* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Jistí Propojovatelé

Yukinu získám zpátky! Přátelé navždy!

31. července 2012 v 5:54 | Linda
Yukina se probudila. Nevěděla,kde je. Poznala to teprve,až se posadila.
"Ta okna..ty dveře..to není pravda. Tohle je můj dům."
"Správně." Uviděla Makota. "Vítejte,doma. Slečno Yukino."
"Řekni mi,jak jsem se sem dostala."
"Detaily nejsou podstatné. Jenže odteď tu budete opět žít."
"Co to povídáš?" Pak ji řekl všechno. O tom,jak jsme se vsadili, o tom,jak nás porazil a o tom,že bude opět žít v jejím domě. Nemohla tomu uvěřit.
"Pokud budete něco potřebovat,stačí říct."
"Ne."
"Říkala jste něco?"
"Ne." Otočil se. "Já tu žít nebudu!!!" Vstala a vrazila do něj. Pokusila se utéct. Makoto se rychle vzpamatoval, chytl její ruce a přitiskl jí ke stěně.
"Útěk je nemožný. Ani se o něj nepokoušejte."
"Pusť mě. Nemáš právo mě tady držet."
"Já ho nepotřebuju. Pověřila mě tím vaše rodina."
"Tak jdu za svojí rodinu si o tom promluvit."
"Nepustím vás."
"Neodpustím ti,že jsi Eijimu a Raidenovi ublížil." Makoto zazněl rozčíleně.
"Proč pořed kruci myslíte na ty dva?"
"Hm?"
"Než jste je potkala, měla jste nás. My jsme pro vás byli jediní. My jsme byli ti,kteří vás chránili."
"To je minulost. Dokážu se o sebe postarat sama. Oni jsou moji přátelé. Chápou mě a rozveselují. Společně je naše pouto nepřemožitelné."
"To přece.." Nečekal a začal Yukinu líbat. Jeden polibek. Druhý a třetí. Nelíbilo se jí to. Vysmekla se mu a vrazila mu pořádnou facku.
"Co si to dovoluješ! Vypadni z mého pokoje!"
"Jak si přejete." Odešel. Dívka se ještě nikdy,tak nerozzuřila. Musela se posadit a uklidnit se. I když nemohla utéct,doufala,že jsme v pořádku. Přemýšlel jsem. Uběhlo už den od jejího únosu a od naší porážky. Neměl jsem chuť s nikým mluvit. Na dveře někdo zaklepal. Byl to Hanabusa s Raidenem.
"Raidene? Hanabuso? Co tu děláte?"
"Ty pořád spíš?"
"Nechci vylézt z postele."
"Musíš vstát. Tím,že budeš ležet,Yukině nepomůžeš." Yukina. Stýskylo se mi. Raiden to věděl. Hanabusa se přidal do konverzace:
"Nechtěli byste jí vidět?" V mých očích se objevila jiskřička naděje.
"Jak to myslíš?"
"Zavedl bych vás do jejího domu. Můj bratr tam bude taky."
"Jak se tam dostaneš?"
"Snadno. Brzy se bude konet ples. Takové malé uvítání pro Yukinu. Její rodina je š´tastná,že jí má zpátky doma."
"A co budeme dělat my?"
"Budete číšníci. Proklouznete dovnitř snadno."
"Opravdu? Nelžeš?"
"Nelžu. Už jednou jsem vám pomohl a udělám to znovu."
"Jedna otázka; proč?"
"Yukina mě už tolikrát zachránila,že jí to chci oplatit." Pochopil jsem. Nebyl čas nazbyt. Museli jsme si pospíšit. Když nastal večer, konel se ples. Dostali jsme se tam. Už zdálky jsme viděl Yukinu. Byla oblečeá v bílých šatech. Připomínala nevěstu,co se má vdávat. Netvářila se vesele. Naopak klidně a rozvážně. Lidé kolem utichli a jeden starý muž promluvil:
"Dámy a pánové, jsem rád,že jste přišli. Chtěl bych vám všem představit svou znovunalezenou dceru Yukinu. Doufám,že se dnes budete dobře bavit na její počest." Ozval se potlesk.
"Předstup,má dcero." Pokývl,aby Makoto přišel za nimi. "Oficiálně dnes ohlašuju zasnoubení Makoty Kanzaki s Yukinou Chihiro." To nemohla být pravda." Má s tím někdo z vás problém?" Tušil jsem,že mě čekají problémy,když promluvím,ale neměl jsem na výběr.
"Já s tím nesouhlasím,pane."
"Eiji!" Vyslovila moje jméno.
"Kdo jsi,chlapče?"
"Yukinin přítel."
"A proč s tím nesouhlasíš?"
"Protože Mkaoto není dobrý člověk. Yukina se musí rozhodnout sama,jestli si ho vezme." Než mohl cokoliv udělat,chopily se ho stráže. Vzpíral se jim. Raiden s Hanabusou se přidali:
"My s tím také nesouhlasíme."
"Hanabuso!" promluvil jeho bratr.
"Promiň,bratře,ale už tě nebudu poslouchat."
"Chystáš se zradit svou rodinu?"
"Ano,přesně tak."
"Stráže! Chopte se ještě těch dvou." To už dívka nevydržela a rozběhla se k ním. Natáhla ruce do obou stran a řekla: "Nedovolím vám,abyste jim ublížili."
"Yukino! Co to děláš?" křičel její otec.
"Omlouvám se,otče,ale mým přátelům nikdo ubližovat nebude."
"Okamžitě pojď sem."
"Nepůjdu."
"Cože?"
"Víš,proč jsem odešla? Víš,proč jsem opustila tuhle rodinu?"
"Nevím."
"Protože jste mě nikdy nemilovali."
"Vždyť tě milujeme. Jsi naše dcera."
"Ne. Stejně tak moje sestra. Ona to věděla. Zamilovala se do Makota,jak jste chtěli a pak spáchala sebevraždu. Jenom proto,aby unila osudu,který pro ni byl přichystán."
"Co tím myslíš?"
"Když Makoto s Hanabusou přišli do naší rodiny, něco se změnilo. Začali jste se chovat jinak. Proč? Protože nás Makoto začal všechny ovlivňovat svou přítomností."
"To opět zradíš svou rodinu?"
"Ano. Odejdu se svými přáteli."
"To nedovolím. Makoto."
"Rozumím." odvětil a šel se postavit Yukině. Nevěděl jsem,co chce udělat,ale stráže kolem mě rozptylovaly.
"Yukino.."
"To nic. Nebojte se. Nic se nestane." Vzala nás oba za ruku a stejně tak i Hanabusu. Makoto se usmál.
"Slečno Yukino,odpusťte mi,jestli budu hrubý,ale rozhodně vás porazím."
"Vážně? To se mýlíš. Neporazíš." Rázem se kolem nich rozprostřel virtuální svět. Nevím,jak,ale prostě se to stalo. Před všemi se zjevili jejich roboti. Boj začal. Bylo to něco jiného,než na co jsem byl zvyklý. Roboti se pohybovali stejně jako Yukina s Makotem. Jako by se stali jedním. Stále nás držela za ruku. Nechtěli jsme,aby prohrála. A když už to vypadalo beznědějně,stalo se to.
"Já neprohraju."
"Co je to za sílu?"
"To je plná síla." dodal její otec.
"Správně. I když jsi díky výhře nad Raidenem a Eijim pokročil na sedmý level,nevyhraješ."
"Jak to myslíš?"
"Protože já jsem na 8. levelu." Zanedlouho její robot použil takovou sílu,kteoru jsem v životě neviděl. Zahaalila dům do záře a podařilo se jí zvítězit.
"Yukino,otevři oči." promluvil tentokrát Raiden.
"Raidene."
"Už je konec. Dokázala jsi to."
"Hm." Společně se nám podařilo odejít. Zvítězili jsme a Yukina s námi zůstane už napořád.


Konec příběhu

My nebo on! Souboj plný bolesti!

29. července 2012 v 17:05 | Linda
Spatřili jsme ho. Jeho propojovatel měl černou barvu. Na rukou měl dlouhé špičaté čepele,stejně tak na hlavě. Kolem očí vedla dlouhá žlutá páska. Na těle se leskly podobné žluté pásky.
"Ten jeho propojovatel je děsivý."
"A něco mi říká,že bude také nebezpečný."
"Musíme být opatrní." Propojovatel se k nám otočil. Začal mi běhat mráz po zádech.
"Budete se mnou bojovat?" Pokud prohrajete, vrátí se Yukina domů a pokud vyhrajete,zůstane tu."
"Vypadá to,že nemáme na výber. Souhlasíme." Přikývl a zaujali jsme pozice. Vyčkávali jsme. Makoto se na nás chystal. Brzy jsme pocchopili,v čem je dobrý. Vystartoval neuvěřitelnou rychlostí. Bylo to až neuvěřitelné. S jeho čepelemi jsme se těžko ubránili. Máchal vpravo,vlevo a doprostřed. To se pak 3 krát zopakovalo. Po dlouhé době jsem ucítil bolest na břiše. Z toho ohýbaní jsme začali ztrácet na pozornosti. Odhodil nás 5 m daleko.
"Už končíte?"
"Ještě ne." Pokoušeli jsme se vstát. Zaútočili jsme se. Bojovali jsme strašně dlouho,než jeden z nás nepadl. Prohráli jsme.
"Zvítězil jsem."
"Ještě můžeme pokračovat."
"Nehrajte hrdiny. Moc dobře víte,že nemůžete."
"Jakto?"
"Já jsem na 6.levelu."
"Aha." Není divu,že byl tak rychlý. Museli jsme sledovat,jak nám odnáší Yukinu přímo před očima. Chtěl jsem promluvit,ale nic ze mě nevycházelo. Promiň,Yukino.

Známe Yukinu,tak dobře?

29. července 2012 v 16:53 | Linda
Začínal jsem Yukinu trochu chápat. Tak Yukina,kterou jsem viděl, se zdála jiná. Raodstnější. Svobodnější. Cítil jsem v hloubi duše nejistotu. Nechápal jsem proč,ale Raiden to cítil stejně.
"Eiji,nemyslíš,že bychom jí měli pomoct?"
"Nemůžeme zasahovat do minulosti."
"Možná ne,ale zjevit se jí můžeme,ne?"
"To nevím. Co když změníme koloběh času?"
"Tak změníme. Musíme ji pomoct." Pod našima nohama se Yukina houpala na houpačce a tvářila se smutně. Slétli jsme k ní.
"Neplakej." řekl jsem. Dívka se zvedla.
"Kdo jsi?"
"Jsem Eiji a tohle je Raiden. Přišli jsme ti pomoct."
"Proč? Na všechno jsem zůstala sama. Všechny jsem opustila." Raiden se ozval:
"Udělala jsi správně?"
"Ano. Jinak bych vás nepotkala."
"To je pravda a nezapomeň; vždycky budeme s tebou."
"Hm." Pomalu se začala stahovat mlha a my začali mizet.
"Kam jdete?" volala dívka a potom jsme se probudili. Makoto stál opodál a usmíval se. Vysmíval se nám do obličeje. Měl jsem chuť mu jednu vrazit.
"Viděli jste,co udělala? To jí ještě chcete zachránit?" Podívali jsme se na Yukinu,která ležela na lůžku za ním.
"Nic špatného neudělala. Chtěla jenom utéct před bolestí, Každý někdy chceme."
"Takže to schvalujete?"
"Měla proto důvod. Měl by ses jí naučit pochopit." Zbněl naštvaně.
"Co vy o ní víte?! Já se s ní znám déle."
"Zníš,ale jako hlupák." Zbledl. Čekal jsem,že vypustí důru nadávek,ale to on neudělal. Jenže jakmile jsme se k němu přiblížili,udělal něco,co jsme nečekali. Ukázal svého propojovatele.

Makoto Kanzaki! Kdo je to?

25. července 2012 v 11:21 | Linda
Zpozorněli jsme. Před námi seděl blonďák se zelenýma očima. Nosil úplně stejnou jako Yukina a my,ale lišila se pouze jinou barvou. Nezdálo se mi,že je propojovatel.
"Tak jste dorazili."
"Kde je Yukina."
"Postupně. Poslední dny jste trávily s Yukinou,že? Co všechno vám o sobě řekla?"
"Proč se na to ptáš?"
"Jen mě zajímá,co všechno o ní víte."
"Řekla nám,že je na předposlední úrovni, že má spoustu nepřátel a že nikdy neměla moc přátel."
"Takže vám řekla pouze základní věci."
"A co s tím?"
"Další otázka. Proč jste ji přišli zachránit?"
"Je to naše kamarádka."
"Nic o ní nevíte a přesto byste pro ni riskovali život."
"Ještě jsi nám neřekl,kdo jsi."
"Já? Mé jméno je Makoto Kanzaki."
"Jsi Hanabusův starší bratr."
"Přesně tak. A taky rodinný přítel Yukininy rodiny."
"Rodinný přítel?"
"Jak je možné,že o ní toho tolik víš?"
"To je snadné. Kdysi se měla stát mojí snoubenkou." Nevěřil jsem svým uším. Yukina byla jeho snoubenka???!!! To se mi zdálo trochu přehnané.
"Eiji,myslíš,že mluví pravdu?"
"To brzy zjistíme." Zeptal jsem se.
"Proč se nestala tvou snoubenkou?"
"Vyprávět vám celý příběh, by bylo nadlouho. Myslím,že bude lepší,když to sami uvidíte." Luskl prsty. Kolem nás se objevila mlha,která nás přenesla na jiné místo. Byli jsme opět rozděleni. Stáli jsme vedle sebe a pod námi se něco nacházelo. Poznali jsme v tom zahradu s obrovským domem.
"Co je to za dům?"
"Podívej se na jméno."
"Rodina Chihiro."
"Chihiro? To je Yukinin dům."
"Podíváme se,co se děje." Čekali jsme,dokud se neozval hlas.
"Yukino! Yukino!" Otočili jsme se. Toho,koho jsme viděli, byl Hanabusa. Což nás mile překvapilo. Brzy se objevil i Makoto. Poznali jsme ho podle zelených očí. Bratři mezi sebou rozmlouvali.
"Kde je Yukina?"
"Nevím,bratře."
"To je,ale starostí. Zkusíme zahradu." Oba dva se do ní vydali. A začali volat. Jejich volání přerušil dívčí smích. Přicházel ze stromu. Uviděli jsme Yukinu. Rozesmátou, veselou a plnou radosti. Takovou jsme ji ještě neviděli.
"Yukino,slez dolů."
"Tak pojďte vy dva nahoru."
"Ty víš,že tam nepůjdeme."
"Proč ne?"
"Nejsme hloupí." Znovu se ozval její zvonivý smích. Beze slov skočila ze stromu a Makoto ji pohotově chytil.
"Slečno Yukino,to se nesluší."
"Co se nesluší?" Později jsme viděli mnohem víc. Yukinina starší sestra chovala k Makotovi jisté city,ale jelikož ji nemiloval,skočila z útesu. Její smrt zasáhla Yukinu,tak silně,že opustila svou rodinu a dodnes se už nevrátila. Jenže je to opravdu ten důvod?

Lezení po hoře! Kdo čeká na konci?

25. července 2012 v 11:19 | Linda
Blížili jsme se. Hanabusa naštěstí znal cestu. Následovali jsme ho. Jelikož se nám zdálo,že nic neplánuje,což byla pravda.
"Tak tady je to."
"Kde?"
"U té hory." Otočili jsme hlavu,abychom se ujistili. Hora,kterou jsme uviděli měřila nejméně 1000 metrů. Neuvěřitelná výška.
"Proč ji tvůj bratr drží ve virtuálním světě?"
"Je to bezpečnější,než v našem světě."
"A co teď máme udělat?"
"To se musíte rozhodnout sami."
"Sami. Musíme ji zachránit."
"Možná bych vám mohl něco poradit."
"Co?"
"Když se vám něco přihodí, přikrčte se,co nejvíc k pravé straně."
"Proč?"
"Uvidíte."
"Není to nějaká past,že ne?"
"Spolehněte se,že není." Hanabusa nepůsobil přesvědčivě,ale v hloubi duše jsme mu věřili. Ať je to past,či není, nezastaví nás od záchrany Yukiny. Připravili jsme se.
"Raidene,připraven?"
"Jasně."
"Tak jdeme!" Vyskočili jsme,jak nejvíc jsme mohli, přitiskli se ke skále a pak už jenom běželi. Šlo to jednoduše. Žádné závratě, žádné pády. Prostě normálka. Hora se zdála nekonečná,ale v hlavě se nám objevovala pouze Yukina,takže jsme její výšku ani nevnímali. Pak přišlo to,před čím nás varoval Hanabusa. Z hory začaly padat úlomky. Ne,malé. Ale obrovské, špičaté a silné. Uhýbat jim se zdálo nebezpečnější,než obvykle. Najednou se uvolnil ten největší balvan a začal padat dolů.
"Raidene,co uděláme?"
"No,vyhneme se mu?"
"To nestihneme."
"Máš pravdu. Na to nemáme dost síly."
"Třeba bychom to dokázali zničit."
"Ne. Zkusíme se přikrčit na pravou stranu,jak řekl Hanabusa."
"Myslíš,že to bude fungovat?"
"Zkusíme to." Neměli jsme na výběr. Odrazili jsme a co nejvíc se přikrčili. Čekali jsme. Jeden jediný moment působil nekonečně. Stalo se to. Balvan kolem nás proletěl jen tak tak. Oddechli jsme si.
"To bylo o fous."
"Jo,ale teď alespoň víme,že Hanabusa říkal pravdu." Přikývl jsem. Netrvalo dlouho a stanuli jsme před nepřítelem. Teď se mělo rozhodnou,kdo z koho.

Rezavá láska nikdy nerezaví

25. července 2012 v 11:18 | Linda
Yukina se probudila. Na neznámém mástě otevřela oči. Posadila se.
"Kde to jsem?"
"Jsi vzhůru?" ozval se hlas pár metrů před ní.
"Kdo je to?"
"Copak si mě už nepamatuješ?" Za chvíli se objevil středně vysoký muž s blond vlasy, zelenýma očima ve školní uniformě.
"Makoto Kanazaki."
"Tak jsi nezapomněla."
"Co tady děláš?"
"Není to jasné? Usnesl jsem tě,abych mohl být s tebou."
"Proč?" Vyskočil na postel.
"Jak to říct. Copak se neznáme odmalička?"
"Řekla jsem,že s tebou už nechci nic mít." Přestal se usmívat a zatvářil se vážně. Vstal a stoupl si naproti ní. Její pohled zůstal neústupný. Nehnula ani brvou.
"Stále mě kvůli tomu obviňuješ?"
"Moje sestra zemřela kvůli tobě."
"Nemůžu za to."
"Když by ses neobjevil,nestalo by se to." Po tváři jí stékaly slzy.
"Yukino,ty stále.."
"Copak mi chceš zase zničit život?" Povzdechl si.
"Promiň,ale já tě musel vidět."
"Hm?"
"Neřekl jsem to snad jasně?" Díval se jí hluboce do očí. Stíral její slzy a položil její ruku na svůj hrudník.
"Cítíš to? To bije moje srdce pro tebe."
"Makoto."
"Proč jsi mě a svou rodinu opustila?"
"Ty víš proč. Jsem dost velká,abych se postavila na vlastní nohy."
"Měla bys vědět,že mě poslali,abych tě přivedl domů. Půjdeš se mnou?" Svou ruku mu položila na tvář a řekla.
"Nejde to. Stále tu jsou lidé,kteří mě potřebují a které já potřebuji."
"Potřebují? Máš na mysli ty dva? Copak jsou pro tebe důležitější,než vlastní rodina? Osamu Raiden a Saburo Eiji."
"Ano. Jsou to mí přátelé."
"To jsou pro tebe,tak důležití,že se k nám znovu obrátíš zády?"
"Bohužel. Je mi to líto.,ale dokud nedosáhnu 8.levelu,nevrátím se domů."
"To snad nemyslíš vážně."
"Myslím." Jeho hlas ztvrdnul.
"Tím chceš naznačit,že jsme stále nepřátelé?"
"To se nezmění."
"Fajn." Popošel k ní a řekl: "Promiň." Potom jí silou praštil do břicha. Skácela se mu do náruče. Teď mohl dokončit to,co začal.

Požadované informace

25. července 2012 v 11:17 | Linda
Zíral jsem do země. Meč nepřítele ležel pár metrů přede mnou. Nevěděl jsem,co bych měl dělat. Kráčel jsem ke svému sokovi a přiložil mu špičku meče k hrdlu.
"Tak co? Budeš pokračovat?"
"Ne,vzdávám se."
"A teď mluv. Co jsi udělal Yukinu."
"Nic."
"Jak nic. Jsi přece jejím nepřítelem."
"To vám řekla?"
"Jo." Sok povzdechl si. To nás trochu vyděsilo.
"Vaše Yukina byla unesena mým starším bratrem. Pravděpodobně jsem nepřítelem,protože jsem jeho bratr."
"Jak můžeme vědět,že mluvíš pravdu?"
"Buď mi věřte,anebo ne." Raiden mi něco zašeptal. Vzpomněl jsem si. Yukina něco říkala.
"Vezměte si to."
"Co je to?"
"To je váš kouzelný amulet." Darovala jim náhrdelník. Srpek měsíce na černém provázku.
"K čemu nám bude?"
"Dokáže poznat pravdu od lži. Pokud se zbarví do modra,je to pravda,ale pokud se zbarví do ruda,je to lež."
"Jenže,proč nám to dáváš?"
"Jednou to jistě budete potřebovat,když tu nebudu."
"Chápu."
"Ať se stane cokoliv,budeme spojeni."
"Dobře." Raiden znovu promluvil.
"Myslím,že bychom to mohli použít."
"Jo." Vzal jsem amulet do ruky a sevřel ho v ruce. Doufal jsem,že to bude fungovat. Srpek se podle mého očekávání zbarvil do modra. Nelhal.
"A co ten tvůj bratr s ní chce dlat?"
"Nevím. Třeba vás chce přilákat."
"Jak se jmenuješ?"
"Hanabusa Kanzaki."
"Hanabusa?"
"Jo."
"Fajn. Všechno nám vyklop." Brzy jsme všechno pochopili. Také jsme ho požádali o pomoc. Jakmile souhlasil, spěchali jsme za ní.

Neradostná výhra

25. července 2012 v 11:16 | Linda
Zase další souboj. Ta slova mě dvakrát netěšila. Nechtělo se mi bojovat. Bůhví,co se s Yukinou právě dělo. Raiden se se mnou radil.
"Co teď?"
"Nemáme na výběr."
"Takže budeme bojovat?"
"Musíme. A taky bychom měli zjistit,jak se náš sok jmenuje."
¨Yukina říkala,že je hloupé,když to nevíme."
"Stali jsme se nějak moc závislí."
"To jo."
"Tak jdeme na to?"
"Jasně." Podívali jsme se na něj. Měřili jsme si ho,než jsme se znovu ozvali.
¨Když tě porazíme,řekneš nám cokoliv?"
"Cokoliv? Nuže dobrá."
"S tímhle může nás souboj začít." Připravili jsme se. Museli jsme zůstat klidní a nechovat se unáhleně. Vytvořili jsme si meč a čekali. Nikdo z nás se ani nepohnul. Do té doby,než jsme vyrazili vpřed. Udělali jsme tři kroky jako náš sok a zaútočili jsme. Ozývaly se pouze střety našich mečů. Svištěly o sebe, házely odlesky na všechny strany a nepříjemně vrzaly.
"Nestačilo by to už?"
"Ne. Musíte mě porazit."
"Bože! Ty si nedáš říct." Snažili jsme se ho zahnat do kouta. To se nám sice podařilo,ale nějak zvlášť se nám nevedlo. Při boji jsme vzpomínali.
"Yukino,proč nám stále pomáháš?"
"Co je to za otázku,Eiji?"
"Vždyť nám pomáháš pro nic za nic."
"To přece není pravda." Raiden se přidal do konverzace.
"A jaký je tedy důvod,"
"To je složité."
"Zkus nám to tedy vysvětlit."
"Nikdy jsem neměla moc přátel. Chtěla jsem si je zkusit získat pomocí propojovatelství."
"A našla jsi nás."
"A já jsem ráda. Mám spoustu nepřátel. Jedním z nich je ten,se kterým jste bojovali."
"Ten?"
"Zdá se mi,že vás chce zničit,aby mi ublížil."
"Tomu nedovolíme."
"Přesně tak." ozval jsem se.
"Já vím,Eiji,Raidene,ale nechci vás zatahovat do zbytečných problémů."
"To neřeš. Pořád nám pomáháš. Za to jsme ti vděční."
"Hm."
"Udělala si něco svým nepřátelům?"
"Dostala jsem se skoro na 8.level."
"To jsi skvělá."
"Díky. Můžu se vás na něco zeptat?"
"Na co?"
"Kdybych zmizela,šli byste mě hledat?"
"Jistě. Jsme přece přátelé."
"Ehm." Usmála se. Měla pravdu. To že se na ni pořád spoléháme,je chyba. Než jsem se nadál, vyrazili jsme svému sokovi meč z ruky. Co bychom měli udělat dál?

Záchrana

25. července 2012 v 11:15 | Linda
e virtuálním světě jsem se opět spojili do propojovatele. Rozhlédli jsme se kolem a dali se do běhu. Ať jsme hledali sebevíc, nenašli jsme ji.
"Kde je?"
"Uklidni se. Najdeme ji."
"To pochybuju." Ozvalo se za námi. Otočili jsme se,abychom věděli,kdo to na nás mluví. Znovu jsme se setkali. Před námi se zjevil náš nepřátelský rytíř s rudýma očima a mečem v ruce.
"Ty jsi.."
"Ano,jsem to já. Pamatujete si na mě?"
"Porazili jsme tě."
"To ano,ale já žádám po odplatě."
"Není to spíš odvetě?"
"Asi tak nějak."
"Na tohle nemáme čas. Máme na starosti jiné věci."
"Například?"
"Nemusíme ti o tom říkat. Do toho ti nic není."
"Opravdu? Budu hádat. Má to nějakou souvislost s Yukinou?" Překvapeně jsme se na svého soka podívali, Neměli jsme tušení,jak o tom mohl vědět.
"Co jsi to řekl?"
"Takže jsem to uhádl."
"Víš,co se stalo,že tu není?"
"Jestli to nevím? Kde jste celou dobu byli?"
"Co tím myslíš?"
"Ví to snad všichni propojovatelé. Vaši drahou Yukinu unesli." To mě zasáhlo. Jak se to mohlo stát? Vždyť jsme spolu trávili snad každý den.
"Myslíš,že říká pravdu?"
"Nemyslím si,že lže."
"A co tedy uděláme?"
"Vyslechneme ho a zeptáme se ho na pár otázek."
"Dobře." Nadechl jsem se. Zdálo se mi to těžší,než obvykle.
"Kdo ji unesl?"
"Její nepřátelé."
"Jaké měla nepřátelé?"
"Co já vím. Spoustu." Chtěl jsem se vyptávat dál,ale zadržel mě.
"Ne,že mě budete vyslýchat."
"Zodpovíš nám jenom pár otázek."
"Žádné takové. Pokud chcete odpovědi,budete mě muset porazit v souboji."
"Zase?"
"Jinak to nepůjde." Musel jsem souhlasit.

Jak daleko až můžeme zajít?

25. července 2012 v 11:14 | Linda
ikdy bych nečekal,že se to doopravdy stane. Zrovna jsme se nacházeli ve škole. Den se zdál delší,než obvykle. V tuhle chvíli jsem lenošil na střeše školy s Raidenem.
"Nudím se."
"Za to já nemůžu."
"Co to pořád děláš,Raidene?"
"Já? Přece domácí úkoly. Doufám,že jsi na ně nezapomněl."
"Jistěže ne. Jenom se mě je nechce dělat."
"Ty jsi byl vždycky lenoch."
"Jenže zvednout se dokážu."
"To já taky." Zmlkl jsem. Nechtělo se mi mluvit. Chtěl jsem spát.
"Raidene?"
"Co je zas?"
"Myslíš,že můžeme přestat s tím propojovatelstvím?"
"Můžeme,ale pochybuju,že hned."
"Proč,"
"Na to se zeptej Yukiny."
"Teď se jí ptát nebudu."
"Jak chceš,ale pak se mě neptej na nemožné věci."
"Dobře." Jako vždy jsem byl strašně zvědavý. Musel jsem se ptát,abych měl jistotu. Ale to je fuk. Horší bylo to,že jsem tentokrát neobědval s Yukinou. Ptal jsem se Raidena,jesli ji neviděl,ale prý,že ne.
"Je možné,že by byla nemocná?"
"To si nemyslím. Vždyť jsme se viděli zrovna včera."
"A kam tedy šla?"
"Mohla jít na rodinný výlet. Co ty víš. Je strašně moc možností."
"Asi jo. Nemyslíš,ale že by nám to řekla?"
"Není to její věc? Nemusíme do všeho strkat nos."
"No jo." Bohužel Yukina nepřišla ani další den, ani pozítří a ani popozítří. To už nešlo vydržet. Jakmile skončila škola, vydali jsme se do virtuálního světa. Museli jsme zjistit,co se s ní stalo. A to hned. Nemohli jsme déle,než čekat.

Nová schopnost

25. července 2012 v 11:13 | Linda
Trénovali jsme s Yukinou celé dny. Vytvořili jsme docela dobrou trojici. Spolupracovali jsme a sráželi nepřátelé. Zdálo se mi,ale že se nic nezměnilo. Sice jsme postupovali,ale když bychom se rozdělili,asi by se nám tolik nedařilo. Práv teď jsme si prosekávali cestu.
"Yukino?"
"Co se děje?"
"Chtěl bych se tě na něco zeptat."
"Na co?"
"Jsme silní."
"Co je to za otázku?"
"No,víš,když teď bojujeme spolu,jsme silnější?"
"Jsme."
"Ale co když budeme bojovat samostatně? Nebudeme oslabeni?" Podívala se na nás tím úzkostlivým pohledem.
"Myslela jsem,že jste chytřejší."
"To má být odpověď?"
"Tak nějak."
"Budeme muset někdy ještě bojovat samostatně?"
"Pokud budeme muset,tak ano." Nechtělo se mi tomu věřit,ale o tom byl prostě život. Nějak to prostě muselo dopadnout. Ať tak či tak.
"Raidene."
"Co je?"
"Neměli bychom to vyzkoušet?"
"Co chceš zkoušet?"
"Jestli ještě dokážeme bojovat sami."
"Jsi blázen?"
"Proč?"
"Jsme teprve na 3.úrovni. To není moc."
"To sice ne,ale je to alespoň něco."
"To s tebou souhlasím."
"Tak,co kdybychom si našli nějakého nepřítele?"
"No,když myslíš." Otočil jsem se k Yukině.
"Mohla by sis poslechnout můj návrh?"
"Jaký?" Nevěděl jsem,jak začít,ale nakonec jsem spustil. Vysvětloval jsem podrobnosti, důvody proč ano a proč ne. Co se může stát,co by měla pro případ udělat a mnohem víc. Bedlivě poslouchala. Stejně jako Raiden. Oba ani nešpitli. Po chvíli jsem skončil.
"Tak,co na to říkáš?"
"Je to dost složité."
"Co je složité?"
"Způsob,jak to vysvětluješ. Ale to je jedno, Pochopila jsem vše zřetelně. Jenomže víš,že tím hodně riskujete."
"Já vím."
"No,nemám nic proti,ale měla bych tě varovat,že si zahráváš s ohněm. Dejte si pozor,jinak se spálíte."
"Rozumíme."
"Tak dobře. Teď pojďte. Je čas se připravit."

Druhá bitva proti kovovému propojovateli

14. července 2012 v 10:22 | Linda
Stáli jsme tam a zírali. Protivník,který se před námi nacházel, budil docela hrůzu. Jinak se to prostě popsat nedalo.
"Yukino,kdo je to?"
"Tohle? Váš protivník."
"To jako fakt?"
"Jistě. Je na 2.úrovni,ale i tak by to pro vás mohl být dobrý soupeř."
"Já nevím."
"No,rozhodnout se musíte sami." Chvíli jsem přemýšlel a domlouval se s Raidenem
"Raidene?"
"Co?"
"Co si o tom myslíš?"
"Je to dobrý nápad?"
"Jo. Bohužel,ale když prohrajeme,tak můžeme ztratit."
"Nebo taky získat,"
"Nezapomeň,jak to dopadlo s tím prvním zápasem. Vyhráli jsme jenom díky tomu,že jsme se stali propojovatelem."
"Už to neřeš."
"Ty ses ptal,co si myslím."
"Já vím."
"Tak ho přijmeme a uvidíme." Rozhodli jsme se. Yukina se nás zeptala:
"Rozhodli jste se? Ano, ne nebo nevím."
"Ano."
"Fajn. Připravte se."
"Rozumíme." Připadal jsem si jako na soutěži.
"Start!" Jakmile to řekla, zaútočili jsme. Prudce. Rychle a nečekaně. Nic jiného nám taky nezbývalo. Zdálo se mi,že náš soupeř se vůbec nehýbe,ale nevšímal jsem si toho,
"Co se děje?" promluvil náš soupeř.
"Ty mluvíš?"
"Bodejď bych nemluvil. Vždyť vy taky mluvíte."
"Jasně. Jak se jmenuješ?"
¨Rytíř. A vy?"
"Ocel." Raiden se v duchu zasmál.
"Ocel? To je jméno?"
"Rytíř taky není dvakrát originální." Dál už nás mluvili pohyby. Boj se neustále protahoval a nechtěl skončit, Snažili jsme se překvapivě útočit,ale moc se nám nevedlo. Nakonec jsme ho alespoň zranili. Yukina ukončila souboj.
"Dost. To stačí." Rytíř jí poslechl.
"Yukino? Proč jsi zastavila souboj?"
"Není to jasné? Neměli byste šanci ho porazit."
"Kdybys nám dala ještě chvíli,tak.."
"Tak co? Porazili byste ho? Jestli nevidíte,tak jste mu udělali jediný škrábanec za hodinu. S takovouhle nemáte šanci nikoho porazit."
"To znamená,že jsme slabí?" Ucítil jsem její povzdechnutí.
"Tady nejde o sílu. Musíte se naučit porozumět tomu,kým jste a kým chcete být. Pak to dokážete a sejmete svého nepřítele."
"Kým jsme?"
"Popřemýšlejte o tom. Přijdu zase zítra. Zatím." Chystala se odejít. Zavolal jsem na ní:
"Yukino?" Otočila se. "Bojovali jsme dobře?"
"Proč?"
"Jen tak." Usmála se a v jejím úsměvu jsem vyčetl větu: " bojovali jste dobře ".

Trénink končí,ale protivník je tu!

14. července 2012 v 10:02 | Linda
Zase jsme cvičili. Museli jsme. Nebylo to tak těžké jako včerejší den,ale přesto nás to stálo moc sil. Kus ocele se stále moc nepohnulo a my jsme nad tím dřepěli celé ty hodiny. Měl jsem chuť se mračit a zůstat tak,ale napadlo mě,že bych se mohl Yukiny zeptat na nějakou radu.
"Yukino?" Jako vždy se ptala otázkou:
"Ano?"
"Nemůžeš nám dát radu?"
"Proč?"
"Protože s tím pořád nedokážeme pohnout."
"A co já s tím mám dělat? Copak vy se protivníky taky budete ptát,jestli se nevzdá? Nebuďte tak naivní!"
"Nekřič. Co podle tebe máme dělat?" Povzdechla si. Otočila hlavu ke straně. Zřřejmě nám to nechtěla ulehčovat,a proto řekla:
"Ještě hodinu trénujte. Budu vás chvíli sledovat a pak vám řeknu."
"Fajn." Trénovali jsme dál. Ne že by se to zdálo příjemné,ale neměli jsme na výběr.
"Raidene,slyšíš mě?"
"Zřetelně."
"Co si o Yukině myslíš?"
"Jak to myslíš?"
"Je sama a je na 7. úrovni. A partner jí zemřel před 2 lety."
"A co s tím?"
"Jak to,že to dokázala rozbít,tak snadno?"
"Nemyslím si,že to pro ni bylo ze začátku jednoduché."
"Fakt?"
"To ví každej. Začátek nikdy není jednoduchej. To pro nikoho. Taky musela trénovat,aby zesílila."
"Myslíš,že proto nás to teď učí?"
"To si nemyslím. Vím,že nám chce pomoct,ale určitě má i své důvody,proč to dělá."
"Jaké?"
"Například,že má třeba někoho,koho chce porazit,ale sama to nedokáže,proto chce,abychom byli na vyšším levelu."
"To je tedy důvod,jak z děla."
"Hele,neřekl jsem,že všechno vím a znám."
"Jo a co dál?"
"Nebo taky,že se nudí. Vždyť je už v předposledním levelu."
"To dá celkem rozum."
"Musíme bojovat hodinu. Když se nám to podaří rozbít, vyhráli jsme a zodpoví nám naše otázky."
"Tak jdeme do toho." Nečekali jsme a mlátili ještě víc,než předtím. Ještě trochu. Ješte trochu. Víc. Víc. Jednou to křup. Podruhé křup a nakonec potřetí. Kus šrotu vyletěl do výšky a rozletěl se na kousky,.
"Juhú!!!!!!!!!!" Povedlo xe. Volali jsme. Hulákali jsme na kolo,jak ílení,dokud nás Yukina neutěšila.
"Klid."
"Yukino,viděla jsi to?"
"Jasně,že viděla,"
¨Dokázali jsme to."
"Musím vám poblahopřát."
"Můžeme se ted tedy na něco zeptat?"
"Počkat, to jsem neřekla."
"A co?"
"No nic. Asi čekáte,jak jsem se rozhodla. Tak tady to je. Vybrala jsem vám všeho protivníka."
"Protivníka?" A za chvíli se před námi objevil zelený kovový nepřítel a s modrýma očima zírající přímo na nás. Jeho jméno znělo Rytíř.

Znovu na bitevním poli s " propojovatelem "

12. července 2012 v 16:25 | Linda
Čekali jsme,co se bude dít. Znervozněli jsme,protože jsme netušili,co si pro nás připravila.
"Připraveni?" Přikývli jsme. Otevřel se před námi virtuální svět a také obrovký vír,který nás tehdy ctáhl dovnitř. Než jsem se nadáli, spojili jsme se v jedno tělo a stali se propojovatelem. Fialová barva zářila čím dál víc.
"Neuvěřitelné. Jsme zase tady."
"Jo."
"Zajímalo by mě,co budeme dělat."
"Musíme pouze doufat a čekat."
"Kde je vlastně Yukina?"
"Támhle." Před námi stála krásná dívčí postava. Voda se slizem tvořilo její tělo. Její žluté oči svítily jako slunce.
"Yukino?"
"Ano?"
"Jsi to ty?"
"Co se tak divíš."
"No,ty jsi z vody a my jsme kovoví a zdá se,že jsi ještě sama. Jak to?" Chvíli přemýšlela,než odpověděla.
"Vysvětlíš nám to?"
"Dobře."
"Tak začni."
"Vy jste chtěli být kovoví."
"Vždyť jsme,ale nic neřekli."
"Všechno prozradila vaše srdce. Zhmotnila vaše představy a vzpomínky."
"To chápu."
"A to,že jsem sama je kvůli tomu,že jsem se kdysi propojila s někým,koho jsme měla ráda. Jenže ten měl nehodu před 2 lety a já zůstala sama. Rozhodla jsem se pokračovat. A tak to je."
"Promiň. Neměli jsme se ptát." Usmála se na nás.
"To je jedno."
"Co tedy budeme dělat?"
"Uvidíte." Rozhěla se a začala vířit kolem nás. Vyhlédla si nedaleký kus ocele a zničila jej,tak rychle,že se bylo čemu divit.
"Co tomu říkáte?"
"Hustý!"
"Nemyslete si,že to bylo jednoduché. Sice jste dva,ale jste na nízké úrovni. Poteřebujete vyhrát pár soubojů y vyhrát ho,abyste nabrali pár bodů."
"Rozumíme." Dali jsme se do toho. Ani Yukina nelelkovala, Pokračovala a ničila. Měla pravdu. Bylo to těžší,než to vypadalo. Pot z nás stékal a moc jsme dobře neviděli. Brzy jsme si uvědomili,že je pozdě a museli jsme pokračovat zítra.

Výzva

11. července 2012 v 14:39 | Linda
Následovali jsme ji. Za chvíli jsme se znovu ocitli v naši milé knihovně. Seděl jsem vedle Raidena a mlčel. Yukina seděla naproti nám a pila šálek bylinkového čaje.
"Yukino?"
"Ano?"
"Začneme?" naléhal jsem. Raiden do mě šťouchl. Dívka položila šálek a podívala se na nás.
"Chtěli jste všechno podrobně vysvětlit,že?"
"Přesně tak."
"Už jste zažili,co je to být propojovatelem,tekže byste mi určitě dokázali vysvětlit vše,co si pamatujete."
"Fajn." Nejdřív začal Raiden a pak já. Zdálo se mi,že mluvíme nesmysly,ale prostěě jsem nemohl přestat mluvit. Po dlouhé době jsme konečně domluvili.
"Už jsem myslel,že to neskončí."
"Tak jste tu knihu přece pochopili. Ještě nějaké otázky,Raidene?"
"Ani ne,ale jaktože se přes to jde napojit jenom přes globání sít?"
"Dalo by se to označit za virtuální svět. Nesmíte zapomenout,že nejste jediné,kdo ho zná."
"Což znamená,že jsi o tom světě věděla odpředu?"
"Jistě. Vy jste na 1.úrovní,ale já jsem na 7."
"Jaktože na tak vysokém? Kolik je celkem úrovní?"
"8,ale neunáhlujte se."
"Mohla bys nám tedy vysvětlit svoje varování?"
"V tom nevidím problém."
"No?"
"Porazili jste nepřítele,ale přesto jste nezjistili,kdo to je."
"A to je problém?"
"To se ještě ptáš? Váš nepřítel na vás může zaútočit." Nepromluvili jsme. Seděli jsme jako přikovaní. Došlo mi to. Ten úsměv,který jsem viděl,jistě patřil nepříteli. Proč jsem si to neuvědomil?"
"Pomůžeš nám?" vydal jsem ze sebe.
"S čím?"
"S tréninkem. Chci,abychom byli silnější,než posledně."
"Víš,co žádáš?"
"Vím a neodejdu,dokud nebudeš souhlasit." měřila si mě a pohlížela na nás tazávým pohledem.
"Vydrželi byste můj trénink?"
"Určitě."
"Pamatujte,že nesmíte vzít svoje slovo zpět."
"Toho jsme si vědom."
"Tak se připravte. Začneme." Zvedli jsme se od stolu a čekali,co si pro nás připravila.

Zase setkání s " ní "

8. července 2012 v 13:22 | Linda
Začali jsme číst. Každá věc,která se v knize nacházela, teď uvízla v naší hlavě. Nebyla nějak zlášť tlustá.ale informace zněly pochopitelně a tak. Jenže stačilo to všechno?
"Eiji,nesni!" zavolal Raiden.
"Já nesním."
"Fakt? Tak se koukni do zrcadla na to,jak se tváříš."
"Ani za nic." Čekal jsem,jestli ještě něco řekne,ale neudělal to.
"Zajímalo by mě,jestli by Chihiro mohla být ten náš protivník,se kterým jsme bojovali."
"Takže jsi si jistý,že to byla skutečnost."
"Děje se tu totiž spoustu nejsných věcí a čím dřív na ně přijdeme,tím líp."
"Takže je lepší přijmout,že jsme propojovatelé?"
"Samozřejmě. Podívej se na tu knihu. Jedna informace za druhou."
"Jenže jsou všechny ty informace pravdivé?"
"Na to se jí budeme muset zeptat." Nemyslel jsem si,že to myslí vážně,ale Raiden nikdy nežertoval. Na to jsem ho znal moc dobře.
"Pamatuješ si z toho něco?"
"Jo,ale to už víme,že propojovatelé jsou dvojice lidí,kteří jsou propojeni. Mají v boji jedno tělo a sdíli stejnou bolest. Pak,že jejich mysl je oddělená. Ještě k tomu,že bychom měli dobře znát vlastnosti útoků,které náš robot má."
"To není všechno."
"Jo. Ještě,že každou prohrou se dvojici odečtou body podle toho,jak silný to byl protivník a výhrou,že se nějaké body získají,"
"To se neliší od normálních her." Moc jsem si toho,ale už nepamatoval. Měl pravdu. Je lepší,když nnám to člověk vysvětlí. V této knize se to zdálo napsané strašně složité.
"Tak tedy jdeme,Eiji."
"Fajn." Zpakovali jsme se a šli Yukinu hledat.
"Kde začneme?" promluvil jsem.
"Ve vedlejší třídě. Myslím,že je ve 2K."
"To není moc daleko."
"Otázkou,ale je,jestli tam je. Tahle akademie je obrovská. Hledat ji po celé škole by trvalo věčnost."
"Jasně. Rozumím." Společně jsme nahlédli snad do každé třídy. Neměl jsem z toho příjemný pocit. Netušil jsem,jestli si toho všiml,ale zdálo se mi,že nás někdo pozoroval odněkud z dálky. Nakonec jsme ji nenšli v žádné třídě.
"Tak a co dál?"
"Ještě jsme nezkusili poslední místo."
"Jaké?"
"Střechu školy." Nechápal jsem,proč mě napadalo zrovna tohle,ale napadlo mě tohle místo. A opravdu tam stála. Na hlavě měla opět klobouk.
"Nevěřil jsem,že ji tu najdeme."
"Je to přece jenom náhoda."
"Tédy. Jak jsi to mohl vědět?"
"Jen mě to napadlo." Kráčeli jsme k ní pomalým a rozvážným krokem. Vítr kolem nás se prohnal a shodil jí klobouk z hlavy. Opět jsem je uviděl. Její zlaté vlasy. Teprve o chvíli později jsem si toho všiml. V obličeji se jí značil smutný výraz a po tváři jí stekly slzy.
"Chihiro." řekl Raiden a ona se otočila. My zůstali zírat. Nedokázali jsem od ní odtrhnout oči.
"Kdo mě to volá?"
"Jmenuju se Osamu Raiden."
"A co s tím?"
"Přišel jsem si s tebou promluvit. Tohle je Saburo Eiji."
"Já vím. Už jsme se setkali."
"Můžu ti položit nějaké otázky?"
"Záleží jaké."
"Co znamenalo to varování: Dávej si pozor. Někdo na tebe zaútočí. Být propojovatelem není tak jednoduché,jak se zdá."
"Nic."
"Neřekl bych."
"Jsi neodbytný. Víte,co je propojovatel,že?"
"O tom není pochyb."
"Takže jste určitě zažili,co to znamená."
"No a co s tím?" Mluvila a mluvila. Vzpomněl jsem si,že mám stále v ruce její knihu. Přidal jsem se do konverzace.
"Yukino."
"Co?"
"Tady ti vracím tu knihu. Tehdy ti spadla." Chvíli mlčela.
"Četli jste si to?" Oba jsem nechtěně přikývli. Povzdechla si. "Co se dá dělat. Pochopili jste to všechno?"
"Bohužel ne."
"Takže čekáte,že vám to všechno vysvětlím,že?" Tak něják jsme koukali do země. Přesto na ní bylo znát,že se jí do toho dvakrát nechce.
"Chtěla bys za to něco? Dáme ti něco,co budeš chtít."
"Vážně? Jak víš,že mi můžeš věřit?"
"Prostě to vím." Raiden se zdál netrpělivý.
"Pomůžeš nám?" vykřikl. "Všechno se zdá,tak nejasné a my chceme vědět pravdu." Poprvé jsem viděl,že se zasmála. Pak se na nás podívala.
"Jak myslíte. Uvidím,co se dá dělat."

Přítel či nepřítel? Rozhodnutí je jasné!

7. července 2012 v 22:00 | Linda
Dali jsme se do toho. Po obědě jsme zašli do knihovny. Potřebovali jsme shánět informace a zrovna na to byla vhodná doba,jelikož nikdo nebyl poblíž.
"Tak,kde začneme..?" zeptal se mě po chvíli Raiden.
"Nevím.."
"Bylo by dobré vědět,co vlastně hledáme."
"Jo. Myslíš,že tu o tom budou nějáký zmínky?"
"Určitě. Když by se takhle škola na to ptala pro nic za nic, kdo myslíš,že by sem chodil."
"To je fakt."
"Já si beru tuhle stranu a ty si vem tamtu. Sejdem se tu znovu za hodinu."
"Souhlas."
"Tak zatím." Rozešli jsme se a oba dva jsme se začetli do knížek. I když mi zněly názvy povědomě, nikdy jsem nad nimi moc nepřemýšlel. V týhle knihovně jsem byl už tolikrát,že jsem si myslel,že už všechno znám. Zapřemýšlel jsem. Jestli to všechno se stalo skutečnosti a ne jen pouhým snem,tak jsem byl jistý,že Raiden se cítil připraven,ale co já? Opravdu jsem na to byl připravený? Taková otázka mi stále vířila hlavou.
"Bože. Tohle fakt nechápu." Po půl hodině si za mnou někdo sedl. Jednalo se o dívku. Vypadala přibližně kolem mého věku. Na hlavě měla klobouk, na sobě školní uniformu a seděla začtená do jdné knížky. Musel jsem se na ní dívat.
"Co je?" řekla příkře.
"Eh?"
"Co na mě pořád zíráš?"
"Já na tebe nezírál."
"Nesnaž se to popřít. Viděla jsem tě." Povzdechl jsem si.
"No jo."
"O čem jsi přemýšlel?"
"O ničem."
"To bych neřekla." I když vypadala na pohled nevinně,tak měla tedy ostrý jazyk.
"Jak se jmenuješ?"
"Já? Yukina Chiriho. A ty?"
"Saburo Eiji."
"Ráda tě poznávám." Vstala a varovala mě: "Dávej si pozor. Někdo na tebe brzy zaútočí. Být propojovatelem nění jednoduché,jak se zdá." Překvapilo mě to. Chystala se odejít. Nevěděl jsem,co mám udělat,a tak jsem rychle vstal a nečekaně jí chytl za ruku.
"Počkej." Otočila se tak prudce,že jí klobouk spadl z hlavy. Po ním se objevily schované zlaté blond vlasy. Dlouhé, pružné a vlnité. Zářily ve slunečním světlě a ten pohled mě oslnil. Snad ani slunce nemělo,tak zlaté paprsky. Vysmekla se mi a utekla. Co jsem to zase udělal? Jenže,když utekla, spadla jí z ruky knížka. Zvedl jsem jí a pak to uviděl.
"To je.."
"Našel jsi něco?" Zarazil jsem se.
"To je.."
"Co se děje?"
"Našel jsem to. Historii propojovatelů."
"Fakt?" Přiběhl ke mně.
"Podívej." Ukázal jsem mu ji a on nevěřil svým očím. V té knize byly obrázky robotů a stručný popis.
Věděla snad Yukina,že je porpojovatel s Raidenem? Je možné,že by sama mohla být propojovatelem.
"Stalo se něco,když jsem tu nebyl?"
"Setkal jsem se s dívkou."
"Dívkou? Jak se jmenovala?"
"Yukina Chihiro."
"Yukina? Mohla by to být..?"
"Co zas?"
"Ne,že možná ta dívka,o které mluvíš je ve vedlejší třídě. Říkala něco?"
"Dala mi varování."
"A jak znělo?"
"Takhle:"Dávej si pozor. Někdo na tebe brzy zaútočí. Být propojovatelem nění jednoduché,jak se zdá." Co tím myslela? Je možné,že by něco tušila? To určitě brzy zjistím.

Byl to sen neboli „ nočmí můra ?“

7. července 2012 v 9:21 | Linda
Probudili jsme se. Ležel jsem vedle Raidena a sotva jsem se dokázal pohnout. Notebook byl kupodivu zapnutý a na obrazovce se objevoval Raidenův úkol. Zavolal na mě:
"Eiji,jsi vzhůru?"
"Jsem,Raidene."
"Byl to všechno jenom sen?"
"Vypadá to tak,ale to by nevysvětlovalo,proč jsem tak pomlácený."
"To máš pravdu. Můžeš vstát:" Pokoušel jsem se,ale ve skutečnosti se mi nechtělo. Chtěl jsem ležet a pozorovat mraky,jak plují na nebi a lehce připomínají obrazce.
"No tak,vstaň. Pomůžu ti."
" Fajn." Postavil jsem se na nohy.
"Kolik je hodin?" Podíval jsem se na hodinky,
"Za chvíli bude 9."
"Takže bude zvonit.. Pospěšme."
"Dobře." Běžel jsem. Cestou jsem se díval na nebe.
"Byl to opravdu sen? Co když to byla skutečnost?" Na chvíli se mi zdálo,že jsem spatřil úsměv. Koho, jsem,ale netušil. Neměl jsem čas to zjistit. Kupodivu jsem tentokrát nespadl ze schodů. Do třídy jsme dorazili právě včas,ale po zbytek dne jsem šel na oběd. Měli čočkovou polévku. Tu jsem zrovna nemusel. Přesto jsme si jí vzal a naproti mně šla neznámá osoba. Minul jsem se s ní a uslyšel zašeptání:
"Dobrý souboj." Zastavil jsem se,abych se podíval,kdo to je,ale bylo příliš pozdě. Nikoho jsem už neviděl.
"Eiji,dělej!" volal na ně Raiden.
"Už jdu."
"Co se tváříš,tak rozpačitě?"
"To nic. Počkej,ty jíš čočkovou?"
"No co. Nic jiného neměli."
"Vždyť ti nechutná."
"To jsem nikdy neřekl." Dnešní den byl podivnější,než se mi zprvu zdálo.
"Hele,myslíš,že to byl všechno jenom sen?"
"Asi jo." Nevěděl jsem,co jiného by měl odpovědět.
"Co když to bylo skutečné?"
"Tak je to hloupost."
"Jenže,když bych se tě zeptal,co znamená propojovatel, odpověděl bys mi?"
"Je to dvojice lidí,kteří sdílí jedno tělo a současně i bolest,ale jejich mysl je oddělená." Zaskočilo mě to. Poprvé jsem se na tu otázku znal odpověď. Raiden měl pravdu. Něco se dělo.

Nový svět tzv. " virtuální "

2. července 2012 v 12:41 | Linda
Vtáhlo nás to. Kolem sebe jsem viděl tolik různých věcí.
"Tý jo,co to je?" řekl Raiden a nedokázal nic vnímat. Já jsem byl úplně pohlcen tím,co jsem viděl. Dlouhé pásy spojující se do jedné linie, vířící tornádo,ve kterém jsem se ocitli a snášející se věci podbné datům či virům. Dopadli jsme měkce na zem.
"Co je tohle za místo?" zeptal jsem se.
"Myslím,že je to virtuální svět."
"Co je to virtuální svět?"
"Dalo by se říct,že je to něco jako internet. Vsadil bych se,že se zde nacházejí data a různé informace. Například paměti, programy a mnoho dalšího."
"Chápu."
"Ty jsi prostě beznadějný."
"Ještě bych si,ale typnul,že tu najdeme přístup ke všem studetům,kteří jsou připojeni ke globální sítí."
"To je možné. Přece v tý hlavě něco máš."
"Že jo?"
"Každopádně, měli bychom se tu rozhlédnout." Udělali jsme to. Nerozdělili jsme se,ale šli jsme spolu. Co jiného nám zbývalo. Když by se něco stalo,tak abychom si oba dokázali krýt záda. Sledoval jsme vše pozorně. Uslyšeli jsme hluk.
"Co to bylo?"
"Šlo to odtamtud." Raiden ukázal prstem na kout,ve kterém jsme uviděli stín. Zpoza se vynořilo něco podivného.
Před námi se objevil něco jako robot. Vypadal jako normálně rytíř. Měl smaragdově zelené brnění a díval se na ně rudýma očima. V ruce držel obrovský meč a v druhé ocelový štít.
"Co je to proboha za vtip?"
"Nemyslím si,že je to vtip."
"Vypadá to jako rytíř."
"Raidene,nechce nás zabít,že ne?"
"To bych prosil." Zrak rytíře se na ně zlostně upřel.
"Utíkej!!!" Dali jsme se do běhu. V patách nás pronásledoval ten robot. Modlil jsem se,aby nás nezabil. Raiden byl rychlejší a předběhl mě. Upadl jsem.
"Eiji!"
"Raidene,utíkej!" volal jsem na něj. On se odtud mohl určitě dostat. Kdyby mě vzal sebou, určitě by ho to jenom zdrželo. Jenže on ke mně přiběhl a řekl:
"Dělej,vstávej."
"Raidene,proč jsi se vrátil?"
"Není to jasný? Nenechám tě tu umřít."
"Ale."
"Nemysli si,že bych tu nechal svého nejlepšího přítele."
"Nejlepšího přítele?"
"Ty bys mě tu taky nenechal." V tom měl pravdu. On byl jediný člověk,kterému jsme nejvíc důvěřoval. Vždy jsme byli spolu a nezáleželo,jak dlouho jsme byli od sebe, vždy jsme spolu cítili spojení. Tak to bylo vždy a doufám,že to tak zůstane. Dodal jsem:
"Já už nechci utíkat."
"Eiji?"
"Chci bojovat a ochránit tě."
"Co to meleš,prosím tě.?"
"Ten robot má určitě nějákou slabinu."
"Jakou?"
"Uvidíme." Nevím,co mě to popadlo,ale začal jsem dělat na něj různé ksichty a poskakoval jsem jako opice. Nevím,jaký to mělo smysl,ale prostě jsme se snažil něco dokázat. Pak jsem vyskočil na toho robota,který se mě snažil setřást.
"Tak uvidíme." A začal jsem ho lechtat. Tohle mě nejvíc dostalo. Ten robot se začal smát a já toho využil.
"Raidene,pojď!"
"Dobře." Pak než jsme si to stačil uvědomit,zvolal jsem:
"Propojit!" Pak se to stalo. Cítil jsme,jak moje reálné tělo mizí,ale nebál jsem se. Stejně jako Raiden. Za chvíli jsme se ocitli v něčem velkém.
"Kde to jsme?"
"Há! Jsme v nějákém robotovi."
"Fakt? Ukaž." Uviděli jsme,že máme podobného rytíře. Až na to,že vypadal jinak. Připomínal spíš běžce. Neměl v ruce žádnou zbraň. Měl světle fialovou barvu. Jeho oči svítily modrou bravou. Hlava a celé tělo se lesklo.
"Kde to jsme?"
"Zřejmě uvnitř toho robota."
"Fakt?" Teď mi to došlo. Uř jsem pochopil,prčo se na to učitel vždycky ptal. Teď to dávalo smysl.
"Už chápu."
"Co chápeš."
!Teď konečně vím,co to znamená propojovatel."
"A co to znamená?"
"Porpojovatel je spojení svou lidí,kteří si důvěřují, jsou přátele a tak."
"Počkat, to jsme dokázali jenom kvůli tomu slovo propojit?""Ne,ještě díky tomu,že se známe tak ldouho. Když bychom se viděli poprvé,tak by se to asi nepodařilo."
"Roozumím."
"Zkusíme to?"
"Jasně." Zaútočili jsme. Náš robot ze své ruky vytvořil zbraň, vyskočil a začal na toho druhého útočit. Oba dva se bránili, skákali do vzduchu a nakonec jsme vyhráli. Tím to zatím skončilo a nad námi se objevilo světlo.

Slovo zvané " propojovatel "

1. července 2012 v 21:57 | Linda


Tak zvláštní pocit. Zajímalo by mě,co je to za pocit. Vznášel jsem se v neurčitém prostoru. Nedokázal jsem odhadnout,kde to jsem,ale jednu věc jsem věděl jistě. V mém světě to nebylo. Někdo mě volal. Kdo? Probudil jsem se.
"Eiji,vzbuď se!"
"Ještě pět minut."
"Žádných pět minut. Přijdeme pozdě."
"Kolik je hodin?"
"Už je třičtvrtě na osm." Vyskočil jsem z postele.
"Tak pozdě?" Začal jsme pobíhat z místnosti do místnosti. Za pět minut jsem byl hotový.
"Tý jo,to byla rychlost." promluvil na mě ten hlas znovu." Já jdu za tím napřed. Pak mě dohoň." Poslechl jsem. Ah,bože. Měl bych se naučit vstávat. Otevřel jsem okno a ucítil jsem čerstvý vítr. Pospíšil jsem si a běžel za ním. Vyšel jsem ven. Už měl 50 metrů náskok. Vzal jsem to zkratkou. To znamená po zábradlí. Jiank bych tomu asi neřekl.
"Raidene,už jdu!!" zavolal jsem a šel na to. Jenže jsem špatně spočítal vzdálenost a přistál na něm.
"Eeeeiji!!!! To musíš být vždycky takovej pitomec!!!" začal křičet.
"Promiň. Špatně jsem to spočítal."Přede mnou stál kluk s dlouhými hnědými vlasy, černýma očima, neutrálním výrazem na tváři a samozřejmě v černé uniformě. Byl přiměřeně vysoký, měl trochu svalnatá ramena a vypadal dost strašidelně. Jeho jméno znělo Osamu Raiden.
"Ty jsi takový nemehlo."
"Já vím,ale měl by sis na to zvykat." Jo a mé jméno bylo Saburo Eiji. Fakt divný jméno,že? Nelíbilo se mi už odmala. Vždycky jsem se cítil jako nemehlo a taky jsem tak působil. V uniformě jsem vypadal děsně pohuble, na mým obličej ise rýsovyl připitomělý výraz, moje oči měly zeleně mechovou barvu a jediný,co se mi líbilo, tak moje blond vlasy ostříhaný nakrátko. Cestou se Raiden už uklidnil.
"Eiji,jedl jsi už?"
"Ještě ne."
"To je asi tím,že tak dlouho vyspáváš."
"Ach jo." zakručelo mi v břiše. Raiden mi dal nějákou tašku do ruky.
"Tu máš."
"Co to je?"
"Co myslíš? Jídlo." Fakt tam bylo. V duchu jsme skákal radostí.
"Počkat,ty jsi už jedl?"
"Ne,ale nemám hlad. Můžeš si to vzít. Halvně se zkus pro jednou tvářit vděčně."
"Díky." Po jeho tváři se rozlil úsměv. Příjemný,kouzelný a upřímný. To jsem na něm obdivoval. Raiden byl můj vzor a můj nejbližší přítel.
"Eiji,tak zatím. Uvidíme se o přestávce."
"Jo." Rozcházeli jsme se. Samozřejmě kvůli tomu,že jsme chodili do jiný třídy. Já jsem strávil těch prá dní v A a on v B. To je co? Člověk by se nromálně divil a říkal si,jak můžeme být nejlepší přátelé. Hodina začala. Zvonění pro mě nic neznamenalo. Často jsem se modlil,aby už skončila. Nezmínil jsem se,že tohle je akdemie Techlonogy a já jsem jejím studentem.
"Pane Saburo!"
"A..Ano?"
"Mohl byste mi vysvětlit,co znamená slovo propojovatel?" A zase to slovo.
"Nevím."
"Stále to nevíte? Měl byste začít něco dělat."
"Ano." Propojovatel. Běžný termín,který se na téhle akademii používá. Už z toho jsme na nervy. At se ptám kohokoliv,tak mi vždy odpoví,že bych si to měl zjistit sám. Hodina konečně skončila a já se vydal na střechu školy. Raiden na mě už čekal.
"Co ten protáhlý obličej?"
"Těžká hodina. Zas se mě zeptal na to slovo."
"Propojovatel?"
"Jo. Nechápu to. Proč mi na tu otázku nikdo nechce odpovědět. Už si začínám myslet,že to dělejí schválně."
"Určitě na to existuje rozumné vysvětlení."
"Jaké? Jediné,co dělám,že se chovám jako pitomec a vypadá to,jako bych šem podlézal."
"Nestěžuj si." Ztichl jsem. Potom jsem si teprve všiml,co dělá. Měl u sebe notebook.
"Co na něm děláš?"
"Úkol do matiky. Máme ho mít na čtvrtek."
"To je,ale až za 3 dny."
"Je lepší ho mít připravený."
"Ty jsi tak poctivý."
"Když myslíš." Sedl jsem si k němu.
"Nemohl bys jít na globální síť?"
"Jasně,ale proč."
"Musím si něco zjistit." A právě v tu chvíli se to stalo. Jedno kliknutí. Jeden okamžik a jeden moment. Dech se mi zastavil. Stejně tak Raidenovi. Počítač se vypnul.
"Co to..?!"
"Možná je to rozbitý." Než jsme stačili něco udělat, obrazovka se rozsvitila a vtáhlo nás to dovnitř.

Jistí Propojovatelé obsah

20. května 2012 v 11:46 | Linda
Ve virtuálním světě je možné cokoliv. Stejně tak i v reálném světě. Slovo "PROPOJOVATEL" je znán jako běžný termín,ale kdo zná jeho skutečný smysl? Na akademii Technology chodí studenti,kterí se o to zajímají,ale jsou mezi nimi někteří,kteří o nich v životě neslyšeli. Mezi ně patří nejlepší přátelé Osamu Raiden a Saburo Eiji. Jsou prostě dokonale sehraná dvojka kluků. Jednou,když se zrovna připojují na globální síť,se něco stane. Ocitnou se ve virtuálním světě,netušící,co by se mělo dít. Brzy na to se tanou svědky bojů mezi studenty na akdemii. Konečně pochopili,že jde o termín "PROPOJOVATELÉ". Dalo by se říct,že to jsou dva lidé,kteří spolu bojují a sdílí stejnou bolest. Jenom někteří se dokáží spojit a propojit svoje tělo a mysl s tím druhým. Podaří se jim rozluštit,co všechno odnáší být PROPOJOVATELEM a přežít ve virtuálním světě?

Datum první kapitoly: 1.července 2012
 
 

Reklama