?"
"Udělal jsem něco špatně?"
"No,ne." Po jeho tváři stekla jedna slza. Brečel. Jako já kdysi.



Dějství 2: Dvojče,jak vyšité

19. října 2012 v 15:46 | Linda
Chvíli jsem uvažoval,jestli říká pravdu. Prohlížel jsem si ho. Byl zahalený tmavě zeleným pláštěm,který mu spadal i do obličeje.
"Hej,sundej si kapucu."
"Proč?"
"Chci vidět,jak vypadáš."
"No.."
"Tak?" Čekal jsem a on si ji pak sundal. Jeho obličej ve mně vzbudil překvapení. Vypadala stejně jako já. Modré vlasy a žluté oči. Neznámý si toho taky všiml.
"Jsme úplně stejní."
"Všiml jsem si. Mimochodem,kde bydlíš?"
"Já?"
"Je tu snad někdo jinej?"
"Ani nevím. Nemám domov."
"To jsi žil pod mostem?"
"Ne. Cestoval jsem z minulosti do budoucnosti už odmala." Upřel jsem na něj zaražený pohled.
"Taky jsem létal po obloze." Vykulil jsem oči.
"Neměl bys lhát." řekl jsem mu.
"Říkám naprostou pravdu." Je mu vážně přeskočilo.
"Hrabe ti? V tomhle světě nikdo nemůže cestovat z minulosti do budoucnosti."
"Já to umím." vyhrkl jsem ze sebe. Uklidni se. Nemáš jméno a nemáš,kde bydlet. Budeš se jmenovat Raven."
"Dobře."
"Tak a teď budu muset jít do školy. Problém je,co řeknu mámě." Raven se postavil vedle mě a táhl mě ke dveřím. Pochopil jsem.. Chtěl to říct mojí mámě sám. Povzdechl jsem si.
"Fajn. Jak chceš." Máma stála už v kuchyni a chystala snídani.
"Dobré ráno,Zakuro."
"Dobré ráno. Mami,někoho bych ti tád představil."
"Koho?"
"Ravena." Popohnal jsem ho,aby se ji ukázal. Sundal si kápi a ona spatřila jeho obličej. Nejdřív nevěděla,co by řekla,ale nakonec se usmála.
"Ten je ti podobný!"
"Tak trochu. Mohl by tu zůstat? Jeho rodina je odsud daleko."
"Jistě. Nyní bude Raven vystupovat jako tvůj mladší bratr."
"Takže mám bratra." Vysvětlil jsem mu,co všechno,co by měl znát. Pak jsem si jeho chování vyzkoušel. Z legrace jsem ho napodobal. Za celý den jsme působili jeko dvojčata. Samozřejmě,že jsme šli do školy. Později jsem se ho ptal.
"Jak se ti tam líbilo?"
"Ušlo to."
"Ravene,nevím,jak dlouho tu budeš,ale zapamatuj si,že se musíš chovat normálně a nevykládat nesmysly."
"Ale to byla všechno pravda."
"Ty jsi vážně blb! Úplný pako!"
"Nerozčiluj se hned." Už vím,jaký mzi námi byl rozdíl. Narodil jsem se povahově výbušný a zodpovědný. Narozdíl ode mě je Raven hloupý a klidný. Vážně vypadám jako starší brácha.
"Pospěš,Ravene! Musíme dělat úkoly."
"Jasně.

Dějství 1: Chlapec v plášti

15. října 2012 v 22:07 | Linda
Nedávno jsem se přistěhoval do města zvané Grevil. Už od prvního dne mého příjezdu mě místní varovali,abych si dával pozor na cestu a hlavně,abych se nevydával na nebezpečná místa. Smál jsem,že Grevil je normální město a pověry o tom,že je prokleté, jsem nebral na vědomí. Než jsem potkal jeho. Stalo se to jedné tmavé noci,kdy ohromně pršelo. Déšť bubnoval jako šílený a nechtěl přestat. Ležel jsem v posteli a převaloval se. Nedokázal jsem usnout. Rozhodl jsem se,že se půjdu projít. Vzal jsem klíče,peněženku a vyrazil jsem. Déš´t už ustal a já si to hezky vykračoval. Pár kroků od našeho zchátralého domu leželo kukuřičné pole a v něm se vinula cestička. Vzal jsem to po ní. Po několika metrech jsem ucítil vítr. Byl příjemný,a proto jsem zavřel oči,ale jakmile jsem je otevřel, uviděl jsem siluetu neznámé postavy. Chtěl jsem se dát na útěk,ale něco mi říkalo,abych nechodil. Tak jsem tedy čekal,až ta postava zmizí. Po 5 minutách jsem to vzdal a dal se na odchod. Za mnou se ozval hlas.
"Nadešel čas." Otočil jsem se a nechápal jsem,co tím myslí. Podíval jsem se pořádně a uvědomil si,že se jedná o kluka přibližně v mém věku zahaleném pláštěm.
"Kdo jsi?" zeptal jsem se ho.
"Nadešel čas."
"Hej,slyšíš mě?" Natáhl jsem ruku a chtěl se ho dotknout,ale on to udělal jako první. Jeho ruka mi přistála na čele.
"Přidáš se ke mně?" položil mi jednoduše otázku.
"Proč se ptáš?"
"Musíš umět ochránit to,co je ti drahé. Nesmí ti to vzít."
ůNerozumím."
"Brzy pochopíš a teď.." Kluk nedořekl větu a sesul se na mě.
"Hej,co je to s tebou?" Spal. Porstě usnul usporstřed pole. Teď jsem se musel rozhodnou
t,co s ním. Buď jsem ho tu mohl nechat anebo ho odnést domů. Nechtěl jsem ani jedno z toho,ale nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu. Nesnášel jsem se ve chvíli,kdy ze mě byl dobrák. Ještě štěstí,že všichni chrněli a já mohl v klidu bloudit mezi domy. Nesl jsem ho na zádech. Byl těžší,než se zdál. Když jsem dorazil domů,musel jsem se vydýchat.
"Ty jsi mi podivín." promluvil jsem. Kvůli němu jsem oka nezamhouřil. Víc mě překvapilo,když se probudil.
"Už jsi vzhůru?" Otočil hlavu o 180 ° a zeptal se.
"Kdo seš?"
"Ty si mě nepamatuješ?"
"Počkat! Ty jsi ten ze včerejška."
"Díky bohu! Jsem Zakuro. A ty?"
"Já..?" zadrhl se ten kluk,ale nakonec odvětil,"Nemám jméno." Lepší odpověď jsem nedostal.

Dalsi obsah

18. července 2012 v 16:15 | Linda
Datum> 15.10. az do 29.10.2012

Grevil. Mesto Grevil. Dodnes nikdo nevedel,kde lezi a casto jste mohli slychavat legendu o tom,ze je proklete. Zakuro je mlady chlapec.Ten se do toho mesta pristehuje. Jenze to nevi,co ho ceka. Jednou v noci,jdyz se jde projit ven, uvidi kluka ve stejnem veku jako je on a ktery stale opakuje : nastal cas. Co to znamena?


ZAKURO
 
 

Reklama