* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Hyper Duo

Hyper Duo 20: Záchrana

19. prosince 2012 v 18:39 | Linda
Sakuno chtěla za každou cenu vědět, jak se to stalo.
"Proč zmizel?"
"Jak já to mám vědět? Mě se neptej."
"Kdy se přesně zjistilo, že zmizel?"
"Asi včera."
"Proč nám to nikdo neřekl?"
"Nechtěl, abychom si dělali starosti."
"Co když je moje chyba, že zmizel?"
"Jak to myslíš?"
"Když bych ho nenutila říct víc o mé mámě,tak by se to nestalo."
"Co ti řekl?"
"Že věděla o magii."
"Magii?"
"Náš učitel uměl kouzlit."
ƒ"Viděla jsi ho?"
"Ne, ale moje máma jo."
"Nemůžeš mi nic říct přímo?"
"Když to řeknu tak.." To jsem už vstal a praštil do stolu.
"Tak co? Zhroutí se svět? Pokud mi důvěřuješ, tak to všechno vyklop." Zatvářila se překvapeně. Jelikož ještě neviděla takovou reakci.
"Slyšel jsi o Bratrstvu?" vydala ze sebe nakonec.
"Bratrstvo? Něco mi to říká."
"Moje máma se dozvěděla, kde se Bratrstvo nachází a chtěla se k němu přidat, ale zabili jí."
"Něco jsem o Bratrstvu četl." Postavil jsem se na nohy a šel se prohrabat všemi knížkami. "Tady."
"Co?"
"Chytej."
"Díky." Sakuno začala knihu prohlížet a zkoumat. Našla pár článků, které se týkají Bratrstva. O jejích vzniku, činnosti a historii.
"Tak co se tam píše?"
"Bratrstvo je tajná a mocná organizace. Vznikla v roce 1825. Vůdcem a zakladetelem se stal Josef K. Weissmann a po jeho smrti ho vystřídala Šaron Francoise la Crystal. Většinou o ní ví pouze několik vyvolených jedinců a má kontakty po celém světě."
"Něco podrobnějšího."
"Skládá se z 50 členů a neposlušnost se netoleruje. Každý člověk, který se o nich dozví, je buď zabit nebo uvítán. Podle toho,kdo to je."
"Zkus najít seznam obětí." Poslechla mě. Zanedlouho jej našla. Jednalo se skoro o samé muže, ale objevila tam i ženské jméno. Reira Yoshi. Poznal jsem, že jsme se trefili.
"Učitel mi o té organizaci vyprávěl."
"A za to zmizel?"
"Musíme ho najít."
"Jak?"
"Napadlo mě pouze jediné řešení." Než jsem se nadál, objevil se Kaitou Amera.
"Proč je tady?"
"Kaitou Amera je jediný, kdo by nám mohl pomoct." Zloděj vešel dovnitř a oslnil nás svým úsměvem. Ten zmizel, jakmile jsme se začali bavit o Bratrstvu.
"Myslím, že vím, kde je teď jejich skrýš."
"Vážně?"
"Dodržuji své slovo, lae nic vám neslibuju. Zavedu vás tam. Hlavně se snažte, aby vás nikdo neviděl, jinak jste v průšvihu a já také." Sakuno přikývla a já věděl, že musím jít s ní. Kaitou nás večer zavedl ke starému skladišti. Pobídl nás, abychom se podívali dovnitř. Uvnitř jsem uviděl našeho učitele. Připoutaného ke zdi a spícího. Kolem stálo nejméně osm osob a něco prapodivného říkali.
"Tezuko."
"Co, Kaitou?"
"O ty chlápky by ses měl postarat a Sakuno by měla osvobodit učitele."
"Proč jsi to ty, kdo to tu řídí?" Sakuno bez jediného slova vběhla dovnitř a my za ní. Osoby se vytrhly z povídání, aby se nám mohli bránit. Vytáhli jsme i meče a dali se do toho. Jako, když jsem bojoval s učitelem. Použil jsem i rukojeť a bouchl jí osobě do bi´řicha. Uviděl jsem, že i Sakuno měla, co dělat, aby se ubránila. Dala mi na starost učitele.
"Tezuko, vem ho pryč!"
"A co ty?"
"Zvládnu to." Nelíbilo se mi to. Kaitou nám dal opět pomocnou ruku a řekl, že se o něj postará. Mohl jsem jí běžet na pomoc a změnil se na svou druhou osobnost. Rychlostí belsku jsem dokázal dostat do bezvědomí tři osoby. Všechny útoky jsem zastavil. Hledal jsem očima něco jako kouřovou bombu. Kupodivu nám pomohl Kaitou a jednu vykouzlil. Hodil ji a my se mohli dostat ven. Zmizeli jsme ze skladiště a objevili se v hotelu.
"Děkuju, Kaitou."
"Za málo, Tezuko. Jen jsem splnil to, co jsem slíbil Zatím."Odletěl pryč. Náš učitel se pomalu probouzel.
"Pane učiteli."
"Sakuno."
"Jste v bezpečí?"
"Kde to jsem?"
"V našem hotelu."
"Copak jsem nebyl ve skladišti?"
"Zachránili jsme vás." Povzdechl jsem si.
"Děkuju." Tímhle to bohužel neskončilo. Učitel nám to potvrdil a odvěti, že teď, když jsme ho zachránili, Bratrstvo po nás půjde. No, zatím je naší povinností si odpočnout.


Konec příběhu (Pokračování nového dobrodružství ve 2. sérii)

Hyper Duo: 19. Zmizelý učitel

18. prosince 2012 v 21:49 | Linda
..Se svým učitelem jsem trénovala. Stejně tak Tezuka. Jeho souboje jsem často sledovala. Měla jsem pocit, že jakmile dojde na nebezpečí, Tezuka se úplně změní na někoho jiného. Proč? Jakým způsobem? Tahle otázka se mi stále objevovala v hlavě. Chtěla jsem znát odpověď. Sluníčko pařilo obzlášt dnes nejvíc ze všeho. Kapičky potu mi stékaly po tváři. Šla jsem si opláchnout obličej. Studená voda byla osvěžující. To jsem musela uznat. Vrátila jsem se a lehla si do trávy. Zavřela jsem oči a chystala se usnout. Bohužel Tezuka na mě promluvil.
"Sakuno."
"No? Co?"
"Jdeš na snídani?"
"Už jste skončili? Nějak rychle."
"Náš učitel řekl, že dnes musí odejít dřív. Slaví synovi narozky."
"Chápu. Jdeme." Znovu jsem vstala a vydala se s Tezukou na snídani. Odpoledne jsem měla trénovat s učitelem, ale od rána se nevrátil.
"Tezuko! Hej, Tazuko!"
"Co chceš?"
"Jaktože se ještě nevrátil?ů
2Kdo?"
"Hádej."
"Co já vím. Nemůžeme kontrolovat jeho život."
"To máš asi pravdu."
"Pojď se mnou studovat." Nic jsme nenamítala. Odložila jsem meč a šla se učit. Měl pravdu. Třeba se učitel později vrátí.

..Mýlil jsem se. Učitel se nevrátil ani další den. A ani ten další den. Začal jsem si dělat starosti. Sakuno se mi zdála čím dál netrpělivější a znepokojenější. Každou chvíli mohla vybouchnout. Stála u okna a pozorvala okolí. Zatímco já jsem ležel rozválený na gauči.
"Sakuno, sedni si."
"Ani mě nehne. Neudělám to, dokud se nevrátí."
"Proč kolem něj děláš takový povyk?"
"Znal mou matku. Ví, proč zemřela."
"Tvou matku?"
"Ano a začínám se obávat, že se mu něco stalo."
"Nemusíš hned dělat unáhlené závěry."
"Půjdu se zeptat táty."
"Ne, já to udělám." Postavil jsem se na nohy a šel zjistit, co s ním je a kde trčí. Později jsem se vrátil a nesl špatné zprávy.
"Tak co?"
"To se ti nebude líbit."
"Co se stalo?"
"Náš učitel zmizel. Ani táta neví, kde by se mohl nacházet." A to jsem ještě před chvíli říkal, aby nedělala unáhlené závěry. Co teď?

Hyper Duo: 18. Důvod matčiny smrti

15. prosince 2012 v 11:08 | Linda
..Studium mě vyčerpávalo. Zatím, co Sakuna bojovala, tak já jsem ležel v knížkách. Učitel mi toho zadal nekonečně mnoho. Chtěl jsem vědět, co dělají, a tak jsem vstal..

Nevěděla jsem, co říct.
"Jak mohla zemřít kvůli vám?"
"Zachránila mě."
"Před čím?"
"To, co ti teď řeknu, zůstane jenom mezi námi, ano?"
"Jistě." Poznala jsem, že si oddechl. Natáhl si nohy, opřel si hlavu o zeď a povolil ramena. Jeho vlasy a vousy připomínaly poušť. Měl na sobě něco podobného jako brnění. Všechno zakrýval pláštěm. Ozval se jeho hlas:
"Patřil jsem k bratrstvu."
"Vy?"
"Ano, Už je to dávno." Popisoval mi jeho cesty a já se nestačila divit, co všechno zažil. Celá překvapená jsem zaujatě poslouchala.
"Vy jste snad procestoval svět."
"Překvapil jsem tě?"
"Hodně."
"Tvá matka se tvářila stejně."
"Vážně?"
"Máš to po ní." Podívala jsem se na sebe. Červené džíny, kozačky, vesta a bílá halenka. V ruce jsem svírala kord.
"Kde jste se s ní potkal?"
"Při své cestě jsem na ní narazil v San Franciscu."
"Nějaká příležitost?"
"Konala se tam slavnost. Tvá matka se lišila od normálních lidí.. Tím svým pohledem na svět a tím, jak ho vnímala."
2Svět.."
"Věděla, že patřím k Bratrstvu. Okouzlil jsme ji magiíí."
"Vy umíte čarovat?"
"Jistěže."
"Ukážete mi to?"
"Teď ne."
"Dobře. A..?"
"Chtěla, abych ji naučil, jak například vrátit zvadlou květinu k životu."
"Není to poněkud jednoduché?"
"Nechtěla děsit lidi."
"Pochopitelně."
"Zjistila, kde má Bratrsvo skrýš. Vydala se do ní a setkala s Bratrstvem. Nezdáli se moc nadšení."
"Co udělala?"
"Ona nic. Jen já jsem byl označen za zrádce a chtěli mě zabít, ale přežil jsem jenom díky tomu, že se tvá matka obětovala."
"Jenom kvůli tomu?"
"Pochopím, když mě budeš nenávidět. Můžu za její smrt." Zvážněla jsem. Dokázala bych nenávidět tolik, že mš pohltila temnota?

Hyper Duo: 17. Politické záležitosti

15. prosince 2012 v 10:56 | Linda
..Od svatby uplynulo několik dní. Stále jsem hodně přemýšlela. Kaitou se mi od té chvíle vůbec neukázal. Nevadilo mi to. Toho zločince jsme konečně pustili na svobodu a od té doby nám už neškodil. Tezuka a já jsem se zaučovali, abychom věděli, jak je svět krutý. Náš učitel nebyl zvlášt skvělý, ale vyznal se v politice. Také v jazycách a matematice. Studiu jsem věnovali každý den nejméně 5 hodin. Nemohla jsem říct, že by mě to dvakrát bavilo, ale ráda jsem se věnovala šermu. Náš učitel byl i dobrý šermíř a dával mi lekce. Právě teď jsem spolu bojovali v soukromém cvičišti.
"Slečno, zlepšila jste se."
"Myslíte?"
"Podle toho, jak se na vás dívám, to musím uznat."
"To je důkaz toho, že mám skvělého učitele."
"Děkuju za kompliment."
"Pane učiteli, neusínejte na vavřinách."
"Já vím." Ještě chvíli jsme šermovali, dokud jsem vyčerpáním nepřestali. Těžce jsem oddychovala. Shiba na mě už čekala s ručníkem. Použila jsem ho a jiný ručník nabídla učiteli.
"Tady."
"Děkuju."
"Pane učiteli, jak dlouho takhle šermujete?" Posadila jsem se vedle něj.
"Spoustu."
"Slyšel jste někdy o Bratrstvu?"
"Kde jsi slyšela ten název?"
"Novinky se šíří rychle."
"Jenom nějáké pověry. Jako, že chystá něco zlého."
"Chápu."
"Proč tě to zajímá?"
"Osobní záležitosti."
"Hádám, že bys mi nic bližšího neřekla."
"Lituju."
"Spíš by mě zajímalo, co bys od Bratrstva chtěla."
"No.."
"Nebudu se vyptávat."
"Před 10 lety mi zemřela matka a dozvěděla jsem se, že měla něco společného s Bratrstvem."
Její jméno?"
"Reira."
"Raira?" Jeho reakce mě překvapila. Díval se na mě smutným a lítostivým pohledem. On něco věděl.
"Vy něco víte.."
"Ne..moc."
"Ale váš výraz.."
"Jen jsi mě zaskočila. Dlouho jsem to jméno neslyšel."
"Znal jste ji?"
"Znal.."
"A.."
"A lituju, že zemřela kvůli mně." Jak to myslel?

Hyper Duo 16: Sourozenci

13. prosince 2012 v 16:58 | Linda
Nastalo ráno. Kdo by si pomyslel, že tak brzy. Svatba mého táty a paní Eiji byla tu. Konečně. Vyskočila jsem z postele a rozhrnula závěsy. Musela jsem se usmívat. Shiba na mě už čekala.
"Slečno Sakuno."
"Shibo."
"Je čas."
"Očekávají mě, že?"
"Ano." Převlékla jsem se rychle na snídani. Můj táta a moje nová máma na mě čekají. Byla jsem zvědavá, jestli se tam ukáže i Tezuka. Netrvalo dlouho a byla jsem hotová. Vpodstatě jsem zářila ve svých krátkých tmavěmodrých šatech po kolena. Světlemodrou halenkou zavázanou v pase jsem se cítila volná a lehká. Boty na podpatku mi přišly trochu moc. Cestou jsem na nich málem přizabila, ale musela jsem to vydržet. Zrychlila jsem a stanula u správných dveří. Nadechla jsem se a vešla dovnitř.

..Svatba je tu. Kdo by si pomyslel, že ty dva dny uběhnou jako voda. Cítil jsem se nervozně a trochu podrážděně. Francis stojící vedle mě se tvářil klidně a vyrovnaně. Zajímalo mě, jak to dělá. Nesnášel jsem , když jsem si musel oblíkat formální oblečení.
"ÁÁÁ! Bože!" vykřikl jsem vzápětí a div neupadl na zem.
"Co se stalo, mladý pane?"
"Pa-pa-pavouk."
"Opravdu? Hned se o něj postarám."
"Děkuju." Vážně jsem děsnej. Leknout se jenom z pavouka. Aspoň jsem se doučesal a vyrazil. Čekali na mě a já je kupodivu nechtěl zklamat.

Místnost neobvykle zářila. Vstoupila jsem dovnitř a pozdravila:
"Dobré ráno."
"Sakuno."
"Tati." Prohlížela jsem si ho. Už měl na sobě oblek. "Jak to vypadáš?"
"Ach, tohle. To je pouhá příprava."
"Fajn."
"Posaď se." Paní Eiji promluvila a objevila se rychle jako duch. Nestačila jsem to postřehnout.
"Paní Eiji."
"Ne, má milá. Od dnešního dne chci slyšet pouze slovo mami."
"Ma..mami."
"Správně." Vyslovit pouze jenom to slovo se zdálo těžší, než vypadalo. Uklidnila jsem se. Moje splašené srdce poněkud moc rychle tlouklo. Přede mnou stál šálek čaje, sušenky, jedno jablko a květiny ve váze. POněkud lehká snídaně. Vzala jsem si jednu sušenku a kousla si. Na dveře zaťukala další osoba. Tentokrát Tezuka. Pozdě jako vždy.
"Dobré ráno, matko, paně Oishi."
"Tezuko, říkej mi otče."
"Rozumím, ot-otče." Zakoktal se stejně jako já, ale posadil se už na připravenou židli vedle mě. Jeho snídaně se od té mé lišila. Sice měl šálek čaje, ale místo sušenek, zákusek. Sledovala jsem ho, jak si ukrojil a ochutnal. Působil dost uklidňujícím dojmem.
"Tezuko.." zašeptala jsem.
"Co, Sakuno?" Než jsem stačila něco říct, rychle jsme zmkla. Můj táta se ozval znovu:
"Děti, dobře mě poslouchejte. Už brzy se budeme stěhovat, takže se na to připravte."
"Kam?" podotkla jsem,
"Pár bloků odtud. Jsme rodina, takže potřebujeme normální dům."
"Dobře. Budeme chodit do školy?"
"Ne. Pořídím vám domácího učitele."
"Aha."
"Ještě probereme další detaily. Chci, abyste se k sobě chovlai jako sourozenci a navzájem na sebe dohlíželi. Je to jasné?"
"Ano." dodali jsme oba jednohlasně. No jistě. Sourozenci. Na to slovo jsem si nevzpomněla už pěkně dlouhou chvíli. Naše první společné ráno skončilo konverzací a já s Tezukou jsem mohla odejít. Nějak jsem pocítila úlevu.

Zavřeli jsme dveře a řekl jsem nahlas:
"Sourozenci? Zní to podivně."
"Jsme jedináčci, takže vlastně nevíme, co to je."
"Já budu velký bráška."
"A já budu tvoje malá sestřička."
"Nemám z toho radost, ale zní to zajímavě."
"Vážně?"
"Jo." Usmál jsem se, abych budil dobrý dojem. Její oči mě chvíli sledovaly a pak koukaly na zem.
"Hej, Tezuko, řekni.."
"Co?"
"Budeme štastní?"
"Co je to za otázku?"
"Víš, já vlastně ani nevím, co je to rodina."
"Hm?" Zavedla mě na terasu hned ve druhém patřea opřela se o zábradlí. Začala vyprávět:
"Moje máma zemřela, když mi byly čtyři, takže si na ni moc nevzpomínám, ale je mi úzko."
"Tys nechtěla, aby se ti dva vzali, že?"
"Možná. Já nevím. Když se podívám, jaký život žijí šlechtici a jaké žijí obyčejní lidé."
"Na tom přece nesejde."
"To vím, ale co by se stalo, kdybychom se narodili jako normální lidé? Změnilo by se něco?"
"Určitě ne, ale já jsem rád, že jsme se narodili jako šlechtici. Jinak bych se s tebou nepotkal."
"A můj táta by se nepotkal s tvou mámou, že?"
"Přesně tak. Život je těžký. Nikdo neříkal, že je jednoduchý."
"Takže je v pořádku, že jsme rodina?"
"Je. Čeká nás hodně překážek, ale zvládneme to."
"Jako vždy. Spolu tvoříme takovou hyper dvojku, že?"
"Spíše Hyper Duo." Oba jsme se nahlas zasmáli a začali plánovat kroky do budoucna. Budoucnost leží před námi. Zářivá a neočekavaná.

Hyper Duo: 15. Vysvobození

11. prosince 2012 v 15:49 | Linda
..Získala jsem ten prsten. Moc se mi nelíbilo, že jsem použila takovou metodu, ale co jsem mohla dělat. Ten zločinec málem zabil člověka. Brzy dostane, co si zalouží. Proč se kvůli tomu, ale cítím proviněná? Spolu s Tezukou jsme se vrátili do hotelu, kde nás čekalo pořádné kázání. Od mého táty.
"Sakuno."
"Tati."
"Kde jsi byla?"
"Venku."
"Slyšel jsem, že jsi šla navštívit toho muže."
"No a?"
"Je to zločinec. Co kdyby ublížil i tobě?"
"O to přece nejde, ne?"
"Mohla bys toho nechat? Co si myslíš?"
"Tati, vždyť víš, že bych ho zvládla."
"Nespoléhej jenom na to, že jsi trénovala." Bože. Můj táta měl pořád jenom samé starosti. Nikdy jsem od něj neslyšela, že bych si vedle dobře. Už jsem toho chlápka jednou sejmnula a udělala bych to znovu. Jaktože to nechápe? Tezuka vyšel vpřed a řekl mému otci:
"Nezlobte se na ni. Není to její vina."
"Tezuko."
"Je unavená, tak pokud ji omluvíte." Nečekaně chňapl po mé ruce a táhl mě pryč. Jakmile jsme dorazili do výtahu, málem se z toho sesypal.
"Díky."
"Málem mi z toho ruply nervy."
"Vždyť jsi se omluvil zdvořile."
" To jo, ale copaks neviděla ten výraz svýho táty?" Měl pravdu. Můj táta se na všeechny vždy díval z vrchu a házal všude kolem takový ten výraz typu "já tu velím" ,což jsem nesnášela.
"Viděla. Jak můžeš být ,ale taková bábovka."
"Tobě se z toho výrazu nepodlomují kolena?"
"Člověk si na to zvykne."
"No, jak myslíš." Běžela jsem do svého pokoje a rozloučila se s Tezukou. KOukla jsem na ten prsten. Nezdál se nějak významný. Důvod, proč po něm Kaitou prahne, jsou asi ty runy. Další nezodpovězená otázka. Bože. Než jsem se nadála, tak jsem usnula.

..Přemýšlel jsem. To, že Sakuno neco tají, jsem pochopil hned. Obyčejný prsten ji donutil udělat tohle. Ten zločinec seděl pouze v cele a tvářil se úplně lhostejně, když jsem ho poprvé uviděl. Vařila se mi krev v žilách. Za mnou promluvil hlas:
"Něco v nepořádku, mladý pane?"
"Francisi."
"Vypadáte sklesle."
"To se ti jenom zdá."
"Tak co se děje?"
"Jen uvažuju."
"Smím se zeptat, o čem?"
"O Sakuno."
"O slečně?"
"Nějak ji nerozumím. Její chování a její mysl se od sebe dost liší."
"Víte, že ji zemřela matka, když jí byly čtyři?"
"To vím."
"Slečna je pouze dívka a dítě zároveň. Musěla prožívat muka, když o ni přišla v tak mladém věku. Vy jste dosáhl 12 let, když jste přišel o rodiče."
"Toho jsem si vědom."
"Chcete ji porozumět, že?"
"Ano."
"Důvěřuje vám?"
"Nevím."
"Pokud si chcete získat její důvěru, tak na ní moc nenaléhejte. Časem vám to řekne sama."
"O tom dost pochybuju."
"Cítíte k ní něco?"
"Ne. Jen nutkání jí kázat."
"Brzy se stanete jejím bratrem, takže není divu, že se tak chováte."
"Upřímně mi z té představy leze mráz po zádech."
"To jako vážně? No, hodně štěstí."
"Tys mi tedy pomohl, Francisi." Zavřel jsem oči a usnul.

...Nevím, kolik odbilo hodin, ale venku se už setmělo. Studený vítr se už dostal do mého pokoje. To Shiba musela otevřít okno, když jsem spala. Hlas nade mnou mě zaskočil.
"Už vzhůru?"
"Kdo to je?"
"Copak nepoznáš hlas svého zaměstnavatele? Jsi roztomilá."
"Kolikrát budeš navštěvovat můj pokoj bez mého svolení?"
"Copak jsi mi nedala sama pozváku, abych přišel?"
"Tak jsi ten papír dostal."
"Jistěže ano."
"Tak tady máš ten prsten."
"Navštívila jsi mého partnera."
"No jo. Sedí v cele a kouká do zdi."
"Fuuma by nikdy nikomu nic nedal zadarmo. Co jsi mu slíbila?"
"To se tě netýká. Vrať mi ten přívěsek." Sundal si ho a dal mi ho do ruky.
"Tady."
"Teď chci slyšet odpovědi na moej otázky."
"Ptej se."
"Jsi šlechtic?" Odmlčel se, ale upřímně odpověděl.
"Jsem."
"Hledá tě tvoje rodina?"
"Ne."
"Co víš o smrti mé matky?"
"Jen to, že zemřela kvůli mně."
"Jak kvůli tobě? Co o ní víš?"
"Je tu dost nejasných okolností, ale říká se, že tvá matka měla spory s Bratrstvem."
"Bratrstvem? O čem je řeč?"
"Bratrstvo je strana, která vždy kuje nějáké špinavosti a neodhaluje se obyčejným lidem. I šlechtici mají mezi nimi své kontakty."
"Hm."
"Vše?"
"Ještě něco." Zeptala jsem se ho na pár dalších otázek ohledně Fuumy a taky to, co by udělal, kdybych mu dopřála svobodu. Usmál se jako vždy a zanechal mi pár nápovědí ohledně mé matky. Dohodli jsme se, že Fuumu pošlou ven na svobodu a on mi poskytne další informace, ale naše dohoda bzy skončí. Stále v to pevně doufám a já se budu moct vrátit ke svému bezstarostnému životu.


Hyper Duo: 14. Zlatý prsten vykoupení

9. prosince 2012 v 13:31 | Linda
Nechápavě jsem na ni hleděl. Navštívit zločince?
"ZBLÁZNILA SES???!!"
"Jsem plně při smyslech."
"Nemůžu tomu uvěřit."
"Stěžuj si někde jinde. Já jdu a ty mě nezastavíš." Uvažoval jsem. "Můžeš to klidně říct mému tátovi, ale pamatuj, že pokud to uděláš, už s tebou nepromluvím."
"Cože?" Dumal jsem nad tím nejméně 5 minut a došel jsem k závěru.
"Nezastavím tě,ale půjdu s tebou."
"To zní rozumně. Koneckonců za mě máš zodpovědnost."
"Ty..." Díval jsem se na ni naštvaně a rozzuřeně. Její pohled se nezměnil. Co jsem mohl dělat.


....Věznice vypadala obyčejně. Ne zvlášt hezká, ani zvlášť ošklivá. Špinavá podlaha, pach zatuchliny a kovové mříže. Naskakovala mi z toho husí kůže. Rozhlížela jsem se i do ostatních cel, ve které skoro nikdo neseděl. Ještě, že tak.
"Tak tady to je." řekl hlídač.
"Velice vám děkuju."
"Moc se s ním nevybavujte. Je nebezpečný."
"Jistě." Jakmile odešel, ponořila jsem své oči do tmy. U zdi seděl muž a choulel se k ní. Nemohla jsem uvěřit, že někdo takový zkoušel zabít šlechtice. Než jsem stačila mluvit, odsekl:
"Jestli chcete informace, tak ty ze mě nedostanete."
"Dlouho jsme se neviděli." Vzhlédl.
"Ty?"
Vypadá to, že můj kop na tobě nezanechal moc velké zranění."
"Co chceš?"
"Odpovědi."
"Ty si myslíš, že ti je dám?" Všimla jsem si, že Tezuka vedle mě ztuhl, proto jsem ho požádala, aby z hlídače dostal pár informací. Opustil mě a šel za ním.
"Za svobodu určitě."
"Ty mě jako pustíš?"
"To se uvidí." Dlouho se nerozmýšlel.
"Tak co chceš?"
"Zlatý prsten,který u sebe máš."
"Kdo ti o něm řekl?"
"Mám své zdroje. Nejdřív chci, abys mi odpověděl na otázku."
"Jakou?"
"Co máš společně s Kaitem Amerou?"
"Je to můj společník."
"Vy dva spolu pracujete? Nesmysl."
"Myslíš, že bych mohl lhát?" Podívala jsem se mu do očí. Ani kapka zaváhání. Mluvil pravdu. Už odmala totiž dokážu poznat, kdo lže a kdo ne. Mám to po tátovi.
"Kaitou Amera se se mnou setkal."
"Co? On?"
"Chtěl ten tvůj zlatý prsten."
"On si myslí, že mu ho vydám?"
"Mohl bys mi ho ukázat? Kde je?"
"Odmítám."
"Arogantní kluk." Dostala jsem nápad. A zavolala jsem: "Pane, ten zločinec mě zranil!" Hlídač okažitě přiletěl a ukázala mu zranění, které jsem si sama udělala.
"Myslíš si, chlapečku, že můžeš ubližovat šlechtě? Za to tě nechám pověsit!"
"Já nic neudělal."
"To se uvidí." Vycházelo to dobře, ale nakonec jsem hlídači řekla, že to není nic vážného a dala jsem mu zlaťák, když to nikomu neřekne. Souhlasil. Ten v cele na mě už tak podivně nekoukal.
"Tak mi už věříš?"
"Ty jedna.."
"Neútoč na mě, nebo to s tebou špatně dopadne."
"Tady je ten prsten a už běž pryč." Hodil mi do ruky zlatý kroužek s nejákýma runama. Proč chtěl Kaitou zrovna tohle? No, mně to koneckonců mohlo být jedno. Prohlížela jsem si toho zloděje. Dlouhé tmavě fialové vlasy a podivně třešňové oči. Civěl do prázdna a jeho neutrální výraz ve mně budil podezření. Přesto jsem neodolala a skrčila se k němu. Šeptem jsem mu něco pošeptala a on strnul. Zvedla jsem se a odešla. Moje práce skončila. Získala jsem, co jsem chtěla. S tímhle se,ale nespokojím. Tezuka už čekal.
"Hotovo?" ptal se.
"Jasně. Brnkačka."
"Tos chtěla jenom tohle?"
"Zločinec u sebe nesmí mít jakékoliv cennosti."
"Moc se mi to nezdá."
"Mně se ten prsten líbí."
"Hlavně ho nenos. Nemá to žádnou hodnotu."
"No jo. Pořád." Teď honem zpátky do hotelu. Problémy teprve přicházejí.


Hyper Duo: 13. Tajnosti a lži

9. prosince 2012 v 12:05 | Linda
..Keith. Amerovo skutečné jméno. Celou dobu jsem o tom musela přemýšlet. Co mě to napadlo, že jsem s ním uzavřela dohodu. Je to jako bychom byli přátelé. Takový nesmysl. Udělala jsem to všechno proto, abych získala odpovědi na své otázky. Všechno jenom kvůli zlatému prstenu, který ten muž má u sebe. To znamená,že mou povinností je vydat se do věznice. Jsem snad na hlavu? A co když mě někdo uvidí? Co pak? Nechci do toho zatáhnout tátu. Já jsem tak pitomá. Mám nápad. Vzala jsem do ruky tužku a papír. Něco jsem na něj načmárala a hodila z okna. Doufala jsem, že ho najde.


Cítím jsem se provinile. Celou dobu jsem se staral pouze o svou mámu a nenapadlo mě, že se Sakuno cíti osaměle. Chtěl jsem za ní, co nejrychleji zajít a omluvit se jí. Zanedlouho jsem už stál u jejích dveří a klepal.
"Kdo je?" ozval se její hlas.
"To jsem já." Otevřela pomalu dveře a odvětila:
"Tezuko? Potřebuješ něco?"
"Ne, jen jsem chtěl zjistit, jak se ti vede."
"V pohodě. Ještě něco?"
"No..chtěl bych se omluvit."
"Omluvit? Za co prosím tě?"
"Za no..... tamto a tohle."
"Tamto a tohle? Co tím chceš říct?"
"No.." Čekala a docházela ji čím dál víc trpělivost. Poznal jsem to podle toho pohledu, který na mě upírala.
"Tak co? Vyklopíš to už ze sebe?"
"Nevím, jak to říct."
"Když mi nemáš, co říct, tak můžeš jít."
"No..já..ehm.." Než jsem stačil dodal nějakou věc, zabouchla mi dveře přímo před očima. Povzdechl jsem si. A křičel:
"Ale no tak! Počkej! Ještě jsem nic neřekl."
"To mě nezajímá." odvětila.

Bušil jsem na dveře hned několikrát. Nakonec se asi naštvala a rychlostí světla ty dveře otevřela.
"MOHL BYS TOHO LASKAVĚ NECHAT???!!!!!!"
"Promiň."
"Vejdi."
"Dík." Jakmile jsem to udělal, dostal jsem nepříjemný pocit. Jako by sem už někdo vešel. Musel jsem se ujsitit.
"Přišel sem někdo už přede mnou?"
"Proč tě to zajímá?"
"Jen tak."
"Nevešel. Stačí to?"
"Jo."
"Tak co jsi chtěl?"
"Je mi líto, že jsem se staral pouze o sebe."
"Omlouvat se pouze za to? Kdybych tě neznala, braly bych to jako urážku." Rozhlédl jsem se po pokoji a uviděl pírko. Fialové a zarazil se. Nechtěl jsem na něj pomyslet.
"Sakuno?"
"Hm?"
"Byl tu Amera?" Nezdálo se, že by znejistila. Jen mi položila další otázku.
"A proč se ptáš?" Ukázal jsem ji pírko, když se otočila. Její výraz se nezměnil. Pohotově odsekla:
"To je z mého klobouku."
"Máš důkaz?" Vytáhla fialový klobouk s fialovými pírky.
"Začínám být asi pověrčivý."
"To se může stát každému."
"Jak je tvé mámě?"
"Už je jí lépe."
"No, díky bohu." Nevím, proč jsem tak cítil. Zdálo se mi, že mi vůbec neříká pravdu. Jak se mi to všechno mohlo vyhnout kontrole. Posléze ke mně znovu promluvila:
"Nevíš, kde je ten muž, co tvou mámu málem zastřelil?"
"Ve věznici."
"V jaké?"
"Nedaleko odsud."
"Chápu."
"Co chceš dělat?"
"Navštívit ho."
"Cože?"
"Mám s ním nevyřízené účty." Co tím měla na mysli? O co se vůbec snažila? Teď jsem nepochyboval. Něco tají a já zjistím co.

Hyper Duo: 12. Sakuno a Amera

8. prosince 2012 v 16:42 | Linda
...Paní Eiji se uzdravila za několik týdnů. Díky Bohu. Celou tu dobu jsem musela sledovat Tezuku,aby nespáchal sebevraždu. Teď jsem si mohla konečně oddechnout. Rychle jsem pospíchala do svého pokoje a vyhrabala ze skříně šperkovnici. Vypadala poněkud staře,protože patřila mé mámě. Měla světle purpurovou barvu. Zdobily ji drobné perličky bílé jako sníh, vepředu zakroucené spirálky tvořily srdce a na něm nápis MÁMA. Zespodu stála na čtyřech malých nožičkách růžového odstínu a jakmile jsme ji otevřela, uviděla jsem se v malém kulatém zrcátku. Pozorovala jsem se. Nevypadala jsem nějak zvlášť ošklivě ani krásně. Prostě normálně. Uvnitř šperkovnice jsem našla korálky, náramky, prstýnky a naušnice. Nic,co bych obzvlášť potřebovala. Jenže srdce mi říkalo,že brzy se s ním zase setkám. S Kaitem Amerou.


Tak jsem strašně rád. Moje máma to přežila a já jsem ho ještě nezabil. Zatím. Právě v tuhle chvíli jsem seděl vedle ní a držel její ruku. Smála se na mě a já na ni.
"Díky bohu."
"Pročpak to říkáš?"
"Přežila jsi to. Když jsem tam doběhl a viděl všechno tu krev,tak jsem si myslel,že.."
"Nepřeháněj,Tezuko. Ty víš,že jsem silná."
"To tedy vím,že nejsi."
"Mé zranění není nic vážného."
"Vzala sis na sebe tu brož,kterou jsem ti dal."
"Ano. Kdoví,jak dlouho ležela na půdě."
"To ty jsi ji tam dala?"
"Nejbezpečnější místo před zloději."
"Chápu."
"Kdepak je Sakuno?"
"Nevím."
"Copak jsi tu pouze u mě seděl?"
"Je to špatně?"
"Na to,že si muž,tak se chováš jako bábovka."
"Čím jsem si zasloužil pokárání?"
"Vůbec nerozumíš dívkám."
"Jak to myslíš?"
"Nemyslíš,že je Sakuno osamělá?"
"Co?"
"Od té chvíle,kdy ji zemřela máma,tak uplynulo 10 let. Její táta byl ještě k tomu vždy zaměstnaný a neměl na ni moc času a přesto ze Sakuny vyrosla usměvavá a silná dívka. Někdy si říkám,jak je to možné."
"Copak ona nemá kamarády?"
"To je něco,co šlechtici nemůžou mít."
"Nemůžou?"
"Každý šlechtic se bojí,aby ho jeho přítel nezničil a neobral ho o všechno. Ti,kteří přátelé mají a důvěřují jim, je jejich problém,ale vždy za to zaplatí."
"Neměla jsi přátelé?"
"Měla,ale jak se říct,tak jsem jim nevěřila a díky tomu jsem přežila."
"A co kdybych se nenarodil jako šlechtic? Mohl bych je mít?"
"Mohl,ale musel bys čelit zradě a občas i nenávisti."
"Je těžké žít v obou světech."
"Ani ne. Pokud je někdo silný,zvládne to. Stačí pouze chtít."
"Vážně?"
"Jistě. V tomhle světě je možné úplně všechno." Nemohl jsem,než ji věřit.


...Seděla jsem a přemýšlela. Stále jsem toužila najít viníka. Ten,kdo zastřelil paní Eiji, byl potrestán,ale co když někdo půjde po mém tátovi. Dokážu ho ochránit? Nejspíš ne. Na tomhle světě je spoustu silnějších lidí,než jsem já. Většinou člověk,ale potřebuje nějakou motivaci,aby zesílil. Povzdechla jsem si,ale rázem jsem si všimla,že je někdo v mém pokoji. Klidným hlasem jsem promluvila:
"Nenudí tě neustále krást,Kaitou?"
"Poznala jsi mě,Sakuno."
"Můžeš mi vysvětlit,co tu děláš?"
"Nepřišel jsem krást."
"Už jsi přece dostal,co jsi chtěl."
"Proč jsi mi to dala?"
"Asi proto,že se mi chtělo." Proč se Kaitou zjevil v mém pokoji? Přišel zase otravovat? Krást asi ne,protože bych mohal vykřiknout a hned by v mém pokoji stáli tátovi lidé. Zloděj si prohrábl rukou vlasy a vytáhl ruku z kapsy.
"Není obvykle,že šlechtic udělá něco takového."
"Šlechtic si může dělat,co chce."
"I když to není správné."
"Tezuka mi řekl,že nás nenávidíš. Důvod?"
"Tyranizujete chudé."
"Tyranizujeme? To promiň,ale pokud mluvíš o mně,tak mě tam nepočítej. Moje rodina už je tak dost chudá."
"To vím."
"Jaký je smysl tvé návštěvy? Nemám čas s tebou klábosit."
"Nechceš ty naušnice zpátky?"
"Proč bych měla?"
"No,nepatřily někomu,koho máš ráda?" Odmlčela jsem se. Odkud se zas dozvěděl tohle. Začínal mi lézt na nervy. Copak mají všichni zlodějové,tak prořízlou pusu?
"A co?"
"Určitě by pomohly zlepšit tvou situaci."
"Možná." Vstala jsem a otočila se k němu. "Teď vážně,Kaitou. Proč jsi přišel?" Upřel na mě ty svoje oči a já nehnula ani brvou.
"Mám takovou prosbu."
"Prosbu?"
"Slyšel jsem,že Tezukovu mámu málem zastřelili."
"Co tím chceš naznačit?"
"Pořeboval bych zjistit,kdo to byl."
"Taky bych k tomu něco měla. Chtěla bych se tě na něco zeptat."
"Na co?"
"Můžeš za to,že paní Eiji zastřelili?"
"Kam tím míříš?"
"Když mě muži v černém napadli, řekli,že se přijde někdo pomstít. A zmínili se o tobě."
"Se mnou to nemá nic společného."
"Tak jak by tě mohli znát?"
"Co já vím."
"Jestli nemluvíš pravdu,tak to z tebe dostanu. A co chceš dělaz s tím chlápkem,který střelil?"
"Má u sebe něco důležitého."
"A to?"
"Má na prstě zlatý prsten patřící jedné důležité rodině."
"Aha."
"Mohla bys ho získat?"
"Proč já? Jsem přece šlechtic a já vím,že ty je nedokážeš vystát." Chvíli nemluvil. To,co řekl,mě očividně překvapilo.
"Ty nejsi šlechtična,Sakuno."
"Cože?"
"Tvá matka se nenarodila do urozené rodiny. Jenom díky tomu,že si ji vzal tvůj otec, se stala šlechtičnou." Jak to mohl vědět?
"Jak to vůbec víš?"
"Důvodem,proč jsem se stal zlodějem, je to,že chci pomáhat druhým. Chudým." Na moje dveře někdo zatukal. Ozval se hlas Shiby:
"Slečno Sakuno?"
"Ano?"
"Mohla bych dovnitř? Potřebujete se převléknout." Pohlédla jsem na Kaita a rozmýšlela dál. Nakonec jsem promluvila:
"Shibo, běž za otcem. Říkal,že s tebou potřebuje mluvit."
"Opravdu? Nuže,dobrá. Omluvte mě,prosím." Jkamile její kroky utichly, oddechla jsem si.
"Já nechápu,rpčo jsi neprozradila,že jsem tady."
"Nepotřebuju vyvolat skandál."
"Chápu."
"Ty naušnice,co sis naposledy vzal,patřily mé zesnulé matce."
"Já si vzal památku na tvou mámu?" Teď už jsem stála k němu čelem a mluvila k němu.
"Tak trochu. Nneí to jedinou památkou."
"A jaktože to nechceš zpátky?"
"Co bych s tím dělala. Není to něco důležitého."
"Sakuno."
"Pamatuješ si naše jména, i když jsme se viděli pouze jednou?"
"Zvláštní."
"Co?"
"Tohle je snad poprvé,kdy mluvím se šlechticem v klidu."
"Řekneš mi své skutečné jméno?"
"Keith." (čte se Kís)
"Hm. A co za tu prosbu,kterou pro tebe udělám?"
"Pak mě můžeš požádat o co chceš." Přemýšlela jsem. Nezdálo se mi,že bych potřebovala dělat špinavou práci pro zloděje jako je on. Něco mi,ale stálo říkalo,že se tím dostanu blíž ke svému cíli a k důležité vzpomínce v mé minulosti. Cítila jsem,že on je stejný jako já. Taky šlechtic. I když jsem se mohla mýlit. Co kdybych se ho na to zeptala? Odpověděl by mi? No, možná až později.
"Tak dobře. Souhlasím,ale ne,že se pokusíš ukrást od nás ještě něco. Rozumíš?"
"To ti můžu zaručit."
"Teď bychom měli zaručit něčím naší dohodu. Už vím." Sundala jsem si svůj medailon z krku. Byl ze zlata a dokázal se otvírat. Malý kulatý přívěsek v sobě skrývla matčinu fotografii. "Tady." Dala jsem mu ho na krk.
"To je.."
"Taky památka po mámě. Dala mi ho,když jsem se narodila. Nikdy ho nesundávám. Až splním to,co po mně žádáš, vrátíš mi ho."
"To zní dobře."
"Teď už běž,než se má služebná vrátí."
"Hm." Sledovala jsem ho,jak se pomalu chystá utéct oknem.
"Kaitou."
"No?"
"Dávej na sebe pozor." Kývl a zmizel. Teď přede mnou stál další nesplnitelný úkol,ale pokudím se ho zvládnout. Mám spoustu otázek,na které potřebuju odpovědi a od zíkání toho,co chci, mě nic neodradí.

Hyper Duo: 11. Nerozhodnost či přísaha

5. prosince 2012 v 18:51 | Linda
...Paní Eiji odnesli na nosítkách pryč. Tezuka chtěl jít s ní,ale nedovolili mu to. Zůstal sám uprostřed sálu. Nevnímal okolí. Zvedl si svou ruku k obličeji. Zůstala ještě stále pokrytá čerstvou krví. Dotkla jsem se ho.
"Tezuko." Otočil se ke mně. "Pojď půjdeme." Musela jsem ho někam odvést,aby se uklidnil. V pokoji se sesul k zemi.
"Proč?"
"Tezuko."
"Proč chtěl zabít mojí mámu?"
"No.."
"Copak ho považovala za nepřítele? Nebo se chtěl pomstít?"
"Tipovala bych spíš pomstu. Přece ten muž v černém to říkal.."
"Že by za tím stál Amera?"
"Já ho zabiju a vezmu mu ty zatracený naušnice. Já ho zabiju,to přísahám." Moc se mi to nelíbilo. Najednou tu hrozil,že někoho zabije. Jindy,když ho někdo naštval,tak trucoval nebo brečel. Bože. Tenhle kluk byl vážně problémovej.
"A co když za tím Amera nestojí?"
"Nesnaž se mě přesvědčovat."
"Nesnažím,ale zdá se mi to pěkně podivné."
"Co je na tom podivného?"
"Proč by Amera nejdřív šel po té broži a pak po tvé mámě? Vždyť šlechtice nesnáší."
"Na tom přece nesejde."
"Ale sejde. Mohl bys tady zatím počkat? Půjdu se převléknout." Neodpověděl. Pokrčila jsem rameny a vyšla ze dveří ven. Bála jsem,že až odejdu,tak on zmizí. Přidala jsem rychle do kroku a vešla do pokoje,kde na mě čekala Shiba. Co jsem ji měla říkat, Uvítala mě.
"Slečno Sakuno."
"Shibo."
"Slyšela jsem o té hrozné zprávě."
"A co si o tom myslíš?"
"Že od teď bude nebezpečné tady žít."
"Hm? Vážně?"
"Doufám,že se paní Eiji brzy uzdraví."
"To my všichni." Celou dobu,kdy jsem se převlékala, jsem přemýšlela. Mohl Amera být opravdu tím,který za to mohl? Jaký měl motiv? Co ho připomělo takhle riskovat? Nemohla jsem jinak,než hledat odpovědi. Večer jsem měla soukromou schůzku s tátou. Chtěl se mnou projednat nějáké záležitosti. Zaklepala jsem kolem osmé na dveře.
"Vejdi.Sakuno."
"Co se děje,tati?"
"Nejdřív se posaď."
"Dobře." Sedla jsem si na židli a čekala.
"Víš,co se dnes stalo."
"A co s tím?"
"Policie vyslýchala toho muže,cos ho porazila."
"A přišli na něco?"
"Ne. Zabil se rovnou v cele."
"Jako vážně?"
"Proto bych tě chtěl o něco požádat."
"O co?"
"Nesnaž se v tom dál rýpat."
"Co se tím snažíš naznačit?"
"Vím,čeho jsi schopná,ale pokud se budeš vrhat do nebezpečí, zemřeš."
"Já musím zjistit pravdu."
"Pravda je někdy těžší,než se zdá. Člověk jí těžko přijímá."
"Toho jsem si vědoma."
"Tak proč?"
"Nelíbí se mi to." Popravdě mě spíš děsilo to,že Tezuka zůstane jako sirotek a já se o něho budu starat. Děsná představa pozbytek mého mladého života.
"Možná bych měl zrušit tu svatbu."
"Co to povídáš?"
"Teď,když se stalo tohle, nemůžu riskovat,že se stane ještě něco dalšího."
"Tati,nesmíš tu svatbu zrušit."
"Důvod?"
"Tezuka nemůže zůstat sám. Už teď těžce prožívá,co se stalo."
"Má přece tebe."
"Ale on potřebuej rodinu,která ho podpoří a přijme. Kroěm toho, já najdu viníka."
"Co?"
"Najdu viníka a přivedu ti ho. Když to udělám, bude svatba."
"Sakuno."
"Neboj se,já zo zvládnu." Teď už jsem nemohla ustoupit. Vyrazila jsem pryč z pokoje s novým cílem. Najít ho. Toho,kdo za tímhle vším stojí.

Hyper Duo: 10. Vidět někoho umírat

3. prosince 2012 v 22:04 | Linda
...Můj táta nevěděl,co říct.
"Ach,to je dokonce lepší,než ty naušnice."
"Vážně?"
"Nečekal bych,že jsi udělala něco takového."
"Já.."
"Nemusíš nic říkat. Ihned jí to dám." Celý štastný a rozradostněný vyběhl z pokoje.
"Teď jsme si kvit."
"No,aspoň jsi to vrátil tetě."
"Jsem zvědavý,jak se bude tvářit."
"My se taky musíme připravit." Shiba mi pomohla se ustrojit. Spolu jsme potom vyrazili.

....Začal jsem si zvykat. Moje máma se měla brzy vdávat a my dva jsme spolu vycházeli poněkud divně. Sázku jsme se tedy rozhodli zrušit,jakmile skončí oslava. Jakmile jsme vešli dovnitř, uviděl jsem svou mámu. Měla na sobě zelené šaty na ramínkách a připnutou brož. Dokonale ji ladily k broži vzory. Usmívala se a všechny zdravila. Po jejím boku stál Oishi. Jak bych to definoval. No,slušelo jim to. Krášel jsem k nim.
"Tezuko."
"Mami."
"Přišel jsi."
"Jak bych si to mohl nechat ujít?"
"Je to přece jenom předsvatební hostina."
"Ale svatba je popozítří."
"Už brzy budeme rodina. Není to skvělé?"
2Je." Nemohl jsem ji kazit radost. Ale vidět Sakuno jako svojí mladší sestru se mi zdálo zvláštní. Za chviličku se stala oslava středem dění. Každý z hostů se bavil. Já moc ne. Nýbrž mi tělo říkalo,abych zůstával ve střehu.
"Bavíš se?"
"Ne."
"Jdeme na vzduch?" Pokrčil rameny. Spolu jsme si stoupli na balkon a pozorovali okolí.
"Po tomhle rušíme sázku."
"Taky jsem pro."
"Stejně ttomu nezabráním. Něják si v srdci přeju,aby byla štastná."
"Nejsi náhodou mimozemštan? Ten Tezuka,kterého znám, by to nikdy neřekl."
"Musíš všechno kazit?"
"Jsem jenom ráda,že se chováš dospěle." Musela jsem jí dát za pravdu. Vraceli jsme se pomalu dovnitř. Kolem nás proběhl neznámý muž, vyrazil vpřed a vytáhl istoli. Než jsme se nadáli, vystřelil.

...Potom znovu. Na nic jsem už nečekala. Rozběhla se k tomu chlápkovi a vykopla mu zbraň z ruky. Jediným kopem jsem ho srazila k zemi. Šaty mi zavlály, střevíce zacinkaly při mém dopadu na zem a muž se snažil vstát. Tezuka vyběhl stejně jako já,ale z balkonu do přízemí. Tam uviděl něco hrůzostrašného. Jeho matka ležela na zemi celá od krve.
"Mami!!!! Mami!!!" volal a rychle k ní přiběhl. Můj táta urychleně volal doktora a hosté zmatkovali. Tomu neodpustím. Podívala jsem se na toho chlapíka a jednu mu vrazila. Zanedlouho znovu. Při třeí ráně jsem si konečně všimla, o koho se jedná. Patřil k nim. Jak jsem mohla být tak slepá. Ten,co ležel na zemi, na mě před třemi dny zaútočil u výtahu.

Hyper Duo: 9. Všude samá tajemství

3. prosince 2012 v 21:50 | Linda
....Dívala jsem se. Úzkostlivě čekal,co řeknu. Nechtěla jsem ho zkalamat.
"Už mi řekneš,cos mu dala?"
"Nejdřív chci slyšet,co mezi ním a tebou dělo,když jsem tam nebyla." Odmlčel se.
"No řekl,že nenávidí šlechtice."
"Šlechtice?"
"Taky mi nadával za to,že se bude moje máma vdávat."
"Nemá mu to být náhodou jedno?"
"Spalovala ho zášť."
"Jak jsi ho,ale mohl porazit."
"Štěstí."
"Hm. Aspoň na jméno ses ho mohl zeptat."
"Je to zloděj. Zapomínáš?"
"Jasně,že ne."
"Teď chci slyšet,cos mu dala."
"Naušnice." Překvapeně ztuhl,než jsem to stačila dopovědět, obořil se na mě.
"Zbláznila ses?"
"Cože?"
"Jak jsi mu mohla dát naušnice."
"Co máš za problém?"
"Naušnice nemají žádnou cenu."
"Ty naušnice mi dala máma!" Ztichl,ale zeptal se:
"Tvoje máma?"
"Náhodou mají vysokoho hodnotu. Jako brož." Dodal další připomínku.
"To je diný."
"Co?"
"Když tu krabičku Amera otevřel,nezdál se překvapený ani naštvaný,když tam tu brož nenašel."
"Asi mu to bylo jedno. Dostal,co chtěl."
"Ale tobě to není jedno. Jak jsi k nim přišla?" Povzdechla jsem si.
"Když jsem od vás utekla, napadlo mě stavit se ve svém pokoji, kde jsem si vzpomněla na šperky,které jsem měla. A pak mě napadly naušnice."
"Copaks nemohla dát něco jiného,nebo počkat až vyhraju?"
"Nemůžu spoléhat na břídila."
"Břídila?"
"A jak by ses nazval?"
"Určitě jinak."
"Fakt? Jak myslíš?" Koukali jsme na sebe a ani jeden z nás nehodlal ustoupit. Pak udělal něco,co mě zaskočilo.
"Díky."
"Nemusíš mi pořád děkovat." Na dveře někdo zaklepal. Dovnitř vešel pan Oishi.
"Sakuno."
"Tati."
"Máš u sebe ty naušnice po mámě?"
"Proč se na to ptáš?"
"Chtěl bych je dát Tomoce."
"Myslší Tezukově mámě?"
"Přesně tak."
"Ráda bych,ale já u sebe nemám."
"Nemáš,kde jsou?"
"No." Nevěděla jsem co říct a tím jsem se dostala do pořádné šlamastyky. Tezuka vykročil a dal mému tátovi krabičku.
"Vyměnila je za tohle." Oddechla jsem si.

Hyper Duo: 8. Máma není máma

1. prosince 2012 v 22:21 | Linda
..Vstali jsme. Naše pokoje dělila pouhá stěna. Jako vždy mě vzbudila moje osobní služebná Shiba.
"Dobré ráno,slečno."
"Dobré ráno,Shibo."
"Vyspala jste se dobře?"
"Do růžova." Shiba působila drobně a vyhuble. Její vlásy připomínaly kudrlinky a spirálky. Oči se pyšnily borůvkou barvou, nos trochu kulatý a rty namalované červené rtěnkou. Nosila hezkou služebnickou uniformu s bílou zástěrou. Jevila se jako dost přirozeně krásná dívka. Její věk odpovídal kolem těch 20.
"Připravila jsem vám snídani."
"Tos nemusela."
"Je to maličkost."
"Už je otec vzhůru?"
"Pan Oishi? Jistě. Měl brzy ráno jednání."
"Aha. Dojím snídani a dám se do práce. Sbibo,dej si kousek z mé snídaně."
"Je vždy vám děkuji." Je pravda,že bych se s ní neměla dělit o snídani,ale sama bych to nesnědla. Převlékla jsem se. Moje šaty se stávaly čím dál víc ušmudlanější,ale co naplat. Poděkovala jsem a vydala se na chodbu.

....Prohlížel jsem si brož. Patřila mojí mámě. Říkal jsem si,jestli bych ji radši neměl vrátit. Třeby bych tím mohl zrušit svatbu. Ne,porušil bych sázku. Jako muž bych klesnul na dno. Ozvalo se dobře známé klepání.
"Dále."
"Proč stále ležíš v posteli?"
"To se tě netýká."
"Jedl jsi už něco?"
"Ne."
"Na." Sakuno mi do ruky hodila sandvič.
"Dík." Slupl jsem ho jako nic. Obsahoval arašídové máslo. "Co mám dělat s tou broží?"
"Co já vím. Je přece tvoje."
"Nechceš ji?"
"Památka na matku se nezahazuje." Její ton hlasu se mi nelíbil. Neprozradil jsem jednu důležitou informaci.
"Ty víš, že.."
"Vím. Spíše jsem to zjistila. Tvá matka zemřela údajně před několika lety. Jenže ona žije. Jediným vysvětlením je její dvojče neboli tvoje teta."
"Máš pravdu. Obě dvě vypadaly identicky."
"Vychovala tě s láskou a jsi pro ni jako syn." Věděla toho vždycky spoustu a já se ji ani neptal,jak se to dozvěděla. Povídali jsem si a mně připadalo,že jsem nikdy tolik nemluvil. Vyprávět každý bezvýznamný detail mého života.
"Poslyš,Tezuko."
"Co?"
"Ohledně Amery."
"Nevytahuj zas tu debatu o tom zloději."
"Chtěl jsi přece vědět,co jsem mu dala,ne?"
"Když to tak zmiňuješ..
"Budeš poslouchat?" Nezbývalo nic,než přikývnout. Vážně jsem to už vzdával a teď jsem dostal šanci se to dozvědět.

Hyper Duo: 7. Další osobnost

30. listopadu 2012 v 20:13 | Linda
...Už jsem se netvářil zuboženě. Spíše naštvaně a rozzuřeně.
"Teprve teď začne opravdová bitva."
"I po tom zranění můžeš pokračovat?"
"Tohle? To je jenom škrábnutí."
"Hm?" Moje zranění se začalo pomalu hojit. Až na mém rameni zůstala pouze zaschlá krev.
"Ukážu ti,co umím?"
" Fajn." Amera se nezdál vůbec znepokojený,ale něco mi říkalo,že je. Kvůli jeho masce jsem se nemohl dozvědět,co pod ní skrývá. Znovu jsem uchopil rukojet mečem a vyrazil proti němu. Zrychlil jsem.
"Zeptám se tě na jednu věc."
"Jakou?"
"Proč okrádáš šlechtice?"
"Zaslouží si to."
"Co ti udělali?"
"Všechno. Ty jsi Tezuka Eiji, dědic bohatého rodu. Ještě ke všemu se tvůj otec bude ženit s dalším mocným rodem. V šlechtici nikdy nemáte dost."
"Co to povídáš?! Můj otec to nedělá kvůli penězům."
"A kvůli čemu tedy? Slávě? Uznání?"
"Kvůli lásce."
"Nikdo z vás neví vůbec nic o lásce." Měl jsem jeho řečí plné zuby. Uchopil jsem meč pevněji a zaútočil přímo.
"Tu máš!"
"Mě neporazíš!" Zrychlil své pohyby. Hodil opět dýky. Naše ostří se střetla. Nepříjemné zvuky se rozléhaly. V mým očích se objevil zápal. Chtěl jsem vyhrát. Za každou cenu. "Boháči nikdy neporozumí utrpení, kterým jsme prošli."
"O kom to mluvíš?"
"Každým dnem je tu čím dál víc hladovějších lidí a vy si tady jíte přepychové lahůdky. Zamyslete se už zatraceně nad sebou!"
"Na to, že jsi zloděj, tak mluvíš docela dost."
"Buď už konečně zticha!" Jeho plášt se zavlnil. Překvapil mě a odmrštil pár metrů dozadu. Rázem jsem uslyšel kroky.
"Tezuko!" Ten hlas bych poznal kdykoliv. Patřil jí.
"Sakuno!"
"Jsi v pohodě?"
" Proč ses vrátila?"
"Přece sis nemyslel,že tě tady nechám a uteču,jak nějaký zbabělec."
"Ty seš tak neposlušná."
"To si piš." Najednou oslovila toho zloděje.
"Kaitou!"
"Co?"
"Vysvětli mi důvod,proč chceš tu brož? Až uslyším důvod, dám ti ji."
"Jako fakt?" Pochopil jsem,že Amera musí vypadat překvapeně.
"Řekni mi jediný důvod, proč tohle děláš. Kradeš věci, které patří nám. To je mi celkem fuk,ale proč chceš tu brož."
"Ta brož patřila někomu jinému." Nevím,co tím myslel,ale vzápětí mu Sakuno hodila krabičku. Posléze ji otevřel, zavřel a poděkoval.
"Díky."
"Teď už zmiz. Přece nechceš,aby tě chytili."
"Hm." Zmizel rychle stejně jako se objevil. Chtěl sem jej pronásledovat,ale zastavila mě se slovy "Nechej ho jít." Nerozuměl jsem tomu a musel se vyptávat.
"Proč jsi mu dala tu brož?"
"O čem to mluvíš?"
"Poslouchej,když se s tebou mluvím."
"Na." Hodila mi taky do ruky krabičku. Otevřel jsem jí a nemohl tomu uvěřit. Ležela v ní nefritová brož.
"Jak? Copaks ji.."
"Myslíš,že bych to udělala?"
"Tak,co bylo to,cos mu dala?"
"To je tajemství. Řekněme,že to,co doopravdy hledal." Stále mi vrtalo hlavou,co tím myslela.

Hyper Duo: 6.Kaitou Amera

30. listopadu 2012 v 20:11 | Linda
.Hlas za námi se ozval. Nevěděla jsem,kdo by to mohl být. Pohlédla jsem nahoru. Nad námi se tyčila postava. Překvapení v našich očích se nedalo popsat. Tezuka jen nehnutě strnul. Zaklapla jsem krabičku a sevřela v ruce.
"Kdo jsi?" vyslovila jsem nahlas bez sebemenšího strachu.
"No,né! Já myslel, že mě znají všichni v tomhle státě."
"To je asi pravda, Kaitou Amero." Usmál se.
"Tak přece víš,kdo jsem."
"Světoznámý zloděj pokladů. Nemýlím se?"
"Jistě." Ten zloděj byl přibližně v našem věku. Řekla bych,že mu je asi šestnáct. Na sobě měl černé kalhoty, na nohou černé vysoké boty se zipem na kraji a na rukou rukavice. Jednobarevné a jistě pohodlné. Košile,jež ho odívala se podobala úplně obyčejné košili. Až na to,že tahle neměla knoflíky,ale zip. Přes jeho rameny mu vyčníval plášť z havraních pírek.,které létaly,když se pohnul. Vlasy barvy pouště měl špičaté, krátce zastříhané a na obličeji masku zakrývající mu oči. Jemně se třpytila. Na hrudi mu visela brož. Obyčejná levně koupená.
"Přišel sis pro brož?" ozval se za mnou Tezuka.
"Bude lepší,když mi ji dáte."
"Ani náhodou. Ta brož ti nepatří."
"Mně patří všechno,co tu je. Kdo mě zastaví? Ty?"
"Ta brož je mojí matky."
"Tím lépe. Seberu vám boháčům všechno dědictví a všechno zlato."
"Ty jeden..!" Vzal do ruky meč a ujal se akce. Připravil se toho zloděje dostat. Jak odvážné.
"Tak pojd." Vyskočil ze ním a začal tím mečem máchat. Kaitou Amera lehce uhýbal. On nemohl být obyčejný zloděj. Právě naopak. Výjimečný. Uhýbal rychle a skákal sem a tam s gracii a ladností. Tezuka ho nemohl porazit.
"Sakuno!" zavolal na mě.
"Co?"
"Zmiz odsud!"
"Ale co bude s tebou?"
"Já ho zaměstnám."
"Cože?"
"Bež!"Co bych měla dělat?"
"Fajn." Vykročila jsem a utíkala pryč. Prostě jsem ho tam nechala. Nejenom, že jsem utíkala. Nedívala jsem se za sebe a dokonce mi přišlo jedno, jestli se mi něco stane. Brož v mé ruce se musela zachránit a hlavně se nedostat do rukou Kaita. Rychle jsem se svezla výtahem dolů. Tezuka osaměl společně s ním.

...Podíval jsem se na svého nepřítele.
"Zvládneš to bez ní?"
"Nejsem slabý,abych se musel nechat chránit ženou."
"Ale stále se něčeho bojíš a držíš se za ní,že?"
"Nepřeháněj." Přemýšlel jsem. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Bohužel moje síla není nekonečná. Podniknout něco se stalo mým záměrem. Dál jsem tedy máchal mečem a on mi stále unikal. Nevím, jestli prokouknul můj plán. Brzy ho to přestalo bavit,jak jsem všimnul.
"Tak to ukončím." Hodil po mně dýky a já se je snažil odrážet mečem. Jedna z nich mě zasáhla do ramena.
"Zatraceně!" Upustil jsem meč a vytáhl si dýku. Mé zranění začalo krvácet.
"Teď by ses neměl hýbat."
"Buď zticha."
"Jenom myslím na tvé dobro." Těžce se mi dýchalo. Zavřel jsem oči a pomalu se mi motala hlava. Měl jsem pocit,že v té dýce se skrýval jed. Uslyšel jsem své srdce,jak buší. Nemohl jsem to vzdát.
"Tak potřebuješ pomoct,že?"
"Tentokrát mě nech si odpočnout a bojuj."
"Fajn. Půjdu na scénu." Zvedl jsem se a stoupl si rovně, Amera se na ně posměšně podíval. Přišla má chvíle se ukázat. Porazím ho?

Hyper Duo: 5. Brož

29. listopadu 2012 v 22:34 | Linda
...Držel jsem se její ruky. Nic se znepokojovaného nedělo.
"Jak dlouho budeme něco hledat?" Nevnímala mou otázku. Jako bych se stal vzduchem. Prohlížel jsem si nejvyšší patro. Úplná půda. Harampádí se povalovalo snad úplně všude. Koštata, štosy papírových výstřižků, oblečení,jak pro moji babičku a mnoho dalšího.
"Co je tohle za hotel?"
"Patří mojí tetě."
"To jsem nemyslela. Nerozumím,proč se tu všude povalují krámy a nic,co bychom potřebovali."
"Stále mi není jasný,co hledáš."
"Klenot."
"Jediný klenot,který tu je,jsme my dva."
"Copak jsi nečetl noviny?"
"Dnešní? Odkdy já čtu noviny?"
"Tak zírej." Čekal jsem. Vytáhla z kapsy malý složený papírek. Začala ho otevírat. Až nakonec dosáhl rozměru A3. Pak mi jej přitiskla na obličej.
"Čti!"
"Nerozkazuj mi." Strnul jsem. "Kaitou Amera si přijde pro nefritovou brož. Co je to?"
"Nefritová blož je klenot nesmírné ceny. Sama ruská carevna jí darovala tvé matce."
"Mé matce? Kdy?"
"Před několika lety,když pro ni uspořádala honosnou oslavu 70. narozenin."
"To je divné. Nepamatuju si to."
"Na tom přece nesejde. Mohl bys číst dál?" Hodil jsem po ni rozpačitý pohled.
"Přijde přesně o půlnoci. Ale do té doby máme spoustu času."
"Zejména alespoň pár hodin."
"Není to plýtvání?"
"Ne. Proč myslíš,že je brož tady?"
"Asi ho sem máma přemístila." Přemýšlel jsem a stále mi to nedocházelo. Jedna možnost se přece ukázala.
"Neříkej,že..?"
"Sprváně. Tvá teta ukradla brož a díky ní vznikl tenhle hotel. Brož může být,ale znovu ukradena."
"Takže jinak řečeno, pokud tu brož získáme, nedostane se do rukou Amera."
"V jistém slova smyslu."
"Jak jsi k těm infromacím došla?"
"Všechno je napsané na tom papíru."
"Fakt?" Podíval jsem se znovu a musel jsem to připustit. Velké nesouměrné nadpisy zněly: UNIKÁTNÍ BROŽ! LOUPEŽ! Sakuno se nezastavila nad ničím. Potichu jsem si četl a když jsem skončil,řekla:
"Mám to!"
"Tu brož?"
"Jo,sice je trochu zaprášená,ale je to ona." Otevřela krabičku a na chvíli mě oslepila zář. Nefritově zelená brož s kulatým tvarem, pozlacená okolo a uprostřed vysázena smaragdy. Pravými.
"No tedy"
"Díky Bohu,že jsme ji našli jako první."
"Tím si nejsem jistý." ozval se hlas nad námi. Komu patřil?

Hyper Duo: 4. Hrůza ze tmy

27. listopadu 2012 v 21:41 | Linda
...Od téhle chvíle se z nás stali sourozenci.Jenom dočasný.Sázka mezi námi měla rozhodnout o všem.Horší bylo,že událost ze včerejší noci nezmizela.Ještě někdo z těch chlapíků se nacházel mezi námi........
....Sakumo se tvářila vážně.Její pohled se mi nelíbil a chtěl sem vědět,co se děje.
"Sakumo?"
"Co chceš?"
"Nemusíš znít,tak nepříjemně!"
"Promiň. Jen jsem přemýšlela."
"Od rána jsi už nějaká divná. Co se děje?" Uslyšel jsem její povzdechnutí.
"Pamatuješ si na včerejší noc?"
"Jyk bych mohl zapomenout."
"Ti muži v černém říkali,že po nás chtějí výkupné."
"Neporazila jsi je náhodou všechny?"
"Ne!" Něco se určitě dozvěděla. Určitě to proběhlo v tu dobu,kdy jsem omdlel.
"Co se stalo?"
"Když ho četa odváděla, povídal něco o tom,že.." Zavzpomínala na rozhovor,který mi vyprávěla.
"On se přijde pomstít." řekl ten,který nám vyhrožoval.
"Kdo?" zeptala se Sakuna.
"Kaitou Amera." Ztuhl jsem. Myslel jsem,že jsem špatně slyšel.
"Kaitou Amera? Není to ten světoznámý zloděj?"
"Je. V překladu to znamená něco jako "zlodějské oko." Zajímalo by mě,co ti muži měli společného zrovna s ním. Amera se nezdál jako ledabylý zloděj. Bral si všechno,co chtěl. Říkalo se,že obírá bohaté a jejich bohatství rozdává chudým. Obličej má neustále zahalený maskou a je akční pouze v noci.
"A proč ti to dělá takové starosti?"
"Svatba našich rodičů bude opravdu honosná,a pokud se tam objeví,tak.."
"Já tě chápu."
"Nejsi náhodou proti jejich svatbě?"
"Jsem,ale nehodlám proti němu prohrát."
"Porot jsem se rozhodla. Půjdu hotel ještě prozkoumat."
"Tak já ti pomůžu." Oba dva jsme vyjeli do nejvyššího patra hotelu,jež se nachází pod střechou. Jakmile jsme vystoupili z výtahu,obklopila nás tma.
"Tezuko,co je to s tebou? Celý se třeseš."
"To nic." Tma mi vždycky naháněla hrůzu.
"Nechceš jít první? Uvidíš toho víc,než já."
"Ne,to je dobrý." Pokrčila rameny a vydala se napřed. Šel jsem za ní pomalu. Rázem jsem uslyšel prasknutí,leknul jsem se a vrazil do ní.
"Co to vyvádíš?!"
"Ně-něco jsem slyšel. Je to příšera."
"Prosím tě. Já jdu napřed a ty nech těch šaškáren."
"Ne,nechoď pryč!" Držel jsem se jí kolem pasu a ona se se mnou snažila chodit.
"Mohl bys mě pustit? Jsi těžký." Nemohl jsem se pustit. Brzy pochopila proč. "Ty se bojíš tmy,co? Nikam nepůjdu."
"Vážně?" Poslechl jsem jí.
"Takže strach nejen z pavouků,ale i ze tmy? Vzchop se,konečně!"
"Promiň."
"Drž se za mnou." Přikývl jsem. S překvapením jsem na ní hleděl,když ke mně natahovala svou ruku. Chytil jsem se jí a ucítil její teplo.

Hyper Duo: 3. Nechtěný sňatek

26. listopadu 2012 v 21:03 | Linda
...Čekali jsme. Hlas si odkašlal a otevřeně začal rozhovor.
"Dovolte,abych vás všechny přivítal. Jsem pořadatelem tohoto shledání. Mé jméno je Syusuke la Diaspro. Je mi potěšením představit mé cenné hosty." Jeho mluvení nevěstilo nic dobrého.
"Prvním z mých hostů je rodina Eiji. Vážená, bohatá a velice velkorysá." Moje matka se postavila vedle pořadatele a všem zamávala.
"Druhým je rodina Oishi. Silná, elegantní a velice známá." Po boku mé matky se postavil i otec Sakuno. Pořadatel vyjmenovával nejrůznější rodiny a vždy o ní zmínil pár hezkých slov.
"A nakonec oznámení. Zde už předávám slovo rodině Oishi." Její otec vzal mikrofon a hovořil:
"Jak už asi víte. Má rodina na tom není zrovna nejlépe,a proto jsem se rozhodl udělt jakási rozhodnutí. Nedělám to jenom z toho důvodu,ale také z toho,že jsem se zamiloval." Do koho proboha? Tahle otázka mě v duchu pronásledovala. "Do úžasné ženy. Krásné a laskavé. Stojí hned vedle mě a já chci,aby se stala mou manželkou." Moje máma se také ozvala:
"Já souhlasím. Chci po zbytek života strávit s tímhle mužem." Uslyšel jsem potlesk. Všechno to vyznělo jako žádost o ruku. Jak by tihle dva mohli být spolu? To by znamenalo,že Sakuno a já budeme NEVLASTNÍ SOUROZENCI?!!! To teda ne!...


….....Dívali jsme se na sebe. Jako vždy se tvářil dost omráčeně. Pohnuli jsem se ze stejného místa zároveň i ve stejnou chvíli. Jenže každý z nás se chystal udělat něco jiného,než se předpokládalo. Já jsem šla za nimi na podium.
"Kam jdeš,Sakuno?"
"Za nimi. Je slušné jim poblahopřát."
"Cože? Já chci od nich vysvětlení."
"Proč se jako berou?"
"Jo."
"Copak ti o tom tvoje máma nic neříkala."
"Co máš na mysli?"
"O tom,že se s mým tátou stýká?"
"Tys o tom věděla?"
"Jasně." Oba dva jsem vypadali asi divně. Jedna znuděná holka a jeden zoufalec. Museli jsme počkat na konec jednání. Nepotřebovali jsme vyvolat zbytečnou paniku a všechno zničit. Po jednání vše začalo nanovo. A on se ujal slova.

....Zloba. Zmatenost. Vyčítavost. To všechno jsem cítil,když jsem ve svém pokoji mluvil s matkou.
"Mami,proč jsi mi o tom neřekla?"
"Já ti o tom nic neřekla?"
"Vůbec."
"Tak promiň. Já asi vím. Vždycky jsi se zdál zaneprázdněný a nikdy se nenašel čas,abych si s tebou promluvila,ale musíš vědět jednu věc. Nechci tě už nechávat samotného."
"Mami."
"Musíš vědět,že jsem zamilovaná. A že pro tebe chci to nejlepší."
"Toho jsem si vědom,ale sňatek s jejím otcem."
"Máš asi na mysli Sakuno. Neboj se, za chvíli tu bude s jejím otcem."
"Ne!" Pozdě. Zaklepání na dveřích se rozeznělo.
"Dále." Dovnitř zase vešla ona její otec.
"Drahá."
"Takedo." Objali se. Podivnost. Sakuno se jevila klidná. Moje matka jí pozdravila:
"Dobrý večer, Sakuno."
"Dobrý večer, paní Eiji."
"Bude v pořádku,když mi začneš říkat matko."
"Ano,mami."
"Tak je to lepší. Co si myslíš o sňatku tvého otce se mnou?"
"Naprosto s tím souhlasím. Nemám námitky."
"Opravdu?" Neměl jsem chuť to poslouchat.
"Ano, budu ráda až budeme jedna velká rodina."
"Panečku." Teď objala i Sakuno. Vzal jsem si kabát a odešel. Proč jsem nechtěl,aby si ho vzala? To sám nevím. Nevím,jak dlouho jsem šel,ale zastavil jsem se u jednoho okna.
"Procházka udělá každému lépe."
"To vím i sám."
"Hm."
"Ty s tím souhlasíš?"
"Proč by mi to mělo vadit."
"No,copak necítíš smutek,když myslíš na matku?"
"Moje matka je už 10 let mrtvá. Myslíš si,že když budu proti jejich svatbě,tak něco změním?"
"Ne,ale já tvého otce prostě nemůžu přijmout."
"Tak to nedělej. Ale tímhle budeš svý mámě působit bolest."
"Kdo seš, že mě neustále poučuješ?"
"Tvoje budoucí mladší sestra,která vždy pravdu."
"S tím bych tak nesouhlasil."
"Říkej si,co chceš. Oni se vezmou. Budou štastní a tečka. Není,co řešit."
"Bereš to tedy na lehkou váhu."
"A co. Myslíš si,že nevím,že se bojíš pavouků?" Ztuhl jsem.
"Moje máma ti to řekla?"
"Ne,měla jsem takový pocit. " Přestali jsme mluvit. Než jsem něco dodal, chopila se slova:
"Co to zkusit."
"Co?"
"Od téhle chvíle se k sobě chovejme jako sourozenci. Když nám to nebude fungovat, pokusím se svatbu našich rodičů rozmluvit."
"A když nám to půjde?"
"Přijmeš mého otce jako svého. Platí?" Zbývalo mi pouze souhlasit.


Hyper Duo: 2. Protiklady se přitahují..

26. listopadu 2012 v 21:01 | Linda
...Chytl jsem se za její ruku a vstal.Mluvila ke mně docela příjemným hlasem.
"Ještě jsem ti nepoděkoval."
"No,to můžeš později."
"Já jsem Tezuka."
"A já Sakuno. Měli bychom odtud rychle vypadnout." Ve stínu leželi ti chlapíci. Zcela omráčeně. Sakuno pustila pistoli.
"A co s nimi teď uděláme?"
"Nech je být. Zavolám úklidovou četu,která je odklidí."
"Cože?! Jsou to lidé." Neposlouchala mě. Už měla v ruce mobil a něco do něj říkala. Když skončila,dodala:
"Výtah je bezpečný. Můžeme ho použít." Nebyl jsem si jistý. Kráčel jsem hned za ní. Řekl jsem:
"Co kdybyc-" Zarazil jsem se. Přede mnou se objevila chlupatá věc s osmi nohama. Sakuno se zastavila,aby zjistila,co se děje,
"Tezuko?"
"Pa-pa-pavouk!!!!!!!!!!!!!!!!"
"Co?" Zamotala se mi hlava a já sebou plácl na zem.

…........Omdlel rovnou přede mnou.
"Hej! Teď není čas spát! Jestli kvůli tobě přijdu pozdě,tak uvidíš!" Nereagoval. Neztrácela jsem sebekontrolu,ale všechno se zdálo čím dál zamotanější.

.........Nabyl jsem vědomí. Světla mě nenechala spát. Cítil jsem,jak na mě někdo volal.
"Mladý pane?"
"Francisi." odvětil jsem pomalu.
"Cítíte se lépe?"
"Kde to jsme?"
"Ve vašem pokoji."
"Jak jsem sem dostal?" Vstal jsem. Stále mě bolela hlava a zvedal se mi žaludek.
"Přinesla vám sem dívka."
"Dívka?"
"Musím říct,že mě opravdu překvapila. Dotáhnout vás sem. To je panečku něco." Podíval jsem se na Francise. Hubený a vysoký stařík s bílými vlasy a zakrouceným knírem. Jako vždy oblečen do černé uniformy sluhy či komorníka a úsměvem na obličeji. Na rukou bílé rukavičky podávající šálek bylinkového čaje.
"Francisi a kde je teď?"
"Nevím,ale říkala,že má důležité jednání."
"Jednání?" Vzpomněl jsem si. "Proboha,kolik je hodin?!!!" Vylítl jsem z postele.
"Je 18 hodin. Ideální čas na večeři."
"Ale.."
"Byl jste omluven z důvodu nevolnosti."
"Nemůžu uvěřit,že jsem se vyděsil kvůli pavoukovi."
"Vaše zděšení má nějaký důvod. Nemyslíte?"
"Tak trochu." O téhle záležitosti jsem rád nemluvil. Po večeři jsem se zúčastnil dalšího jednání. Nechal jsem si stejné oblečení. Francis mě doprovodil. Kráčel jsem si to do sálu v západním křídle. Zajímalo mě,jestli se už někdo doslechl o té věci s muži v černém. Měl jsem pochybnosti,že ne. Jakmile jsem se objevil ve dveřích, už na mě čekala matka.
"Mami.."
"Tezuko."
"Vedl sis dobře. Jsem na tebe pyšná."
"Cože? O čem to mluvíš?"
"Postavil ses těm nebezpečným hochům."
"Eh,ne to já.."
"Nebuď skromný." Co jsem jí měl říct? Vzápětí jsem ji zpozoroval. Sakuno stála pár metrů ode mě s neznámým mužem. Nejspíše jejím otcem.
"Mami,kdo je ten muž?"
"To je hlava rodiny,pan Oishi Takeda."
"A ta dívka?"
"Sakuno Oishi. Jeho jediná a milovaná dcera." To jméno mi něco říkalo. Kde jsem to Oishi už slyšel? No jasně. Bohatá rodina,která zchudla. Ještě více mě překvapilo,že k nám Sakuno s jejím otcem kráčeli. Co teď?

…..Koukal se na mě a mého otce jako by spadl z jedle. No co. Nebylo divu. Zastavili jsem se a můj otec promluvil:
"Paní Eiji, velice rád vás poznávám."
"Potěšení je na mé straně." promluvila jeho matka.
"Jsem velmi rád,že jste přišla. Smím si s Vámi promluvit osamotě?"
"Jistěže. Tezuko,dělej tady Sakuno společnost. Musím něco důležitého zařídit." Zdálo se mi,že si asi myslí,že tu nejsem. Můj otec a jeho matka odešli. Začalo se to vyvíjet podivným směrem. Řekla jsem:
"Opět se s vámi ráda setkávám."
"Já také."
"Slyšela jsem,že vám bylo nevolno. Už se cítíte lépe?"
"Sakuno?"
"Ano?"
"Nemohli bychom spolu mluvit normálně?"
"Pokud si to přeješ." Jen blázen si tyká ve společnosti druhých lidí. Naštěstí nás nikdo nepozoroval,takže to bylo fajn.
"Díky za to,že jsi mi pomohla."
"Za málo,ale víš,jak jsi strašně těžký?!"
"Tos nemusela říkat nahlas. Jsem překvapenej,že mě vůbec unesla."
"Musela jsem tě sebou táhnout ze všech sil."
"Počkat! Táhnout?" Odmlčel se. Nejspíše si představoval,že jsem ho držela na nohy a vláčela za nohy. Bože,budižkničemu.
"Nepředstavuj si to,na co myslím."
"Chápu." Brzy se ozval něčí hlas.

Hyper Duo : 1. Zápletka s muži v černém

22. listopadu 2012 v 22:50 | Linda
Nesnáším svůj život.Celý život jsem žil v přepychu.Vychováván spíš jako dívka,než chlapec.Často jsem dostával tzv.záchvat strašpytle.Znamenalo to,že jsem se bál pavouků,tmy a bůhví,co ještě.Prohmátl jsem si vlasy,utáhl kravatu a povzdechl jsem si.Právě teď jsem se chystal na jednu ze šlechtických slavností.Pocházel jsem z rodu Eiji.Mé jméno je Tezuka Eiji.


...Mám ráda svůj život.Celý život jsem vyrůstala spíše jako chlapec společně s mým starším bratrem Inuim.Díky němu jsem se naučila šermovat,akrobacii a možná i trochu gymnastice.Pokud se jedná o můj původ,tak pocházím ze zchudlého rodu rodiny Oishi.Mé jméno je Sakuna Oishi.Musela jsem se rychle obléct.Konalo se zasedání,u kterého jsem nesměla chybět.Naposledy jsem si zkontrolovala své mosré šaty a červené stuhy ve vlasech.Hotovo! Pak jsem rychle seběhla po schodech...


...Slavnost se nacházela tam,kde jsem předpokládal.V hotelu Queen Marylin,který vlastnila moje teta.Vešel jsem do hotelu a mířil si to k výtahu.Zmáčkl jsem tlačítko,dveře se otevřely a já vešel dovnitř.


...Hotel se zdál větší,než jsem si ho představovala.Hledala jsem výtah a jeden našla.Počkala jsem,až se otevřou dveře a vběhla dovnitř.Tam jsme se potkali...Upnuli jsme na sebe oči.Poprvé jsme se setkali.Neprohodili jsme spolu jediné slovo.Dokud se výtah nezastavil.
"Co se to děje?"řekla jsem.Světlo zhaslo,ale já jsem se nevyděsila."Jsi v pohodě?"
"Hm..."Ten kluk se sesunul k zemi.Vypadal poněkud sešle a zpoceně.
"Počkat!Ty se třeseš?!"
"Tma...temná tma...já."
"Hej,neomdlívej!" Oba dva jsme cítili,že se musíme dostat z výtahu. Zkusila jsem ho podepřít,ale neměla jsem ponětí,jestli to pomůže. Rázem se výtah znovu rozjel na střechu a dveře se něpříjemně otevřely. Mířila na nás hlava pistole.


.........Nemohl jsem otevřít oči. Přestával jsem dýchat. Před očima mi svět zčernal.
"Vyjděte okamžitě ven!" Avšak stále jsem ještě dokázal vnímat okolní zvuky. Pohnul jsem se. Spíše moje tělo,jež se ocitlo ve světle. Venku čekala tmavá noc. Na nebi už zářily hvězdy a měsíc se vyhoupl na oblohu. Hlas se ozval znova:
"A vy tu hezky počkáte,dokud za vás nedostaneme výkupné."


........Dívala jsem se na pistol,která mířila na mojí hlavu. Musela jsem vymyslet únikovou cestu. Ten kluk začínal být těžký.
"Kdo jste?" vydala jsem ze sebe. Uviděla jsem úsměv. Postava schovaná ve stínu odpověděla:
"Muž,který dosáhne svých cílů."
"Jakých?"
"Uvidíš." Připravila jsem se. Teď nebo nikdy. Položila jsem ho a opřela. Nachystala pravou nohu. "Co chceš jako dělat?" Rozběhla jsem se a vykopla mu pistol z ruky.


.......Šestý smysl mi říkal,abych otevřel oči. Povedlo se mi to a já znovu uviděl tu holku. Tnetokrát držela v ruce pistoli.
"Vzdej se." promluvila. Najednou ji obklíčili jakýsi chlapíci v černém a mířili na ni stejně tak pistolí. Chtěl jsem vykřiknout. Jenomže ta holka udělala něco,co mi vyrazlo dech. Pistol namířila ne nebe a vystřelila. Rychlostí blesku se rozběhla a vyrážela jim pistole z ruky. Dokonce použila jednu ruku,aby se odrazila a udělala salto. Než jsem stihl mrknout,už ti chlapíci leželi na zemi a ona ke mně natahovala přátelsky ruku.
"Jsi v pohodě?"
"Jo." odpověděl jsem a oddechl si.


Obsah

18. července 2012 v 16:29 | Linda
Datum: 22.11.2012 az do 19.12.2012

14.ti letá dívka Sakuno se narodila jako dívka,ale vyrůstala spíše jako chlapec. Šermovala s mečem, vynikala v gymnastice,akrobacii a ve sportech. Naopak 17-ti letý Tezuka se narodil jako chlapec,ale chováním se spíš podobal dívkám. Byl neohrabaný, zdvořilý a trochu strašpytel,ale když došlo na nebezpečí,tak se jeho charakter úplně změnil. Stal se inteligentním mužem milující výzvy a dokázal každého porazit. Co se stane,když se tihle dva setkají?
 
 

Reklama