* Zdraví a vítá vás tým Lem!* Smějící se

*Linda1997* - zakladatel, překladatel - AKTIVNÍ

Erika:3 ,Dee-Dee254 ,Maja2003 - překladatel, encoder - NEAKTIVNÍ

Umluva demonu

Úmluva démonů: 12.část

31. prosince 2012 v 0:02 | Linda
"Andoh, jsi v pohodě?"
"No teda."
"Promiň."
"Tak překvapenej útok jsem ještě nezažil."
"Bolí tě něco?"
"Ne. Jen nemůžu otevřít oči." Dorazili do domu jejich matky. Yuri na ně už čekala.
"Mami.."
"Rumi, Andoh.."
"Mám hlad."
"Jen si dej." Usadila svého bratra do křesla. "Co se stalo?"
"Nic moc, mami. Jen jsme trénovali."
"Aha."
"Andoh je v pořádku."
"Ještě, že tak."
"Hm."
"Přichystala jsem polévku a spoustu dalších dobrot."
"Dobře." Zanedlouho oba sourozenci jedli s matkou a užívali si, ale naše hrdinka si začala dělat starosti.
"Rumi?"
"Ano?"
"Je něco špatně?"
"Ne. Jen si dělám starosti o otce."
"Memphis.."
"Je tam chudák sám. Musím se, co nejdřív vrátit."
"Opravdu?"
"Zvládla jsem už použít Duchovní vlnu."
"I vytvořit kouli."
"Jistě. Copak bys ho nechtělA vidět?"
"Chtěla." Démonní žena zauvažovala a nakonec svolila. Rozhodli se, že další den se vrátí do lidského světa, Následujícího rána se zvesela všichni tři vrátili.
"Tati!"
"Rumi..."
"Stýskalo se mi."
"Mně taky."
"Hádej, koho vedu."
"Hm?" Za sebou její otec uviděl Andoa a svou milovanou ženu.
"Yuri."
"Memphisi."
"Jak?"
"Rumi mě pobízela, abych tě šla navštívit."
"Ale co, když zjistí, že jsi tady?"
"To se nestane."
"Jakto?"
"Takto." Rumin otec se už na nic nevyptával a všechny je pobídl dovnitř. Jeho poslední slova byla:
"Vítejte doma!"


Konec příběhu

Úmluva démonů: 11.část

30. prosince 2012 v 23:51 | Linda
Andoh se díval na meč. Vypadal opravdu divně. Měl sice rukojeť a ostří, ale na konci meče byla květina.
"Co je to?"
"Květina."
"Co tam dělá?"
"Nevím."
"Rumi, řekl bych, že je to vážně meč, ale.."
"..je divný, že?"
"Tak trochu."
"Nevím, co se stalo."
"Nesoustředila ses."
"Soustředila."
"Tak na cos myslela, když jsi to prováděla?"
"Na vzhled koule."
"To stále nevysvětluje ten vzhled."
"Tak je to meč nebo ne?"
"Je."
"Super."
"Když se ti povedlo, co si zabojovat?"
"Teď?"
"Nebudu tě šetřit jako minule."
"Fajn." Démon si také vytvořil meč a oba se dali do boje. Uhýbali, skákali a mizeli před očima soupeře. Jejich meče se při dotyku rozzářily nebo zaskřípaly. Každý z nich se snažil zasáhnout toho druhého. Zanedlouho stěží dýchali a všimli si, že svým bojem přilákali spoustu démonů.
"Co teď budeme dělat?" přemýšlela Rumi v duchu.
"Zvládneme to." odpověděl Andoh.
"Neříkej, že.."
"Dokážu mluvit telepaticky."
"A jaktože já taky?"
"Asi proto, že máš nějákou sílu."
"Jenže, co s těmi démony?"
"Nevšímej si jich."
"Ale.."
"Neublíží nám."
"Jak si tím můžeš být jistý?"
"Normálně."
"Každopádně mi dost vadí jejich pokřiky."
"To mě taky."
"Ukončíme to?" Nemluvili spolu a bojovali ještě víc, než dříve. Jejich souboj se zastavil, jak jejich meče byly u jejich krku. Usmáli se a vyskočili z místa na okřídlená zvířata. Netrvalo dlouho a vzlétli. Spolu se pak pustili do boje i ve vzduchu.
"Připrav se."
"Jsi si jistá, že to použiješ?"
"Naprosto."
"Tak do toho." Rumi se soustředila a vykřikla: "Duchovní vlna!" Čistý proud energie našeho Andoha zasáhl a naše hrdinka vyhrála.

Úmluva démonů: 10.část

29. prosince 2012 v 21:31 | Linda
Rumi rozmítala, jak vy její koule měly vypadat. Když viděla, jak se kutálí, točí a bůhví, co ještě, chtěla to taky dokázat.
"Nejdůležitěší ze všeho je koncentrace." opakovala si neustále dokola.
"Přesně tak."
"Andoh, nepotřebuju, abys to opakoval."
"Dobře. Budu tě jenom navádět."
"Fajn."
"Představ si barvu koule."
"Žlutou."
"Teď, jak by měla být velká."
"Asi jako ta tvoje."
"Co chceš, aby dělala."
"Kutálela se, točila a svítila."
"Svítila?"
"Třeba, když bude tma a je potřeba světlo."
"Chápu."
"Ještě, aby se dokázala proměnit na meč."
"Meč?"
"Když to neumím vytvořit Duchovní vlnou."
"Já ti nevím." Její bratr poslouchal všechno, co navrhovala a sledoval pokroky, které dělala. Snažila se nejdřív o malou kouli. Nejdřív vytvořila malý záblesk. Po té se dostávala do fáze tvoření.
"Ještě trochu."
"Už ti to jde, Rumi."
"Ale ta koule není velká jako ta tvoje."
"Musíš pomalu. Všechno nejde hned. I já jsme měl, co dělat, abych nevybuchl vzteky. "
"Hm."
"Pokračuj." Poslechla ho a nevšímala si ho. Pevně se soustředila na kouli v její ruce. Trénovala. Andoh to nevydržel a zdříml si. Naše hrdinka trénovala a trénovala. Pozdě odpoledne se probudil a uslyšel její výkřik.
"Mám to!"
"Hm?"
"Dokázala jsem udělat stejnou kouli jako ty."
"Vážně?"
"Ukážu ti to."
"To jsem zvědavý."
"První je zjev." Koule se objevila.
"Pak rotace. Otočka. A.." Vyjmenovávala všechno, co ji napadlo a démon jí pouze pozoroval.
"Dokonce i svítí."
"Je ještě trochu nestabilní, ale celkem ujde."
"A co ten meč?"
"Ach to."
"Tak mi ho ukaž."
"Dobře, ale vypadá trochu divně." Co mu ukáže?

Úmluva démonů: 9.část

28. prosince 2012 v 11:41 | Linda
Rumi ještě stále spala. Když pootevřela oči, její máma už tam nebyla. Viděla, že ji někdo přikryl dekou. Vstala a protáhla se. Cítila se poněkud normálně. Chtěla se podívat ven a vidět věci, jak se mají. Někdo zaklepal na dveře.
"Kdo je?"
"Tady máma."
"Vejdi." Yuri vstoupila s úsměvem na obličeji.
"Odpočnula sis?"
"Mami, ale proč se mě ptáš na povolení?"
"Je to slušnost."
"Aha."
"Andoh tě brzy vezme ven trénovat." Naše hrdinka se podivila, že její máma uhádla přesně to, co se chystala říct. Její bratr se zanedlouho objevil u dveří. Podíval se na ní a pokynul jí, aby ho následovala. Venku už na ní čekal kůň. Dva. Jeden černý a druhý bílý.
"Tady žijí koni?"
"Nejsou to koni. Jenom tak vypadají." Luskl prsty a jejich barvy zmizely. Nahradily je stříbrné. Objevily se křídla a sedlo. Kožené a obyčejné. Oči připomínaly daleký svět.
"Na tomhle pojedeme?"
"Jasně. Nasedni."
"Fajn." Ozval se dupot a rozjeli se.
"Pamatuješ na Amaquira?"
"Co se s ním vlastně stalo?"
"Zmizel."
"Jak zmizel?"
"Nechali jsme ho zmizet."
"Ale co Bohové? Ti ho nebudou hledat?"
"Těm je to jedno. Když neděláme neplechu, tak jsme jim úplně ukradení."
"Aha."
"Tehdy jsi chtěla, jak jsem se dívl, něco použít, že?"
"Asi Duchovní vlnu."
"Proč?"
"Chtěla jsem ji přesně zformulovat do meče, ale nepovedlo se mi to."
"To nejde."
"Cože?"
"Duchovní vlna je čistá energie, ale nejde přesně vždycky zformulovat do všeho, co si zamaneš,"
"Můžu se to naučit?"
"Nevím. Já Duchodní vlnu neovládám."
"A jaký trénink budu podstupovat?"
"To se uvidí. To, co jsem viděl, že jsi dělala s otcem, je trénink na tělo, že?"
"Ano. Má mi zvýšit rychlost, hbitost a dodat sílu."
"Ale žádný trénink na mysl, že?"
"Ne."
"Něco bych ti mohl ukázat. Pojeď." Zrychlil. Jeho zvíře také.
"Andoh, kam to jedeme?"
"Neptej se a jeď." Následovala ho. Zavedl ji na jednu skálu, kde nic nerostlo. Všude pouze písek a prach.
"Tady mi chceš něco ukázat?"
"Jo." Seskočil ze zvířete a přesvědčil se, že nikde není ani živáčka. Soustředil svou moc a před jejíma očima vytvořil kouli, kterou, když položl na zem, otáčela se, kutálela se a skákala do výšky.
"Co je to?"
"Takový malý trik."
"Trik?"
"Pokud se ti podaří tu kouli udělat, dokážeš stejěn tak zvládnout i dormulování Duchovní vlny."
"Vážně?"
"Pokud mi nevěříš, zkus to. Jistě to dokážeš." Rumi přikývla a pustila se do toho.

Úmluva démonů: 8.část

27. prosince 2012 v 21:39 | Linda
Rumi seděla vedle své mámy na gauči. Přemýšlela a zároveň si jí prohlížela. Její vlasy měly opravdu růžovou barvu a ještě k tomu vypadala strašně mladě.
"Mami?"
"Copak?"
"Kolik je ti let?"
"Proč se ptáš na tohle?"
"Vždyť vypadáš, že je ti pouhých 18 let."
"Hodně. Žiju dlouho."
"No jo."
"Pořád si asi říkáš, proč tě táta vychoval v lidském světě.
"Narodila jsem se jako člověk."
"To není všechno."
"Tak co ještě?"
"Kdysi svět démonů a lidí byl jeden svět. Všichni spolu žili v souladu, ale něco se stalo."
"Co?"
"Jednomu páru se narodilo dítě, které se stalo nebezpečím pro všechny. Zabilo své rodiče a pak také sebe. Porto Bohově rozhodli rozdělit svět na dva a udržet démony a lidi od sebe."
"Táta mi vyprávěl, jak jste se potkali u jezera."
"Ano, ta historka. Zamilovala jsem se do tebe a porodila tě."
"A kde jsem se narodila?"
"Tady. Tvůj otec nechtěl, aby tě zabili, proto tě vychoval v lidském světě. Koneckonců jsi se nelišila od ostatních lidí."
"Přišli na to?"
"Ano i ne."
"Jak ano i ne?"
"Zjistili, že jsem si něco začala s lidským mužem, ale ne že ses mi narodila."
"Neměla jsem sem chodit. A kde je otec Andoha?"
"Ten zemřel kvůli mně."
"Snad ho.."
"Popravili. Nepřál si mou smrt. Radši obětoval sebe."
"A co Andoh?"
"Nedává mi to za vinu, ale já si to stále vyčítám."
"Není to tvoje chyba."
"Je a jednou za ni zaplatím."
"Mami."
"Rumi." Naše hrdinka se zarazila.
"Nepoznají náhodou, že jsem tady?"
"Ne. Andoh ti dal ten náramek, který zakrývá lidskou vůni."
"Aha."
"No, je pozdě. Je čas jít spát." Dívka si lehla své mámě na klín a vmžiku usnula. Yuri jí hladila po vláskách a usmívala se na ni. Vypadala jako panenka. Přála si, aby ten klid nikdy neskončil.

Úmluva démonů: 7.část

26. prosince 2012 v 11:30 | Linda
Naše hrdinka rozmýšlela a trénovala svoje kopy a pěsti. Stále se nedokázala rozhodnout, jestli je opuštění lidského světa správné. Pamatovala si na Maquira a jeho smrt přímo před jejíma očima. Nemohla tu nechat svého otce napospas, ale její otec byl obyčejný člověk, takže by v démonním světě nepřežil.
"Rumi.."
"Andoh.."
"Měla by ses, co nejrychleji rozhodnout."
"Já vím. Mně by nevadilo jít, ale co otec?" Nemůžu ho tu nechat."
"A to je tvá slabina."
"Cože?"
"Tvému otci se nic nestane. Je to pouze člověk. Démoni mu neublíží."
"Dobře." Její otec se brzy objevil. "Tati.."
"Běž, dcero."
"Ty to dovoluješ?"
"Chtěla jsi vidět mámu. Myslím, že Andoh tě ochrání."
"Vážně?"
"Je to z části můj syn, takže bych mu měl věřit. Už nás jednou ochráníl."
"Díky moc." Démon k ní natáhl ruku a ona jí uchopila. Objevilo se zeelné světlo a společně s ním zmizeli. Přenesli do démonního světa. Každopádně se zdál jiný, než se předpokládalo. Všude samé skály, nebe mělo kupodivu světlemodrou barvu, což značilo jasný důkaz toho, že se je den a stromy rostly do obrovské výšky.
"Tohle je ono?"
"Ano. Vítej."
"A kde je naše máma?"
"Je odsud pár mil."
"Chápu. A to poběžíme?"
"Jiný způsob nevidím."
"Pokud je odsud pár mil, dokážu tak rychle běhat?"
"Máš pravdu. Nemáš asi tak velkou výdrž. Tady." Vykouzlil na její ruce zelený náramek.
"Co je to?"
"Tenhle náramek se aktivuje ve chvíli, kdy už nebudeš moct běhat."
"Vážně?"
"Hm. Tak jdeme."
"Jasně." Skočili dolů z jedné skály a dopadly na obě nohy. Plnou parou vpřed rozběhli vpřed. Za nimi se pouze prášilo. Nemluvili a běželi. Cestou míjeli stromy, kopce a řeky. Dívka měla tedy čas si prohlížet okolí. Lišilo se naeptrnými rozdíly, ale jinak se zdálo stejné. Obloha vypadala normálně a vítr jim hezky vál. Jen slunce nezvykle pařilo. Netrvalo dlouho a dorazili na místo.
"Vidíš ten palác v dálce?"
"Vidím."
"Tak tam žiju společně s matkou."
"Máma tam tedy čeká."
"Ano."
"Pospěš si." Za chvíli se otevřely dveře a oni vběhli dovnitř. "Násleudj mě." odvětil. Vysšli po schodech z kamene a ocitli se u dveří pokoje.
"Už jsme tu?"
"Jo. Teď jenom vstup."
"Fajn." Otevřela dveře a spatřila u okna stát ženu se stejnými vlasy jako měla ona.
"Kdo je to?"
"Mami.."
"Ty jsi..
"Mé jméno je Rumi."
"Rumi? Takže.." Pohlédla očkem na Andoha, který se uklonil a odešel.
"Vy jste moje máma, že?"
"Je to tak, Rumi."
"Eh, co bych měla říct."
"Nemusíš říkat vůbec nic."
"Přišla jsem, abych tě viděla."
"Já vím."
"Prčo jsi mého otce ani jednou nenavštívila?"
"To.."
"Nenávidíš ho?"
"Ne. Nemohla jsem. Nejsem přece člověk."
"Jak myslíš."
"Rumi, kolik ti teď je?"
"15."
"Už vážně patnáct. To, že dokážeš používat takovou sílu. Už víš, že?"
"Ano. Mým prvním útokem byla Duchovní vlna."
"Přesně."
"Otaec říkal, že toho tady dokážeš použít strašné množství."
"Mepmhis pouze hodně mluví."
"Tak je to pravda?"
"Je. Poslechneš si, co ti chci říct?" Přikývla hlavou a čekala, co její máma řekne.

Úmluva démonů: 6.část

25. prosince 2012 v 18:11 | Linda
Andoh seděl na posteli. Rozhlížel se na všechny strany. Zdálo se mu zvláštní, v jakém domě to Rumi bydlí.
"Tady jako vážně žiješ?"
"Ano. Není to sice nic moc, ale dá se tu žít." Démon stále nedokázal pochopit, že extisuje něco jako topení a mikrovlnka. Sledoval, jak se točí, když ohřívali jídlo.
"Andoh, dej si."
"Co je to?" Před ním na dřevěném stole ležela buchta naplněná povidly.
"Buchta s povidly."
"Buchta? Jako pečivo?"
"Přesně tak."
"Je to sladké?"
"Hm."
"Tak to tedy zkusím." Ochutnal ji. Pořásně si kousl a vykřikl:
"Je to dobrý."
"Že jo?" Rumin otec si u stolu odkašlal.
"Andoh, mohli bychom přejít rovnou k věci?"
"Jistě."
"Vypořádal si se s těmi démony?"
"Ano."
"Kdo to přesně byli?"
"Ten, kterého jsem zabil, se jmenoval Amaquira. Jednalo se o podřadného démona. Takovou tu slabotu. Existuje spoustu tříd. Řekněme, že jsou třídy S, A, B, C, D a Z."
"Tolik?"
"Třída B,C,D jsou nejslabší. Následuje je třída A a třída S a Z jsou nejsilnější." Naše hrdinka položila svému bratrovi otázku.
"Andoh, do jaké třídy se řadíš ty?"
"Já patřím do třídy S."
"Jsi až tak silný?"
"Není to vidět." Usmál se. "Je toho ještě spousta, co nevíš."
"Chápu."
"Rumi, dobře mě poslouchej."
"Hm?"
"Tohle není poslední napadení."
"To už jsi říkal."
"Proto jsem uvažoval, jestli bys nešla se mnou do světa démonů."
"Do světa démonů?"
"Zdá se mi to lepší. Dokázal bych tě ochránit a setkala by ses se svojí mámou."
"Mojí mámou?"
"Chtěla jsi ji vidět, ne?" Její otec vstal a odvětil:
"Rumi, to v žádném případě!"
"Tati?!"
"Jsi člověk a je to příliš riskantní. Co když se ti něco stane? Nmeám 100% jistotu, že tě Andoh dokáže zachránit, Pokud zemřeš, tak co pak?"
"Tak sem démoni přestanou chodit."
"Co to povídáš?!" Rumi se nadechla a podívala se na sévho otce.
"Já nejsem člověk, tati. Jenom napůl. Moje síla je to, co démoni chtějí a pokud můžu něják zabránit, aby chodili do tohoto světa, tak.."
"Tím, že tam půjdeš?"
"Je tam přece máma."
"Přesto.."
"Andoh řekl, že mě ochrání. Dokážu přece i něco sama."
"Cítil bych se klidnější, kdyby ses nespoléhala na svou sílu."
"To už jsi říkal!!!" Hádka by mohla klidně pokračovat do nekonečna, ale nakonec je Andoh zastavil. Vysvětlil, že nemusí jít hned a že se domluví s matkou. Oba tedy souhlasili.

Úmluva démonů: 5.část

24. prosince 2012 v 11:10 | Linda
Rumi s otcem čekali. Vítr vál ještě prudčeji. Stejně tak Andoh. Zlo se brzy ukázalo v plné kráse.Před nimi se objevil muž v plášti s katanou u pasu. Vypadal jako nromální člověk.Fialové vlasy, přihloupý úsměv a černé oči. Vysoké boty, kalhoty a sako,ale rohy na hlavě jasně naznačovaly, že se jedná o démona.
"Démon?"
"Tak tohle je lidský svět. Docela hezký." promluvil neznámý.
"Kdo jsi?" Démon sse na ni podíval.
"Mé jméno je Amaquira. Jsem démon."
"Takže ty rohy.."
"Všimla sis." Její otec se zeptal:
"Co tu pohledáváš?"
"Slyšel jsem, že je v lidském světě dívka s velkou duchovní silou."
"Duchovní silou?"
"To je něco, čemu vy lidé nerozumíte."
"Každopádně tady takový nikdo není." Démon se zasmál.
"Vy lidé, jste tak čitelní až se musím smát. Mně neoklamete. Vidím vaši auru a ta růžovovlasá dívka je ta, kterou hledám." Rumi zvážněla a připravila se.
"Tak ty se mnou chceš bojovat?"
"Přišel jsi sem kvůli mně, ne?"
"Správně a taky tě buď s sebou vezmu nebo zabiju."
"Nedovolím ti vztáhnout ruku na tento svět."
"Vážně? Mohl bych se smát."
"Tenhle svět ochráním."
"Tak do toho." Amaquira vytáhl svou katanu a zaútočil. Byl jako mrknutí oka.
"Je rychlý."
"Někdo pomalý jako ty mě nedokáže zastavit."
"Kruci." Kroužil kolem ní a ona nedokázala určitě na jakém místě přesně je. Chtěla použít Duchovní vlnu, ale nevěděla, co přesně udělá. Soustředila se.
"Kdybych tak měla meč, mohla bych ho použít." Zavřela oči a koncentrovala svou sílu do rukou. Amaquira viděl, že se nehýbe.
"Copak? Už to vzdáváš?"
"Ne."odpovídala v duchu.
"Když nebudeš útočit ty, tak budu útočit já." Rumi otevřela oči, ale meč stále nedokázala zfromulovat. "Zemři!" V tu ranu se vynořil Andoh a zastavil jeho útok.
"Andoh!" vykřikla dívka.
"Andoh, ty jeden zrádče.."
"Proč?" Rumin bratr odsekl:
"Na Rumi nevztáhneš ruku. Mám za úkol ji chránit."
"Démon a chrání člověka? Cp je to za pitomost?!!!"
"To se tě netýká. Takže laskavě sklapni."
"Andoh!!!" Andoh máchl svým mečem a sekl Amaquira přes hruď. Udělal mu dlouho jizvu na těle. Z jeho pusy vytryskla krev.
"Sbohem, Amaquiro."
"Andoh, ty.." Rumin bratr vzal do ruky ještě meč a probodl mu hlavu. Démon v okamžiku zemřel. Otec Rumi ji nestačil zakrýt oči. Jjeí pohled byl nyní tvrdý a dosti vážný.
"Andoh, díky."
"Za co děkuješ? Vždyť jsem teď zabil někoho před tvýma očima."
"Tak to chodí ve světě démonů, že?"
"Přesně tak. Jenže tohle je lidský svět. Tady to tak nechodí."
"Dokážeme se ho zbavit?"
"Postarám se o to."
"Fajn."
"Rumi, ty se teď hlavně drž stranou."
"Proč kruci?!"
"Teď v tuhle dobu je to nebezpečné. Mračna zčernala, což je jasný důkaz toho, že po tobě půjde spoustu démonů."
"Ale co ty.."
"O mě se neboj. Zvládnu to." Její bratr zmizel a spolu sebou nechal zmizet i Amaquira. Naše hrdinka cítila podivnou úzkost a nejistotu. Otec jí pobídl, že tímhle jejich trénink prozatím končí. Andoh se stále nevracel. I když už nastala tma, jak v pytli. Oba dva si dělali starosti a jakmile konečně uviděli Andoha vynořující se ve tmě, srdce jim radostně poskočilo. Nyní přišel čas krátkého odpočinku.

Úmluva démonů: 4.část

23. prosince 2012 v 11:59 | Linda
Mezitím na jiném místě se Andoh vrátil domů. Stanul brzy před svou matkou
"Matko.."
"Andoh.."
"Jsem zpátky."
"Jak se ti vedlo v lidském světě?"
"Dobře. Setkal jsem se s Rumi."
"Rumi?"
"Tvojí dcerou."
"Ach tak. Má se dobře?"
"Probudila v sobě svou sílu. Odrazila můj útok Duchovní vlnou."
"Duchovní vlnou?"
"Ano. Není pochyb, že vládne stejnou silou jako démoni."
"I když se kvůli tomu může dostat do nebezpečí." Tvář demonní ženy se stáhla úzkostí. Měla obavy. Její dcera byla stále člověk, ale pokud se její síla naplno uvolní, zůstane stále člověkem?
"Matko.."
"Andoh, co si myslíš o své sestře?"
"No, celý život věděla, že není člověk."
"Věděla to?"
"Ano. Řekla, že její matka je démon."
"Chápu. Síla, kteoru vlastní je silná, ale ona je člověk. Nechci, aby ji začali napadat ostatní démoni. Ocitne se v nebezpečí."
"Mohl bych mít jednu otázku?"
"Jakou?"
"Proč jsi se zamilovala do člověka?"
"Láska je složitá věc a tehdy jsem byla mladá a vím, že mě stále obviňuješ kvůli tomu, co se stalo otci, že?"
"Ne, to bych si nedovolil."
"Rozumím ti. Ale řeknu ti jednu věc, Andoh, nikdy jsem tvého otce nepřestala milovat."
"Matko.."
"Ochraň, Rumi. Může být naší poslední nadějí."
"Ano." Naše hrdinka seděla u večeře a ptala se otce.
"Tati?"
"Hm?"
"Co je to ta Duchovní vlna?"
"Duchovní vlna je čistá energie, která se nejdřív plně hromadí v těle a jakmile dosáhne svého limitu, vypustíš ji ven. Je silná a dost účinná."
"Ale proč ji umím použít já?"
"Yuri uměla použít obrovské množstí útoků, ale ty vaše jsou prostě vaše. Nejsou její. Máte to nejspíš po ní."
"Takže Andoh může použít i víc útoků?"
"On se narodil jako čistokrevný démon, takže ano."
"A já?"
"I ty, Rumi. Jenomže pokud budeš tuhle moc používat, budeš míň a míň člověkem. Nechci, aby ses změnila a chamtila po moci."
"Tati.."
"Celý život jsem tě trénoval. Jak tvoji mysl, tak tvoje tělo. Proto toho hodně vydržíš."
"Já vím, ale mluvit se zvířaty není špatná věc, ne?"
"To ne. Každopádně tě mohou brzy napadnout démoni a ty se jim neubráníš. Pokud se ti něco stane, bude to moje chyba. Jenom moje. Kdybych tě do toho všecho nezatáhl, mohla bys žít normální život."
"Neobviňuj se. Jen si mám prostě dát bacha."
"Rumi.."
"Zvládnu to. Začnu pořádně trénovat."
"A já se toho tedy ujmu."
"Let's go!" Společně šli spát a hned druhý den se dali do toho.
"Rumi, první je baseball. Budu ti házet míčky a ty je budeš odpalovat."
"Co?"
"Tady, máš pálku."
"Tak tedy fajn.." Dívka se připravila a její otec začal. Házel jí míčky a ona se je snažila odpalovat. Povedlo se jí to až na několikátý pokus. Později nastalo něco jako hůze po chůdách, skok přes tyč, běh, boj s panákem, uhýbání před útoky, skoky do výšky atd. Odpoledne byla už tak vyčerpaná, že sotva vstala.
"Rumi, odpočívej."
"Ještě toho máme, ale spoustu před sebou, že?"
"Správně, ale nejdůležitější je odpočinek." Ani jeden z nich si nevšiml, že je sleduje Andoh. Každý krok, který udělali.
"Proč se ta holka, tak snaží?" Rumi kopla do bojové panáka. "Nikdy svou matku neviděla a přesto trénuje. Já to nechápu. Ještě ke všemu jí její otec nic neřekl. Jak můžou spolu vůbec spolupracovat? To si tolik věří?" Netrvalo dlouho a vítr se zvedl. Mračna zčernala. Něco se blížilo.
"Co se to děje?"
"Rumi, musíme pryč."
"Přichází nebezpečí?"
"Nejspíš." Co podniknou?


Úmluva démonů: 3.část

22. prosince 2012 v 10:24 | Linda
Po včerejším incidentu namohla Rumi usnout. V hlavě se jí stále přehrávalo, co se stalo.
"Mé jméno je Andoh. A jsem tvůj bratr." Objala si kolena. "Chtěl jsem vědět, jestli je v tobě síla naší mámy." Vstala a rozhrnula závěsy. Začal nový den. Slunce už bylo vysoko na obloze.
"Dobré ráno." pozdravila. Vešla do kuchyně a sedla si na židli.
"Dobré ráno, Rumi. Vyspala ses dobře?"
"Jakž takž."
"Bolí tě ještě ten flek na obličeji?"
"Už moc ne. Je to jenom škrábnutí."
"Chápu."
"Poslyš,tati.."
"Hm?"
"Mám nějákého bratra?" Memphis se zarazil.
"Proč se na to ptáš?"
"Jistá osoba mi řekla, že je můj bratr."
"Jistá osoba?"
"Ano. Černovlasý muž. Silný a narodil se jako démon."
"Snad to není Andoh.."
"Znáš ho?" Rumi vyskočila ze židle a upřela na otce oči.
"No, trochu."
"Proč jsi mi nic neřekl?"
"Jako bych mohl. Už stačilo, že tvá matka je démon. Nechci, aby tě nazývali démonním dítětem."
"Jenže já jim jsem."
"Toho jsem si plně vědom." Její otec se zvedl od stolu a přistoupil k ní. Objal ji a říkal:
"Chci tě ochránit, Rumi. Proto jsem říkal, abys své síly nezneužívala."
"Tati..."
"Prosím, snaž se nedostat do problémů." Po zbytek rána posnídali tiše a jakmile byla Rumi s jídlem hotová. Odešla ven. Potřebovala se nutně vrátit k tomu místu. Při běhu slyšela pouze svůj dech a kroky. Zanedlouho k němu dorazila. Jezero stále zářilo čistě. Zadumala se, tak, že neslyšela Yukia.
"Rumi.."
"Yukio?"
"Stále přemýšlíš o včerejšku?"
"Řekl, že je můj bratr a já v ten moment neměla důvod pochybovat, ale to,co mezi námi proběhlo, se nedá zapomenout."
"Použil vodu, že?"
"A já ho zastavila svou silou. Duchovní vlnou." Pohlédla na svou ruku. Dítě zplozené démonem. Takhle by ji všichni nazývali, kdyby o ní věděli. Takhle se nechtěla vidět. To ji připomnělo, že za celá svůj dosavadní život neviděla ani jednou tvář té ženy, která ji dala život. Svou matku.
"Má matka, jo?"
"Chtěla bys ji vidět?" Známý hlas se ozval znovu.
"Andoh?" Spletla se a uviděla za sebou otce.
"Rumi.."
"Tati, co ty tady?"
"Většinou jsem si říkal, proč sem neustále chodíš. Tady na tomhle místě jsme se potkali s tvou matkou."
"Tady?"
"Vždycky ses mě ptala, kde jsme se poznali, že? Tohle jezero...Před 15 lety jsem se tudy procházel a uviděl neznámou osubu na jezeře. Krásnou dívku. Měla překrásné růžové vlasy a blankytně modré oči. Poprvé se na mě dívala udiveně. Až do teď na to vzpomínám." Jeho vzpomínky se draly na povrch.
"Kdo jsi?"
"Já? Mé jméno je Memphis Yukimura."
"Memphis? Já jsem Yuri. Těší mě."
"Co děláš na tom jezeře?"
"Hledám cestu domů."
"Ve vodě?"
"Ano. Nejsem odtud."
"Tak ti tedy pomůžu." Rumi se zeptala:
"Řekla ti, že není člověk?"
"Jistěže. Zamilovala jsme se do sebe a krátce potom jsi se narodila. Tak moc jsem ji miloval a slíbil jsem jí, že se o tebe postarám."
"Moje máma žije?"
"Žije. V jejím světě."
"Aha."
"Vydat se tam by byla sebevražda. Je to svět démonů a lidé se tam moc neukazují. Kvůli vlastnímu bezpečí."
"Tati, chtěl by ses tam vydat?"
"Ano. Aspoň jednou vidět ještě její tvář, ale nevím, jaký dopad by to mělo na Andoha."
"Stalo se něco?"
"Yuri měla za manžela i démona a Andoh je jeho potomek. Kdoví, co se stalo jeho otci. Nechci na to ani pomyslet."
"Tak se na to Andoha zeptám."
"Jak myslíš." Dcera a otec věděli, že je jednou osud dostihl a nyní přišel čas, aby se s ním vypořádali. Zvládnou to?

Úmluva démonů: 2.část

21. prosince 2012 v 19:00 | Linda
Rumi se otočila. Hlas, který slyšela, přicházel někde z místa za jejími zády. Kroky nešly vůbec slyšet. Pouze šplouchání vody.
"Konečně jsem tě našel." ozval se znovu hlas.
"Kdo jsi?" vypadlo z jejích úst. Naše hrdinka se nenechala vyvést z míry a zaujala bojový postoj. Před ní kráčel dosti vysoký muž. Vypadal dost silně a šel z něj strach. Měl černé vlasy jako havraní pírka, hnědé oči a svalnatý. Na sobě nosil černé oblečení. Tričko i kalhoty. Podle toho, jak měl oblečení špinavé, tak trénoval.
"Mé jméno je Andoh a hledal jsem tě, Rumi."
"Odkud znáš mé jméno?"
"Znám tě už dlouho. Copak nepozdravíš svého bratra?"
"Bratra? O čem to mluvíš?"
"Tvůj otec ti nic neřekl, že?"
"Co jako? A i kdyby, tak to nepotřebuju slyšet. Stačí mi fakta. Nepotřebuju znát další nezbytnosti."
"Tak přece o tom něco víš." Andoh se rozběhl přímo k ní.
"Rumi, utečme." navrhl Yukio schovávající se za jejími zády.
"Ne." odpověděla mu v duchu.
"Proč ne? Zabije nás."
"Yukio, běž napřed. Já to tady vyřídím. Pokud ho necháme jít dál, mohl by na tom zbytek rodiny být špatně."
"Rozumím."
"Běž se schovat." Jakmile ji poslehl, Andoh vystartoval.
"Tak teď se podíváme, jestli tě ten tvůj táta něco naučil." Ozval se zvuk vody. Před jejím obličejem se objevila pěst. Uhnula. Pak další. Celá série pětí se míjela před jejím obličej. Musela se tomu vyhýbat. Ještě ke všemu se zpod jejích nohou, objevila jeho noha. Vyskočila, aby se vyhnula jeho kopu a vyletěla do vzduchu. On se přidal. Máchali pěstmi a vyměňovali si údery. Rumi nakonec dopadla na pevnou půdu. On ji, ale stihl vrazit jednu rádu do tváře.
"Uff..uff..."
"Už jsi unavená?"
"Proč tohle všechno?"
"Chci vědět, jakou máš sílu." Vítr se stal prudší a atmosféra kolem nich ztuhlA.
"Co se to děje?" Andoha obklopila voda z jezera a tvořila kolem něj neporpustnou bariéru.
"Vodní..," vyčkával "..spoušť!" Všechny dosud obklopená voda se řítila rovnou na ní. Její překvapený výraz neznal hranice. Nedokázala zastavit tu oborvkou přílivou vlnu a tiše se potápěla v ní. Mizela. Přemýšlela a v hlavě se jí honilo spoustu otázek:
"Co bych měla dělat? Je to můj konec? Co je to za hloupost?" Mlhavě se podívala na Andoha. "On je můj bratr? To slyším poprvé, ale myslím, že jsem jeho jméno už zaslechla."
"Rumi! Rumi!"
"Kdo to zase?!"
"Nesmíš umřít! Vydrž!"
"Yukio."
"Jdu ti na pomoc. Vydrž!" Zdálky ho viděla, jak běží k ní ze svého úkrytu a pordítá se skrz vodou.
"Nechoď sem!"
"Nemůžu tě tu nechat umřít. Mysli na svého otce." Když viděla, jak malý koloušek používá všechnu svou sílu, aby ji zachránil a přesto nemyslel na sebe, cítila jakýsi divný pocit. A ve chvíli, kdy ho měla zalít obrovská vlna, se neudržela a vykřikla:
"Néééééé!" Z jejího vnitra vyšla obrovská síla. Zářivě modrá. Připomínající blesk. Zvolala:
"Duchovní vlna!!!" S pomocí ní vrátila všechnu vodu zpět do jezera a zastavila útok. Těžce oddychovala. Oblečení měla celé mokré a koloušek ji seděl věrně po boku.
"Yukio, není ti nic?" zeptala se ho.
"Ne." dodal v duchu. Andoh k ní přistoupil.
"Tak přece to v sobě máš."
"Co mám?"
"Sílu démonů. Použila jsi před chvíli Duchovní vlnu."
"Duchovní vlnu?"
"Je to silná energie unitř v tobě, kterou můžeš použít pouze ty."
"kvůli tomu jsi mě přišel otestovat?"
"Chtěl jsem vědět, jestli v sobě máš sílu naší matky. Máš." Pomalu odcházej. "Brzy se vrátím." Zmizel.
"Rumi.."
"Vrátíme se domů, Yukio. Táta z toho nebude nadšenej. Jsem celá mokrá." Rozběhli se a jakmile přišla domů, hned dostala vynadáno.
"Cos to prováděla?"
"Hrála si s vodou."
"Copak nemůžeš být zodpovědnější? Vždyť teď jsi mokrá."
"Já vím."
"Okamžitě se běž převlíct."
"Rozumím."
"A kde se vzal ten flek na tvém obličeji?" ptal se její otec neodbytně.
"Spadla jsem." Poznal, že něco není správně.
"Opravdu?"
"Ano. Neřeš to."
"No, nevím, co se stalo, ale musíš být opatrná."
"Fajn. Půjdu se převléknout." Odcházela a nechávala za sebou cestu z kapek.

Postavy úmluvy démonů

20. prosince 2012 v 17:45 | Linda

Kimiki Moriyama

Věk: 30
Povolání: učitelka
záliby: vyprávění o svých zážitcích z cest


Memphis Yukimura

Věk: 38
povolání: spisovatel
záliby: starání o dceru, čtení cestopisů

Úmluva démonů: 1.část

20. prosince 2012 v 17:31 | Linda
Zvíře. Strom. Rostlina. Člověk. To všechno tvoří život.
"Příjemný vítr." promluvila dívka. "Mám pocit, že dneškem se všechno změní." Růžové vlasy zavlály a suchý list se zvedl do výšky.
"Hejá! Hejá!" Ozývalo se hlasité praskání dřeva. Jedno poleno se rozpůlilo. Stejně tak i druhé.
"Rumi, proč toho už nenecháš?"
"Mně to baví."
"Vždyť si jenom ubližuješ. Nechci, aby ses zranila."
"Tati, už jsem vyrostla. Je mi dnes 15."
"No jo. Všechno nejlepší,dcero." Rumi si šla k potoku opláchnout obličej. Měla ho celý zpocený a špinavý. Pozorně se na sebe podívala. Dotkla se svých vlnitých vlasů. Její oči zářily.
"Jsi krásná." zvolal znoviný hlas. Patřil kolouškovi. Hnědému s ílými flíčky. Kopýtka malá a hbitá. Ocásek radostí vrtěl sem a tam.
"Díky, Yukio." Dívka měla zvláštní talent. Spíš, než talent by se dalo říct schopnost. Odnepaměti uměla mluvit se zvířaty. Stačil jediný pohled a veděla všechno.
"Něco se blíží."
"Co, Yukio?" Oba ztichli a naslouchali. Žádný zvuk kroků se neblížil.
"Neříkal si, že se něco blíží?"
"Možná to byla moje představivost."
"No, nic je čas na oběd." Rumi vyskočila a společně s kolouškem pelášili k jejímu otci. Přesto voda zabublala a naznačila, že už je někdo dávno sleduje. Obě byl výborný. Teplý křupavý chléb se dobře ulomoval a jedl s bramborovou polévkou. Z trouby se vytáhl švestkový koláč. Voněl lákavě. Naše hrdinka si ukrojila a kousla si.
"To je dobrota."
"Chutná ti, Rumi?"
"Moc. Yukiovi, taky, že?" Koloušek se mlsně olízl.
"Ty umíš mluvit se zvířaty? To jsem nevěděl."
"Je to úžasné." Na otcově tváři se objevily vrásky.
"Byl bych rád, abys tu svojí schopnost nepoužívala."
"Proč?"
"Lidé to neumí."
"Ale já nejsem člověk, ne?"
"Rumi.."
"Sám jsi říkal, že máma byla démon."
"Já vím, ale nechci, aby ses dostala do problémů."
"Dobře."
"Každopádně bys mohla chodit do školy jako ostatní."
"Ne. Vyrostla jsem v přírodě. Volná a svobodná. A ještě ke mně přece chodí učitelka."
"Ona je, ale.." Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Je tady." promluvil třetí hlas:
"Jste doma?"
"Vejdi, Kimiki." Dovnitř vstoupila vysoká dáma kolem třiceti. Na její hlavě se leskly kaštanové vlasy, jejich pramínky se jemně kroutily. Na obličeji žádné vrásky. Měla limetkově zelné oči, malý nos a rty namalované leksem na rty. Oděna v bílé košili podobající se halence s velkým límcem. Nakonec zbývala kostkovaná sukně a boty na podpatku. Smála se od ucha k uchu. Její hlas se rozezněl po celé místnosti.
"Zdravím, Memphisi."
"Dlouho jsme se neviděli."
"Už to tak bude." Rumi pozdravila:
"Dobré odpoledne, slečno Kimiki."
"Dobré i tobě."
"Dařilo se vám?"
"Jistěže. Budu ráda, když si poslechneš moje zážitky z cest." Naše hrdinka už věděla, jakým směrem se to schyluje a rychle se vypařila. Vymluvila se, že si půjde zaběhat. Zmizela. Koloušek s ní držel tempo. Stále nechápal jednu věc a zeptal se:
"Nebudou tě hlídat?"
"Ne."
"Proč jsi s nimi nezůstala?"
2Nemám zájem poslouchat učitelčiny nudné historky. Vždyť jsou stále o tom samém."
"A kam to vlastně běžíme?"
"K jezeru." Netrvalo dlouho a dorazili na místo. Yukio si brzy všiml, že je někdo pozoruje.
"Rumi?"
"Hm.." Uslyšela hlas ve své hlavě.
"Našel jsem tě." Neznámý se vynořil úplně odnikud a stanul před naší hrdinkou.



Obsah umluvy

20. července 2012 v 9:33 | obrázky z google a mylot.com
Datum: 20.12.2012 az do 31.12.2012

Kdysi dávno žili lide a demoni pohromadě. Milovali se, vzali se a počali spolu dite. Jenomže to dite se stalo nebezpečim. Zabilo sve rodiče a pak take sebe,proto bohove rozhodli,že lide a demoni budou žit zvlast. Bohužel demonni žena,ktera měla za manžela demona a ročniho demoniho syna, se zamilovala do lidkeho muže a počala s nim holcičku. Aby bohove jejich dite nezabili,vzal ho muž do lidskeho světa a tam vychoval. Divka dostala jmeno Rumi. Po 16 letech se objevuje jeji polovični bratr Andoh. Jaké komplikace nastaly?


Krásná Genkai z Yu Yu Hakusho se stane dívkou Rumi v mém příběhu.


Stejně tak Toguro z Yu Yu Hakusho se stává démonem Andohem.
 
 

Reklama