* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Krásná rodinka Nakagawa 2

26. Rozkvět v objetí chlapce

13. června 2012 v 22:28 | Linda


Michio přistála na pevné půdě. Už za sebou slyšela:
"Zastav se! Ještě jsme s tebou neskončili." Nečekala a zmizela. Ti dva brzy dorazili na její místo a čekali. Kolem je rázem obklopila mlha a dívka se zasmála:
"Vítejte v mém světě! Doufám,že se budete dobře bavit."
"Ukaž se!" nařídil jí Katashi.
"Jen klid. Jste tak nedočkaví. Zahrajete si se mnou hru?"
"Ne!"
"To je smůla. Myslela jsem,že chcete zachránit své přátelé." Luskla prsty a brzy se vynořily velké kříže a na nich byli připoutání rostlinami. Vypadali, jako by spali.
"Ty jedna.."
"Dávejte si pozor na slova,která volíte. Jeden špatný pohyb a mohlo by je to stát život." Ichiro se postavil před Katashiho a zeptal se:
"Jaké jsou pravidla hry?"
"Všimla jsem si,že jsi pochopil. Tak teď dobře poslouchej." Mezitím někde jinde spolu diskutovali Yuichi a Ryuichi při běhu.
"Kam to vlastně běžíme?"
"Musíme to najít."
"Co?"
"Všiml sis toho,že?" Ryuichi nějdřív nechápal, o čem to mluví,ale pak pochopil.
"Jo. Něco bylo jinak."
"Vidíš. Ta Michio,která s námi mluvila, možná stejně vypadala,ale přesto to nebyla ona."
"Chceš říct,že ta podivné zmizení s tím má nějáké spojitosti?"
"Přesně tak. Myslím,že vím, o co se jedná."
"O co?"
"Nejdřív musíme najít naši majitelku. A to,co nejrychleji." Na další otázky nebyl čas. Nastala tma a všude bylo ticho. Nic se kolem neozvalo. Uprostřed toho všeho ležela dívka. Brzy se probrala.
"Kde to jsem?" zněla první věta,kterou řekla. Byla to Michio. Neváhala a vstala. Rozhodla se,že půjde dál. Nemohla na místě otálet. Její přátelé byli v nebezpečí. Zaslechla podivný zvuk.,který volal její jméno:
"Michio!" Před ní bylo malé světélko, dotkla se ho a rázem se ocitla na jiném místě. Plném klidu a světla.
"To je.." Katashi s Ichirem čekali na její promluvení.
"Tak tedy,kde mám začít? Dám vám takový jednoduchý návrh."
"Jaký?"
"Všechny propustím pod jednou podmínkou."
"Jakou?"
"Pokud tu zůstane jeden z vás, tak je všechny propustím,ale z toho dotyčného se stane moje loutka a bude muset udělat všechno,co řeknu."
"Takže bude tvoje loutka."
"Správně. Dobře si to rozmyslete." I když oba přemýšleli, museli se na sebe upřeně podívat. V jejich pohledech se odrážely jejich myšlenky. Nakonec se rozhodl Ichiro a Katashi se zeptal:
"Dobrá,souhlasíme,ale nejdřív nám odpověz na jednu otázku."
"Jistě."
"Proč my? Co jsme ti udělali?" Dívka se na ně zle podívala.
"Spáchali jste hrozný hřích. Vaše rodina mi zabila mého milého."
"Cože? Snad nejsi..?"
"Přesně tak. Ta dívka,o které jste četli, jsem já. Vážně, vy jste slepí,jak patrona."
"Jak víš,že jsme to byli my?"
"Ráda vám povím,co se stalo. Znovu." Zatím na osvětleném místě se Michio rozhlížela. Viděla někoho sobě podobného.
"To jsem já? Ne, to je ona." Poslouchala její rozhovor s mužem jménem Yusei.
"Jste v pořádku?"
"Ano."
"Nehýbejte se, jste zraněný."
"To nic není."
"Vydržte, zavolám lékaře." Pak se všechno seběhlo rychle. Byla svědkem všeho. Na konci se ozval hlas:
"Michio." Pochopila,že to bude asi na ni. Otočila se.
"Ty žiješ."
"Vy jste kdo?" Před ní byl duch muže. Zřejmě se jednalo o Yuseie.
"To jsem já,Yusei."
"Vy jste duch?"
"Proč se chováš,tak podivně?"
"Omlouvám se,ale já nejsem Michio."
"Vypadáš,ale jako ona."
"Jenže nejsem ona. Co tu děláte?"
"Byl jsem tady celou dobu uvězněný. Překvapilo mě,že jsme tady na tebe narazil."
"Chci se vás na něco zeptat. Vyslechnete mě?" Povyprávěla mu vše a on souhlasil.
"Udělám vše,co bude zapořebí. Hlavně se teď dostaň z toho zrcadla."
"Jak?"
" Musí sem přijít někdo z druhé strany. Jedině,tak se dostaneš tam,kde je ona."
"Půjdete se mnou?"
"Samozřejmě,ale nejdřív to tu musím vyřídit."
"Chápu." Brzy zmizel a ona se brzy dočkala zázraku. Zanedlouho se u ní objevili Ryuichi s Yuichim.
"Proč? Jak jste se sem dostali?"
"Na otázky nenní čas. Musíte jí s námi."
"Moji přátelé jsou v nebezpečí,že?"
"Ano. Honem." Podala jim ruku a všichni spěchali na dané místo. Katashi nevěděl,co má říct. Byl s Ichirem překvapený.
"Díky vaší rodině jsem byla uvězněná a můj milý zavražděn."
"Počkej, určitě to bylo jinak."
"Jak jinak? Neodpustím vám. Všechny vás do jednoho pohřbím."
"Tak to my se ti nevydáme."
"Budiž. Zničím vás. Pomalu a bolestně." Znovu kolem nich shromáždila vítr. Zdál se být obyčejný,ale ve skutečnosti byl něco jako nůž. Zraňoval je na místech, kde se jich dotkl. Někřičeli,ale museli se bránit. Za chvíli z toho byli unavení,dokud se neozval dobře známý hlas.
"Zadrž!" Vítr polevil a na zem dopadla dívka s kočičími chlapci.
"Michio!" zvolali.
"To by stačilo."
"Michio Nakagawo,jak ses odtamtud dostala?"
"Měla jsem štěstí a teď propusť mé přátelé."
"Myslíš si,že to udělám?"
"Oni za to nemůžou. Jenom jejich předci."
"Stejně je zničím."
"Copak to nechápeš? Pokud to uděláš, tak nejsi o nich lepší,než oni."
"To je mi jedno. Hlavně mlč." Vítr byl mířen na ni.
"Hm, tak silný."
"Pomstím se."
"Myslíš,že byl to Yusei chtěl?"
"Co ty o tom víš?! Já ho milovala. Byl to on,kdo mě změnil."
"On žije."
"To je nemožné. Viděla jsem ho,jak umíral."
"To je možné,ale jeho duch přetrval. Je tu."
"Neříkej hlouposti."
"Jen se podívej sama." Michio to uviděla. Za zády naší hrdinky na ní koukal duch.
"Yusei?" Brzy k ní přistoupil.
"Jak?"
"Všechno ti vysvětlím. To,co se stalo, nebyla jejich vina. Nesmíš je za to trestat."
"Ale to oni.."
"Já vím,ale je lepší jim odpustit. Jak ta dívka řekla, nemůžou za to,že se do té rodina narodili. Musíš pochopit,že tě miluju a nikdy jsem nepřestal. Uděláš to pro mě?"
"Ano." V jejích očích se objevily slzy. Jenže ještě to neskončilo. Odněkud se objevili Honki.
"Nenecháme vás odejít." Pak naše přátelé napadli. Yuichi s Ryuichim všechny bránili. Ještě štěstí,že její přátelé na křížích byli chránění. Jediný způsob,jak je porazit, bylo je vtáhnout do knihy. Zrovna v tu chvíli, už to vypadalo,že to bude její konec, kdyby jí 50 let vězněná Michio nezachránila.
"Michio!"
"Neboj se. Jsem ti tak vděčná. Mohla jsme se s ním znovu setkat."
"Proč?"
"To je jediná věc,kterou pro tebe můžu udělat. Tví přátelé jsou v pořádku. Brzy zmizím a vy se vrátíte do svého světa."
"Ale.."
"Prosím." Michio se dotkla druhé Michio a jejich síla porazila Honki. Po té byl konec. Michio s Yuseiem byli pryč stejně jako Honki. Dívka únavou padla na kolena.
"Michio!" zavolali Ichiro a Katashi společně. "Není ti nic?"
"Jste v pořádku? Neublížila vám?"
"To jsou jenom šrámy."
"Jsem ráda,že vás zase vidím."
"A my tebe taky."
"Slíbíte mi jednu věc?!"
"Jakou?" Než stačili něco říct, oba je objala kolem krku.
"Zůstanete se mnou už navždycky?" Oba byli ohromeni a brzy zjistili,že usnula.
"To se ví,Michio." A jak to dopadlo? Všichni se brzy probudili a objali se. Jejich radost neznala hranice. Moemi se musela s bratry vrátit domů. Na jeden moment zůstali Nanao a Michio sami.
"Musíš už jít?"
"Je čas."
"Uvidíme se ještě někdy?"
"Můžeme se vidět vždy,Nanao."
"Možná se to ted nezdá,ale budu čekat a vždy,když mě budeš hledat, budu tady."
"Hm. Tak zatím. Uvidíme se." Odběhla. Brala schody po dvou. Dole pod nimi už na ní čekali Ichiro s Katashim.
"Už jsem to pochopila. Odteď už nebudu sama. Oni budou se mnou. Navždy. Našla jsem domov,který už neopustím." Nakonec je oba chytla za ruku a vrátili se do jejich domu. Líp to už ani dopadnout nemohlo. Nebezpečí je prozatím zažehnáno.


Konec příběhu

25.Michio není Michio

12. června 2012 v 19:13 | Linda
Chovala se přirozeně,jako by se nic nestalo,ale něco bylo jinak. Michio brzy našla Moemi.
"Michio, kde se tu bereš? Nešla jsi do knihovny?"
"Ne. Hledala jsem tě."
"Chtěla jsi něco?"
"Ano. Potřebuju ti něco ukázat."
"Co?"
"Bude se ti to líbit. Pojď." Chytla jí za ruku a ona ji následovala:
"Je to daleko?"
"Ne. Jde o výtvor jednoho malíře. Je to nádherný obraz."
"Vážně?"
"Uvidíš?" Obě šly temnou chodbou a brzy dorazili ke krásnému obrazu. Byl na něm vyobrazen portrét ženy s dlouhými černými vlasy v rudých šatech. Kolem bylo spoustu květin a na sobě měla spoustu šperků.
"Co to je?"
"Slečna Chidori od Močidy Oemury."
"To byl ten malíř?"
"Tak něják."
"Ten obraz je vážně něco."
"To jo. Byl to jeho poslední obraz,než zemřel. Je velmi cenný."
"Proč je,ale tady?"
"Možná ho Katashiho a Ichirova rodina koupila. Neznám je,tak dobře."
"To by dávalo celkem smysl."
"Je jich tu víc. Půjdeme dál?"
"Jasně." Moemi rázem uviděla někoho ležet na zemi.
"Kdo je to tam?"
"Počkej."
"To je Nanao." Bratranec Michio měl otevřené oči,ale nešlo mu v nich vidět bělmo. Byl jako by bez života. Slabě dýchal.
"Co je to s ním?"
"Je v bezvědomí."
"Kdo mu to udělal? Kdo by dělal něco takového?" Na Michio padl stín. "Michio?"
"Odhalil mi svoje city a já ho pouze políbala. Zřejmě kvůli tomu omdlel."
"To je hloupost. Člověk nemůže takhle omdlít."
"Jsi si jistá?"
"Jistě. V takových věcech se vyznám."
"Tak se tě zeptám. Opravdu tvé oči zmizely?"
"Proč se ptáš na tohle?"
"Určitě na tobě nechaly jizvu."
"Proč mi o tomhle říkáš?"
"Zkus hádat."
"Co je to s tebou,Michio?"
"Vy jste všichni slepí. Copak to nechápeš? Já nejsem Michio."
"Cože?"
"To je koneckonců jedno. Všichni do jednoho zemřete."
"Jak to myslíš?"
"Uvidíš." Mezitím si Katashi a Ichiro povídali v knihovně.
"Co vlastně hledáme?"
"Nevím,Ichiro. Asi něco o stínech. Co myslíte,Yuichi a Ryuichi?"
"Netušíme." podotkli.
"Tak vidíš."
"Takovéto situace jsou k nesnesení."
"Já to vím. Mně to říkat nemusíš." Uběhla hodina.
"Není to divné?"
"Co jako?"
"Nikdo jiný za námi zatím nepřišel."
"Neměli bysme je tedy omrknout, Katashi?"
"Myslím,že jo." Chtěli odejít,ale Ryuichi s Yuichim je zastavili.
"To byste neměli dělat."
"Proč ne?"
"Cítíme tady zlo."
"Další příšera?"
"Ne. Jedná se spíš o člověka."
"Bu bu bu. Mně strach nenaženete."
"Pokud půjdete, už se nevrátíte." Zněli vážně. Čekali. Schovali se. Do knihovny brzy vešla Michio. Uviděla pouze Yuichiho a Ryuichiho.
"Slečno Michio."
"Yuichi, Ryuichi, neviděli jste ostatní?"
"Ne. Mysleli jsme,že jsou s Vámi."
"To je zvláštní. Ještě jsme na nikoho nenarazila."
"Opravdu? A co je ta věc ve Vaší ruce?" Pochopila o čem mluví. Byla tam mašle,která patřila Moemi.
"Našla jsem ji. Zřejmě patřila Moemi. Nestalo se jim nic?"
"To nevíme."
"Když už jsme u toho, neviděli jste Katashiho s Ichirem?"
"Ne. Šli vás hledat."
"Chápu. Tak tu na ně počkáme."
"My zatím půjdeme ostatní hledat."
"Dobře." Brzy zmizeli. Katashi a Ichiro,kteří byli stále schovaní, sledovali,co udělá.
"Všichni jsou takoví hlupáci. Neví,že ty ostatní nikdy nenajdou." Vzápětí se vynořili.
"Michio, o kom to mluvíš?"
"Ahoj,vy dva. To je přkevapení. Jak jste se sem,tak ryche dostali?"
"Nijak. Mohla bys zopakovat,co jsi předtím říkala?"
"Co?" Ichiro se přidal:
"To stačí. Co jsi jim udělala,Michio?" Dívka věděla, že už nemá cenu nic skrývat.
"Konečně." Dotkla se zrcadla,které se rozzářilo a přivolalo dovnitř vítr. Hezky to všude vířilo.
"Pokud chcete zjistit odpověď, pojďte za mnou." Zmizela a oni jí pak následovali. Co nakonec odhalí?

24. Špatný pocit ohledně rizika

11. června 2012 v 21:50 | Linda
Michio vyšla z koupelny. Tvářila se úplně stejně.
"Je ti už dobře?" zeptala se Moemi.
"To mluvíš na mě?"
"Ano. Hlava mě nebolí,takže je mi fajn."
"Dobrý."
"Když už jsme u toho,odkud se vzaly ty knihy s příběhem? Nepamaruju si,že by to tu dřív bylo." Yuichi jí odpověděl:
"Tyhle kníhy jsou vzácné. A byly schované v
Katashiho a Ichirově domě." Její oči se nenápadně a nebezpečně zableskly.
"Chápu. Děkuji,že jste mi to vysvětlil." Ryuichi se podivil:
"Slečno Michio,není vám nic?"
"Proč se ptáš?"
"Většinou s Yuichim formálně nemluvíte."
"To je fakt. Ještě nedávno jsi jim říkala,že jim budeš tykat." řekl Katashi.
"No jo."
"A za druhé jsi řekla,že jsou to tví přátelé a ne služebníci." přidal se Ichiro. Dívka nasadila neutrální výraz,ale dělala,co mohla,aby jim nevrazila. Pevně zaťala pěsti.
"Spíš bychom se měli připravit." promluvil Masato. "Náš nepřítel nás může sledovat." Fujimoto zapřemýšlel.
"Jenže máte ponětí,co dělat? Honki jsou díky Michio zapečetěné v knize. To je jako našim nepřítelem nějáká obří příšera?" To dávalo všem smysl.
"Co kdybychom jeli do Ichirova a Katashiho domu?" Všichni se na ní podívali. "Přemýšlejte. Možná bychom tam něco našli."
"To nezní špatně." dodal Nanao přívětivě. Děti se zaradovaly:
"Jéé! Uvidíme domeček."
"Je rozhodnuto." Všichni se zvedlí ze židlí a vyrazili. Do domu dorazili,co nejrychleji. Nanao jí při příchodu chatil za ruku.
"Nanao?"
"Pojď na chvíli za mnou." Následovala jej.
"Co ode mě potřebuješ?"
"Chci,abys mi vysvětlila,co tím sleduješ."
"Jak to myslíš?"
ůPořád seš v koupelně a teď chceš jít sem. Nedovolím,aby se ti něco stalo."
"A co mí přátelé? Ti nejsou důležití?"
"Vždyť kvůli nim se to stalo."
"Vím,že mě to absolutně nezajímá?"
"Co je to s tebou?"
"Nic. Jenom jsem otrávená z toho,jak se ke mně chováš." Bratranec od ní nikdy nic takového neslyšel.
"Michio,to nejsi ty."
"Jsem to já. Jsem ta,kterou miluješ."
"To přece.." Vysvětlila mu:
"Řekla jsem,že budu o tvých citech přemýšlet. Jenže ty ke mně nejsi upřímný. Pořád se o mně staráš. Zvládnu to sama."
"Coapk ty tomu nerozumíš?"
"Ne. Nevím,proč to děláš,ale..."
"Michio."
"Chceš,abych tvé city přijmula?"
"Jak to myslíš?" Než se nadál, dožil se polibku,kter trval nejméně minutu. Pak se stalo něco nečekaného. Nanao ztatil vědomí a skácel se na zem. Michio se dotkla svých rtů a řekla si:
"Tak tady máš mou odpověď. První je vyřazen. Dalši jsou na řadě." Nechala ho tam a odešla.

23. Smysluplná výměna

10. června 2012 v 11:06 | Linda
Michio se pořádně nadechla a podívala se na sebe do zrcadla. Pak promluvila:
"Slyšíš mě?" Dočkala se odpovědi. Byl to mužský hlas.
"Zřetelně."
"Mohla bys mi konečně říct,kdo jsi?"
"Jsi chytrá. Jak jsi poznala,že jsem dívka."
"Přetím jsi říkala,že jsi ta dívka z toho příběhu. Nemám pravdu?"
"Ano."
"Proč jsi se tu tak ukázala a chceš po mně,abych je všechny zabila?"
"Ten pitomý příběh nezmiňuje všechny podrobnosti."
"Jak to myslíš?"
"Zkus na to přijít." Nejdřív nechápala a pak na to přišla.
"Je možné,že oni jsou.."
"Přesně tak. Tahle událost není zas tak daleko. Je to zhruba 50 let."
"50 let?"
"Teď už víš,proč jsem ti řekla,abys je zabila."
"To já neudělám. Jsou to moji přátelé."
"Přestaň sama sebe obelhávat. Nikdyj si neměla přátelé."
"A jak jsi zjistila zas tohle?"
"Pořád ti to nedošlo?"
"Já jsem ty a ty jsi já."¨
"Jako,že jsem tvoje dvojnice?"
"Ne,tak úplně. Jsi se mnou spřízněná. Nejen podobou,ale i krví."
"Už jsem ti řekla,že to udělat nemůžu."
"Můžeš. Jen si myslíš,že by se tvým rodičům za to mohlo něco stát." Michio si dívku prohlížela. Byly úplně stejné,až na oblečení. Kdyby tu stála vedle ní, nikdo by je nedokázal rozeznat.
"Ale nemusíš je přece zabíjet."
"To bych neřekla. Díky nim jsem tu uvězněná celých 50 let a nemůžu se dostat ven. Víš,jaké to je?"
"Nebylo by lepší,kdybys mi pověděla celý příběh?"
"K čemu by to bylo,když mi nevěříš. Co kdybych ti to ukázala."
"Jak? Nejsi tady."
"Zatím ne. Dotkni se zrcadla." Zaváhala,ale poslechla. Jakmile to udělala,tak se něco stalo. Dvka v zrcadle jí vtáhla dovnitř.
"Co to.." Rázem byla uvnitř v zrcadle.
"Vítej v mém světě."
"Pusť mě ven."
"Uklidni se. Ráda bych ti vysvětlila,že já mám narozdíl od tebe schopnosti,takže buď ticho. Budeš tu hezky sedět a já je zatím půjdu umlčet."
"To nesmíš."
"Klid. Nebudeš toho svědky. Co bych to byla za lověka,když bych nechala trpět příbuznou,která si protrpěla to samé."
"Jenže já jsem nebyla do nikoho zamilovaná."
"To ano,ale byla jsi sama. Nikdo se o tebe nezajímal,dokud se neobjevil Nanao,že? U mě to bylo stejné. Dokud se neobjevil on. byla jsem sama."
"Vím,jak ti je,ale tohle není správné."
"Nerozumíš? On tě vždycky miloval."
"Nanao?"
"To,že ti pověděl o svých citech,nebyla lež. Jenže ty,která jsi nebyla zvyklá někoho milovat, to pro tebe bylo těžké přijmout."
"Jak víš,co si myslím, cítím a tak podobně."
"Už jsem říkala,že jsme něco jako sestry."
"Mohla bych se zeptat,jak se jmenuješ?"
"Stejně jako ty. Michio."
"To není možný."
"Ale je. A teď bych měla jít."
"Vždyť jsi říkala,že nemůžeš opustit zrcadlo."
"To ano,ale dokud mě někdo nenahradí."
"Tím myslíš.."
"Správně."
"To.." Než to stačila Michio říct, uspala jí druhá dívka kouzlem.
"Teď se trochu prospíš a já tě nahradím. Neboj se. Nebude to trvat dlouho. Brzy budeme opět volné." A odešla.

22. Nevědomost ze sebe samotné

9. června 2012 v 21:13 | Linda

Michio od sebe Nanaa odtrhla a smutně řekla:
"To není správné."
"Pokud jde o moje city,tak.."
"Tak jsem to nemyslela,Nanao. Říct mi,že mě miluješ je trochu hrr. Nic ve zlém,ale tvé city by měly patřit někomu jinému."
"A komu?"
"Ty víš,že se známe už dlouho,ale já to tak necítím. Ne že bych tě neměla ráda, to mám,ale je to jiný pocit."
"Myslel jsem si,že to řekneš."
"Nechci tě zranit,ale nech mě o tom přemýšlet. Za pár dní ti odpovím."
"Dobře. Měli bychom jít." Spolu se vrátili zpět do jeho pokoje. Právě včas. Dovnitř vtrhla Moemi.
"Michio,je ti už lépe?"
"Naprosto."
"Fajn. Mohla bys jít se mnou za ostatními? Právě probíráme ty divný věci."
"Jasně. Nanao,půjdeš s námi?"
"Myslím,že jo." odpověděl. Všichni tři vyšli ven. Katashi promluvil:
"Kdo se v tom má vyznat?!"
"Každý."
"Vždyť je to napsaný snad herejsky."
"Zaprvé je to napsaný normálně a za druhé je to hebrejsky." řekl pohotově Ichiro. Masato a Fujimoto to také řešili:
"Už dlouho jsem neviděl nic takového."
"Není to zase tak těžké přečíst,Fujimoto."
"To je fakt. Mně to nevadí. Není to těžké." Yuichi vzal jednu knihu a řekl:
"Sedněte si. Přečteme vám něco z naší knihovny." Udělali to. Jako první začal číst Yuichi.

"Kdysi dávno žila velice překrásná žena. Měla dlouhé fialové vlasy a modré oči. Byla ve společnosti vážená a na veřejnosti laskavá. Neměla žádné sourozence. Byla neustále sama a pořád se usmívala. Jednou ,když se procházela ve své květinové zahradě, nalezla muže. Jeho jméno bylo Yusei Komura. Byl zraněný a umíral. Žena ho nemohla nechat zemřít. Zavolala své sluhy." Později pokračoval Ryuichi. Pak se už pravidelně střídali.

"Ti ho vzali do domu a zavolali doktora,který ho ošetřil. Když se probral, uviděl jí nad sebou. Děkoval jí za záchranu svého života. Svěřil se jí s tím,že je uprchlík a že nemohl najít žádný přístřešek. Myslel si,že ho bude chtít vyhnat,ale ona udělala pravý opak. Dovolila muži zůstat." Příběh byl krásný, dojemný a napínavý.

"Muž byl překvapený a usmál se na ni. Od té chvíle byly neustále spolu. Povídali si a smáli se. Netrvalo dlouho a zamilovali se do sebe. Mysleli si,že jejich štěstí bude trvat navěky,proto si slíbili věčnou lásku,ale potom přišel pád."

"Někdo muže objevil a nahlásil jej. Do jejího domu brzy přišli lidé,kteří ho chtěli připravit o život. Byl totiž vinen z vraždy a měl být popraven. Žena to nechtěla dovolit, a tak se ho snažila přesvědčit,aby se ukryl. Neposlechl a řekl,že jí nemůže vystavit nebezpečí,proto začali utíkat ruku v ruce a nakonec ji řekl,aby se schovala." Ryuichi otočil stránku.

"Plakala,ale pak se to stalo. Zabili ho před jejíma očima. V tu chvíli jí zalila vlna nenávistí a jelikož ovládala obrovskou moc, všechny je proklela. Brzy na její kletbu zemřeli a ona navždy zmizela. Nikdo jí už nespatřil,ale někteří tvrdí,že šla za ním. Naši přátelé byli příběhem okouzleni. Moemi se zeptala:
"Copak neměla jméno?"
"V tom příběhu se to nepíše."
"Není to jedno?" podotkl Katashi.
"Bylo by,ale dobré její jméno znát." přidal se Ichiro.
"Je mžné,že by se pak samo všechno vyřešilo." nečekal Masato.
"Ale taky ne." odvětil Fujimoto. Nanao se podíval na zamyšlenou Michio a uvědomil si,že ta žena se trochu podobala Michio kvůli barvě vlasů a očí,ale to mohla být náhoda. Dívka na chvíli zavřela oči a ve své hlavě opět uslyšela ten hlas:
"Proklínám je. Michio, zabij je všechny."
"Kdo jsi?"
"To jsem já. Už mě znáš."
"Je možné,že jsi ona?" Odpovědi se nedočkala,ale odešla do koupelny. Něco se tu zase objevilo. Bylo načase to konečně začít řešit ten hlas.


21. Přežívající city

8. června 2012 v 23:31 | Linda
Nanao odhalil Michio malé tajemství.
"Co chceš dělat?"
"Chtěl bych ti něco ukázat. Objevil jsem to pár měsíců po tvém odchodu." Otevřel skříň se svým oblečením. Vypadala úplně normálně. Oblečení bylo pěkně pověšené na věšácích.
"Pojď dovnitř."
"Co budeme dělat ve tvé skříni?"
"Uvidíš." Potom náhle zmizel za jejími zdmi. Dívka se zeptala:
"Kam jsi zmizel?" Jeho ruka jí,ale zatáhla dovnitř. Plná překvapení se octila na kamenných schodech.
"Teď mě následuj."
"Proč mám pocit,že se mi to nelíbí?"
"Neboj se. Možná se ti to bude líbit." Cítila nejistotu,ale jinak mu plně důvěřovala. Zavedl jí na odlehlé místo. Vkročili do naprosté tmy. Uslyšela vodu.
"Nebyla to kapající voda?"
"Všimla sis."
"Mohl bys mi konečně říct,kam mě to vedeš?"
"Podej mi ruku." Udělala to a obklopilo je světlo.
"Otevři oči." Když se jí to podařilo, nemohla překvapením skrýt oči.
"Co tomu říkáš?" Před ní se rozkládal nekonečně nádherný prostor. Kráčela po krásné květinové louce, slyšela ptačí zpěv a viděla hmyz. Nad ní byla modrá obloha. Nakonec spatřila jezero s rybami, řasy a korály. Kolem byl vyobrazen útes a létaly poblíž světlušky.
"Co je tohle vlastně za místo?"
"Svět stvořen mými vzpomínkami."
"Vzpomínkami? Tohle všechno dokážeš?"
"Krása,že? Jenomže nejdůležitější věc tu vždy chyběla. Být sám není zábava."
"Nanao."
"Sem jsem chodil pokaždé,abych se uklidnil."
"Každý den?"
"Ano. Čekal jsem na tebe." Michio chtěla něco říct,ale dodal:
"Pojď si lehnot ne louku. Je to super." A žuchl sebou na zem. Zopakovala to po něm. Oba dva koukali společně na modré nebe. Nechali se unášet tichem a klidem.
"Proč jsi mi to ukázal?"
"Chtěl jsem se o tom s někým podělit."
"Jenže měl bys to ukázat i ostatním."
"Proč? Nepotřebuju,aby mě považovali za blázna."
"Jsi syn,kterého milují a taky náš přítel." Nanao se zatvářil uraženě.
"Co se děje?"
"Nic Jenom je trochu divný, že mě neustále chválíš jako by jsem byli malí."
"Asi je to zvyk."
"Jací jsou ten Katashi s Ichirem?"
"Tady to možná nevypadá,ale jsou hodní. Katashi je spolehlivý,ale většinou dělá,že ho nic nezajímá. Ichiro je zodpovědný,i když někdy se chová hrubě. Ti dva se neustále hádají kvůli každé maličkosti. Masato je starostlivý,protože se stará o Moemi. Fujimoto je klidný a zvědavý."
"A co ty všechny podivnosti kolem?"
"To je veldjěí. Už jsem ti říkala,že je to všechno kletba. Ta taná knihovna, zrcadlo, spálená kniha kouzel, kniha služebníků, omdlévání, Yuichi s Ryuichim a ten obraz."
"Tohle všechno jsou kouzelné věci?"
"Přesně tak."
"To je děs. Jak v tom domě můžou žít?"
"Dá se to,ale pořád přemýšlím,proč na svou rodinu uvalila kletbu."
!Je hodně důvodů, i když nevím jakých."
"Přála bych si,aby se to už všechno vyřešilo. Brzy to může ohrozit i zbytek rodiny."
"Víš,jak jsem ti říkal,že ti chci něco říct."
"Ano. Co?"
"Michio, chtěl bych tě požádat,aby ses s nimi už do ničeho nezaplétala."
"To mi nemůžeš zakázat."
"Nedovolím,aby se ti něco stalo. Za všechno můžou oni."
"To se tě netýká."
"Jasně,že se mě to týká."
"Neměl bys do toho strkat nos."
"Na to je pozdě."
"Proč se do nich neustále navážíš? Nic ti neudělali."
"Ukradli mi tě."
"Prosím? Já nejsem věc,ale člověk."
"I tak."
"Nanao, kolikrát ti.." Neý stačila domluvit, vstal a objal jí. Vyslovil:
"Miluji tě. Kdy to konečně už pochopíš. Nechci tě ztratit."
"Nanao,co to.."
"Jsi pro mě ta nejdůležitější věc na světě." Přijme Michio jeho city?

20. Teplá náruč

7. června 2012 v 23:07 | Linda
"Michio, neublížila sis?" Ten,kdo jí držel v náručí,byl její bratranec.
"Nanao."
"To,co jsi uviděla, bylo neuvěřitelné."
"Díky."
"Slečno Michio,měly byste si odpočnout. Odnesu vás do vašeho pokoje." nabídl se Yuichi,ale Nanao ho odbyl. Chtěl to udělat sám.
"Rio,nestalo se ti nic?" konějšila ho Moemi. Katashi s Ichirem se zvedli a chtěli vidět zapečetění knihy.Stejně tak Masato s Fujimotem. Dívkase octila v pokoji pro hosty. Zeptala se:
"Nanao,proč se stále chováš odmítavě?"
"Zase vytahuješ tohle?"
"A odpovíš mi?" Povzdechl si.
"Asi nic jiného mi nezbývá."
"Už jsem ti říkala,že když budeš neustále odmítat,budeš tím zraňovat okolí."
"Já to vím."
"Tak proč?" Položil jí na postel.
"Stále si to neuvědomuješ?"
"Co?"
"Jsi jediná,která ví,jaký doopravdy jsem. Víš proč?" Zapřemýšlela.
"Asi proto,že jsme stejní." Posadila se.
"Už jako malá jsem neměla přátelé. Často jsem omdlévala z neznámého důvodu,ale jakmile jsem se nastěhovala ke Katashimu a Ichirovi, zažila jsem spoustu dobrodružství, potkala Moemi s jejími bratry a stala se majitelkou služebníků. Tady jsem konečně přišla na důvod,proč omdlévám. Vše je spojeno s uvalenou keltbou."
"Na to jsi přišla?"
"Ano. Měl bys i ty přijít na důvod,proč stále všechno odmítáš,jinak brzy o všechno přijdeš." Nano to věděl,ale co mohl dělat.
"Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" Změnil téma.
"Asi týden či dva."
"To není moc dlouho."
"Ano. Te´d už bych tu nebyla,kdyby Katashi s Ichirem mé rodiče a mě samotnou nezastavili."
"To se budeš zase stěhovat?" Přikývla. Na chvíli se zamyslel,jesti jí má říct důvod. Díval se na ní a říkal si:
"Jaký je důvod,že se tak chovám? Mořná,že je to kvůli.." Ucítil její ruku na svém čele.
"Odpusť mi." řekla a podívala se na něj smutně.
"Proč se mi omlouváš?"
ůNechala jsem tě tady 4 roky. Neozvala jsme se ti a ani ti nenapsala. Je mi to moc líto." Zarazil se. V duchu si říkal:
"Už to chápu. Důvod, proč jsem se tak stále choval,byl,že jsme vál,že tě už neuvidím." Vzal její ruku,hluboce se podíval do jejích očí a promluvil:
"Musím ti něco říct."

19. Malý zázrak

6. června 2012 v 21:30 | Linda
Kniha se otevřela a zahalila všechny světlem. Malá Mayu to uviděla.
"Tetičko Moemi,to světlo.."
"O čem to mluvíš?" Zvedla hlavu.
"Hej,není to.." zvolal Ichiro,který to nemohl přehlédnout. Světlo proniklo dokonce dveřmi. Než se všichni nadáli, stáli před nimi Ryuichi s Yuichim a chránili je.
"Co to má znamenat,Ryuichi?" řekl Katashi rozzlobeně.
"Zapečetěná kniha se otevřela."
"Neříkali jste,že nedovolíte,aby se znovu otevřela? Takhle vyhodí Honki dům do povětří." stěžoval si Nanao.
"Kniha byla právě ve fázi zapečetění."
"A co se stalo s Michio?" zeptala se Moemi.
"Nejspíš je ještě uvnitř v pokoji." odpověděl Yuichi.
"Měli bychom jí tedy pomoct. Nemůžeme ji tam nechat." promluvil Masato konečně. Yuichi ho zadržel.
"Opovažte se! Slečna Michio mi nařídila,abych vás ochránil." Ba i Fujimoto se vzpíral.
"To je pro vás jeden příkaz,tak velký?"
"Absolutně." Rio,který se choval nenápadně, se rozběhl do pokoje.
"Rio? Kam to běžíš?" slyšel za sebou,ale bylo pozdě. Vběhl do pokoje. Michio ležela a bránila se nějákým příšerám z knihy.
"Michio!"
"Rio! Běž odtud! Je to tady nebezpečné!"
"Ale.."
"Rychle!" Jedna z příšer si ho všimla a zaútočila na něj.
"Rio!" Dívka se snažila příšeru odhodit. V myslí jí kolovala jediná myšlenka:
"Ochráním ho! Ochráním je všechny." V tu chvíli se její oči nenápadně změnily do azurově modré barvy. Odhodila příšeru a přispěchala k Riovi. Zachránila jej. Počkala,než příšera vylezla z knihy celá.
"Michio,tvoje oči.."
"To nic. Až ti dám znamení,běž."
"Dobře." Využila okamžiku a sebrala nezapečenou knihu. Společně vyletěli ze dveří.
"Michio!" zvolal Katashi.
"Není ti nic?" přidal se Ichiro.
"Půjdeme ti pomoct." nabídl Nanao.
"Ne,držte se prosím dál." Příšery létaly kolem všech. Nevypadalo to dobře. Jedna z příšer chytla Michio kolem krku a začala jí škrtit. Moemi zvolala:
"Pomůžeme ti."
"Nech ji být!" řekl malý Rio a snažil se nepřítele nakopnout. Kniha,která byla ještě ve fázi zapečetění, stála visela v jejích rukou. Nakonec tu knihu po příšeře hodila. Příšera jí pustila a křičela,protože jí kniha opět brala sílu. Bylo po všem. Honki byly pryč a Michio s ostatními vydechli úlevou.

18. Neštěstí přičiněné neopatrností

5. června 2012 v 17:34 | Linda
Michio s Moemi se s dětmi velice dobře bavily. Smály se od ucha k uchu a kluci je mrzutě pozorovali.
"Ten prcek za to zaplatí. Nazval mě připitomělým blonďákem."
"Vím,že tě to čtve,ale je to vcelku pravda. Ty jsi pitomec."
"Co jsi to řekl?"
"Slyšels."
"Já ti dám pitomec,zrzku."
"Neříkej mi tak. Chceš srazit hřebínek?"
"Jen si to zkus." Masato se ozval:
"Musíte se pořád hádat? Vy jste neodbytní."
"Říkals něco?" odsekli oba souhlasně s růžkami na hlavě.
"Vůbec nic."
"Masato,jsou ještě malí." přidal se Fujimoto.
"Komu říkáš malí?"
"Jen by mě zajímalo,co je na hlídání dětí zajímavého." Nano dodal:
"Bože. Nesnáším,když musím něco vysvětlovat. Michio je jedináček."¨
"Ale to my taky."
"Jasně,ale ty Katashi s Ichirem žijete ve stejným domě. Dokážeš si představit,že by ses musel 20 krát stěhovat?"
"Asi ne."
"Tak tohle musela Michio zažívat. Byla vždy sama. Narozdíl od vás." Kluci nevěděli,co mají říct.
"Moemi,mohla bys je na chvíli pohlídat? Jenom si pro něco půjdu."
"Ano." Dívka odběhla. Dorazila do svého pokoje,kde na ní čekali služebníci. Jakmile se objevila ve dveřích, už před ní klečeli.
"Slečno Michio,potřebujete něco?"
"Zatím nic. Postarali jste se o knihu?"
"Zajisté."
"Výborně,Yuichi,Ryuichi. Mnohokrát děkuju."
"To nestojí za řeč."
"Mohla bych vás o něco požádat?"
"O co?"
"Prosím,neklaňte se mi. Nejste moji sloužící."
"Pokud si to přejete."
"Děkuju." Michio chtěla vyndat knihu a přitom se zeptala:
"Budete se moct ještě vrátit do knihy?"
"Myslím,že ano."
"Dobře. Pak tedy.." Rázem se jí zdálo,že obrázek na knize promluvil. Pustila knihu a sesula se k zemi. Ucítila bolest na hrudi.
"Bože. Znovu ten pocit. Je to jako bych umírala."
"Slečno Michio,jste v pořádku?" zeptal se tentokrát Ryuichi. Posadila se na postel.
"Není vám dobře?"
"Tím to není,Ryuichi." Zvedla knihu ze země a to se stalo osudovou chybou. Nechtěně při zvednutí zakopla a knihu upustila. Zasáhla zapečetěnou knihu a ta se rozzářila.
"To není dobré. Rychle! Utečte a všechny zachraňte!" Nařídila jim. Nestačila myslet na sebe a pak se kniha otevřela. Co teď?¨

17. Další příživníci

5. června 2012 v 17:13 | Linda
Nejistota. Podrážděnost. To cítila Michio. Něco se s ní dělo,ale nevěděla,co.
"Byl vážně dobrý nápad,abychom tu zlstali?" ptala se Moemi starostlivě.
"V tom myslím není problém." odvětil Ichiro.
"Přesně tak. Byli jsme zde pozvání jako hosté. Jediné,co můžeme udělat,je projevit vděčnost." řekl Masato vážně.
"Hej,ty si vždycky potrpíš na dlouhým proslovu,co?" přidal se Katashi.
"Uklidněte se,jste,jak malé děti." promluvil Fujimoto. Paní Himeko se smála a spráskla ruce.
"Panečku,už dlouho tu nebylo tolik dětí. Myslím,že dnes uvařím koláče."
"Paní Himeko,nejmse děti. Je nám sedmnáct."
"Jenom sedmnáct. A dívkám ještě šestnáct,Katashi."
"Když to říkáte."
"Nanao,nestůj tam jen tak." přidal se Fujimoto. Odfrkl si:
"Já nikam nejdu."
"Nanao, to se nesluší."
"Já si budu dělat,co chci,mami."
"Božíčku. Omlouvám se za jeho chování."
"To nic. Nám to nevadí." řekl Ichiro mile. Michio vyšla z koupelny. Nevypadala ve své kůži,ale snažila se usmívat. Zeptala se:
"O co jsem přišla?"
"O nic." odpověděl pohotově Nanao. Moemi zvolala:
"Málem bych zapomněla."
"Na co?"
"Dnes by měla přijet moje neteř a můj synovec."
"Fakt? To je skvělé!" ozval se Ichiro.
"Myslíš? Paní Himeko,směli by tu zůstat na dnešek?"
"Ale jistě."
"Děkuju mnohokrát. Co si o tom myslíš,Michio?" Uviděla jí zamyšlenou. "Michio?"
"Ah,promiň. Už se na ně těším."
"Uvidíte,jsou strašně roztomilí." Nazáleželo,jak moc se usmívala, Nanao měl pocit,že jim něco tají. Zanedlouho všichni uslyšeli zvonek.
"Jsou tady." zvolala Moemi a šla jim otevřít. Přede všemi stáli úplně odlišní dva sourozenci.
"Tohle je Mayu a tohle je Rio." Mayu byla šestiletá blonďatá holčička v obnošených šatech a Rio byl malý modrovlasý rozesmátý chlapeček.
"Tak pozdravte hezky."
"Já jsme Rio a miluju zábavu."
"Já jsem Mayu a ráda vás poznávám." řekla holčička stydlivě. Katashi a Ichiro si z něj dělali legraci.
"Tý jo! Moemi,ten Rio je tedy veselej klučina." řekl Katashi.
"Jo a taky živý jako torpédo." přidal se¨Ichiro.


"A Mayu se zdá být slydlivější,než dřív." ozval se Fujimoto a holčička zrudla.
"Přestaňta si je dobírat." napomínala je Moemi.
"Pmlouvám se. Nemysleli jsme to tak." přidal se Masato a na její tváři se objevil úsměv.
"Myslím,že je načase si hrát." řekl Rio a skočil Michio do náruče. Nanao se rozčílil.
"Co si myslíš,že děláš?" Běžel k němu.
"Já?! Skočil jsem jí do náruče."
"A proč jsi to udělal?"
"Chtěl jsem." Katashi se usmál.
"Jen ho nech."
"Povolení mi nemusí dávat připitomělý blonďák." Trefil se do černého. Už tu lítaly blesky. Michio si povzdechl a řekla:
"Mně to nevadí."
"Opravdu,Michio?"
"Není špatné si hrát s dětmi. Zvládnu to."
"Jasně."

16. Hlas,který slyším pouze já

3. června 2012 v 13:13 | Linda
Byl nejvyšší čas se probudit. Michio otevřela oči a vstala. Zjistila,že je tam,kde měla být. Přesně. V domě Nanaovy rodiny. Jak se tam dostala, to netušila,ale alespoň dodržela svůj slib.
"Dobré ráno." ozvalo se. Někdo roztáhl závěsy,aby dovnitř mohlo proniknout denní světlo.
"Kdo to je?"
"Vyspala jste se dobře,slečno Michio?"
"Yuichi."
"Vaše snídaně je řpipravená." dodal druhý hlas.
"Dobré ráno,Ryuichi."
"Vám také."
"Jak dlouho jsme spala?"
"Skoro celé poledne."
"To už je tolik?"
"Nebojte se. Všechno jsem všem vysvětli. Řekl jsem,že jste se dlouho učila,at ak jste usnula u něj."
"Děkuju." Vstala a nečekaně se rozlétly dveře. Jako první dovnitř vlétla Moemi.
"Michio! Jsi vzhůru!" Padla jí kolem krku.
"Jsem,ale hlavně mě neuškrť."
"Promiň,ale nemůžu si pomoct. Mysleli jsme,že budeš spát věčně."
"Nepřeháněj."
"Jsem rádkže jsi vzhůru."
"Dík,Masato." Fujimoto si povzdechl.
"Já taky. Moemi pořád pokládala otázku typu "když už bude vzhůru". Bylo to k nevydržení. Příště trochu pohni s tím vstáváním."
"Budu si to pamatovat." Katashi si oddechl.
"Byli jsme zachráněni před problémy."
"Co tím ymslíš?"
"Tvoje máma nebyla moc šťastná a každou hodinu nás kontrolovala."
"Proč?"
"Když jsme jí řekli tu směšou historku, odmítala nám uvěřit,že jsme se pouze učili.Jelikož tys spala,Moemi s bratry s námi byly taky, i když našim nezavolali a otěch dvou ani nemluvím."
"Nechte mě hádat. Vynadala vám."
"Nejen to." přidal se Ichiro. "Hrozila nám,že jsme tě přinutili tady zůstat jenom proto,abychom ji přivodili kolaps." Moemi se zahinala.
"Měla jsi je vidět. Vypadali jako prosťáčci."
"Hej,to odvoláš." Masato se taky pro jednou zasmál.
"Myslím,že bychom měli jít snídat,ne?" Snídaně byla hojná jako vždy. Dívka si odskočila do koupleny a podívala se do zrcadla.
"Jsem nějáká bledá." říkala si. Opláchla si vodou obličej a rázem spatřila dívku s černými vlasy jako měla ona. Ještě lepší bylo to,že jí byla strašlivě podobná.
"Michio:" promluvil obraz. Musela se pokropit vodou. Když se podívala znovu, nic tam nebylo. Co to znamená?

15. Strach z budoucí události

2. června 2012 v 23:14 | Linda
Michio stále stála na místě. Nevěděla,co se stalo. Za chvíli k ní doběhli přátelé.
"To bylo hustý!" zvolal nadšeně Fujimoto.
"V životě jsem neviděla nic tak úžasnýho." přidala se Moemi.
"Michio, jsi v pořádku?" zeptal se Nanao. Podívala se na svého bratrance a uslyšela zvednutí knížky.
"Vedla jste si dobře." promluvil Yuichi.
"Děkuju ti." Dívka se neudržela na nohách a zhroutila se do Nanovy náruče.
"Není ti nic?"
"Klid. Je pouze vyčerpaná. Poražení Honki se spotřebuje strašně moc síly." ozval se Ryuichi. Katashi byl překvapený.
"Počkat! Vy jste dva?" Oba dva jednohlasně odpověděli.
"To se ví."
"A kdo je tedy ten pravý?"
"On." Ukázali na sebe prstem.
"Toho jsme se dozvěděl." Nakonec,ale Yuichi řekl:
"Dovolte mi vám představit mou druhou polovinu Ryuichiho."
"To jsem já."
"Neuvěřitelné. Kdo by tušil,že jsou dva. Takže jste jejími služebníky?" podivil se Ichiro,
"Samozřejmě."
"Co udělate s tou knížkou?" odvětil Masato.
"Teď,když byla použita, už se do ní nebudeme moct vrátit. Budeme jí muset zapečetit." Nanao nevrle dodal:
"Nebylo by lepší,kdyby se ta kniha zničila? Alespoň bychom si byli jistí,že se nic takového už nestane." Bratranec se otočil ke Katashimu a Ichirovi:
"A vy zkuste přijít na to,proč na vás babička uvalila kletbu." Michio,která spala,se zdál sen. Někdo jí volal:
"Michio."
"Kdo jsi?"
"Poznáváš mě?"
"Ne,ale tvůj hlas se mi zdá známý."
"Setkáme se."
"Kdy?"
"Brzy,maličká."
"Maličká?" Dívka se chtěla ještě na něco zeptat,ale ten hlas ji utišil. Kdo to byl?


14. Uzavření pečeti

2. června 2012 v 23:00 | Linda
Ryuich ise už nějákou dobu pral s Honki. Michio to celou dobou pozorovala. Jenže rázem uslyšela hlas.
"Michio." Otočila se. Stála tvářila v tvář černočernému stínu.
"Honki."
"Přišel jsem si pro tebe."
"Proč?"
"Vezememe si tvůj život a budeme žít věčně."
"Věčně? O čem to mluvíš?" Neodpověděl ji. Místo toho zaútočil.
"Slečno Michio!" Ryuichi zaútočil pořádným kopem a Honkiho odkopl.
"Drž se od ní dál,stvůro."
"Zase ty,Ryuichi! Koukej zmizet!"
"To bych měl říkat já. Vrať se zpět do Podsvětí."
"Neodejdu,dokud jí nezabiju."
"Myslíš si,že tě nechám to udělat? Michio je mojí majitelkou a já udělám všechno,abych jí ochránil."
"To jsi tak slepý? Nedokážeš to." Honki svolal všechny ostatní a dvojice byla oklíčena.
"Tak co na to říkáš?" Co teď? Zanedlouho byly slyšet kroky. Rychlé,hbité a nebojácné. Neznámý vkročil na scénu a v tom momentě zničil tři stíny.
"Kdo jsi?ů
"Já jsem ten,který musí chránit svého majitele." Byl to Yuichi.
"Yuichi,co tu děláš?"
"Přišel jsem vás ochránit,slečno Michio."
"A jsou ostatní v pořádku?"
"Jistě. Jsou támhle." Ukázal prstem a tím směrem spatřila nejdřív Moemi,pak Fujimota s Masatem, Katashim a Ichirem.
"Hej,Michio! Víš,jak bylo těžký se sem dostat?" zavolal Katashi.
"Ani ne."
"Každopádně jsme rádi,že ti nic není."
"Dík." Yuichi jí vysvětlil,že musí Honki zastavit.
"Říkám to naposledy. Vydejte mi ji." řekl nepřítel netrpělivě.
"Ani náhodou. Slečno,snažte se Honkim uhýbat."
"Dobře,zatím tedy zkusím vymyslet plán."
"Budu se snažit zdržovat nejdéle." Ani Ryuichi nestál bokem. Právě naopak.
"Připraven?"
"To se ví." Naši přátelé si říkali:
"Porazí je ti dva sami?" zeptala se Moemi.
"Určitě. Musíme počkat. Pletli bychom se jim v cestě." dodal Masato.
"Sledujte!" přidal se Fujimoto. Bojovali hlava nehlava a Michim musela vymyslet plán.Nevšimla sidalšího Honkiho,který stál opodál. Než se nadála,zaútočil. Dívka nevěděla,co má dělat. Zdálky na ní už volal Nanao.
"Michio!"
"Nanao!"
"Tu máš!" Hodil jí knihu Služebníků. Přemýšlela. Musela před Honkim utíkat. Na chvíli nevěděla,co má dělat,ale v tu chvíli uslyšela hlas ve své hlavě.
"Použij knihu." Nevěděla,jestli tomu má věřit,ale poslechla. Jakmile otevřela knihu, vyslala z ní energii,která vtáhla Honki do knihy. Je po všem?


13. Pravda a boj s Honki!

31. května 2012 v 21:42 | Linda
Moemi se pomalu probudila.
"Jsi vzhůru?"
"Masato."
"Neboj se. Jsem tady."
"Včerejšek se mi zdál jako noční můra." Její bratr se otočil stranou.
"Co se děje?" Brzy pohlédla všem do tváře. Všichni se tvářili smutně a nervozně.
"Co se stalo?"
"To bys nám mohla říct přesněji ty." Brzy pochopila,že to nebyl sen.
"Takže se to doopravdy stalo."
"Je na tobě,jestli nám všechno řekneš." dodal Fujimoto.
"Zkusím to." Katashi začal s pokládáním otázek.
"Moemi,proč jsi přišla za Michio?"
"Bála jsem se o ni. Šla vás hledat na vlastní pěst,tak jsem si řekla,že jí pomůžu."
"Jenže,jak jí mohl unést vítr?"
"Nebyl to přesně vítr. Spíš stín."
"Jak vypadaly?" přidal se Ichiro.
"Myslím,že neměly obličej. Nevím to přesně. Byla tam tma."
"Říkala předtím něco?"
"Počkej minutku,Ichiro. Myslím,že řekla tohle." Zavzpomínala a větu zarecitovala:
"Neboj se. Nic se ti nestane. Myslím,že se záhada rozplétá."
"Tohle řekla?Zní to podivně."
"Ani ne." ozval se Nanao.
"Jak to myslíš?" zeptal se tentokrát Fujimoto.
"Znám Michio už delší dobu. Vím většinou,co si myslí a co udělá." Rázem se ozval Yuichi.
"Tušíš,proč to udělala?"
"Možná,že ji někdo neunesl. Právě naopak."
"Proč?"
"Kdyby jí někdo unesl, vzal by Moemi s sebou,ale to se nestalo."
"To je hloupost." dodal Masato.
"Ne,má naprostou pravdu." Moemi se zeptala:
"Co o tom víš,Yuichi?"
"Ty stíny se nazývají Honki. Jsou uvrženy kletbou. Pokud se zmocní nějákého člověka, ovládnou ho a stanou se jím. Nebo alespoň jeho součástí."
"A ty stíny jdou po Michio?"
"Bohužel. Jelikož má služebníky,tak po ní jdou." Nanao se neudržel a chytil Yuichiho za límec.
"Takže je to všechno kvůli tobě." Málem ho praštil,ale Katashi s Ichirem se ho chopili.
"Hej,uklidni se!"
"Pusť mě,Ichiro."
"Jsi padlej na hlavu?"
"Ty taky,Katashi!"
"Má pravdu,ale myslím,že vím,kde by mohla být."


Michio stále všechno nechápala. Sledovala Ryuchiho,který byl neustále ve střehu.
"Ryuichi,ty jsi také mým služebníkem?"
"To se ví,že jsem."
"Proč jsi zrovna můj a ne někoho jiného."
"Můj bývalý majitel si tě vybral. Jenom kvůli jeho volbě ti sloužím."
"Chápu,ale proč Honki jdou po mně?"
"Kvůli kletbě,která byla uvržena na tento dům zesnuloi majitelkou."
"To jsem slyšela."
"Nemnávist,kterou cítila, vytvořila Honki,proti kterým budeme muset bojovat." Ryuchi vypadal znepokojeně.
"Přicházejí." Do místnosti vletěly zamlžené černočerné stíny. Promluvily lidským hlasem:
"Vydej nám ji!"
"Ani náhodou. Mou povinností je jí chránit."
"Myslíš,že jí dokážeš ochránit?"
"Můžeš si mě vyzkoušet." Rozpoutal se prudký boj. Co bude následovat?

12. Yuichiho druhá polovina

30. května 2012 v 21:50 | Linda
Šestice chlapců bežela rychle na místo výkřiku. Našli tam Moemi. Nejenomže byla vyděšená,ale také nedokázala strachem skoro promluvit.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Masato. "Moemi!!" Zvýšil hlas a sestra se na něj podívala.
"Masato."
"Co se tady stalo? Kde je Michio?"
"Unesli jí."
"Kdo?"
"Nevím. Viděla jsem pouze stíny. Byla tu tma. V jedné chvíli mě Michio chytila za ruku."
"A co pak?"
"Následovala jsem jí a najednou bum. Vítr rozbil všechny lampy a unesl Michio.ů Pak se už nezmohla na slovo.
"Bude lepší,když na ní dohlédnu." promluvil Fujimoto a vzal jí do náruče.
"Měli bychom se vrátit." navrhl Masato.
"A to tu Michio necháme?" odvětil Katashi.
"Přesně. Máme za ní zodpovědnost. Jestli se do zítřka nevrátí, budou problémy." přidal se Ichiro.
"Teď pro ní nemůžeme nic udělat." Byla to koneckonců pravda. Vrátili se zpět do knihovny.
"Jedna věc mi pořád nejde do hlavy. Proč si vzali Michio a ne Moemi."
"Možná byli liní a vzali si první osobu,kterou viděli,Katashi."
"To jo,ale neděje se to něják často?"
"Co když se Michio nabídla místo Moemi?" ptal se Fujimoto.
"To je možné. Kdyby se jí snažila chránit, byla by na dosah jako první." vydedukoval Masato. Všicni řešili různé teorie. Jenom Yuichi z toho měl špatný pocit.


Mezitím Michio otevřela oči. Věděla,že není ani v knihovně a ani na chodbě s Moemi. Cítila se jkasi v bezpečí. Posadila se. Všude kolem sebe viděla zdi a podlahu lesklou jako zrcadlo.
"Jen by mě zajímalo,co je za místo." Popošla ke zdi a uviděla svůj obraz. Dlouho se zkoumala,než uslyšela hlas.
"Vše vám rád vysvětlím." Před ní se zjevila velmi dobře známá postava.
"Jsi to ty,Yuichi?" Postava se usmála.
"Trochu jste se sekla. Mé jméno je Ryuichi."
"Kdo jsi? Yuichiho dvojče?"
"Zkuste to znovu."
"Dvojník."
"Ani to ne."
"Jeho část."
"Přesně tak. Jsem jeho druhá polovina."
"Proč jsi mě unesl?"
"Unesl? Spíš jsem vás zachránil."
"Zachránil? Před čím?"
"Před Honki."
"Honki? Co je to?"
"Jsou to stíny uvržené kletbou. Pokud by se vás zmocnily, ovládly by vás a vy byste přestala existovat."
"Potřebuju před nimi varovat své přátelé."
"Budou včas varováni. Brzy se s nimi sejdete." Co to mělo znamenat?

11. Výkřik

29. května 2012 v 15:29 | Linda

Ichiro a Katashi Nanaa konečně našli.
"Tak tady seš. Bože. Nemohl ses nám alespoň ukázat?"
"Těžko. Co kdyby tu byl někdo jiný?"
"V tom by nebyl problém. Jsi přece muž,ne? Ti se nebojí ničeho."
"Tobě se to řekne. Ty se bojíš jedině svýho obličeje."
"Cos to řekl?!" Ichiro je tišil.
"Hele,nechte se. Michio na nás čeká. Nebudem jí přidělávat starosti,ne?" Nano jako by se probudil.
"Michio? Je v pořádku?"
"Nic jí není."
"Díky bohu. "
"Tak jdeme. Musíme rychle zěpt. Nevíme,co se zatím stalo." Trojice kluků se dali do nejrychlejšího běhu.


Mezitím Michio byla od knihovna nejméně 50 metrů. Dál se zatím nedostala. Uslyšela kroky. Nenápadně se otočila a zeptala se:
"Kdo to je?" Ukázala se před ní Moemi.
"Moemi? Co tu děláš?"
"Nemohla jsem spát."
"Proč nejsi s ostatními? Není to tu bezpečné."
"A co ty?"
"Já ty tři musím najít."
"Nemůžu tě tu přece nechat samotnou."
"Ale.."
"Neměly bys jednat na vlastní pěst. Musíš myslet na to,že se o tebe taky nebojíme?"
"Jenže ty pro své bratry znamenáš hodně. Nesmíš jim dělat starosti."
"To samé platí i o tobě."
"Pleteš se."
"Jak to myslíš?"
"Už jsem to říkala. Nikdy jsem neměla moc přátel. Když jsem potkala Katashiho s Ichirem, hned jsem jim vynadala. Katashiho jsem nazvala "blonďatou opicí" a Ichira " hrubiánem."
"Ale přesto tě tu nechali."
"Řekli něco jako "potřebujeme tě",ale nemyslím si,že je to pravda."
"Proč?"
"To já potřebuju jejich přátelství. Stejně jako to vaše. Nic víc,nic míň."
"Ale my potřebujeme tebe."
"Děkuju,ale už musím jít."
"Jdu s tebou." Michio se snažila něco namístnout,ale Moemi jí zadržela. "Opovaž se. Jdu s tebou a ždáné námitky. Jasný?" Nezbylo jí nic,než přikývnout. Obě se daly do hledání.


Katashi s Ichirem dorazili na místo. Stáli na konci chodby.
"Kde to jsme?" ptal se Nanao.
"To je tajná knihovna." Otevřeli ji a host žasl. Vstoupili dovnitř a knihovna se za nimi zavřela. Yuichi je přivítal.
"Vítejte zpět."
"Dík,Fumio." Fujimoto s Masatem byli už také vzhůru. Nanao si všiml,že dívky chybí.
"Kde je Michio?" Bratranci se také přidali.
"Kam šla,Fumio? A kde je Moemi?"
"Šly vás hledat,Ichiro."
"Samy?"
"Ano."
"Doufám,že se jim nic nestalo."
"Co to ta Moemi zase provedla? Jestli se jí něco stane, nevím,co na to naši řeknou." řekl jeden z jejích bratrů.
"To je fakt,ale co provedeme?" přidal se Fujimoto.
"Budeme je muset najít. Fumio, dokážeš určit,kde by mohli být?"
"Zajisté."
"Takže nás povedeš."
"Jenže přála si to slečna Michio?"
"Chceš ji vidět živou,nebo ty víš,co?"
"Beru tu první variantu."
"Fajn. A vy ostatní jdeme." Brzy na to uslyšely výkřik. Patřil dívkám?

10. Hledání ve tmě

28. května 2012 v 22:13 | Linda
Rozbíjení oken neustalo. Stále bylo hlasitě slyšet.
"Kam teď půjdeme?" ptala se Moemi.
"Musíme najít místo bez oken." dodal Masato.
"Co takhle knihovna?" navrhl Fujimoto.
"Správná úvaha." Katashi otevřel tajnou knihovnu a všichni vešli dovnitř. Michio si všimla,že někdo chybí.
"Posaďte se. Chvíli tu pobudeme." řekl. Ichiro si všiml,že dívka odchází.
"Michio,kam jdeš?"
"Musím najít Nanaa."
"Nebude daleko."
"Jenže,co když se mu něco stalo?"
"Určitě bude v pořádku."
"Jak to můžeš vědět?! Neznáte ho."
"Michio."
"Nanao se bojí tmy. Teď když vypadl proud,to bdue ještě horší." Vidět ji smutnou, jim podivně rvalo srdce,proto řekl:
"Já ho tedy půjdu hledat."
"Ty,Ichiro? Nemyslím,že je to dobrý nápad."
"O mně se bát nemusíš. Půjde se mnou on. Hej,Katashi! Jdeme!"
"Kam zase?!"
"To se ještě ptáš?! N-A-N-A-O! Rozumíš?"
"Už jdu." Když odešli, vzdychla. Přítelkyně jí vzala za ruku.
"Bude lepší,když tu počkáš." Mezitím se ti dva zase hádali.
"Proč jsem musel jít s tebou?!"
"Já jsem se o pomoc neprosil. Jenom jsem nechtěl,aby se o nás zase starala."
"Bože. Tak běž příště sám."
"Opravdu? Komu Nanao srazil hřebínek?" Katashi zrudl.
"Makej! Ať to máme za sebou!"
"Hej,Koukej,kam jdeš!"
"O čem to ml-." Nečekaně vrazil do zdi.
"Já ti to říkal."
"Buď zticha."
Zanedlouho se ze stínu vynořil Yuichi.
"Fumio? To je překvápko. Co pojistky?"
"Vypadá to,že je vše v pořádku. Proud by měl brzy naskočit."
"Fajn. Běž za tím do knihovny."
"Rozumím."
"My jdeme hledat Nanaa."
"Dávejte si pozor. Myslím,že zatím stojí paranormální jevy."
"Toho jsme si vědomi." Rozešli se. Michio měla starosti.
"Ti dva se do toho vrhají po hlavě. Bože." stěžoval si Fujimoto.
"Znáš je. Dokud není všechno normální,nevrací se." vysvětloval Masato.
"To už jsme přece zjistili." přidala se Moemi. "A máš čtyřku?"
"Jak můžete v takovýto situaci hrát karty?" ptala se jich Michio. Přesněji hráli kvarteto.
"Myslím,že se po nich půjdu podívat."
"To nebude třeba." Hlas patřil služebníkovi.
"Yuichi."
"Nemusíte se nicčeho bát. Právě jsem je potkal."
"Chápu."
"Tak teď budeme moct jít spát." podotkla její přítelkyně. Michio nemohla spát. Po 30 minutách vstala a chystala se odejít,ale služebník byl vzhůru.
"Kam jdete tentokrát?"
"Hledat je."
"Je to nebezpečné. Půjdu s vámi."
"Ne. Znám tento dům."
"Jenom z části. Znám ten dům lépe,než vy."
"To je možná pravda,ale chtěla bych,abys tu zůstal a chránil moje přátelé."
"Ale kdo bude chránit vás?"
"Zvládnu se ochránit sama."
"Ale.."
"Prosím. Nevím,proč jsem tvým majitelem já,ale nechci o ně přijít. Jsou pro mě velice drazí." Tentokrát vyklouzla ona. Musela je najít a to rychle. Nanao,který byl schovaný, uslyšel kroky. Brzy poznal,že je to Ichiro a Katashi. Oddechl si. Co bude dál?

9. Strašidelné překvapení

27. května 2012 v 12:47 | Linda

Moemi, Fujimoto a Masato byli přkvapení.
"Volala jste,slečno Michio?" promluvil služebník.¨
"Ano,Yuichi." Moemi se své přítelkyně zeptala:
"To je on,Michio?" Přikývla.
"Mohl by ses našim hostům představit?"
"Jak si přejete. Mé jméno je Fumio Yuiyhi a jsem služebníkem slečny Michio." Fujimoto udiveně řekl:
"Ty máš uši?"
"Zajisté. Pocházím z rodu kočičích lidí."
"To je neuvěřitelné a to si svého majitele vybíráš?"
"Dalo by se to tak říct,ale je možné,že si sám předchozí majitel vybere budoucího majitele."
"To je tedy něco." Ichiro se přidal:
"Jak dlouho jsi byl v té knihovně?"
"16 let."
"Tak dlouho?"
"Mohl jsi z tý knihy vylézt kdykoliv?" zeptal se Katashi.
"Ne tak docela. Mohl jsem všechno sledovat,ale nemohl jsem vylézt ven." Michio cítila lítost a zármutek.
"Yuichi,odpusť. Nechala jsem tě čekat tolik let."
"To není pravda. I když jste si mě nevšimla, já jsem vás mohl pokaždé vidět., Věěl jsem,že jednou si mě všimnete."
"Počkej,ty jsi mě sledoval v knihovně?" Přikývl.
"Často jste tam chodila. Neustále jste hledala v knihách nějáké informyce. Byla jste tam hodněkrát sama,ale taky jste tam někdy seděla s přáteli. Vždy jste se smála a usínala večer vyčerpáním."
"Pamatuješ si toho hodně."
"To je má povinnost."
"Když už jsme u toho,nevíte ještě jednu věc."
"O čem tomluvíš,Michio?" zeptala se její přítelkyně.
"O tom,co se tu událo před několika dny."
"Tak nám to pověz." Za chvíli začalla vyprávět. O tom,co se tu dělo,ale když šla uvařit čaj,tak Ichiro s Katashim začali vyprávět o zrcadlech a o tom,jak Michio vtáhly do zrcadla a málem připravily o život.
"Zjistili,kdo to má na svědomí?" zeptal se Masato.
"Myslíme si,že za to může naše babička."
"To bude problém. Samozřejmě,že vám pomůžeme,jak bude nejvíce potřeba." řekl Fujimoto.
"Díky." Nano konečně něco řekl:
"Co jste provedli tak strašného,že si vyše babička vylévá zlost na Michio?"
"Jak to máme vědět?!" Vypadalo to,že se Katashi a Nanao dají do bitky.
"Hej,nechte toho vy dva!" okřikl je Ichiro.
"Nechám ho napokoji,až se pžizná,co udělal."
"Říkám,že to nevím."
"Jestli se jí zase něco stane,tak vás nechám za to zaplatit."
"Už se bojím!"
"Že já ti něco udělám hned teď!"
"No tak dělej!"
"Jestli bude plakat,tak si mě nepřej!"
"Plakat? Jak to myslíš?"
"Už jsem tady." řekla Michio a vešla s čajem. Viděla ty dva,jak stojí proti sobě a ostatní se na ni dívají.
"Děje se něco?"
"Ne,nic." ozval se Masato.
"Opravdu?" Nano pustil Katashiho a odešel. Prošel kolem ní a její pohled se střetl s jeho.
"Bude Nanao v pořádku?" staral se Fujimoto.
"On to zvládne." odsekl Ichiro. Yuiyhi se své majitelky zeptal:
"Mám vám pomoct s čajem,slečno Michio?"
"Děkuji mnohokrát." Po chvíli se vypojil proud a světal zhasla.
"Že by pojistky?" zeptala se.
"Půjdu se tam podívat." nabídl se Yuichi.
"Jistě." Za chvíli byl pryč. Jenomže pak se stalo něco,co nečekali. Uslyšely praskání. Rázem sklo ze všech oken se roztříštilo na obě strany. Dívky vykřikly.
"Co se to děje?"
"Rychle, dolů!" volal Katashi. Všichni běželi do míst,kde nejsou okna. Tohle se nikomu z nich nelíbilo. Kdo to má na svědomí?

8. Přátelské shledání

26. května 2012 v 21:12 | Linda
Michio, Ichiro, Katashi a Nanao dorazili na místo. Bratranec byl překvapen jejich domem.
"Tady ti dva bydlí?" Michio mu na jeho otázku odpověděla:
"Tak něják. Nestůj tam tak." Pobídla ho,aby šel dovnitř. Zavedla ho do svého pokoje a ukázala mu ostatní pokoje. Za chvíli ho zavolal Katashi:
"Hej,Nanao! Pojď sem!"
"Vypadá to,že jsou tady. Běž."
"Dobře." Bratranec sešel dolů po schodech a dívka osaměla. Tedy dokud neuslyšela Ichira,který stál na prahu dveří.
"Michio,máš chvilku?"
"Co se děje?"
"Už přijeli."
"Já vím."
"Nepůjdeš je pozdravit?"
"Za chvilku."
"Myslíš,že o tom najdeme nějaké záznamy?"
"Možná. Vážně by bylo dobré vědět,proč zrovna já jsem Yuichiho majitel."
"Jo,je to trochu divný."
"Všimla jsem si,že jste trochu jiní,než jste bývali."
"V čem jako?"
"Katashi už není tak sebestředný a ty jsi naopak méně hrubý."
"To má být kompliment nebo urážka?"
"Ani jedno. Teď bychom měli jít."
"To ano." Sešli po schodech a dočkali se vřelého objetí. Kolem krku jí padla stará přítelkyně.
"Michio,tak ráda tě vidím!"
"Moemi, dlouho jsme se neviděli."
"Máš se dobře?"
"Tak něják. Co tvé oči?"
"Mnohem lepší. Už nejdou rudé. To jenom díky tobě."
"Jasně. Nemusíš mi to pořád připomínat." I Ichiro a Katashi se setkali s Fujimotem.
"Nezměnili jste se,vy dva."
"A ty snad jo?"
"Jsi pořád drzej.Katashi."
"A ty jsi stále nudnej."
"Když už jsme u toho, dorazili jste rychleji,než jsem čekal."
"To se ví,Ichiro. Nemohli jsme si přece nechat ujít tohle setkání." Masato už stál u své sestry a přidal se do konverzace.
"Taky tě rád vidím, Michio."
"I já tebe."
"Slyšel jsem,že tu máte problém."
"Když mi to připomínáš,tak vám chci někoho představit. Nanao, pojď sem. Představ se." Na svělo přišel hnědovlasý kluk,který měl klidnou tvář a vyrovnanou povahu,ale jeho odmítavé chování se nezměnilo.
"To je můj bratranec Nanao Todoki."
"Rádi tě poznáváme." řekli,ale ten pouze řekl.
"Hm," pak si odfrkl. Atmosféra byla znovu napjatá.
"Omlouvám se za něj."
"Katashi,říkal jsi,že máš nějáký problém." promluvil Fujimoto.
"Jo. Jde o to,že ho má spíš Michio."
"Co se stalo?" přidal se Masato.
"Jde o tuto knihu." dodal Ichiro.
"Co je na ní divného?" ptala se Moemi.
"Hned uvidíte. Vše vám vysvětlíme."
"Yuichi, chtěla bych,abys stál vedle mě. Potřebuji tvé služby." V tu chvíli před nimi stál kluk s kočičíma ušíma. Co bude dál?

7. Rychlý návrat

25. května 2012 v 22:13 | Linda

Michio sdělila své rozhodnutí Rahzel.
"Michio,to snad nemyslíš vážně."
"Co jako?"
"Sotva jsme sem přijely a ty už chceš odejít?"
"Já vím,ale Katashi s Ichirem říkali,že potřebují s něčím pomoct."
"A s čím?"
"Se studiem."
"Ti dva jsou ti nejlepší žáci na škole, Mají prvotřídní výsledky,tak mi řekni,jak jim chceš pomáhat?"
"No..Prostě musím na chvíli za nimi. Slibuju,že zítra se vrátím." Její matka nad tím přivřela oči a ještě se přesvědčila.
"Je to pravda?" zeptala se obou chlapců. Ti dva pohotově přikývli.
"Bože. Vy pořád působíte problémy."¨
"Tak můžu?"
"Dobrá,ale zítra budeš tady." Za chvíli se rozhodla jít si vzít pár věcí. Už na ní čekal její bratranec.
"Nanao? Potřebuješ něco?"
"Opravdu teď odcházíš?"
"Ano,ale budu pryč jen dnes. Zítra už tu budu."
"To je lež."
"Počkej,jaká.."
"Všechno jsem slyšel. Vím o té knize, o tom klukovi a knihovně."
"Ty jsi nás poslouchal?"
"No a?"
"Do toho ti nic není. Neměl bys odposlouchávat a strkat nos do cizích věcí." Zrovna když se chystala vejít do pokoje, objaly jí Nanaovy ruce. Zarazila se.
"Nechoď."
"Nanao, o tom ty nerozhoduješ. A sundej ze mě ty svoje ruce." Před očima se mu zatemnělo.
"Zase mě tu necháváš?" Dívka se otočila.
"Čtyři roky jsme se neviděli a ty už odcházíš." Měl pravdu. I když vešla do svého pokoje, Nanao šel za ní,ale na prahu dveří se skácel.
"Jsi v pořádku?" Když se ho dotkla, chytil se jejího rukávu. Klepal se.
"On má strach. Proč jsem si to neuvědomila?" říkala si,ale nahlas vyslovila:
"Stále se bojíš být sám,že?"
"Ano."
"Promiň." Přemýšlela. Nemohla nechat samotného.Klekla si k němu a vzala jej do náručí.
"Nechceš jít tedy se mnou?"dodala. Podíval se na ní.
"Můžu?"
"Myslím,že to nebude vadit. Brzy mají přijet moji přátelé,takže se s nimi budeš moct seznámit."
"Nebudu sám?"
"Ne. Ať jsi,kde jsi,tak já budu s tebou. To jsi vždycky říkal. Pamatuješ?"
"Ano." Oba dva se zasmáli. Konečně po dlouhé době slyšela jeho smích.
"Podej mi ruku, půjdeme." Udělal to. Bylo načase poodhalit starodávné tajemství.

6. Tajemství knihy a její smysl

24. května 2012 v 8:24 | Linda

Naši přátelé nevěděli,co říct. Katashi začal jako první.
"Hej,co tím myslíš?"
"Přesně,jak jsem řekl."
"Říkal jsi,že jsi její služebník,ale co to znamená?" poznamenal Ichiro.
"Služebníci jsou bytosti,které lidem slouží. Chrání je před nebepečím a splní jejich každé přání."
"Není to spíš zneužívání?"
"Je to naše povinnost. Důkazem je ta kniha. Každý majitel jí má u sebe na důkaz toho,že jsme si ho zvolili za pána." Michio si znovu prohlédla knihu.
"Smím se zeptat,proč ta kniha nešla otevřít?"
"Nešla otevřít,protože jsem v ní byl já."
"Takže nyní.."
"Už jde otevřít normálně." Dívka otočila její první stránku,ale knihu pak rázem zavřela. Podívala se na její přední stránku. Na místo,kde byla rýha. Pozorně se pak podívala na Yuichiho.
"To se budeš vracet do té knihy?"
"Ano,pokud si to pán bude přát."
"Mohla bych tě o něco požádat?"
"O co?" Nastavila k němu ruku.
"Mohl by ses přestat klanět? Nejsem žádná tvá paní."
"Ale.."
"Považuj mě za svou kamarádku. Bude to lepší."
"Pokud si to přejete."
"A ještě něco." Pak si klekla vedle něj a podívala se na něj.
"Říkal jsi,že se jmenuješ Fumio Yuichi,že? Stačí,když tě budeme oslovovat Yuichi?"
"Zajisté."
"Fajn." Rukou se dotkla jeho čela.
"Hej,Michio! Co to děláš?" zeptal se Katashi.
"Něco hledám. Tak tady. Jak jsem si myslela." Na jeho čele byla jizva,za kterou se styděl. "Ta jizva,kterou máš,je stejná jako na té knize,že?"
"Ano."
"To ti udělal předchozí majitel?"
"Ne."
"Jenom vydrž." Vytáhla z kapsy náplast a nalepila mu jí na čelo. Přes jeho ofinu na ní nešlo vidět.
"Tak to by bylo."
"Děkuji vám."
"Za to nemusíš děkovat." Vstala a řekla Yuichimu.
"Mohl by ses prosím vrátit do knihy?"
"Jak si přejete." Služebník byl pryč a dívka si mohla klidně vydechnout.
"Michio,co s ním budeš dělat?" ozval se Ichiro.
"Nemůžeš si ho nechat. Je divnej." přidal se Katashi.
"Ale nemůžu se ho zbavit. Kdo ví,jak dlouho v tý knize byl a jak na mě dlouho čekal. Nemůžu ho teď opustit. Zjistím něco víc."
"Vrátíš se k nám domů?"
"Ano. Budu muset." Nanao,který to všechno slyšel, si říkal:
"Ona se vrátí domů?" Na nic nečekal a běžel do svého pokoje. Naši přátelé mezitím museli zpět do knihovny,kde by mohli nalézt odpovědi.

5. Mladý služebník

23. května 2012 v 21:18 | Linda

Pozorovali tu knihu. Byla celá pokrytá rudou barvou a zdobili jí zlaté okraje. Na předním obalu knihy bylo napsáno: Služebníci. Oba dva nad ní kroutili hlavou.
"Služebníci? Co je to za pitomost?"
"Katashi, zkus tu knihu otevřít."
"Jo, to mě taky napadlo." Zkusil to a pak se zarazil.
"Co se děje?"
"Ono to nejde otevřít."
"Hele, to není legrační."
"Tak si to zkus sám. To fakt nejde." Ichiro si vzal knihu a zkusil jí silou otevřít. Nepovedlo se mu to.
"Co podniknem?"
"Myslím,že bychom měli jít za Michio."
"Proč za ní?!!"
"Tobě se to sice nelíbí,ale nezapomínej na slib." napomínal ho Ichiro.
"Bože!! Pořád sliby, sliby a sliby."
"Co ty víš. Třeba se jí to povede otevřít." Připravili se a brzy vyrazili. Mezitím Michio byla už v kuchyni. Všichni byli rádi,že je v pořádku.
"Michio?"
"Ano,mami?"
"Běž jim pak otevřít."
"O kom mluvíš?"
"O Ichirovi a Katashim."
"Oni sem přijdou?!"
"Jistě. Před chvíli volali. Měli by tu každou chvíli být." V tu chvíli zazvonil zvonek. Dívka jim běžela otevřít. Nanao si odfrkl.
"Nanao, běž hosty přivítat." napomínala jej matka.
"Ani mě nehne."
"Zase jsi neposlušný."
"Nemám zájem mít v domě vetřelce." Michio,která to slyšela, se ještě otočila a přiběhla k Nanaovi.
"Nanao!"
"Co je?"
"Půjdeš hezky se mnou."
"Jak to myslíš?" Na nic nečekala a popadla ho za ruku.
"Honem!"
"Ne tak rychle." Teta Himeko se usmála.
"Ta to s ním umí."
"To je celá Michio." povzdechla si její matka Rahzel. Katashi s Ichirem stáli už ve dveří.
"Katashi! Ichiro!" Přivítala je s úsměvem a obejmutím.
"Neobjímej mě!" stěžoval si chlapec s blond vlasy.
"Promiň. Ráda vás vidím."
"My tě taky rádi vidíme." přidal se zrzavý chlapec. "A to je tvůj bratranec?"
"Ano. To je Nanao Todoki. A Nanao, tohle je Katashi Ishikawa a tohle je Ichiro Komori." Její bratranec je chladně přivítal.
"Těší mě. Zase tu máme navíc další hladové krky."
"Nanao!!" Dívka jej okřikla.
"Opravdu? To nám lichotí." Atmosféra mezi těmi třemi chlapci byla napnutá.
"Nestůjte tu jenom tak. Zavedu vás do pokoje. Pojďte." Nanao je nesledoval. Bylo mu to jedno. Když osaměli, začala se vyptávat.
"Proč jste sem najednou přišli?"
"Dobrá otázka. Rovnou k věci." Katashi vyndal knihu.
"Co je to za knihu?"
"Nevíme. Nemůžeme jí otevřít."
"Přišli jsme sem,abychom tě požádali o pomoc." dodal Ichiro.
"Když to neotevřete vy,tak jak to můžu otevřít já?"
"Něco musíme zkusit." Všichni tři zapojili hlavy dohromady,ale nic je nenapadlo. Dívka si vzala knihu a pozorně si ji prohlédla. Najednou si něčeho všimla.
"Co je to za rýhu?"
"O čem to mluvíš?"
"Jen se na to podívejte. Tady dole je rýha."
"Vážně."
"Co když.." Dotkla se jí a najednou začala kniha zářit. Nanao šel kolem a uviděl tu záři. Z knihy vyskočil mladý kluk s kočičíma ušíma v obleku.
"Jak dlouho jsem spal? Jsem celý unavený." Michio byla udivená.
"Jsi duch?" zeptala se.
"Hm? Ne. Vy jste..?" Šel k ní blíž a prohlížel si jí.
"Jak se jmenujete?"
"Já? Michio Nakagawa."
"Michio Nakagawa? Jsem poctěn." Vzal její ruku a políbil jí. Katashi s Ichirem ztuhli.
"Cos to právě udělal? Drž se od ní dál." řekl Katashi.
"Mohl bys nám nejdřív říct kdo jsi?" zeptal se Ichiro. Chlapec s kočičíma ušima před Michio poklekl a položil si ruku na hruď,jako by přísahal.
"Mé jméno je Fumio Yuichi a jsem váš služebník,slečno Michio." Je to skutečně pravda?

4. Zmatek v knihovně

22. května 2012 v 14:59 | Linda

Katashi s Ichirem se nudili. Byly to už dva dny,co Michio jela navštívit svého bratrance.
"Je tu nuda."
"To mi povídej."
"Jdu do knihovny."
"Já taky."
"Hele,nechoď za mnou."
"Já za tebou nechodím. Nudím se."
"Když myslíš." Brzy dorazili do tajné knihovny.
"Nebyli jsme tu tedy hodně dlouho." Kolem nich byl strašný nepořádek.
"Nepustíme se do úklidu,Katashi?"
"Fakt musíme?"
"Vždyť jsme ho udělali my."
"To máš pravdu." Při úklidu se Katashi podíval na rozbité zrcadlo. Dotkl se jeho okraje.
"Hele, myslíš,že nás naše babička nenávidí?"
"Proč se ptáš zrovna na tohle?"
"Já ti nevím. Zažili jsme tu tolik podivných událostí."
"Teď jsem si vzpomněl. Včera volala Moemi."
"Ta holka s červenýma očima?"
"Jo. Říkala,že nás brzy přijede navštívit a taky,že je ráda,že se zbavila svých rudých očí."
"Jenže je to dobrý nápad? Kdoví,co se může přihodit."
"Každopádně musíme být opatrní." Dál už uklízeli mlčky. Ichiro při čištění knih něco objevil.
"Katashi, nevíš,čím se naše babička zabývala?"
"Nevím. To se ptáš mě? Proč se na to ptáš?"
"Já jenom..Koukni." Ukázal mu knihu.
"To je divný. Kniha je skoro prázdná. Je v ní sotva pár slov."
"Není jediná. Podívej se na další." Když si pohlíželi další knihy, zjistili,že některé jsou prázdné, plné podivných znaků nebo taky je napsána rukou.
"Co to všechno znamená,Ichiro."
"Jak to mám vědět?!"
"Tohle všechno..Není to normální."
"Mám takový pocit,že se brzy něco stane." Brzy objevili knihu,která neznamenala nic dobrého.

3. Před 4 lety

21. května 2012 v 21:39 | Linda
Michio se pomalu probouzela. Bolela jí hlava. Cítila něčí stisk.
"Nanao?" Chlapec vedle ní k ní promluvil.
"Michio, jsi vzhůru? Je ti lépe?"
"Nic mi není. Mohl bys konečně pustit mou ruku?"
"Bože, promiň." Dívka si dělala starosti.
"Ví o tom moje máma?"
"Jo. Musel jsem jí to říct."
"A co říkala?"
"Že bude lepší,když se vrátíte zpět k těm dvoum."
"Zase řekla tuhle větu?" Pomalu vstala a zamířila k oknu. Opřela se o zeď.
"Je to stále stejné,že?"
"Bohužel."
"Přesně,jak jsem předpokládala."
"Tys to věděla?"
"Jistě. Nezměnil ses. Mám takový pocit,že jsi to udělal znova."
"O čem to mluvíš?"
"O tvé povaze. Opět jsi nasadil tu tvou klidnou tvář a své odmítavé chování. Nikdy bych si nepomyslela,že budeš stále stejný pitomec jako tehdy."
"No,dovol. Slovo pitomec je trochu moc."
"A není to pravda? Kdy se už konečně změníš? Chceš svou rodinu nadosmrti zraňovat? Jen si na to vzpomeň." Nanao to udělal. Zavzpomínal na dobu před 4 lety.


Teta Himeko zrvona chystala svačinu Nanovi do školy.
"Nanao,pojď si pro svačinu." Chlapec s kaštanovými vlasy se líně zvedl.
"Už jsem ti říkal,že to zvládnu udělat sám." Vzal jí svačinu z ruky a běžel si obout boty.
"Nanao,je všechno v pořádku?"
"Proč by nebylo?"
"Chováš se poslední dobou divně. Nešikanuje tě někdo?"
"Ne. Tak já jdu."
"Buď opatrný."
"Jasně." Mávl rukou a zabouchl za sebou dveře. Ušel pár metrů a zastavil se.
"Ty nevíš, co se se mnou děje." Pak spatřil dívku pod rozkvetlou Sakurou. Dívala se tím zaujatým pohledem. Všimla si ho.
"Potřebuješ něco?"
"Ne."
"Fajn." Otočila se opět k Sakuře.
"Proč tu jen tak stojíš?"
"Pozoruji Sakuru. Není krásná?"
"Je a co s tím?"
"Máš nějáké problémy,že?"
"Nemám."
"Nelži. Vše je napsáno na tvém obličeji."
"Vážně?" Začal si na něj šahat.
"Tak jsem to nemyslela. Jsi docela legrační." Zasmála se.
"Nesměj se mi."
"Ještě jsem se ti nepředstavila."
"Já taky ne. Jsem Nanao Todoki."
"Já jsem Michio Nakagawa. Vzpomínáš si na mě?"
"Měl bych?"
"Brzy zjistíš,kdo jsem,ale nepůjdeme teď do školy?" Jak plynul čas, zjistil,že je to jeho sestřenice. Neviděl se s ní pět let,takže na ni zapomněl. Oba dva si skvěle rozumněli.


"Trvalo nějákou dobu,než sis vzpomněl."
"No jo,ale nezapomněl jsem na tebe."
"Já vím. Děkuji ti."
"Za co?"
"Držel jsi mě celou dobu za ruku stejně jako,když jsme byli malí. Vždycky,když jsem byla nemocná,tak jsi mě tak utěšoval."
"Jo jo. Měli bychom jít dolů."
"To máš pravdu. Běž napřed. Přijdu později."
"Fajn." Michio si myslela,že odešel,ale on pouze stál za dveřmi. Poslední věta,která jí v hlavě zněla, byla:
"Musím zjistit,co se tu děje. Bouře se brzy objeví znova."

2. Zdálený příbuzný

20. května 2012 v 11:05 | Linda

Dveře se otevřely. Obě dvě vstoupily donitř. Jakmile se tam ocitli, obklopil je milý hlas.
"Rahzel! Michio!" Byla to teta Himeko.
"Dlouho jsme se neviděly,sestřičko."
"Daří se ti dobře?"
"Ano."
"Proč jste se nepřestěhovali k nám?"
"Ale Katashi a Ichiro chtěli,aby s nimi zůstala."
"To jsou ti dva chlapci, o kterých jsi mi vyprávěla?"
"Tak něják."
"Myslím,že si Michio oblíbili."
"Opravdu? To ráda slyším." Teta pak přistoupila k Michio.
"Máš se fajn,Michio?"
"Ano,tetičko. Kde je strýc?"
"Musel něco vyřídit. Brzy se vrátí."
"Dobrá."
"Odlož si věci nahoru."
"Hm." Poslechla. Michio se vydala pomalu po schodech, Tetin dům byl větší,než si ho pamatovala. Sotva vystoupila nahoru, uslyšela hlas:
"Ale to je mi překvapení." Věděla, komu patří.
"Už je to dlouho, nemám pravdu?"
"To teda jo."
"Vůbec ses nezměnil,Nakao." Před ní stál Nakao Todoki. V rodině byl známý svou odmítavostí,ale také svým klidným obličejem a vyrovnanou povahou.
"To jsi mě přišel přivítat?"
"Ne."
"Tak mi jdi z cesty. Vím,kde je pokoj pro hosty." Michio k němu nepotřebovala být milá. Znala ho dobře a věděla,že když se k němu bude chovat mile,špatně to dopadne. Musela se chovat normálně. Nejzajímavějši na něm byly akorát jeho lesklé hnědé vlasy.
"Choval ses ke svým rodičům mile?"
"Ani ne."
"Co jsi to za člověka?"
"Já jsem ten typ člověka,kterýmu je vše jedno."
"Takže,když by někdo z nás zemřel, bylo by ti to jedno,že?"
"Možná."
"Zdá se mi,že jsi stejný jako oni."
"Oni?"
"Katashi a Ichiro."
"To jsou ti dva,u kterých bydlíš?"
"Tak něják. Spíš synové těch, u kterých bydlím."
"To už jsem slyšel od mámy."
"Pořád se musejí hádat,ale když je člověk lépe pozná, změní názor."
"To si myslíš?"
"Ne,já to vím."
"Jak můžu být stejnej jako oni?!!" Nanao zvýšil hlas a pěstí bouchl do dveří. "Nevíš, o čem mluvíš!"
"Nanao,ty stále.."
"Jdu napřed. Řekni,kdybys něco chtěla."
"Počkej." Michio ucítila opět bolest na hrudi. Vzpomněla si na hlas,který jí uvěznil v zrcadle. Cítila z něj chlad a nenávist. Právě teď měla pocit,že se rozpadne a že se neudrží při vědomí.
"Nanao.."
"Co ještě.." nedořekl větu. Dívka ztratila vědomí a klesla k zemi.
"Michio! Co se stalo?" Rozběhl se k ní a chytil jí. Je to tu zase.

1. Nová výzva

19. května 2012 v 21:03 | Linda
V první sérii jste byli svědky setkání Michio, Katashiho a Ichira. Stala se z nich docela dobrá trojice. Odhalili spoustu záhad. Katashiho a Ichirova babička byla čarodějka,která jim zanechala spoustu nepříjemností. Jako například ten dům,ve kterém teď žijí. Kvůli němu se stalo spoustu událostí,na které neradi vzpomínají. Ještě jim nechala tajnou knihovnu, o které ví pouze oni tři, knihu zaklínadel a zrcadlo,do kterého se dá vstoupit. Teď už ne. Při jejich posledním dobrodružství ho rozbili na kousíčky. Díky přesvědčení obou chlapců,mohla Michio zůstat o něco déle v jejich domě. Kletba, která byla uvalena, pominula,ale na jak dlouho?

Všichni tři seděli v jejím pokoji a prodírali se spoustou věcí. Jako byly úkoly.
"Víš odpověď na otázku č. 1?" zeptala se dívka Katashiho.
"Bohužel ne."
"A co ty,Ichiro?"
"To je lehký. Odpověď je Kanada."
"Jak jsi to věděl?"
"Jednoduše. V Severní Americe se používají tři jazyky: angličtina, španělština a francouština. To ví přece každý."
"Tak promiň,že to nevím."
"Cos to řekl?"
"Tohle už ne." Opět se strhla šarvátka. Uslyšela hlas své mámy.
"Michio,mohla bys na chvíli dolů?"
"Hned tam budu." Nechala oba na pokoji a vydala se po svých.
"Co jsi potřebovala,mami?"
"Chtěla jsem s tebou mluvit."
"O čem?"
"To,že jsme tu zůstali, bylo na velkorysost pana Ishikawy a pana Komoriho."
"Já vím."
"Mohli jsme se odstěhovat na jiné místo, na kterém bys neomdlévala."
"Mami.."
"Dobře. To místo,kam jsem se chtěla nastěhovat, bylo k tvé tetě."
"K tetě Himeko?"
"Ano. Jenže museli jsme zůstat tady,proto bych chtěla,.abys je brzy se mnou šla navštívit."
"Já v tom nevidím problém."
"Fajn. Sbal si potřebné věci a vyrazíme."
"Sbalit? Tím chceš říct,že..?"
"Ano. Na chvíli u nich pobudeme."
"Ale.."
"Nějaký problém?"
"Ne." Vydala se nahoru po schdoech. Vešla do svého pokoje, otevřela kufr, skříň a začala si balit. Katashi a Ichiro se divili.
"Co to děláš?"
"Co myslíte? Balím si."
"Ty někam jedeš?"
"Ano. Musím někoho navštívit,Katashi."
"Koho?"
"Svojí tetu, strýce a jejich syna, Ichiro."
"To jsou mi novinky. Jedeš sama?"
"Ne. Jedu s mámou. Na nějaký čs tam pobudeme,takže se spolu moc neperte."
"To nám nemusíš říkat."
"Myslím,že musím. Zatím pá." Měly sbaleno. Oblékla si svůj fialový kabát, boty a pospíchala ven.
"Můžeme,Michio:"
"Ano." Jeli pouze půl hodiny,než dorazili na místo. Její máma zazvonila na zvonek a ona s kufrem ruce čekala. Potom se dveře otevřely.

Obsah 2.série!

12. května 2012 v 22:22 | Linda
Datum první kapitoly: 19. května 2012


Dům,do kterého se Michio přistěhovala, má ještě spoustu záhad. Původní majitelka byla čarodějka,která po sobě zanechala tajnou knihovnu, čarodějnou knihu a magické zrcadlo. Úplně obyčejné věci. Jenže,co když jí rodiči řeknou,že má jet ke svému bratranci na návštěvu? Její bratranec se jmenuje Nakao Todoka a zrovna nepatří do skupiny oblíbených členů rodiny. Je známý svou klidnou a vyrovnanou tváří,ale dokonce svou odmítavostí. Co dívka udělá? Dozví se o něm nějáké tajemství? Začtěte se 2. série tohoto příběhu!


 
 

Reklama
Reklama